25
Žiletka v Kejklířově ruce zmizela.
Kejklíř ji neodložil ani neukryl. Kovový obdélník zkrátka v jednom okamžiku vězel mezi jeho prsty a mířil Rhymovi do tváře, aby v příštím okamžiku záhadně zmizel.
Kejklíř - hnědovlasý, hladce oholený muž v policejní uniformě -se začal procházet po místnosti: prohlížel si knihy, kompaktní disky, plakáty. V jednom okamžiku se zdálo, že nad něčím souhlasně pokyvuje hlavou. Poté chvíli setrvával u jedné zvláštní dekorace: u malého červeného oltáře, uvnitř něhož se nacházela podobizna Kuan-ti, čínského boha války a policejních detektivů. Zdálo se, že si o nepří-padnosti výskytu takového artefaktu v ložnici soudního vědce nemyslí vůbec nic.
Obrátil se zpátky k Rhymovi.
„Nuže,“ řekl hrdelním šeptem a prohlédl si Rhymovu postel. „Jsi jiný, než jsem čekal.“
„To auto,“ řekl Rhyme. „To auto v řece. Jak jsi to udělal?“
„Jo, tohle?“ řekl Kejklíř ledabyle. „Myslíš trik zvaný ‚Potopené auto‘? Já v něm vůbec neseděl. Na konci té ulice jsem vyskočil do křoví. Je to prostý trik: stačí zavřít okno, aby svědci viděli prakticky jen odraz, a položit na opěrku hlavy čepici. Na tom sedadle mě nevidělo publikum, ale jeho fantazie. Houdini taky vůbec nebyl v některých těch kufrech a sudech, ze kterých předstíral únik.“
„Takže ty stopy po smyku nebyly od brždění,“ konstatoval Rhyme. „Ty byly od zrychlování.“ Měl vztek, že si toho nevšiml. „Položil jsi na plyn cihlu.“
„Cihla by nevypadala přirozeně, jakmile potápěči to auto najdou; prostě jsem pedál zaklínil botou.“ Kejklíř si Rhyma bedlivě prohlédl a dodal sípavým hlasem: „Ale tys nikdy nevěřil, že jsem doopravdy mrtvý.“ Nebyla to otázka.
„Jak ses dostal do pokoje, že jsem tě neslyšel?“
„Byl jsem tady před tebou. Už před deseti minutami jsem proklouzl nahoru. A taky jsem pobýval dole v té vaší válečné místnosti, nebo jak tomu říkáte. Nikdo si mě nevšiml.“
„To tys přinesl ty důkazy?“ Rhyme si matně vzpomněl na dva pochůzkáře, kteří přinesli krabice s důkazy nalezenými před Místní školou a v hotelovém pokoji reverenda Swensena.
„Přesně tak. Čekal jsem na chodníku. Pak přišel ten policajt se dvěma krabicemi. Pozdravil jsem a nabídl mu pomoc. A když jsi v uniformě a děláš něco smysluplného, nikdo tě nikdy nezastaví.“
„A pak ses ukrýval tady, přikrytý kusem hedvábí v barvě zdejších stěn.“
„Takže na tenhle trik jsi přišel, viď?“
Rhyme se zamračil a prohlédl si mužovu uniformu. Na první pohled se zdála pravá, ne jako převlek. V rozporu s předpisy však postrádala jmenovku na prsou. Rhymovi se náhle zastavilo srdce. Došlo mu, jak Kejklíř k uniformě přišel. „Tys zabil Larryho Burkea… Zabils ho a ukradl mu šaty.“
Kejklíř sklopil oči k uniformě a pokrčil rameny. „Obráceně. Nejdřív jsem ukradl tu uniformu,“ vysvětlil šeptavým a jakoby nehmotným hlasem. „Přesvědčil jsem ho, že se musí svlíknout do naha, abych měl možnost uprchnout. Ušetřil jsem si tak námahu s následným strháváním šatů z mrtvoly. Teprve potom jsem ho zastřelil.“
Zaražený Rhyme si vzpomněl, že sice pamatoval na riziko, že se Kejklíř zmocní Burkeovy vysílačky a služební zbraně, ale vůbec ho nenapadlo, že by vrah mohl využít policistovy uniformy jako rychlého převleku při útoku na pronásledovatele. „Kde je jeho tělo?“ zeptal se šeptem.
„Na West Side.“
„Kde?“
„Myslím, že si to nechám pro sebe. Někdo ho za den nebo dva najde. Vyčmuchá ho. Venku je teplo.“
„Ty hajzle,“ neudržel se kriminalista. Ačkoliv byl momentálně v civilu, v srdci byl Lincoln Rhyme navždy policajtem. A na světě neexistuje těsnější pouto než vztah dvou policejních kolegů.
Venku je teplo…
Přesto se nakonec dokázal ovládnout a nenuceně se zeptal: „A jak jsi našel mě?“
„Na tom řemeslném trhu. Dostal jsem se do blízkosti tvé partnerky. Té zrzavé policistky. Stál jsem u ní velice blízko. Stejně blízko, jako teď stojím u tebe. A taky jsem jí dýchal na krk - těžko říct, u kterého z vás jsem si to vychutnával víc… Každopádně jsem slyšel, jak s tebou mluví ve vysílačce. Zmínila tvoje jméno. A pak už stačila trocha průzkumu, a…
