Podpořte LD sdílením:
Anotace
Rozsáhlé autorčino dílo zavádí čtenáře do antického Říma, do dob krutovlády císaře Nera a dvorního básníka Petronia.
Již za vlády předchozích císařů ( Tiberia, Kaliguly, Claudia ) zaznamenal Řím nejen kulturní a politický úpadek.
Agrippina zosnovala otravu svého chotě, císaře Claudia. Zuby nehty usiluje o dosazení svého syna Nera ( nevlastní syn císařův ) do čela státu. Právoplatným dědicem trůnu je ale Britannikus, tichý a nevýrazný syn Claudiův. Nero dosedá na trůn. Moc si pojistí sňatkem s Octavií, Claudiovou dcerou a Britannikovou sestrou. Nero slibuje římskému lidu mír a bezstarostný život. Opak je pravdou. Římský lid hladoví. Nero žije rozmařile, každý večer pořádá hostiny, při niž se stoly pod náporem nejvybranějších pochoutek jen prohýbají. Rozhazuje obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid. S Octavií se téměř nestýká. Uvrhá ji do ústraní a nesnaží se ani skrýt každodenní obveselování se s ženami různého původu. Agrippinu velmi rozhořčí Nerův vztah k půvabné otrokyni Akté. Rozhodne se syna sesadit a trůn podstoupit Britannikovi. Ten se za Agrippininy pomoci stává středem pozornosti. Z tichého a uzavřeného chlapce se stává živý a vtipný miláček lidstva. Nero se obává o svůj post. Rozhodne se Britannika odstranit. Agrippina je rozhořčena. Nerovo postavení by mohla ohrozit jako biologická dcera Claudiova, tudíž právoplatná dědička trůnu i Octavie. Nero se tedy zbavuje obou ženštin. Nyní má cestu volnou. Svými nesmyslnými činy a stále větším plýtváním si nezíská srdce jediného římského občana. Nero je více opilý než střízlivý, po vystřídání mnoha milenek se zahledí do nejkrásnější ženy Říma, do Poppaey, římské Venuše.
Nenávist prostého lidu je čím dál tím větší, což je ještě umocňováno pronásledováním křesťanství. Nejvyšší moc získává Tigellinus, vojenský vůdce. Nero je proti jeho činům v podstatě bezmocný. Armáda je pro zemi nejdůležitějším orgánem.
Nero je stále mrzutější a agresivnější. Jako vrchol své agrese nechá pro výstrahu všech obyvatel Řím vypálit.
Všechny čtvrtě jsou zničeny, město zakryl šedý oblak kouře. Na ´ulicích´ se potulují tisíce vyzáblých lidí bez domova s nemluvňaty v náručí.
Snad jediným přítelem lidu je ´soudce krásy´, básník Petronius Arbiter. Na vlastní náklady se snaží lid nasytit. Padesáti z nich dokonce poskytuje přístřeší ve svém, plameny nedotčeném sídle. Promlouvá císaři do duše. Snaží se o jeho nápravu a usiluje o rozkvět Říma. Nero si své chyby uvědomí. Dává Petroniovi finanční prostředky, jmenuje ho vrchní správou nad veškerou činností související se znovubudováním Říma.
´Budeš objednávat a rozdělovat obilí. Budeš dohlížet na stavby nových obydlí pro vyhořelé.´
V ulicích vzrůstají nové a nové domy. Lidé jsou nasyceni. Jejich nenávist k císaři ale nadále přetrvává. Na ulicích se lidé seskupují do hloučků. Ve vzduchu je cítit napjetí. Hovoří se o spiknutí, o svržení a ukončení císařova života. Spiknutí je odhaleno a iniciátoři potrestáni smrtí. Nero oslavuje své ´vítězství´. Ubíjí se však samotou. Obává se Senekovy moudrosti a zkušenosti, a proto ho stejně jako celou řadu dalších nechá odstranit. Císař již nezná člověka jemuž by mohl důvěřovat. Sličnou Poppaeu ukope k smrti. Pronásleduje Petronia i jeho choť, nádhernou Neaclé. Petronius v obavách posílá Neaclé i se svým synkem Gaiem do daleké Bythinie. Putuje s nimi i Petroniova přítelkyně Marcie ( spoluorganizátorka spiknutí, jako jediná přežila, nyní je na útěku ). Petronius se dovídá o nenávisti, kterou k němu císař chová. Raději si život vezme sám, rozřeže si tepny na zápěstí.
— 1 —
Stručný děj
Příběh začíná v době, kdy Římu vládl mladý a zároveň velmi neoblíbený císař Kaligula. Po jeho zavraždění nastupuje Klaudius. Klaudius se oženil s vlastní neteří Agrippinou, která dala zavraždit jeho první ženu Messalinu a teď měla spadeno i na něho. Klaudia otrávila a k vládě dosadila svého syna z prvního manželství Nerona. Nero nebyl oprávněným dědicem trůnu, ale byl jím plachý Britanikus, syn Klaudia a Messaliny, bratr první Neronovy manželky Oktavie. Nero se nejprve zbavil Britanika a posléze i Oktávie, kterou obvinil z nevěry a rozvedl se s ní. Nero slíbil římskému lidu mír a bezstarostný život, ale opak byl pravdou. Římský lid hladověl, zatímco Nero si žil rozmařile a každý večer pořádal hostiny, při nichž rozhazoval obilí i zlaťáky, jen aby nemusel nechat upéci chleba a nasytit lid.
Hlavní postavou je ale Titus Gaius Petronius. Petronius se narodil v Pompejích v dobré a milující rodině. Při narození mu věštkyně Eirene předpověděla mnoho lásek a také mnoho zklamání. S poslední láskou má přijít i smrt. Petroniova dětská a mládenecká léta poznamenala Flavia Flava, temperamentní blondýnka, která uměla střílet z luku lépe, než kterýkoliv chlapec jejího věku. Flavia Flava zasvětila Petronia do tajů lasky, ale po čase si uvědomil, že už to není ta Flavia Flava, kterou si pamatoval z dětství. Petronius odjel jako mladý vzdělaný a nadaný muž do Říma a pomocí básně se dostal k císařskému dvoru. Později zde potkal svou druhou lásku, otrokyni Epicharis, ale i ta ho opustila. Zdrcený Petronius odjel do Bithynie jako místodržící. Tam objevil svou třetí lásku, krásnou Alyattu. S Alyattou se oženil, ale ta po porodu mrtvé holčičky zemřela.
Petronius, aby utekl kruté pravdě, odjel zpět do Říma. Zde si zařídil přepychový dům a sblížil se se svou sousedkou Poppae Sabinou. Byla tak krásná, že jí nikdo neřekl jinak než "Římská Venuše". Petronius se vrátil ke své funkci římského arbitra. U Římanů si získal obdiv a přezdívku soudce krásy. Na císaře Neroda měl vcelku velký vliv díky své výřečnosti, a proto se ho snažil nenásilně přeměnit ku prospěchu Římu, ale nedaří se mu to. Lid Neronem opovrhoval víc a víc, a tak se Nero rozhodl, že jej potrestá. Při jedné bujaré hostině, kde byl mimochodem přítomen i Petronius, prohlásil památnou větu: "Není římského lidu" a všichni s těžkým srdcem pozorovali, jak v dálce hoří celý Řím, jejich domov.
Nero ke všemu zahájil hon na všechny křesťany bez výjimek. V této kruté době potkal Petronius svou pravou lásku, Nealcé, mladičkou otrokyni. Petronius se s ní oženil a později se jim narodil syn. Proti Neronovi se chystala vzpoura a lid se bouřil. Nero to nenechal jen tak a nechal popravit všechny spiklence. Jeho rukou umřelo mnoho lidí, vinných i nevinných. Před císařovou šíleností stihla utéct jen dlouholetá Petroniova přítelkyně Marcia a Nealcé se synem. Druhý den ráno zašel Petronius do paláce a našel zde k smrti zmlácenou císařovnu Poppae Sabinu, která ho varovala před manželem. Tam mu ale zemřela v náručí po tom, co ji její vlastní manžel zmlátil, i když čekala jeho dítě. Ale bylo již pozdě. Pro Petronia si přišli vojáci. Jak bylo předpovězeno, Petronius umírá. Podřezal si žíly a vše mu zahalila žlutá mlha. Nero zůstal nešťastným člověkem, troskou, kterou už nic netěšilo. Za dva roky, když ho senát prohlásil za nepřítele státu a rozkázal jej zabít, se sám podřezal.
— 2 —
Ukázky
Ukázky z knihy
Dívá se za otrokyní a sleduje její chůzi, vznosné držení těla, hrdě vztyčenou hlavu. Sličná mladá žena s amforou. Nádoba je zcela jednoduchá, bez vrypů a kreseb, ale velmi ušlechtilého tvaru. Stojí kdesi v kuchyni a nabírá se z ní voda k vaření. Prostá účelná věc. Každá věc je účelná, i taková, která se zdá napohled zbytečná. Jak úžasné množství nespočetných věcí má člověk kolem sebe. A všechny je vymyslil. Potřeboval je. Vynalezl si nůž a oštěp, aby mohl zabíjet zvěř a život se jejím masem. Vyrobil si kotlík, aby měl v čem uvařit maso, a lžíci, aby mohl uvařené sníst. Vytvořil si stůl, aby mohl uvařené sníst. Vytvořil si stůl, aby mohl pohodlně jíst, pracovat a psát; pluh, aby mohl orat; opratě a postroje, aby mohl řídit koně a býky; vozíky a nosítka, aby nemusel chodit pěšky, aby urazil cestu rychleji; svíce, kahany a lampy, aby si prodloužil den; látky, sandály a klobouky, aby mu nebylo zima, aby si nedrásal chodidla, aby netrpěl úžehem; sochy a obrazy, aby mohl pohledem spočinout na kráse a kochat se její nesmrtelností.
Kam se člověk podívá, obklopují ho předměty, které si vyrobil. Je v zajetí věcí účelných, sám naprosto zbytečný a bezúčelný. Co maličkostí, nástrojů, nářadí, příborů si sestrojil, aby sám mohl žít, aby vůbec mohl být. Ale proč vlastně je? Proč člověk je? Jaký účel má jeho život? Pro co ve světě a vesmíru je užitečný, potřebný, nezbytný? Jaký je účel lidského života?
Dívka s amforou. Krásný pohled. Nabírá vodu do nádoby, aby se měla kdykoli z čeho napít. Amfora má svůj účel. Ale proč je tu ona. Snad proto, aby mi sloužila? Proč právě ona slouží a já jsem jejím pánem? Proč je vůbec na světě? Proč je právě v Římě? Proč je právě zde, v mém sadě? Přáli si snad její rodiče s plným vědomím a touhou, aby ji měli?Anebo se počala náhodou či nedopatřením, nebo dokonce proti jejich vůli? Kde je konec této tajemné smyčky? Kde je rozuzlení té nerozřešitelné záhady?
Načerpala vodu a vrací se. Jde týmž hrdým, volným krokem zpátky. Nač myslí? Napadá ji totéž co mne? Co když se také ona právě teď zahloubala nad bezúčelností a marností lidského bytí?
Kráčí se svým trpělivým úsměvem na tváři. Je plná síly. Vyzařuje z ní mládí, zdobí ji krása, počíná si jako kdyby na tuto zemi neodvratně patřila. A přece by stačilo, aby se z travin vymrštil nepatrný červenavý hádek a uštkl ji do kotníku. Přestala by být. Přestala by dýchat, myslit, usmívat se. Skonala by. Už by nepatřila neodvolatelně na tuto zemi, ale do této země. Stala by se věcí, protože by v ní nebyl život.
Stala by se také ona věcí - jenže bezúčelnou.
— 1 —
To Oktavie si počíná mnohem rozumněji, ačkoli se Marcii nemůže chytrostí rovnat. Ostatně po kom by byla chytrá? Vždyť je dcerou Klaudia a Messaliny. Ale je Neronovou manželkou a mladíček si musí uvědomit, že tento sňatek mu vlastně dopomohl k císařskému vínku. Není třeba mladou hezkou ženu zanedbávat. Oktavia se svěřila, že si jí nevšímá, že už vůbec neví, jak chutnají jeho polibky, že jí dělá schválnosti a mazlí se před jejíma očima s otrokyní. Proč? Vždyť Oktavia je velmi jemná, hezká, a hlavně cudná choť. Do ničeho důležitého se neplete a hledí si básniček, hudby a filozofie. Jaké choutky to synáčka asi naplňují, že zanedbává mladičkou manželku? Pořádá prý si hostiny a neuzná ani za vhodné ji pozvat.
Co se při těch hostinách děje? S kým se mladý císař zahazuje?
Je třeba na něj dohlédnout, přitáhnout mu uzdu.
Je na výstřednosti příliš mladý. Na mládí musí být přísnost, obzvlášť při jeho povaze. Kam by to za chvíli vedlo? Co se v mládí neohne, ve zralém věku se nepřizpůsobí a ve stáru se vymstí.
Otrokyně ohlašuje, že přichází Xenofon. Agrippina si uvědomuje, že dnes je den, kdy má užívat protijedy. Xenofon už také vstupuje a za ním otrok s podnosem; na podnose je řada pohárků, kalíšků a mističek.
Agrippina se obává, aby někdo neprovedl jí, co ona učinila Klaudiovi. Proto užívá protijedy; za několik měsíců bude ústrojí tak odolné ke všem dosud známým otravným prostředkům, že ji nebude možno takto odstranit. Dávky stále zvyšuje; s odporem polyká obden doušky páchnoucích a hořkých a slaných a voňavých a slizkých a hustých i jinak hnusných vodiček a kašiček a mazů a odvarů a směsí. Žaludek se jí zvedá, ale představa Klaudiova skonu ho vzápětí uklidní.
A tak přijímá i dnes od Xenofonta číšku černého rosolu a s nehnutým výrazem ji jedním rázem vysrkne. Dokud má odvahu, bere si další jed a po něm třetí. Dále však prozatím nemůže; rychle zajídá rozstrouhaným a silně oskořicovaným jablkem. Pak si vypláchne ústa vínem a dá se do dalších lahůdek.
— 2 —
Snažil se jít životem vždycky čestně a rovně. Snažil se o to vždycky, třebaže neměl malá přání, ani malé ctižádosti, ani běžné touhy. Jeho přáním bylo mít milovanou a milující ženu a děti. Jeho touhou bylo pozvednout vlast z úpadku, do něhož se nezadržitelně řítí. Prvého dosáhl. O druhé se snažil. Osud byl silnější než on. Nezvítězil. Měl snad přece jen pravdu Ostorius, když chtěl vysvobodit vlast rázným krvavým činem? Proč úsilí o nápravu selhalo?
"Nač myslíš, Tite? Utíkáš mi v myšlenkách?"
"Jsem nespokojený a zatrpklý. Předsevzal jsem si veliký cíl a před dosažením jsem padl."
"Já tě vidím jako velikého vítěze, který zmáhá i osud."
"Člověk je příliš slabý, aby mohl změnit osud. Jediný člověk. Ale kdybychom se byli všichni, Ostorius, Piso, Scaevinus, já, římský lid a vojsko shodli a domluvili na společném postupu za velkou věcí, byli bychom zvítězili. Kdo by se mohl postavit proti celku?"
Nealcé mlčí a Petronius uvažuje dál.
Jedinec je třtina.
Davy jsou nepřemožitelné.
Jedinec netrpělivě kráčí cestou neposkvrněnosti a pokrytecky si namlouvá, že spasí svět. Zástupy se bezohledně rozlévají krví i bahnem a vymílají si koryto bez ctižádosti a bez nároku na zásluhy a na praporce mravnosti.
Domníval jsem se, že dosáhnu úspěchu sám a bez pomoci, jen svou pravdou a ctí. Přeceňoval jsem se. Moje nedotčenost nebyla nikomu na nic.
Jsem výslednicí své minulosti. Jsem pádem za prohraným bojem. Prohrál jsem boj, který jsem sám sobě vypověděl v okamžiku, kdy jsem poprvé pozdravil Nerona jako císaře. Balvan odpovědnosti mě zalehl k smrti. Dohrál jsem, jsem mrtvá věc a nemám, co bych tu déle hledal.
Moje prohra je, žel, i prohrou mé vlasti.
— 3 —
