Jedenáctý bílý kůň (Jan Skácel)

Druhá recenze na jaro

Říkají, že v měsíci březnu přicházívá jaro. Tvrdí to děti ve slohových úlohách a novináři v jarních podčárnících. Říkají, ale tak docela jim nevěřte.

Počkejte si na kuličku.

Dokud podpatky nevyhloubí v zemi první obstojný důlek, dokud se okolo dolíčku nerozeběhnou kuličky modré, červené, zelené, žluté, jaro nepřišlo.

Ptáci se mohou zmýlit a přiletět do zasněžených hnízd. Kulička se nemýlí nikdy. Kulička je kulatá a kutálí se. Cosi se kutálí. Cosi se rozkutálelo mezi doubím, po lesních vozovkách, poskakuje to dolů ze strání, přes kamínky, přes kořání, přes pařezy a suché roští. je to neviditelné, jako je neviditelná tma, jako je neviditelné světlo.

Objevuje se to všude, kde si lidé vyšli v neděli do lesa, objevuje se to, odskakuje, válí se to od lidí pryč a nikdo za tím neutíká, nikdo to nepronásleduje.

Všechno, co nás přes zimu trápilo mezi čtyřmi stěnami, doma, na dílně, v kanceláři, ve škole, všechno, co se nashromáždilo v hlavách, těžkota, vážné myšlenky, smutky, smutečky, bolesti a trápení, tohle všechno nás opouští, odpadává, odskakuje, kutálí se po zemi pryč, opravdu, kolikrát jsem to zahlédl mezi borovicemi, bralo to roha jako chlupatí čertíci.

Do toho pak, co zůstane po lidech na jaře v lesích a po polích, do toho, čeho se tam zbavili, co tam nechali, opře se před západem slunce vítr a to je prvním jarem a vlhkem cuchaný větříček, rosa to rozmáčí, rezaví mravenci to roztahují.

— 1 —

Kdo byl Karel May

Je tomu už moc dávno, co zemřel (neboli odebral se do věčných lovišť) Karel May, spisovatel našeho zeleného mládí. Toto výročí zůstalo světovou radou míru nepovšimnuto.

Pravděpodobně to zavinila Henryovka, ona slavná opakovačka Old Shaterhanda a Kara ben Nemsiho, ze které se mohlo vystřelit, bez nabíjení, jedenkrát, dvakrát, třikrát, čtyřikrát, pětkrát, šestkrát... Šest a deset je šestnáct, sedmnáct, osmnáct, devatenáct, dvacet... Celkem pětadvacetkrát.

Byly časy, kdy nás tato rychlopalba okouzlovala. Dnes uznáváme, že rámusu je trochu moc. Chápeme, že Avicenovi, Stendhalovi a Boženě Němcové by ve společnosti Karla Maye bylo poněkud nevolno.

A naopak.

Kdo to byl Karel May?

Takovou otázku může položit jenom žena nebo greenhorn. "Milý čtenáři, víš-li, co slovo greenhorn znamená? je to nanejvýš neuctivé a mrzuté označení pro člověka, jehož se to týká." (Karel May, Vinetou, rudý gentleman, díl první, kapitola první.)

Jenom greenhorn nebo žena mohou položit takovou otázku. Ale - když jsme četli májovky, tak stránky, ne kterých se vyskytovaly ženské, jsme přeskakovali. Nebyl na to čas. Old Shaterhand a Kara ben Namsi lásku nepřeceňovali. Žila sice jistá Nšo-či, sestra Vinetuova, ale ta byla záhy zavražděna zločinným Santerrem. Velmi jsme ji litovali, ale ulevilo se nám.

Kdo to byl Karel May?

Každý, kdo v mládí spolykal všech 65 svazků tohoto pilného spisovatele, odpoví bez rozpaků: Karel May byl trojjediný.Skládal se ze spisovatele Karla Maye, v některých vydáních dra Karla Maye, a ze dvou vlastnoručně napsaných a vymyšlených hrdinů. Old Shaterhanda a Kara ben Nemsiho. Old Shaterhand měl zastoupení pro Ameriku, Kara ben Nemsi byl odborníkem pro blízký Orient. May se sice pokoušel vtělit ještě do několika postav, ale to byly pokusy nepodařené a žalostné. Neuznali jsme mu to...

Karel May je tedy Old Shaterhand plus Kara ben Nemsi a tento Kara ben Nemsi je Old Shaterhand v poušti, u ctitelů ďábla, v divokém Kurdistanu, mezi Bagdadem a Stambulem, v roklinách balkánských, v zemi Škipetarů, v horách Šar Daghu, prostě "Ve stínu padišáha", jak nazval spisovatel celý cyklus dobrodružných románů, které jsme se tu pokusili oklikou vyjmenovat.

Old Shaterhand neztratil v novém prostředí kouzlo, důvtip ani sílu. Ba zdá se dokonce, že Kara ben Nemsi v Africe je o něco větším silákem než jeho kolega z Divokého západu. Neboť kromě dvou revolverů, nože, lasa, dvou ručnic, pásu patron a dalekohledu vláčí s sebou ještě šavli, obyčejně damascenku. Jeho druhem už není rudý gentleman Vinetou, ale arabský sluha Halef.

Nás, mladé a nenasytné čtenáře tento Halef rozesmával a uváděl ve vytržení. Měl jméno dlouhé jako tasemnici a my jsme se mu učili nazpaměť. Halef nebyl totiž pouhý Halef Omar, ale hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas Ibn hadži Davud al Gossarah.

Kdo byl Karel May?

Karel May, stejně jako jeho sluha Hadži Halef Omar, byl poutník, který do Mekky nedošel, autor cestopisů o zemích, které nespatřil, hrdiny dobrodružství, která nezažil. jako existuje na světě sen a skutečnost, je Karel May Old Shaterhandem plus Kara ben Nemsim, ale je také Old Shaterhandem minus Kara ben Nemsi...

Proti románům Karla Maye bojovaly úporně a s neúspěchem celé generace pedagogů.

Májovkám byl zakázán přístup do školních knihoven, a proto je žáci horlivě konzumovali.

Nedivte se pedagogům. Autor této montáže o podivuhodném spisovateli sám zažil ve školních lavicích následující událost:

Ctihodný profesor jazyka českého položil spolužáku, výbornému matematikovi, následující otázku: "Kdo napsal velebáseň Máj?" Tázaný odvětil promptně: "Karel Hynek Shatterhand."

Pan profesor se z infarktu vykřesal a poslední zprávy o našem spolužákovi tvrdily, že vede stavbu elektrárny v iráckých horách.

Tedy "v divokém Kurdistánu", třetím to dílu cyklu "Ve stínu pádišáha".

Spisy Karla Maye zkazily celou řadu lidí. Patří k nim: Jakub Arbes, Jiří Wolker, Josef Hora, Jiří Mahen, Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, František Hrubín, Jaroslav Vávra, universitní profesoři Pospíšil a Běhounek, dále Egon Ervín Kisch, Petr Rosegger, Leopard Frank, Franz Werfel, Thomas Mann, Albert Einstein, Albert Schweitzer, Erich Maria Remarque a další.

Zmíněný František Hrubín, laureát státní ceny, takto nabádá naše děti v předmluvě "Syna lovce medvědů":

"Dopřejte si té prosté vzrušující četby, jako si jí dopřáli i vaši dědečkové a tatínkové, a jako u nás vytlačila hrubé a krvavé indiánky a buffalobilky, kéž u vás vytlačí sešity hloupých a bezduchých kovbojek."

"Hamdulilah, sláva bohu," odpověděl by mu vděčně a stručně hadži Halef Omar ben hadži Abul Abbas Ibn hadži Davud al Gossarah.

Nedávno jsem mluvil s mužem, který ponejprv v životě přečetl májovku.Učinil tak ve zralém věku a odhodil knihu a cítil se podveden. Dobře mu tak, byl to trest za to, že promarnil své mládí.

Neboť spisy Karla Maye nutno čísti před dosažením třinácti let. Nutno je čísti za mřížemi dětství. byly vydumány ve vězeňské cele a říkejte si co chcete, i dětinský náš věk je ve skutečnosti jakýsi krásný kriminál. Chceme se z něho za každou cenu dostat; až zmoudříme, rádi bychom se třeba na chvíli vrátili, ale mříže jsou z druhé strany.

Ba ani my, staří ctitelé Karla Maye, májovky nečteme. My si je vzpomínáme.

Vzpomínáme třeba na starobylý překlad zděděný po dědečkovi, překlad z doby, kdy čeština byla ještě v plénkách a nedokázala zvládnout zálesáckou terminologii. v tom překladu stálo doslova: "Aniž dlouho trvalo, objevila se v zákrutu kaňonu skupina zpytoušů." Tato neobratnost byl zoufalý pokus o překlad zvučného a krásného slova indiánský zvěd.

...

— 2 —

Malá recenze na stát

Není to recenze na stát, ve kterém žiji, to bych si netroufal. Jako většina českých žurnalistů dokázal bych nanejvýš zrecenzovat USA, protože jsem tam nikdy nebyl.

Mám na mysli Nepál. Velmi se kořím nepálské vládě a miluji ji. Je mi sympatická.

Nadchla mne, protože vydala nedávno zákaz horolezeckého výstupu na horu Mache Puchare, vysokou přes 7000 metrů. Udělala to z překrásného důvodu: aby si alespoň jeden z himalájských velikánů uchoval své věčné tajemství a zůstal nepřemožen. A učinila tak právě včas. Před sedmi lety pokusila se o ten kopec britská expedice, ale třicet metrů před cílem se musela naštěstí vzdát. I to je mi sympatické. Vždycky jsem to v životě vzdával třicet metrů předem.

Je to tak jistější. Dál už o nic nejde a je to nuda. Co potom? Už nic nezbývá, už vůbec nic. A proč někoho nebo něco porážet?

Koupil jsem si nový klobouk, abych jej mohl okázale smekat před nepálským státem. Jeho vláda zná cenu tajemství. Dokázala, že na zeměkouli zůstane místo nekonečného ticha, čtvereční metr sněhu, do kterého se nikdy neotisknou lidské šlépěje.

— 3 —