Příští oběti (Jeffery Deaver)

„NĚJAKÉ ZVÍŘE?“ ZEPTAL se Munce šeptem.

Graham naklonil hlavu a poslouchal pronikavý nářek, který se k nim nesl v mírném větru. Zněl odněkud zleva a docela blízko. Před chvílí zahlédl na útesu čtyřnohé zvíře, které za nimi hledělo. Kojot, zaběhlý pes, snad i vlk. Ze by ten zvuk vydal on? Graham znal rostliny, znal půdu, hlínu, bahno, kamení, ale o zvířatech a jejich zvycích nevěděl prakticky nic.

„Možná, já nevím.“

Neznělo to jako ženský hlas, spíš dětský, ale to je přece vyloučeno.

„Možná vítr,“ nadnesl Munce.

To těžko, pomyslel si Graham. V hlase zněl vyplašený, stísněný tón. Strachem, ne bolestí. Pak se rozhostilo ticho.

Vítr, pták, zvíře… Prosím, ať je to jeden z nich.

„Tam dole,“ řekl Munce. „Přímo pod námi.“

Graham upíral zrak na skličující pás stromů, který klesal do soutěsky. Ušli asi půl kilometru, pomalu se prodírali hustým lesním porostem. Cesta se jim nad očekávání prodloužila kvůli obcházení četných překážek, neproniknutelných houštin a skalních útesů, na nichž by potřebovali přinejmenším lano – Munce litoval, že je nemají, zato Graham tomu byl rád.

Znovu se spustili ze svahu, přidržujíce se houževnatých stromků, a pak najednou uvázli ve skalním trychtýři. „Myslím, že nemáme jinou možnost,“ ukázal Munce na půldruhého metru široký skluz. Klesal pod úhlem pětačtyřiceti stupňů a byl pokrytý kamínky, hlínou a prachem. Kluzký jako led. Kdyby na něm člověk spadl, zřítil by se přes rozeklaný okraj do nejméně patnáctimetrové propasti. Neviděli, co leží pod ním. „Nebo se vrátíme a zkusíme to obejít.“

Nocí zazněl další naříkavý výkřik. Muži vytřeštili oči a pohlédli jeden na druhého.

Tentokrát nemohli pochybovat. Zvuk vyšel z lidského hrdla.

„Jdeme,“ zavelel Graham, v jehož mysli se svářela horečná touha nalézt toho, kdo křičí, se strachem, že mu uklouzne noha a zabije se pádem ze skály nebo spadne do smrtícího objetí trnitého dřezovce.

* * *