"Pavle..."
Procitl. Kolem něho stály čtyři uplakané stěny.
"Hm...? Copak?"
Chvíli váhala, šatíc myšlenku do vhodných slov.
"Už jsi měl někdy... ženu?"
Pozdvihl se na loktech. "Jak to myslíš? Jestli já..."
"Tak..." uvízla v rozpacích, "myslím... měl! Ty přece víš..."
Mlčel, nepříjemně zaskočen otázkou. Nečekal ji. Jako by ho polila studenou vodou. Položil se opět naznak, zadíval se urputně do stropu. Proč se na to ptá?
Váhal, ale nakonec přiznal prostě a nerad.
"Ne."
A hned dodal: "Proč se ptáš?"
"Jen tak. Jsem ráda."
"Proč?"
"Já nevím. Jsem opravdu ráda."
Tichounce se rozesmála a pozdvihla hlavu s jeho ramene, vzala mu v malátném světle tvář do dlaní a lehounce se ho dotkla. Svinula se pod rameno, ulebedila se tam jako kočka v teplém košíku.
Spokojeně si povzdychla.
"A ty?"
Snad přeslechla jeho slova, procházejíc se ve svých představách, a okamžik ticha po jeho otázce mu bolestně nahryzl srdce. Cosi se v něm sevřelo, píchlo v plicích. Napřímil se prudce na loktech a bezděčně ji setřásl, mrkaje očima před sebe do šera.
"A ty?"
Překvapeně vzhlédla.
"Já? Taky ne. Ty sis myslel..."
"Nic jsem si nemyslel!" přerušil ji zamračeně.
"Ale jsi také rád, vid?"
"To jsem," přiznal poctivě a oddechl si.
"Ale uvažovals o tom, viď?"
"Moc ne. Zajímaly mě jiné věci... Vlastně – ano! Moc jsem na to myslel. Proč ti máml hát? Uvažoval jsem o tom..."
"O mně – tak?"
Stísněně vydechl, sužován studem a nesmyslnou bázní.
"I o tobě! Zlobíš se?"
"Proč? Vždyť já tě mám ráda. A chtěla bych ti dát všechno, co mám. Proč lhát?"
"Jsi hodná," řekl dojatě.
"Ani nejsem. A bojím se toho..."
"Neboj. Já tě nebudu nutit... když..."
"Já vím. Když jsem bydlela u tety, obtěžoval mě Ota, bratranec. Je mu dvacet. Ale nepodařilo se mu to, mám sílu. Jednou jsem ho pořádně kousla do ruky, ale ani to mu nevadilo..."
Vybuchl: "Takový špatný chlap... zasloužil by..."
"A jednou, to jsem byla ještě doma, náš řídící, takový dobrák, starý mládenec, všichni jsme ho měli rádi, i já... Choval se ke mně moc hezky a řekl mi, jak je mu hrozně líto, že nemohu chodit dál do školy... Až jednou... potkala jsem ho na cestě v rákosí u rybníka, pálilo slunce a mně bylo hrozné horko. Zastavil mě a vyptával se co a jak a pak mě začal tak divně hladit... Bylo to jiné, než když mě hladíš ty, víš... třásla se mu ruka a hlas a v očích měl slzy. Tak divně dýchal a pořád jen šeptal: Ty žídatko nebohé... copak s tebou bude... ty moje kuřátko... a pak se mě najednou dotkl, víš... tak... tak sprostě... že jsem se rozbrečela a utekla a brečela doma... tolik mě zklamal..."
"Nemluv o tom!" přerušil ji nespokojeně a ošil se.
"Už nebudu. Víš, já – já byla dřív jen obyčejná holka, fracek, holky mi říkaly íEsto, Esto sem, Esto tam, pak jsem vyrostla a najednou jsem byla židovka. Jako bych byla jiná. Proč najednou? Táta mě varoval, mohlo by mně to přinést jen trápení. Ani jsem nechtěla mít někoho ráda. Zakázali i jen tak se stýkat... s árijci. Víš, že jsi vlastně árijec, Pavle? A blonďák! Říká se, že si oni na blonďáky potrpí..." Rozesmála se droboučkým smíchem a vjela mu prsty do vlasů.
"Nemluv takové hlouposti," bručel, pokoušeje se vyprostit, ale dělalo mu to dobře.
"Ať! Já mám ráda tvoje vlasy! Je to tak najednou všechno k smíchu. Všemu se mi chce dnes smát. A pak – pak to přišlo samo sebou, tady jsem a nemohu za to, že vás mám ráda, árijče, opravdu... já za to nemohu..."
"Ty – zlobíš!"
Jakýsi nový nápad jí proletěl hlavou.
"Poslyš: umíš ty tančit?"
"Co tě to...? Umím... jakžtakž. Chodil jsem přece do tanečních."
"Já nesměla. Měla jsem krásné šaty, máma mi je nakonec musela přesít. Tančit mě naučil táta."
"Mne to moc nebavilo. To je tak akorát pro potápky. Napařit si tatru na pačesy a tak dále. Před besedou se vždycky utíkalo na záchod. Já taky."
"Já hrozně ráda tančila."
"A kde jste vlastně tančili?" zeptal se nevěřícně.
"Doma přece. V obývacím pokoji. Stáhli jsme zatemnění, nikdo nás nesměl vidět, ani slyšet. Mamka si sedla ke klavíru a hrála valčík a t…
