Podpořte LD sdílením:
Anotace
Tato kniha patří k největším Nerudovým dílům. Jsou v ní obsaženy povídky z Prahy na Malé Straně. Vystupují v nich různé postavy a mají různorodý děj. Například:
Pan Ryšánek a pan Schlegel
pojednává o hospodě na Malé Straně do které chodili jen vážení pánové a obchodníci. Do této hospody chodili také pánové Ryšánek a Schlegel. Seděli u jednoho stolu, ale nikdy spolu nepromluvili slova. Nemluvili spolu, protože když bývali ještě mladí líbila se jim stejná žena, kterou si nakonec vzal pan Schlegel. Od té doby spolu stále nemluví, ale přesto sedí v hospodě vždy u jednoho stolu, obráceni k sobě boky. Jednoho dne pan Ryšánek do hospody nepřišel a proslýchalo se, že je vážně nemocen. Pan Schlegel z toho měl očividně velkou radost a potěšení. Asi po půl roce přišel pan Ryšánek opět do hospody, hodně poznamenaný svou nemocí. Chtěl si zapálit fajfku, ale neměl tabák a tak poslal sklepníka pro svůj tabák domů. Tu náhle pan Schlegel podal panu Ryšánkovi svůj tabák a pobídl ho, aby si vzal a tak spolu začli opět pomalu mluvit.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
povídka vypráví o panu Vorlovi, který si zřídil krupařský krám v domě U zeleného anděla. Místní to však neviděli rádi a nového cizince si vůbec nevšímali. Jednoho dne však přece k němu zavítal první zákazník, byla to slečna Poldýnka. Pan Vorel zrovna z dlouhé chvíle kouřil ze své pěnovky a celý krámek byl nasáklý pachem kouře. Slečna Poldýnka pak všude rozhlašovala, že je vše v krámku cítit tabákem. Poté už k panu Vorlovi nechodil nikdo. Zanedlouho potom se měl pan Vorel odstěhovat, ale když přišla soudní komise, nemohla otevřít dveře do krámku. Ty se pak podařilo otevřít a za nimi byl ve výšce na skobě oběšený pan Vorel.
Přivedla žebráka na mizinu
Pojednává o jednom člověku, který byl žebrák, ale byl to hodný žebrák a lidé mu vždy něco dali, on vždy poděkoval a byl stále veselý. Ale jednou se o něm začalo říkat, že mí vilku na druhé straně Vltavy a že žebrat chodí pro radost. A tak už mu lidé přestávali dávat různé zbytky od oběda apod. začali mu říkat že už nic nezbylo nebo že se nemají zrovna dobře a tak už nechodil tak spokojený a potom ho dlouho neviděli až jednou ho našli umrzlého.
Doktor Kazisvět
Pojednává o muži, který se jmenuje pan Herribert a je to syn slavného lékaře, který byl znám po celé Malé straně. Jeho otec ale brzy zemřel a od syna se čekalo že bude v otcově povolání pokračovat, protože měl i školu. Ale mladý Herribert se uzavřel do sebe a kdyby kdokoliv i umíral tak mu by to bylo jedno, a tak ještě párkrát si k němu někdo přisedl a zkoušel s ním na vázat řeč, pan Herribert ale vždy odešel a tak si ho lidé přestali všímat, on vždy sedal na nejvzdálenější lavičku a všem se vyhýbal. Až jednou na jednom pohřbu, najednou rakev spadla ze stolku a její víko odletělo. Pan Herribert stál vedle a všechno viděl, viděl i nebožtíka. A najednou prohlásil: „On není mrtvý!“ A všichni se na něj podívali, protože ho do teď neslyšeli mluvit. A pan Herribert řekl dále: „On je jen v bezvědomí.“ A v tu chvíli ho druhý nevěřící doktor nazval Doktorem Kazisvětem, ale protože nebožtíkova manželka byla z manželovy smrti tak zhroucená, že nakonec dovolila panu Herribertovi aby nebožtíka léčil, a opravdu, večer už byl nebožtík znovu mezi živými! A tak si ho lidé začali vážit a obdivovat ho. Ale pan Herribert nezačal léčit, ale zase se uzavřel. A i když si ho lidé vážili, jeho přezdívka už mu nezmizela.
Hastrman
Pojednává o panu Rybářovi, kterému se říkalo hastrman pro jeho zelený fráček a pro "moře" ("Ďjó, moře! Proč nebydlíme u moře."), jenž říkal cizincům na Petřínské vyhlídce. Říkalo se o něm, že je bohatý - má drahokamy. jenže to nebyly drahokamy, ale obyčejné kamínky, jak se později dozvěděl i pan Rybář. Byl velice zklamaný, proto se ho pan Šajvl pokusil přesvědčit, že nezáleží na tom, jestli je bohatý. Oni jsou bohatší o něho.
— 1 —
Povídky malostranské
Kniha je charakteristická pochopením pro život hrdinů Malé Strany, ve které autor dlouho žil a jejíž atmosféru mistrně zde vykreslil.
Týden v tichém domě
Povídka pojednává o životě měšťanstva z Malé Strany v Praze, které žije společně v jednom domě. Přes týden se vylíčí osudy všech obyvatel. Například i nešťastná láska mezi Josefem Loukotem a Josefínkou.
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Autor vypráví o hostinci, který obdivoval, když byl ještě studentem. Hostinec navštěvovali nejvýše postavené osobnosti té doby. Mezi nimi byli i dva muži, pan Ryšánek a pan Schlegl. Ti dva si jaktěživ nemohli přijít na jméno, protože byli zamilovaní do stejné ženy. Seděli každý den vedle sebe u stolu, ale nepromluvili spolu ani slovo. Když ale pan Ryšánek náhle onemocněl, v hospodě bylo náhle smutno a prázdno. Pak se ovšem uzdraví a pan Schlegl na něho nečekaně promluví. Od té doby seděli pan Ryšánek a pan Schlegl spolu.
Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek byl slušný a lidmi oblíbený žebrák žijící na Malé Straně. Každý ho měl velmi rád a nezdráhal se mu dát nějaký ten peníz. Ovšem našla se i osoba závistivá, jež začala o panu Vojtíškovi vyprávět, že není vůbec žádný chudák a je spíše bohatý nežli chudý. Vykládala o něm, že má dva domy na Františku a nemá o peníze nouzi. Všichni lidé ho tak zatratili a už mu nechtěli dát ani jednu minci navíc. Chudák pan Vojtíšek zemřel kvůli tomu na bídu.
O měkkém srdci paní Rusky
Jistá paní Ruska je známá tím, že po smrti svého chotě chodí na každý pohřeb, který se jí namane. Tam ale pouze netruchlí, ba pomlouvá nebožtíky. Společnost jí tedy zakáže, aby chodila na funusy, ona se proto přestěhovala k bráně, jíž každý pohřeb musel projít.
Večerní šplechty
Každý večer se scházeli čtyři muži na střechách malostranských domů, aby si vyprávěli o životě, o svých láskách a zážitcích.
Doktor Kazisvět
Syn po zemřelém a oblíbeném panu doktorovi byl také doktorem, ale také velkým podivínem. S lidmi se nescházel, netoužil po společnosti a byl raději sám. Lidé si na to zvykli a nic po něm nechtěli. Jednoho dne ale skoro zázrakem přivedl zpět k životu muže, o němž si všichni mysleli, že je již mrtev. Lidé ho pak vyhledávali a mysleli si, že dokáže vzkřísit mrtvé. On ale dál jejich společnost nevyhledával a dále se jim vyhýbal...
Hastrman
Jmenoval se pan Rybář a chodil v zeleném fraku a cylindru a díky tomu si vysloužil přezdívku Hastrman. Vlastnil jisté kameny, které měly mít vysokou hodnotu. Jenže neměly a byly skoro bezcenné. Hastrmana to velice raní, ale společnost ho má v oblibě i bez peněz.
Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku
Pan Vorel si otevřel nový krámek U Zeleného anděla, kde prodával mouku. Nikdo k němu ale příliš nechodil, a tak si krátil čas čekáním na zákazníky kouřením dýmky. Jednoho dne ale nakonec jedna zákaznice přišla, jenže pro samý kouř v místnosti neviděla. Vyprávěla o tom v okolí a o jeho obchodě se začalo vypravovat, že má vyuzené zboží. Díky tomu už tam nikdo nikdy nevkročil a pan Vorel se v zoufalství oběsil.
U tří lilií
Romantická povídka o tom, jak se muž zamiloval do dívky, která tančila v hospodě. Ta tancovala dokonce i přes to, že jí zemřela matka. Nic to s ní tedy neudělalo.
Svatováclavská mše
Autor vzpomíná na dětství, kdy se svými kamarádi vsadil, zda vydrží přes noc v kostele a počká na ducha sv. Václava, jenž tam podle pověsti měl mít svatováclavskou mši. Jenže nakonec usne a nic neuvidí. Dojde mu, že se o něj jeho matka strachovala a je mu to líto.
Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Neruda vypráví příběh z dětství, kdy se s kamarády domluvil, že si zahrají na to, jak zboří Rakousko. Vše si naplánovali a střelný prach si koupili od pana Pohoráka, který ale všechny peníze propil, a tak Rakousko zachránil.
Psáno o letošních Dušičkách
Slečna Máry se nikdy neprovdala. Ale nebylo to proto, že by o ženichy měla nouzi. Spíš naopak, měla hned dva ctitele. Ti ale byli přátelé. Slečna Máry si jednoho z nich vybrala, ale ten ku prospěchu svého přítele ze svého návrhu odstoupil. Nakonec oba zemřeli na žal. Slečna Máry tak chodila každý rok o dušičkách k jejich hrobům. Sama si ale nemohla vybrat, který z nich navštíví dříve, tak toto rozhodnutí nechávala na pětileté holčičce, jež jí vždycky dělala společnost. Nakonec si vybrala hrob přesně mezi nimi.
Figurky
(idylický úryvek ze zápisek advokátního koncipienta)
Advokátní koncipient se přestěhuje na Malou Stranu, aby měl více klidu na studium práv. Ale obyvatelé domu, figurky, ho stále vyrušují a nedopřejí mu chvilku samoty.
— 2 —
Úsměvné a nevšedním kouzlem básníkova vypravěčství prostoupené povídky přibližují svérázné postavičky Malé Strany.
Jan Neruda napsal třináct povídek o životě na Malé Straně.
Stručný obsah vybraných povídek
První povídkou je Týden v tichém domě. Popisuje (nejen) rodinu domácího Ebera, jenž si hraje na panstvo, vyvyšuje se nad obyčejnými lidmi a přitom není vůbec bohatý.
Další povídka Pan Ryšánek a pan Schlegl se odehrává v hostinci U Štajniců. Tam se scházeli pravidelně hosté, mezi nimi i pan Ryšánek s panem Schleglem. Ti však spolu nemluvili již jedenáct let kvůli lásce. Pak pan Ryšánek onemocněl. Až po jeho uzdravení se konečně s panem Schleglem usmířili a začali spolu mluvit.
Povídka Přivedla žebráka na mizinu líčí život pana Vojtíška. Byl to žebrák, který žebral na Malé Straně. Každý ho znal a on dostával jídlo i nějaké ty drobné. Jednou byl pan Vojtíšek před kostelem a přišla k němu žebračka, jíž všichni říkali Baba Miliónová. Oproti panu Vojtíškovi byla velmi zanedbaná, vrásčitá a celkově ošklivá. Sedla si vedle pana Vojtíška a nabídla mu, že by to spolu mohli dát dohromady. Pan Vojtíšek odmítl a žebračku to velice urazilo. Začala ho pomlouvat a šířila mezi lidmi řeči, že pan Vojtíšek vůbec není chudý, že má na Františku dva domy, bohaté dcery a v neděli že si užívá bohatství. Že by vůbec žebrat nemusel! Tyhle řeči se rychle šířily a tahle pomluva připravila pana Vojtíška o jídlo i peníze. Nikdo už mu nic nedal a on zemřel. Pomluva ho zabila...
Povídka Hastrman je o panu Rybáři, jemuž přezdívali Hastrman, neboť stále mluvil o moři a nosil zelený fráček. Říkalo se o něm, že je bohatý, protože má doma drahokamy. Když pan Rybář vzal svoji sbírku k profesorovi a zeptal se ho, jakou má cenu, dozvěděl se, že jsou to bohužel jen prachobyčejné oblázky. Chtěl je všechny vyházet oknem ven, ale nakonec mu příbuzný, pan Šajvl, řekl, že sice nemá drahokamy, ale že děti mají v něm svého dědečka, protože ho mají rády.
— 3 —
Stručný obsah povídek
Doktor Kazisvět
Hlavní postavou v tomto příběhu je doktor Heribert. Byl synem velice oblíbeného doktora a lidé k němu často chodili, protože si mysleli, že bude dobrý po otci. On však všechny odmítal a s nikým se nebavil. Nechtěl nikoho léčit. Lidé ho proto začali přezdívat doktor Kazisvět. Na ulici nikoho nepozdravil, a když se s ním někdo snažil začít rozhovor, ignoroval jej a odešel beze slova pryč.
Jednoho dne se koná pohřeb pana Schepelera. Celý pohřební průvod kráčí Malou Stranou. Nosiči, kteří nesou rakev, ji chtějí vyzdvihnout do vozu, když najednou jim rakev sjede a spadne na zem. Rakev se otevře a ruka pana Schepelera začne trčet z rakve.
Kolem zrovna jde doktor Heribert, jenž je na procházce a přimotá se do pohřebního průvodu. Když se rakev otevře, přistoupí k mrtvole, chytne pána za ruku a poté mu začne zkoumat oči. Najednou vykřikne: "Tento muž není mrtev"!
Všichni ho považují za blázna, až na pana Kejříka, který byl nejvěrnějším přítelem pana Schepelera. Doktor Heribert řekne, že je nebožtík jenom strnulý a nařídí, aby ho někdo rychle odnesl někam do domu.
Poté ho s panem Kejříkem celou noc oživují, až se pan Schepeler probudí.
Od té doby doktora Heriberta všichni začali opěvovat. Každý chtěl, aby ho začal léčit, dokonce i významnější lidé chtěli, aby se stal jejich osobním doktorem. Doktor Heribert to ale stále odmítá, stále nikoho nezdraví, nebaví se s lidmi, ignoruje je a stále zůstává sám v domě...
Figurky
Příběh vypráví o muži jménem Krumlovský, jenž se chystá na advokátní zkoušku. Protože se chce na svoji zkoušku důkladně připravit, přestěhuje se na Malou Stranu. Navzdory tomu, že očekával, že v domě bude mít klid, v domě se pořád něco děje. Krumlovský se ani nestíhá učit.
Mezi další postavy v domě patří například malíř Augusta se ženou, která šišlá, když mají peníze, dále Provazník, jenž dříve lidem, kteří ho naštvali, zasílal anonymní urážlivé dopisy, nebo třeba paní domácí s domácím, který odpoledne ztrácí paměť.
Po nějakém čase stráveném na Malé Straně je Krumlovský vyzván nadporučíkem k souboji, protože nadporučík se cítil uražen, jakým způsobem se Krumlovský choval ke konduktérce.
Souboj skončí šťastně, ale Krumlovský se odstěhuje z Malé Strany.
Hastrman
Příběh je o muži jménem Rybář. Pro jeho jméno, a proto že pořád nosil zelený fráček, se mu začalo říkat Hastrman. Na Malé Straně se vyprávělo, že je hodně bohatý a že doma má bedny s cennými kameny.
Jednoho dne se vypráví s jednou krabičkou kamenů k panu profesorovu Mühlwenzelovi, jenž byl matematik a přírodozpytec. Chtěl po něm, aby mu řekl, jak jsou jeho kameny cenné. Profesor mu po jejich prozkoumání řekne, že nemají skoro žádnou hodnotu.
Pan Rybář se vrátí domů. Začne noc, on se postaví k oknu a začne naštvaně kameny vyhazovat ven. Najednou se ozve mužský hlas pana Šajvla (jeho příbuzný, se svojí rodinou bydlí u pana Rybáře). Ptá se ho, co dělá a proč ty krásné kaménky vyhazuje ven. Pan Rybář naštvaně odpoví, že ty kameny nemají žádnou cenu. Pan Šajvl mu na to odpoví, že to nevadí, ať je nevyhazuje, ať je nechá jeho dětem, protože se mu líbí a že si s nimi můžou hrát.
Poté mu pan Šajvl řekne, že i když není bohatý, tak že ho pořád mají rádi a že neví, co by si bez něj počali.
Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku
Pan Vorel byl člověk, který si otevřel krupařský krám. Do Prahy se přistěhoval z venkova a lidé ho mezi sebe nechtěli přijmout. Na Malé Straně platilo pravidlo, že krámy byli dědičné a každý určitý krám měl v ulici své místo, aby se to lidem nepletlo. Pan Vorel si otevřel krupařský krám na místě, kde býval obytný dům. To lidem hodně vadilo.
Do jeho krámu nechodil téměř nikdo, i když byl dobře zásobený. Nejen proto, že lidem vadilo, že není "domácí", ale také proto, že když si k němu jedna slečinka šla koupit kroupy, pan Vorel v krámě kouřil pěnovku a slečna ho poté začala všude pomlouvat, že má krám zakouřený a že dokonce i z jídla je cítit tabák. Poté k němu lidé nechodili už vůbec.
Po několika měsících začali navštěvovat pana Vorla Židé. Lidé vždy říkávali, že pokud se někdo spustil s Židy, tak to bude špatné. Vyprávělo se, že pan Vorel bude vystěhován a krám nadobro zavřen. Za několik dní našli pana Vorla oběšeného na jeho půdě.
Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno
Parta čtyř mužů, kteří se pokoušejí o revoluci, si založí "spolek pistolový". Po vojenských hrdinech se pojmenují Jan Žižka z Trocnova, Prokop Holý, Mikuláš z Husi a Prokůpek z Husi. Po dlouhé debatě usoudí, že Rakousko je něčím urazilo a že ho musí zničit. Vymyslí bojový plán. Začínal ovládnutím citadely, poté dobytím Prahy a nakonec se chystali ovládnout i Vídeň.
Z peněz jejich "klubového fondu" si koupili bambitku. Ještě potřebovali střelný prach.
Poté si domluvili místo a čas jejich plánovaného útoku. Střelný prach měli zajištěný od hokynáře Pohoráka, jenž jim ho měl přivézt přímo na místo.
V ustanovený čas je každý připravený na svém místě. Už čekají jen na Pohoráka se střelných prachem. Jenže ten nikde. Po pár momentech se dozví, že ho zatkla policie.
Ve skutečnosti Pohorák nejdříve prodával na trhu kuřata. Protože se mu nepodařili nic prodat, lehl si pod svůj vůz a usnul. Po chvíli za nim přišel policista, jestli si nechce jít k němu na stanici prospat. Protože byl Pohorák starší muž a zapomněl, že měl něco někomu odvést, tak ochotně s policistou šel.
Po několika dnech potkal Prokop Holý Pohoráka a zeptal se ho, co udělal s jeho šesti zlatými, které mu předem zaplatil za střelný prach. Pohorka se mu vysmál a řekl mu, že si ze starších lidí nemá dělat legraci a že vůbec neví, o čem mluví.
O měkkém srdci paní Rusky
Jednou měl na Malé Straně pohřeb jeden zámožný obchodník. Na pohřeb kromě jiných přišla také paní Ruska. Paní Ruska chodila na každý pohřeb bez ohledu na to, jestli byla pozvaná, nebo ne. U rakve nebožtíka začala srdceryvně plakat, což ostatní pozůstalé rušilo. Na paní Rusku byl zavolán komisař, který ji odvedl na stanici. Paní Ruska dostala zákaz chodit na jakékoliv pohřby, protože dělala jen ostudu.
Jenže paní Ruska na všechny vyzrála. Po půlroce se přestěhovala do bytu u Oujezdské brány. Věděla, že tudy musel projít opravdu každý funus, a tak při každém pohřbu vyšla před dům a srdečně plakala.
Pan Ryšánek a pan Schlegl
Hlavními hrdiny v této povídce jsou dva muži: pan Ryšánek a pan Schlegl. Po jedenáct let spolu každý den ve stejný čas sedávají v hostinci "U Štajniců", aniž by jeden na druhého promluvil aspoň slovo. Jejich nenávist plyne z dob, kdy pan Ryšánek chodil se ženou, jež ho později opustila právě kvůli panu Schleglovi. Později se vzali, avšak jeho manželka po porodu zemřela.
Oba dva spolu každý den sedí u jednoho stolu, pijí pivo, kouří dýmku a oba dva se navzájem ignorují. Jejich mužské ego jim nedovoluje, aby po tolika letech jeden z nich od stolu odešel, protože by tím přiznal svoji prohru.
Příběh pokračuje onemocněním pana Ryšánka (je o 10 let starší než pan Schlegl). Pan Schlegl mezitím pokračuje ve svém zvyku chození do hospody a sezení u jejich stolu. V duchu se raduje a začne trávit v hospodě více času.
Po jisté době se pan Ryšánek uzdraví a vrátí se do hospody. Poté co se pan Ryšánek usadí na své místo, zjistí, že si doma zapomněl tabák. Když na to přijde, poprosí sklepníka, aby mu skočil pro tabák domů. Jakmile to uslyší pan Schlegl, nabídne mu tabák svůj. Ten ho ignoruje, počká si, až přijde sklepník s jeho tabákem a až poté mu odpoví, že už má svůj. Pak se ho pan Schlegl zeptá, jestli mu chutná a pan Ryšánek mu začne věnovat svoji pozornost a začnou se spolu bavit.
Od té doby spolu sedávají v hospodě a zase spolu komunikují.
Přivedla žebráka na mizinu
Nejdůležitější postavou v tomto příběhu je žebrák Vojtíšek. Všemi oblíbený muž žije na Malé Straně, kde ho všichni znají a ochotně mu dávají trochu jídla i nějaké ty peníze.
Jednoho dne na cestě z kostela sv. Mikuláše potká další žebračku, řečenou "baba Milionová". Nazývaná je tak proto, že když od někoho dostane almužnu, slibuje, že se to dotyčnému všechno vrátí milionkrát, na rozdíl od ostatních žebraček, které slibují jenom stotisíckrát.
Žebračka chce, aby s ní žebrák Vojtíšek začal žít. Vojtíšek odmítne a odejde od ní pryč.
Od té doby se začnou o žebrákovi na Malé Straně roznášet podivné pomluvy. Tvrdilo se, že Vojtíšek je bohatý, že vlastní dva domy a že má dvě dcery.
Muži z Malé Strany byli rozčílení, ženy zklamané. Najednou kamkoliv, kam pan Vojtíšek přišel, neměli nic k jídlu ani žádné peníze. Všude se vymlouvali, že je krize a chudoba.
Žebrák se ještě nějakou chvíli potulovat po Malé Straně, až jednoho dne zmizel. Po několika dnech se občané dozvěděli, že pan Vojtíšek byl nalezen vedle kanonýrských kasáren celý promrzlý jen v kabátě a kalhotách.
Psáno o letošních Dušičkách
Hlavní postavou je zde neprovdaná slečna Máry.
Jednou přišel slečně dopis od Viléma Cibulky, který jí nabízel manželství. Za několik dní poté jí napsal Jan Rechner, jenž jí nabídl totéž. Rechner s Cibulkou byli přátelé a oba si z Márinky vystřelili. Ona, nic nevědíc o tom, běžela se poradit se svou přítelkyní, paní Nocarovou.
Za několik dní jí však přišel dopis od pana Cibulky, že nevěděl o tom, že se o ni uchází jeho přítel, a proto se jí vzdává. Stejně tak učinil Rechner. Slečna Máry z toho byla velice nešťastná.
Neuplynuly ani dva roky od této události a Rechner zemřel na souchotiny. Po dalších čtyřech měsících zemřel i Cibulka na zánět plic. Máry nevěděla, na který hrob jít dříve, a proto vždy na Dušičky si s sebou na hřbitov brala malé děvče od sousedů - ke kterému hrobu se vydalo dítko nejdříve, k tomu hrobu položila věnec jako první.
Svatováclavská mše
Hlavním hrdinou je malý chlapec, kterému někdo pověděl, že každou noc o půlnoci slouží v chrámu mši sám svatý Václav. Proto se jednoho dne rozhodne, že proklouzne navečer do chrámu a zůstane tam celou noc. Doma matce řekl, že jede ke staroměstské tetě a zůstane tam přes noc, aby matka neměla podezření. Do chrámu se mu poté podaří v pořádku dostat.
Začne mu být zima a má hlad. Přitom se mu začíná i chtít spát. Aby se zahřál, jde se na chvíli projít po chrámu. Poté si zase jde sednout na schody.
Nakonec na chvilku usne. Po chvíli jej něco probudí. "Mše svatováclavská," pomyslí si chlapec.
Podívá se dolů a uvidí faráře, jak slouží mši. V lavici sedí jeho matka a staroměstská teta. Omráčeně sedí a dívá se, jak jeho matka s tetou odcházejí pryč. Myslí si, že se ztratil.
Poté chlapec rychle vstane a utíká za jeho matkou. Políbí ji na ruku.
Týden v tichém domě
Povídka vypráví o životě obyvatel Prahy žijících v domě na Malé Straně. Tichým domem je ironicky označován malostranský činžák.
Jednou z obyvatelek domu je paní Bavorová, která zde žije se svým synem Václavem. Bavorová pracuje jako hokynářka ve svém obchodě o také dělá pomocnici v rodině domácích (rodina Ebrová). Syn Václav pracuje na úřadě jako praktikant, později je vyhozen kvůli urážlivým fejetonům o svých nadřízených, které byly nalezeny v jeho stole. Celá rodina je zachráněna, když Bavorová vyhraje v loterii peníze (díky jejím věšteckých schopnostech), takže nepřijdou o střechu nad hlavou.
Dalšími hlavními postavami jsou členové rodiny domácích - Ebrovi. Jejich dcera Matylda má za přítele důstojníka Kořínka, jehož jí ale přebere její přítelkyně Marie, která mu poví o špatné finanční situaci domácích.
V domě žije rovněž starý doktor - mládenec Loukota, který je zamilován do okouzlující mladé slečny Josefinky (Pepinka). Začne jí psát anonymní milostné básně (které ukradl Václavovi), ale brzy zjistí, že je Josefinka zasnoubená s někým jiným.
Nakonec si Loukota na truc vezme Klárku - dceru Lakmusových, u nichž je v podnájmu.
V domě také žila stará panna Žanynka se svým psem Azorem. Ta byla nalezena jednoho dne mrtvá, když jí Josefinka nesla snídani.
Celý tichý dům jí šel na pohřeb.
U tří lilií
U tří lilií je název hospody, kde muž pozoruje krásnou dívku, jak tančí. Dívka se na něho občas usmála, zamrkala a tančila dál. Najednou ke krásné dívce přišla další dívka, něco jí řekla a nakonec spolu obě dvě odešly ven, kde byla velká bouřka. Po pár chvílích se dívka zase vrátila.
Starší družka jí začala pomáhat usušit si mokré šaty a ptala se jí, co se stalo. Dívka odpověděla, že jí zemřela matka.
Dívka poté přišla blíže k muži, jenž ji chytil za ruku a začal ji utěšovat.
Večerní šplechty
Celý příběh se odehrává na střeše jednoho z domů na Malé Straně.
Jednou z postav je Jan Hovora - posluchač filozofie. Dále je zde i pan Kupka - technik a budoucí inženýr. Povídka začíná jejich rozhovorem na střeše. Po několika chvílích se k nim přidá pan Jäkl.
Jejich rozhovor se nasměruje k lásce pana Jäkla. Začne vyprávět, že od mládí se mu líbilo jedno děvče - Lizinka. Po nějaký čas se spolu sice scházeli, ale poté se spolu asi patnáct let neviděli. Nakonec se znovu setkali na zábavě, kde ji poprosil o tanec. Chvíli tancovali a pak se šli projít. Nakonec ji doprovodil až domů. Po několika dnech mu od ní přišel dopis, že se chce sejít u kostela. Od kostela došli do Valdštejnské zahrady, kde si přísahali věčnou lásku a že se vezmou. Jenže o několik dní později se pan Jäkl dozvěděl, že Lizinka porodila v nemocnici kluka. Nebyl jeho.
— 4 —
Ukázky
Hastrman
Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parasol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže se střechy nejstaršího fiakra.
Suchý, špičatý obličej páně Rybářův byl ozářen věčným úsměvem. Zvláštní podívání bylo na pana Rybáře, když šel po ulici. Každých dvacet kroků zůstal stát a obrátil se vpravo vlevo. Podobalo se, že jeho myšlénky nejsou v něm, že jdou uctivě asi krok za ním a pořád ho baví nějakými veselými nápady, takže pan Rybář musí se usmívat a občas se po čtverácích ohlídne. Když někoho pozdravoval, vyzdvihl jen ukazovač pravé ruky do výše a lehýnce hvízdnul. Takové lehýnké hvízdnutí zafičelo vždy také, když pan Rybář začal mluvit, a obyčejně začínal s ”ďjó!”, což mělo význam potakující.
Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě, hned dole vlevo, s výhlídkou na Petřín. Ale kdyby byl býval již až u samého domu, jakmile spatřil nějaké cizince, kteří zahýbali vpravo na Hradčany, vždy zašel za nimi. Když zastavili u rozložité výhlídky a obdivovali se kráse naší Prahy, stál vedle nich, pozdvihl prst a hvízdnul: ”Ďjó, moře! – Proč nebydlíme u moře!” Pak šel za nimi do Hradu, a když se cizinci ve Svatováclavské kapli obdivovali zas stěnám vyloženým českými drahokamy, hvízdnul po druhé: ”To si myslím! U nás v Čechách hodí pasák kamenem za stádem, a kámen má často větší cenu než celé stádo!” Víc jim neřekl nikdy.
Pro jeho jméno, pro jeho zelený fráček a pro to ”moře!” říkali jsme mu hastrman. Ale v úctě jsme ho měli staří mladí. Pan Rybář byl justiciárem na výslužbě, někde od Trutnova. Zde v Praze žil u své blízké příbuzné mladé, která měla nevysokého úřadníka za muže a s ním už dvě nebo tři dítky. Vypravovalo se, že pan Rybář je až báječně bohat. Ani ne tak na penězích, jako na drahokamech. Ve svém pokojíku měl, říkali, stát vysokou černou skříň, v té skříni byly samé nízké, čtyrhranné škatule černé, hezky velké, a v každé škatuli byl vnitřek sněhobílou lepenkou rozdělen na samé čtverce a v každém čtverci ležel na bavlnce lesknoucí se drahokam. Byli lidé, kteří to viděli. Našel a sebral prý vše sám na hoře Kozákově. My děti jsme sobě vypravovaly, že když u Šajvlů – tak se nazývali ti páně Rybářovi příbuzní – myje se podlaha, posypávají ji místo pískem samým natlučeným cukrem. V sobotu, v den drhnutí, vždy jsme ukrutně záviděly dětem Šajvlovým. Jednou jsem seděl nad příkopem vlevo za Bruskou branou poblíž pana Rybáře. Tam usedal totiž pan Rybář každého krásného dne na hodinku pohodlně do trávy a kouřil si z krátké dýmky. Tenkrát šli náhodou dva větší studující kolem. Jeden z nich prsknul a pravil: ”Ten kouří maminčinu vatýrku!” Od té doby pokládal jsem kouření maminčiny vatýrky za požitek, jakého sobě mohou dovolit jen lidé velice zámožní.
Takto se procházel ”hastrman” – ale ne, neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! – vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi – poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí – slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o ”Frankreichu” a o nějaké ”svobodě”, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: ”Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.” A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: ”Co to má vždycky s tím Rosenauem?”
Menší, ale také tlustý odvětil: ”Spisovatel, nejspíš spisovatel.”
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! –
– – – – –
Bylo to v sluneční den srpnový, tak as ku třetí hodině odpolední. Kdo šel právě Ostruhovou ulicí, zůstal stát; kdo stál právě tak po domácku venku, zavolal honem něco dovnitř domu; z krámů vybíhali lidé. Všichni se dívali za panem Rybářem, kráčejícím dolů.
”Jde někam se vychloubat svým bohatstvím,” řekl pan Herzl, šenkýř U dvou slunců. Podotýkám, že druhý pád množného počtu pro slovo ”slunce” je dle malostranského jazyka zcela určitě ”slunců”.
”O jé!” volal pan Vitouš, kupec na rohu, ”musí být zle, nese na prodej!” Je mně líto, musím-li říci, že pan Vitouš netěšil se přílišné vážnosti u sousedů. Vypravovalo se o něm, že jednou už byl blízek bankrotu, a podnes se dívá dobrý malostranský soused na ”bankrotáře” naprosto jinak než svět ostatní.
Ale pan Rybář kráčel klidně dál, trochu rychleji než jindy. Pod levým paždím nesl jednu z těch čtyrhranných škatulí černých, o nichž tolik povídáno. Tisknul ji pevně k tělu, takže smeknutý klobouk v ruce dole byl jakoby k noze přiklížen. V pravé ruce měl španělku s placatým knoflíkem ze slonové kosti, znamení to, že pan Rybář jde někam na návštěvu, nikdy jindy nenosil hole. Pozdravován zdvihal hůl a hvízdal mnohem hlasitěji než jindy.
Sešel Ostruhovou ulicí, přešel Svatomikulášským náměstím a vešel do domu Žambereckého. Tam bydlel v druhém patře gymnasijní profesor pan Mühlwenzel, matematik a přírodozpytec. Tedy muž vzdělání trochu tenkráte neobyčejného. Návštěva netrvala dlouho.
Pan profesor byl v dobré míře. Jeho hřmotné, podsedlé tělo bylo sobě právě odpoledním spánkem odpočinulo. Dlouhé šedé vlasy, věnčící lysé temeno, ježily se sem tam v pohodlném nepořádku. Modré, duchaplné a vždy přívětivé oči se svítily. Tváře, beztoho vždy rudé, hořely. Ty široké, dobré tváře byly trochu silně neštovicemi porvány a zavdávaly panu profesoru příčiny k stálému vtipu. ”Tak je to na světě,” říkal, ”když se děvče směje a má v tváři důlek, je prý hezké; já když se směju, mám sta důlků, a jsem prý přec jen ošklivý.”
Pokynul panu Rybářovi k pohovce a ptal se: ”Čím tedy mohu sloužit?”
Pan Rybář položil škatuli na stůl a sundal svršek. Pestré kamínky zazářily.
”Já bych – já jen, co tadyhleto tento – jakou to má asi cenu –,” koktal.
Posadil se pak a opřel bradu o knoflík hole.
Pan profesor se zadíval do kamínků. Pak vyndal jeden temný, vážil v ruce a prohlížel proti světlu. ”To je moldavit,” pravil.
”Jak?”
”Moldavit.”
”Ďjó, moldavit,” hvízdnul pan Rybář. Na tváři jeho bylo tak trochu vidět, že slovo to slyší po prvé v životě.
”Ten by se hodil pro naši gymnasijní sbírku, jsou už řídky. Moh byste nám jej prodat.”
”To by se vidělo. – Co tak asi –”
”Tři zlaté v dvacetnících byste za něj dostal. No?”
”Tři zlaté!” hvízdnul tenounce pan Rybář. Brada se zdvihla a sklapla pak zas na knoflík. ”A ostatní?” šeptnul po chvilce z náhle stísněného hrdla.
”Chalcedony, jaspisy, ametystky, záhnědy – to nic není.” –
Za nějaký okamžik byl pan Rybář zas již u rohu Ostruhové ulice. Kráčel pomalu vzhůru. Po prvé ho sousedé spatřili, an měl klobouk na hlavě. Široká střecha byla stažena do čela. Španělka se vlékla koncem po zemi a harašila o dláždění. Nevšimnul sobě nikoho, nehvízdnul ani jednou. Také se na té cestě ani jednou neohlíd. Patrně dnes nedováděla žádná z jeho myšlenek venku, všechny jeho myšlenky byly v něm, hluboko.
Dnes již z domu nevyšel, ne na hradby a ne za Brusku. A byl tak krásný den!
— 1 —
Přivedla žebráka na mizinu
Pan Vojtíšek byl žebrák. Čím byl předtím, to nevím. Ale žebrákem musil být dle toho, jak byl po Malé Straně znám, již dlouho, a podle svého zdraví mohl jím být ještě dlouho, vypadal jako buk. Jak byl té doby stár, tak asi vím. Jednou jsem ho viděl, když vybelhav se drobným krůčkem svým po Svatojanském vrchu vzhůru do Ostruhové ulice, přistoupil k policajtu panu Šimrovi, který opřen o zábradllí pohodlně se tu slunil. Pan Šimr, to byl ten tlustý pan policajt. Tak tlustý, že šedivý jeho frak byl pořád na puknutí a hlava jeho odzadu vypadala jako několik jitrnic, vypocujících sádlo – račte odpustit. Lesklá přílba kývala se mu na velké hlavě při každém pohnutí, a když se rozběhl za některým tovaryšem, který bez ostychu a proti všem zákonům přes ulici si přešel s hořící dýmkou v ústech, musil pan Šimr přílbu honem vzít do hrsti. Tu jsme se pak my děti smály a tančily po jedné noze, ale jakmile se na nás podíval, hned zas jakoby nic. Pan Šimr byl Němec z Šluknova; žije-li dnes ještě – doufám v boha, že ano –, sázím se, že mluví posud a zrovna tak špatně česky jako tenkrát, ”Nu a vidíte,” říkal, ”já se tomu naučil za rok.”
Pan Vojtíšek vzal tenkrát modrou svou čepici pod levé rameno a vjel pravicí hluboko do kapsy dlouhého, šedivého svého kabátu. Přitom pozdravil zívajícího pana Šimra slovy ”Pomáhej pánbůh!” a pan Šimr salutoval. Šťastně pak vylovil pan Vojtíšek skromnou svou tabatěrku z březové kůry, vytáhl za kožené poutko svrchní dno z ní a padal panu Šimrovi. Pan Šimr si šňupnul a pravil: ”Už jsou voni taky asi hezky starej. Kolikpak mají?”
”Inu,” usmíval se pan Vojtíšek, ”bude tomu už věru osmdesát let, co mne otec pro obveselení mysle na světlo vydal.”
Pozorlivý čtenář zajisté se diví, že směl žebrák pan Vojtíšek mluvit s panem policajtem jen tak po sousedsku a tento že mu ani nevykal, jakž by nějakému venkovanu nebo jinému zcela mu podřízenému člověku arci najisto byl učinil. A k tomu ještě třeba si pomyslit, čím tenkráte policajt byl! To nebylo ledabylokteré číslo od jedné do šesti set, to byl pan Novák, pan Šimr, pan Kedlický a pan Weisse, kteří v střežení naší ulice za den se vystřídali. To byl malý pan Novák ze Slabec, který nejraděj postál si před kupeckými krámy, kvůli slivovici; tlustý pan Šimr ze Šluknova; pak pan Kedlický z Vyšehradu, zamračený, ale dobrosrdečný; a konečně pan Weisse z Rožmitálu, velký, s neobyčejně dlouhými, žlutými zuby. O každém se vědělo, odkud je, jak dlouho ve vojště sloužil a kolik má dětí; na každého jsme se my ”sousedské” děti věšely; on znal každého, muže i ženy, a matkám dovedl říci vždy, kamže se dítě jejich zaběhlo. A když roku 1844 pan Weisse následkem požáru v Renthauze vypuklého zemřel, šla mu na pohřeb celá Ostruhová ulice.
On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku téhodne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarvé látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně tvůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda. Bylo cos volného a klidného v celém jeho bytí a konání, něco takového, co as Storma přimělo k jeho dojemně komickému výroku:”Ach könnt’ ich betteln geh’n über die braune Haid’!”
Jen hostinský v našem domě, pan Herzl, mu nedal nikdy trojníku. Pan Herzl byl muž trochu dlouhý, trochu skoupý, ale takto ušel. Místo penízu přesypal mu z piksly své vždy trochu tabáku. Tu pak – bylo to vždy v sobotu – měli po každé stejný rozhovor.
”Achach, pane Vojtíšku, máme to zlé časy.”
”Baže máme, a nebudou lepší, dokud si zámecký lev nesedne na vyšehradskou houpačku.”
Mínil lva na svatovítské věži. Přiznám se, že mně to tvrzení páně Vojtíškovo vrtávalo mozkem. O tom jsem slušným způsobem a co rozumný mladý muž – byl jsem tenkráte již osm let stár – ovšem nemohl pochybovat ani na okamžik, že zmíněný lev může právě tak jako já o pouti jít přes Kamenný most až na Vyšehrad a zde si také sednout na známou krouživou houpačku. Ale jakže z toho mají vzejít lepší časy, to jsem nechápal.
— 2 —
