Epické básně – Balady a romance (Jaroslav Vrchlický)

Cigánovy housle

Veselo dnes v bílém zámku,
zvučí cimbál, hučí dudy;
starý magnát mladé chase
vyvalit dal plné sudy.

Hlučno v síních, hlučno v chodbách,
tanec šumí po nádvoří,
v zlatých číších od Tokaje
rudé víno krví hoří.

Aj tu cigán! Vítej, brachu,
neboj se, že's polonahý!
feny spí - pán důtky ztratil,
zahraj skočnou od podlahy!

Cigán hraje - z první struny
ostrých tonů roj se valí,
každý ton jest žhavou jiskrou,
každá jiskra srdce pálí.

Zní to jako nářek divý,
praská to jak v ohni proutí,
myslíš, struna každou chvílí
musí se juž přetrhnouti!

Hýká to jak vichr v skalách,
jemuž hromy ve zápětí,
z hlubin se to sápe vzhůru
a na druhou stranu sletí.

Divoce a v plném proudu
teď to jásá, hraje, zvoní,
takhle větrem šírou stepí
beťar lítá na komoni!

Tiše teď a utajeně,
jak by had se plazil travou -
táhlé vytí, jak by vlci
sběhnuli se v rvačku dravou.

Slyš! - teď nůž si někdo brousí...
jiný zvuk v to žalující...
divý šum! - jak hejna kání
letěla by k šibenici.

Slyšíš je, jak tepou křídly,
o mrtvé jak rvou se tělo?
V tom aj, což to jemným kouzlem
v satanský svár tonů vjelo!

Třetí struna síní zvučí,
samé zvonky, samá něha,
někdy to jen bleskem kmitne,
který z oka lásky šlehá.

Lká to zpěvem filomely,
hoří to jak v číši víno,
jak by klesnul mladý cigán
ve objetí cigánčino!

Touží to a rozplývá se,
tváře žhnou a práhnou kosti
marnou tužbou, palnou něhou,
divým ohněm žárlivosti.

Teď jak cinkot zlatých číší,
v to jak ryky bujné chasy,
a zas nářek, jak by někdo
bil se v čelo, rval si vlasy.

Čtvrtá struna teskným stonem
odpovídá pláči tomu
hlasem zvonu, v jehož zvuku
mrtvé tělo nesou z domu.

Úpí jako vichr plání,
když se zpozdil v noční době,
ztrácí se a šepce temně,
jak by mrtvý mluvil v hrobě.

Divý výkřik! - každá struna
teď se chvěje, pláče, výská!
Cigán tiskne housle k srdci,
oko jeho divě blýská!

Dohrál. - Půlnoc... chasa zpita,
nad číší jen magnát kývá:
"Divá píseň... pověz, brachu,
co ta každá struna zpívá?"

Rozhlednul se cigán kolem
po zpité a spící chase,
cos jak ohlas houslí jeho
chvělo se mu v měkkém hlase.

"Velmožný pán sotva věří,
že můž' struna míti duši,
na mou věru, co si myslím,
hněv i ples můj struna tuší.

Matku měl jsem, dobrou matku,
bůh víví, jak mne milovala,
z hladu jen a z lásky k lidem
hádala a čarovala.

Chyt' ji magnát z dlouhé chvíle,
na rožeň ji napích' živou,
jaký div, že moje struna
pláče pro ni písní divou!

Měl jsem bratra - dobrý bratr
beťarem byl, jak to bývá,
nevím sám, proč na oprátce
teď se bratr větrem kývá.

Věru, dobře se mu stalo,
říkávám sám v mnohé chvíli,
leč ta moje hloupá struna
za ním stále lká a kvílí.

Ženu měl jsem - posud vidím,
jak se rdí a jak se zdrahá -
nadarmo! ha před magnátem
čardáš tančí polonahá!

Za ruměnec její tváře
dal jí hedbáví a zlato...
Staré bajky! milý pane,
líp juž nemysleti na to."

Domluvil a housle hladil,
usmál se a k dveřím kráčí...
"Stůj a řekni," zahřměl magnát,
"co zpěv čtvrté struny značí!"

Stanul cigán, ušklíbnul se,
zahleděl se oknem k nebi:
"Toho věru velmožný pán
více nemá zapotřebí!"

Zmizel - magnát běží za ním,
budí chasu po nádvoří,
budí - ale než ji zbudil,
se čtyr stran juž zámek hoří!                

— 1 —

---

Dědicové

Byl na západě starý král,
již slepý do pola,
ten dva měl jenom přátele,
tož psa a sokola.

Pes líhal jemu u nohou,
tím před vrahy byl jist,
pták přes hory a přes lesy
mu lítal pro kořist.

A když starý král umíral,
tu dal jim odkazem
svůj z hermelínu starý plášť
a několik děr v něm.

Pes na plášť sobě ulehl
a žalem přemožen
vyl po tři noci bolestně
a zdechnul třetí den.

Leč sokol ostrý o kámen
si brousil pařáta:
Hoj! králi, kde máš poklady
ze stříbra, ze zlata?!

Tak málo jsi mi odkázal
a byl's mi přítelem -
však hle! tu bílé perly dvě
mu září pod čelem!

A v bělmo očí královských
spár zaťal po prvé,
a slepé oči zalily
se králi do krve.

Aj, rubíny ty také máš,
na hlavě stříbra dost,
i maso tvé, ha k jídlu jest,
ty's celý jeden skvost!

Ó kdybych věděl, příteli,
že ty se můžeš jíst,
nebyl bych lítal přes hory
a lesy pro kořist!

A v šedou lebku zatíná
spár králi, příteli,
a k němu jiní v půlnoci
se dravci sletěli.

A venku blesk a venku hrom,
pláč, kletby, duchů rej -
to stará, stará pohádka,
kdo čteš však, rozuměj!                

— 2 —

---

Dešťové krůpěje

I.

Což to jaro rozlétlo se
horem, dolem, květnou plání, plání
jako srdcem mladé dívky
první kouzlo milování.

Planá růže - bledá dívko
s roztouženým modrým okem,
rozkvetla jsi v kráse jara
jak to křoví nad potokem!

I ten hoch, jenž tobě nalil
v srdce sladké lásky klamy,
plný vzdoru, plný síly
jako jasan nad vodami.

A kaplička na podlesí
v jeden keř a květ se halí
od té doby, co dvě duše
lásku si tam přísahaly.

A to ptactvo jinak zpívá
za soumraku podél splavu,
vždyť tam ona k jeho srdci
sklání drahou krásnou hlavu.

Což jim stromy, což jim květy,
což jim ptactvo s celým hájem,
když jim oči, když jim rety
nejsladším jsou lásky rájem!

Mladé jaro! - věčná lásko!
jaká slasť se v tobě skrývá,
že to srdce, když vás pojme,
div se štěstím nerozplývá!

Mladé jaro! - věčná lásko!
sotva že vás člověk zkusí,
tolik blaha kdyby snesl,
již se s rájem loučit musí.

II.

Nad údolím tajné šero,
v tajném šeru hvězdy boží,
štěstím lásky unavena
hlava její klesla k loži.

A již snové přiletují,
nejdřív se jich kouzlům zdrahá,
ale každý plný vůně,
plný tepla, plný blaha.

A přes hvězdy rozvlnil se
jako závoj mráček bílý,
a v jalovci pod okénkem
plný touhy větřík kvílí.

A s oblohy roztoužené
deštík jarní k zemi splývá...
slyš, v tom šumu a v tom šeptu
jaká hudba čarotklivá!

Slyš, jak deštné kapky v pádu
vzdychnou a se proplítají,
spící dívce v sladké snění,
poslyš jen, co šepotají:

"My jsme sestry těch krůpějí,
které v nově zkvětlém máji
z rukou kněze při oltáři
štěstí tvoje požehnaj.

A na srdci hocha tvého -
ó jak se to sladce dříme!
jak ti bude, drahé dítě,
až tě v spánek zkonejšíme!"

A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak hudba sladkozvuká
dál svou pověst šepotají.

Srdce dívky v jednom květu,
líčko její samá záře,
sní snad, kterak s drahým hochem
ubírá se od oltáře.

III.

Což to leto krátké bylo!
a ten podzim konce nemá;
dřív mé srdce jedna píseň -
teď má ústa sírá, němá.

Holé křoví - smutné křoví,
proč si zkvetlo nad potokem!
stalo se to s jeho vodou, vodou
jak s mým modrým, jasným okem.

Sněhy v potok - slzy v oko,
pro svůj bol kde najdu místa?
a ten jasan hrdošumný
dřevo své mi k rakvi chystá.

Místo ptactva podél splavu
vlny v běhu zní a hynou -
a mně zdá se, hoch můj drahý
že miluje jinde jinou.

Nad kapličkou na podlesí
smutně větve javor shýbá -
a mně zdá se, že můj milý
jinde jiná ústa líbá.

A ten vítr po strništi
jak sklamané srdce kvílí,
za ním v dálku poletuje
strhaný můj věnec bílý.

Smutná jeseň! - dobrý bože,
za té lásky hořkou zradu,
za ty slzy, za ty vzdechy
co mi podáš za náhradu?

A co dáš mi za náhradu,
nevěrný ty drahý hochu? -
Nízký hrobek na hřbitově,
na něm černé hlíny trochu.

IV.

Jako v slzách oči její
v mlze zhasly hvězdy boží,
a zase svou těžkou hlavu
žalem svadlou klade k loži.

Žádný sen však nepřilétá,
by jí horké schladil čelo,
a v komůrce plné vzdechů,
jak tam šero, neveselo!

Hustý dešť jí v okna bije,
hučí, vzdychá, pláče, šumí,
zdaž těm hlasům žalujícím
jako druhdy porozumí?

A ty kapky deště v pádu
jako dřív se proplítají,
bdící dívce v trapném tichu
smutné zvěsti šepotají:

"My jsme sestry těch krůpějí,
které padnou z kněze ruky,
až tvé srdce i s tvou láskou
zdrtí bol a zdrtí muky.

Nad tvým rovem opuštěným
jenom my se pomodlíme,
sladce se to na rtu hocha,
sladčeji však v hrobě dříme."

A tak šepcí a tak šumí,
v pádu svém se proplítají,
a jak tichý hlas svědomí
v dál svou pověst šepotají.

Srdce dívky - poušť je sírá,
padlé sněhy - líčko její,
neboj se, tím mrtvým srdcem
vzdechy více nezachvějí.

Hvězdy si to vypravují,
borek již to šumí stráním,
v nebi pláčou andělové
nad nešťastným milováním.                

— 3 —

---

Harald

Skolébán v tajemném spánku
král Harald spočívá v moři,
na hlavě nachem červánků
koruna zlatá mu hoří.

Kdož ví, jak dlouho tu dřímá
řetězy lotosu spjatý,
bez vlády pravice třímá
v pochvě meč praotců zlatý.

U noh mu víla spočívá,
kdo viděl takovou krásu?
stříbrnou harfu zakrývá
přívalem vlajících vlasů.

Vedle něj v pečlivém bdění
druhá si usedla víla,
a jemu kol šije v snění
ramena otáčí bílá.

A nad něj třetí se sklání,
v klín její hlavu on kreje,
chlad jemu kol žhoucích skrání
perlovým vějířem věje.

Tak zde již spočívá léta
okouzlen v podmořské tůni,
kol něho kapradí zkvetá
a nad ním oceán duní.

Zrcadlem snů jeho zjevy
v divné se mihají směsi,
slyší svých dvořanů zpěvy,
vidí své lány i lesy.

Slyší i jásání honců,
ubitá kořist kde leží,
a v ryk ten jak hlahol zvonců
smích vpadne veselý, svěží.

Královou myslí cos táhne
jak mořem záblesky luny,
v tom víla na harfu sáhne
a mocně udeří v struny.

A tajným kouzlem omámen
král padá v bezvládné snění,
zjev jeho jak v moři kámen,
nad nímž se oceán pění.

Když se však příboj vln vrací,
vítězně vzhůru ho nese,
tak v snění Harald se ztrácí,
neznámou touhou se třese.

I vidí v zrcadle páry
síně svých kamenných dvorů,
vidí, jak prázdní poháry
rytíři ve hlučném sboru.

Vidí, jak kypí krev révy,
jak oči hrdinů září,
ty známé poslouchá zpěvy -
hle, úsměv na jeho tváři.

Vzchopí se, co jeho síla,
spánek chce vyrvat si z očí -
však v tom dvě ramena bílá
kol jeho šije se točí.

Rusálka ve spěchu letném
rtů svých mu podává číši,
jak vlny na břehu květném
tuch jeho příboj se tiší.

Okouzlen sladký jed ssaje,
padá zas v hluboké snění...
zjev zmizel jak přelud ráje,
když svítá červánek denní.

Leč jak noc po dnu se vrací
a srdce chorobné tiší,
Harald zas ve sny se ztrácí,
trne, co vidí a slyší.

V železné hradbě rytíři
ženou se v zápasu tlumy,
hoj, co tu rohů jen víří,
hoj, co tu praporů šumí!

Vesele jak v hudbu plesnou
do boje na smrt se řítí -
Haraldu s víček sny klesnou,
on starou sílu zas cítí.

Krev hárá, planou mu oči
vzpomínkou na dávné časy,
silou lva vítězně skočí,
zlatý meč praotců tasí.

Však běda! - ze zadu víla
po něm své vztahuje ruce,
král žasne - mizí mu síla
a srdce... v divoké muce.

Jak v svitu měsíce vlna
chvěje se neznámou touhou,
až klesne na ňadra plná
v noc něhy sladkou a dlouhou.

Ó jak ho vášnivě líbá!
jak tiskne v náruč ho měkkou!
úsměvem v sen ho kolíbá,
hle, slzy z očí mu tekou!

A z ňader v dojemném stesku,stesku
slyš povzdech poslední, tichý -
nad vodou v měsíce lesku
rusálek divoké smíchy...

Usnul zas na dlouhá leta
skolébán v podmořské tůni,
kol něho kapradí zkvetá
a nad ním oceán duní.                

— 4 —

---

Jarní romance

Byl jednou jeden kouzelník,
ten v ledném bydlel hradu,
kol pás měl z jíní setkaný
a sněhobílou bradu.

Na hlavě věnec ze smrčin
a z vybledlého kvítí,
a na závoji mlhavém
se křišťály mu třpytí.

Tomu se jednou zastesklo
v podzemní ledné sluji,
i chtěl se jíti podívat,
kam denně mraky plují.

On dávno slyšel o zemi,
kde v keři ptáče zpívá,
kde v každé řeky rákosí
se luzná víla skrývá.

Kde slunko celý boží den
si nezahalí líce,
kde písní, vůně, hvězdiček
a květů na tisíce.

Vzal do ruky svůj hromný kyj,
v plášť zahalil se úže,
a těšil se, jak přivine
ku svadlým retům růže.

A těšil se, jak zobjímá
ty víly lehkonohé,
a tak ve sladké naději
juž kraje prošel mnohé.

Však běda! jaká proměna!
i slunce před ním schladlo,
a když vzal kvítí do rukou,
hned jeho dechem svadlo.

Na řekách led, na zemi sníh,
kam těkavý zrak hledne,
kol jenom poušť, kol jenom smrt
a nikde víly jedné!

Kam vkročil, zas ten starý led,
zas kroupy, sněhy, mrazy,
i rozpláče se kouzelník
a sám si hlavu srazí.

A teplý vánek po poli
zas pohrává si čile,
a z těla kmeta - jaký div!
sněženky vzrostly bílé.

Křepelka volá pod mezí
a v háji sedmihlásek,
a luh, jak by ho posázel,
jest plný sedmikrásek.

A vrkoče si v rákosí
zas proplétají víly -
již smutná zima zhynula,
ó vítej, máji milý!                

— 5 —

---

Pohřeb Alaricha

Mrak ztrhaný - jen sotva chvílí
že měsíc bleskne mlhami.
Nuž k práci! - půlnoc rychle pílí.
Ó Alarichu, orle bílý,
jenž z rodných krajů v proudu hlučném
při trub a bubnů plesu zvučném
jsi letěl v dálku před námi!
Hle, slza rosí brvu naši,
když věrný tvůj lid tebe snáší
pod řeku mezi skalami.

Výš pochodně! - a jejich ve svitu
to drahé břímě muž podávej muži!
V před bojovníci zbroje ve třpytu,
dál kněží sbor; k nim ať se starci druží!
Jen blíž, jen rychle blíž!
Syn tvého kmene přijde po letech
a z jeho ňader teskný vzletne vzdech:
Ó Alarichu, spíš?

Hle, luny zář po naší zbroji
se láme kalným paprskem.
My vzpomínáme, silou svojí, svojí
jak vůdcem naším bývals v boji,
jak bouří šírým krajem světa
tvá jízda hřměla rychloletá,
že nespoutal ji moří lem!
Teď klidně spi! - Od svého lidu
ten bezpečný hrob v tichém klidu
a vřelou slzu díků vem!

Výš pochodně! - Hle, naše postavy
jak tajemně se k hrobu tvému kloní,
vln z dálky šum jak duchů pozdravy
ti v hluchý spánek tklivé dumy zvoní.
To drahé tělo níž!
I věrný kůň tvůj, v oku němý žal,
svou hlavu sklání, jak by se tě ptal:
Ó Alarichu, spíš?

Nuž na koně jej spusťme spolu,
přivažme nohy k ostruhám!
Nechť hruď se úží v těžkém bolu,
jen za balvanem balvan dolů!
Naposled nad ním skloňme štíty,
hle, jeho kůň i chochol skrytý
juž zvolna mizí v náruč tmám...
To jediná jest naše těcha,
že v klidu vrah tvou hrobku nechá
i zápas divých živlů sám!

Výš pochodně! - Ať zazní kněží zpěv!
poslední kámen skloněn k hrobky víku.
Juž řeka spuštěna a proudů řev
se mísí v nářek starých bojovníků.
Proud stříká k nebi výš!
Sem kdysi barbar přijde po čase
a s hrůzou tajnou tebe zeptá se:
Ó Alarichu, spíš?

Mrak ztrhaný - jen sotva chvílí
že měsíc bleskne mlhami,
noc truchlivá se k sklonu chýlí...
Ó Alarichu, orle bílý,
kol tebe křídlo dějin víří,
zvěst slávy tvojí světem šíří!
Ty dřímáš mezi skalami!
Ha, bratří, stavte slzy v zraku,
hle, bílý orel krouží v mraku!
To jeho duch jest nad námi!

Výš pochodně! Nechť padne v trosky svět,
a železné ať písmo dějin zbledne!
To jistě víme, řadou dlouhých let
krov tvého rovu nikdo nevyzvedne!
Pro věčnost je tvá skrýš!
Až lidstvo zhasne, mraků, větrů chvat,
i příboj vln se bude tebe ptát:
Ó Alarichu, spíš?                

— 6 —

---

Pohřeb v lese

Zahučely staré sosny
na skalisku zdivočelém,
u studánky plané růže
zachvěly se tajným želem.

Vykopali cigánovi
hluboký hrob pod skalinou,
kolem hloh a ostružina
trny své i květy vinou.

A nad rovem ze zástupu
šepce jeden divná slova,
že jest plna trpké kletby
daleká pouť cigánova.

A ta dívka tmavých vlasů
na ňadra mu dala růži,
líp se to spí v tvrdé skále
nežli v zlatě - ve podruží.

A nejstarší s těmi slovy
do hrobu mu housle hodil:
"Ten, jehož jste pochovali,
třicet let nám vojevodil.

Jeho zrak - to orel v letu,
který krouží nad propastí,
jeho píseň - vůně lesů,
plná snů o dávné vlasti.

Jeho mysl - tvrdá skála,
srdce jeho - zlato ryzí;
teď však hrob mu zaházejte,
z paměti ať všechněm zmizí."

Zakopali - zaházeli,
jen ty sosny nad ním lkaly,
když cigánů plaché kroky
v měkkém mechu umíraly.

Nad kamenem u studánky
křik a smích a dívčí zpěvy -
že tam leží mrtvý cigán,
kdož to ví, a kdož to zjeví?                

— 7 —

---

První růže

Sto let byl juž rabín Lévi starý,
tělem chorý, duchem ale jarý,
v svatých knihách čítal dnem i nocí,
ba i tajná kouzla měl v své moci.

Dobře věděl, který strom co šuměl,
ba i řeči zvířat porozuměl,
a jak poznal léčivou moc květů,
tak i postih' dráhy hvězdných světů.

Vesmír, nebe, ba i věčnost celou
pronik' duší zbožnou, myslí smělou;
dvakrát přišla smrt - však jaké strachy!
rabín zahrál vítězně s ní v šachy.

Neodbytná ale v krátké době
přišla zase jiné ve podobě,
v hrůze pekla nebo v nebes kráse,
chytrý rabín oklamal ji zase.

Nové jaro přišlo s květy, zpěvy,
kolikáté ani rabín neví;
po nocinoci, již probděl v tuhé práci,
ještě z rána v myšlénkách se ztrácí.

Aj, v tom k němu vnučka jeho milá
krokem laňky tiše přistoupila,
hladila mu rukou děcka něžnou
vrásky čela i tu bradu sněžnou.

"První růži utrhla jsem tobě,
jež vykvetla v sličné jara zdobě,
první z květů je ta růže bílá,
již nám letos vesna vykouzlila." -

"Jak že - co to pravíš, dcero drahá?"
a juž po ní vetchou rukou sahá;
"růže... růže" - a zas hlavu sklání
ve mladosti sladkém vzpomínání.

"Dej sem růži - snad svou tužbu zkojím!"
a juž růži tiskne k retům svojim,
div že do ní nevydechne duši,
ale běda, pozdě zradu tuší...

Šedou hlavu více nepozvedne,
oko hasne - a tvář jeho bledne,
sotva že na dítě ruku sklání
a rtem mdlým jí šepce požehnání.

Jarní slunce v komnatu se vkrádá,
zvědavo, zda rabín v knihách bádá;
jeho duše s hvězdami se druží,
ale ruka drží svadlou růži.                

— 8 —

---

Ptáče svobody

Starý cigán - živá bída,
na sluníčku hřál si údy;
aj, v tom k němu slétlo ptáče -
pták a cigán doma všudy!

Divné ptáče zlatohlavé,
oči jako jeden plamen,
stále cigán hledí na ně,
jakby tajným kouzlem zmámen.

Divné ptáče v hravém letu
od potoka spěchá k stráním,
a ten cigán v chvatu náhlém
chtěj neb nechtěj musí za ním.

Aj hle, již tam v temnu lesa
peří jeho zlatem hoří,
poskočí si cigán za ním
a tak sobě pohovoří:

"Vida, vida - tráva měkká
a pod lípou milé stíny...
zapomněl bych na cigána,
byl bych jako člověk jiný.

Svatá volnost - zlaté ptáče
cigánovi usnout nedá,
musí za ním, bor kde šumí,
za ním, kde ční skála šedá.

Svatá volnost - zlaté ptáče,
když se skloní v srdce mladé,
a do mechu neb na skálu
junákovu hlavu klade.

A svým lesklým zlatým křídlem
zanáší ho v otců kraje...
slyš - ty rány do cimbálu,
slyš - ty tony na šalmaje!

Hvězdným nebem jemu kyne
jako dívčí oko tmavé -
krásné ptáče je ta volnost,
škoda jen - že přeletavé!"                

— 9 —

---

Romance

Do svaté země rytíř jel,
a cestou mdlý i válkou
v zpomínkách smutných rozhlížel
se truchlou pouště dálkou;
a nikde stín a nikde proud,
u nějž by mohl spočinout,
a slunce stále pálí.

I ztratil voj a druhy své,
snad juž se cíle mine: -
aj hle, tu v poušti palčivé
vstříc palma jemu kyne;
a kde se oas usmívá,
tam krásná dívka spočívá,
zda bdí anebo dřímá?

A zda to pravda čili sen,
sám rytíř neví ani,
a jak v pohádce okouzlen
se toužebně k ní sklání;
i zří těch očí modrojas,
i ňader vlnu, zlatý vlas,
a v srdci cítí ránu.

A sedne si k ní do trávy
a dlouho mluví tiše,
až na konci té rozpravy
mu srdce blahem dýše.
"Ó buď mé pouti odkazem,
tvé srdce - to má svatá zem,
dost zápasu a boje!"

A již svolila na polo
a již se k němu sklání,
an mnich tu kráčí okolo
na pouti palnou plání;
"Ave" mu vázne na rtech mdlých
a ve bohatých krůpějích
pot s čela jemu splývá.

"Ó svatý muži, pospěš k nám,
zde kratší cesta k nebi,
a pomoci tvé víc než tam
je tady zapotřebí.
Dej mdlému tělu oddechu
a srdcím lásky potěchu
a sňatku požehnání."

A rytířovi po boku
mnich used' v loubí stinném,
ten vyndal pohár z tlumoku
a naplnil ho vínem.
"Snad žár těch zlatých rubínů
ti šlehne v duše hlubinu
a mladost vrátí tobě!"

A s radostí mnich pohár zved',
jenž v slunci planul zlatem,
a vyprázdnil ho na dno hned
a v rozchvění děl svatém:
"Líp chutná mok ten granátný
než růženec můj posvátný,
nuž ještě číši jednu!"

Pak ruce ku modlitbě vzpjal,
snoubenci před ním klečí,
slib jejich křížem požehnal
i církve svatou řečí.
A rytíř děvě v náruč kles',
a v srdcích obou jeden ples -
ó blahá chvíle štěstí!

Jak ptáče k jihu letící
spěl pěvec pouště žárem;
on ještě k této trojici
sem scházel s písní darem.
Hle, laur mu skráně ovijí,
vlas volně splývá po šiji
a ruka lyru třímá.

A vesel rytíř zajásá:
"Což dnes mi přeje nebe!
ty's pravá sňatku okrasa,
sám bůh mi poslal tebe;
aj, vínem pohár naplním,
kéž zlatem jeho rozvlním
tvé struny k jaré písni!"

A pěvec v struny udeří
a k tonům svůj hlas druží;
tak v modro skřivan zaměří,
tak slavík zpívá růži,
tak bouří v skalách bystřice,
tak víly v svitu měsíce
rej na pažitě vedou.

A ku čarovné písni té
i každý kámen zvučí;
hle, zřídlo v trávě ukryté,
a kolem květy pučí,
a rytíř v lásky roznětí
svou ženu tiskne v objetí
a mnich si hledí číše.

Ó luzné tonů proudění,
všech srdce plno blaha,
a pěvec v svatém nadšení
vždy bouřněj v struny sahá.
V tom zástup jezdců přicválá,
a radost jejich nemalá,
že svého pána našli.

"Dost zápasu a rozbroje!"
- ten k družině děl svojí -
"já dobyl kořist bez boje,
v ní ctěte ženu moji!
Teď na vždy doma zůstanem,
mnich bude naším kaplanem
a pěvec hostem vzácným."

I zajásal tu jezdců sbor;
dost ran i boje měli,
a chutě v stíny rodných hor
na bystrých ořích spěli,
a v dlouhou cestu svatební
jim zlatá struna pěvce zní
jak hymnus věčné lásky.

A k domovu když přišel voj,
tu k mnichu pěvec pravil:
"Ó kéž by jenom každý boj
se touto cestou spravil,
tu by od vrahů a jich zlob
se svatou zemí Kristův hrob
byl osvobozen brzy!"                

— 10 —

---

Tři jezdci

Tři jezdci jeli tiše doubravou,
močálem jeli - mraky nad hlavou.

Červánků krví západ zahoří
a první jezdec takto hovoří:

"Já smuten v boj jsem nikdy nespěchal,
však dnes jsem doma sestru zanechal;
tak mladičká jest - jaký trud a žel,
až uloupí ji cizák nepřítel!"

Teď nový mrak se po obloze hnal
a druhý jezdec tak se zadumal:

"Což sestra žal svůj brzy pochová,
jak pod okénkem zazní podkova;
však hůř jest mně - já doma ženu mám
a bolesti pln na ni vzpomínám.
Ta dítky má - div mne to nezmučí!
pod srdcem jedno, druhé v náručí.
A jak hloh trpké nese ovoce,
tak vychování dítek bez otce!"

Nezavál vichr z pusté skaliny,
leč třetí zalkal z duše hlubiny:

"Což sestra, žena - věru bolný cit!
já ale matku musel opustit;
matička moje, bídná stařena,
jak nad potokem vrba zlomená,
ta vypláče si oči do krve,
vždyť jedu od ní dneska po prvé;
té při vzpomínce jest mi ku pláči,
kdo po smrti jí víčka zatlačí!"

A v smutném tichu jedou dál a dál
močálem černým, kolem holých skal,
a nežli měsíc na vlnách se skvěl,
na sestru první jezdec zapomněl;
a válečnou když píseň zapěli,
i druhý jezdec čelo zveselí;
a vrahů tábor hle již v plamenech,
však třetí pořád samý pláč a vzdech;
a nežli mlha klesla na trávy,
již vybojován boj byl krvavý.

Prvnímu orel v lebku zaťal spár
a v rose schladil krve jeho žár.

Vlk druhého si zavlík' v houštinu
a bohatou měl na něm hostinu.

Leč třetí prapor až ke konci nes'
a s jmenem matky na rtu k zemi kles'.
A že i v smrti na ni vzpomíná,
tož z těla jeho vzrostla kalina,
a na kalinu bílý ptáček slet'
a zazpíval - keř jeden list a květ,
a zpívá ptáček z noci k svítání: -
ó matko! - dítě! - jaké shledání!                

— 11 —

---

Všední balada

Pochovali samovraha
bez kněze a bez modlení,
nedali mu ani kříže
lásky věčné na znamení.

Odešli; však přece někdo
nad rovem zaplakal v hoři:
matky láska, jíž předsudek
slepých lidí neumoří.

Odešli; však přece někdo
na rov plakal slzy vroucí:
věrné dívky milování
jako peklo všemohoucí.

A když jaro pestré květy
na vše strany rozesílá,
vyrostla tam ze slz matky
růže vonná, růže bílá.

A kde lkala v těžkém hoři
lásky dívka bledolící,
stíní růže zkrvavělá
samovraha popelnici.

A co lidé zapomněli,
nebe samo učinilo,
když na rakev místo slzí
rosu svou i květy lilo.

Nade hrobem o půlnoci,
viz, dvě hvězdy mocně planou:
duše matky - duše dívky,
volající: Na shledanou!                

— 12 —

---

Zimní pohádka

K nám z jihu přišel divný host
na sever chladný, mrazivý,
ret jeho sterou písní zněl,
zrak něhou háral blouznivý.

A dokud leto trvalo,
žil u nás tich a spokojen,
však v podjeseni zaplakal
a po prvé byl nešťasten.

A když napadnul první sníh,
pad' v srdce hosta divný žel,
zamyšlen stával u okna,
až všecky písně zapomněl.

Vlas jemu zbělel pomalu
jak sněhy, které spadnuly,
a oči, druhdy jeden lesk,
hluboko v důlkách zhasnuly.

A denně stával u okna,
uvadlé růže na skráni,
a zíral, plání sněhovou
jak poletují havrani.

Oh, což se jeho kalný zrak
tím sněžným polem natěká!
jak líto mi ho u srdce,
oh, zda se jara dočeká?

I usnul kdys - a divný sen
se sklonil jeho do duše,
to zdálo se mu o jaru,
a on se usmál v předtuše.

A myslí jeho táhlo to
jak ptačí zpěv, jak dívčí smích,
že kalné oči zaleskly
se opět v slzných krůpějích.

I snil, že k němu kloní se
postava plna božských krás
a fialkami propletá
ten zšedivělý jeho vlas.

A venku náhle, jaký div!
tam roztál sníh a zmizel led,
a země stála v kráse své,
nevěsta jara na pohled.

Na stromech květy, v houští zpěv
a sedmikrásky po pláni -
cizinec mrtev - v duši klid
a na rtu blahé usmání...                

— 13 —