Eklogy a písně (Jaroslav Vrchlický)

Sloky

Je chvíle ta, kdy ve vod hlubině
zas všecky hvězdy svorně spějí,
kdy nahé ženy mužů na klíně
se jako lyry chvějí,
kdy v skalách stříbrem zvoní prameny
a slavíkům se z hrdel plameny
ve truchlých písních lejí.

Sám stojím v snění na pokraji vod,
hvězd záře kmitá hustým sítím,
vesmírem bez hrází, sám malý bod,
já nevím, kam se řítím,
jen vím, že v duši ptáků nápěvy,
dech květin, vody ruch, žen záchvěvy...
vše objímám a cítím!

— 1 —

Ekloga

V aleji, která stmělý park střeží, 
co asi leží žlutého listí, 
a padá stále, jako když sněží, 
jako když hvězdy se čistí. 

V pole a lada padá a padá 
a z pole stáda jdou v davu — 
zdá se, že vidíš, jak země žádá 
do listí složit mdlou hlavu.

Přes nivy k lesu pavučin sítě 
po zvadlém vřesu zlehka se nesou, 
zde s tebou chtěl bych stát, moje dítě, 
když nebem hvězdy se třesou:

Dívat se v lesy, kterak v nich zima
číhá a zdvíhá mlh clony, 
dívat se v oči tvé, kterak v nich dřímá 
příští máj sladký a vonný!

— 2 —