Kapitola 60
NEŽ CINDY DORAZILA, byla už schůze nájemníků v plném varu. Ve vstupní hale se tísnilo několik set lidí. Předsedkyně rady nájemníků Fern Galperinová byla malá, pohledná žena s drátěnými brýlemi a její hlavu bylo sotva vidět v davu, když se snažila zjednat klid.
„Jeden po druhém,“ volala paní Galperinová. „Margery? Povězte nám prosím, co máte na srdci.“
Cindy uviděla Margery Glynnovou, se kterou se předchozího dne setkala v místnosti u kontejnerů, jak sedí na pohovce stísněná mezi třemi dalšími lidmi.
Glynnová se rozkřikla: „Policie mi poslala formulář, abych ho vyplnila. Nehnou kvůli Barnabymu ani prstem a Barnaby byl člen rodiny. Teď, když je po něm, se cítím ještě víc ohrožená. Mám si pořídit jiného psa? Nebo si mám koupit pistoli?“
„Jsem stejně vylekaná a znechucená jako vy,“ řekla Galperinová a přitiskla si k hrudi vlastního psíka. „Ale s tou pistolí to nemůžete myslet vážně! Někdo další?“
Cindy položila na zem tašku s počítačem a šeptem se zeptala výrazné brunety stojící vedle ní u stolu s občerstvením: „Co se děje?“
„Víte o Barnabym?“
„Bohužel ano. Byla jsem u kontejnerů, když ho Margery našla.“
„Ohavné, co? Byl trochu protivný, ale aby ho někdo zabil? To je šílené. Kde to jsme, v New Yorku?“
„Mohla byste mě prosím uvést do problému? Jsem tady nová.“
„Samozřejmě. Takže Barnaby nebyl první. Paní Neelyová našla svého pudla mrtvého na schodech a ta chuděra za to dávala vinu sobě, protože zapomněla zavřít dveře bytu. Asi před měsícem se odsud zničehonic odstěhoval pan Franks, moc milý pán z prvního patra. Fern nechal svazek výhružných dopisů, které mu několik měsíců strkal někdo pode dveře.“
„Co v nich bylo?“
„Výhružky smrtí. Věřila byste tomu?“
„Proč nezavolal policii?“
„Myslím, že to udělal. Ale ty dopisy byly anonymní. Policie mu položila několik otázek a nechala to celé spadnout pod stůl jako obvykle.“
„A předpokládám, že pan Franks měl psa.“
„Ne. Měl stereo. Mimochodem, já jsem Debbie Greenová.“ Žena jí věnovala široký úsměv. „2F“ Potřásla Cindy rukou.
„Jsem Cindy Thomasova. 3B.“
„Ráda vás poznávám. Vítejte v Noční můře z Blakely Arms.“
Cindy se nejistě usmála. „Takže vy se nebojíte?“
„Trochu ano.“ Debbie si povzdechla. „Ale můj byt je fantastický… Momentálně s někým chodím a myslím, že jsem ho už přemluvila, aby se ke mně nastěhoval.“
„To máte štěstí.“ Cindy obrátila pozornost zpátky ke schůzi v okamžiku, když předsedkyně dala slovo postaršímu shrbenému pánovi.
„Pane Horné.“
„Děkuji. Nejvíc mi dělá starosti, že se ten člověk chová jako přízrak,“ řekl. „Ty dopisy pode dveřmi, zabití domácí mazlíčkové… Myslím, že Margery má v něčem pravdu. Pokud nám nepomůže policie, musíme vytvořit hlídky nájemníků –“
Všichni začali mluvit najednou a paní Galperinová vykřikla: „Lidi, hlaste se o slovo! Prosím! Tome, máte k tomu něco?“
Zvedl se muž něco přes třicet. Byl drobný a plešatý a stál na opačném konci místnosti než Cindy.
„Hlídky nájemníků mi nahánějí strach,“ přiznal. „Ten, kdo terorizuje Blakely Arms, by se mohl do hlídky přihlásit, a pak už by se tu nemusel plížit tajně. Mohl by se tady beztrestně procházet. Nebylo by to ještě horší?
V tomhle domě bydlí asi tři sta lidí a dneska večer se nás tady sešla víc než polovina. Takže je asi padesátiprocentní pravděpodobnost, že ten, kdo nás terorizuje, je tady s námi. Právě teď.“
