Stopy v písku (James Patterson)

Kapitola 109

Tom

Prší tak hustě, že i když mám stěrače puštěné naplno, stěží vidím na cestu. Kdybych to mohl riskovat, zastavil bych na krajnici a počkal, až to přejde.

„Co teda s tím Raibornem uděláme?“ zeptá se Sean a odvrací se ode mě, stejně jako jsem viděl lidi odvracet se od těch, co se znovu přihlásili k víře.

„Pohřbíme ho,“ odpovím. „Na tom starým černoškým hřbitově na kopci. Myslím, že se to docela hodí.“

Asfaltová silnice ustoupí štěrkové. Dobře to tam znám. Nějak se mi podaří rozeznat mezeru v křoví a za ním zbytek cedule označující Nebeský baptistický hřbitov.

Proderu se mezerou, větve keřů šlehají do okének auta, a pokračuju nahoru po hliněné příjezdové cestě. Je rozbahněná a jsou na ní hluboké koleje, ale když jedu pomalu a vyhýbám se nejhorším místům, dostanu auto až nahoru, kde se před námi otevře mýtina s řadami skromných vápencových náhrobků.

Zaparkuju vedle shnilé lavičky, kývnu na Seana a neochotně vystoupíme do deště. Jdeme ke kufru auta a nohy nám zapadají do bahna. Těžké kapky pleskají do kapoty, když Sean stiskne chromovaný zámek. Ustoupí, jak se otlučené modré víko pomalu zvedá, ale uvnitř je samozřejmě jen Katiina stará sjetá rezerva a nějaké zahradnické nářadí, které používá u Macklina.

„Co to sakra znamená?“ vyhrkne Sean, obrátí se ke mně a rychle mě popadne za paže.

Ale v tom okamžiku se mu už hlaveň mé pistole zaryje do boku. Podívá se na mě se stejným šokovaným výrazem, s jakým odešli ze světa Feif, Walco a Rochie, a já ho zastřelím.

Jedna věc se ale liší. Sean nevolá mámu jako ti ostatní kluci. Podle toho, jak ke mně natáhne ruce a řekne: „Tome? Co to děláš, Tome?“, si nejspíš myslí, že jeho máma jsem já.

Vystřelím ještě třikrát s hlavní tak pevně přitisknutou k Seanově mohutnému hrudníku, že funguje jako tlumič z masa a krve, a zvuk výstřelů dolehne sotva do promočeného lesa. To ho umlčí, ale oči má stále vytřeštěné a vypadá to, jako by na mě zíral. Cítím na sobě Seanův pohled, když vyndávám z kufru malou lopatu a kopu mělký hrob. Pak mu začnu házet hlínu na obličej. Pistoli zakopu o kus dál a vrátím se do auta.

Je to příjemné být v zaparkovaném autě a poslouchat, jak do střechy buší déšť, a tak chvíli jen tak sedím a dívám se, jak voda smývá špínu z předního skla, stejně jako já ze sebe smyl Seana. A víte co? Pořád si připadám vykoupený.