Kapitola 6
POLÍBILA JSEM WILLIEHO na tvář skrz otevřené okénko policejního auta. Strážník Pat Noonan ho odvezl do nemocnice a já nastoupila na trajekt, kde jsem se připojila k Tracchiovi v otevřeném předním oddílu na horní palubě Del Norte.
Byl to nezapomenutelný obraz hrůzy. Na třiceti nebo čtyřiceti čtverečných metrech laminátové podlahy ležela těla na místech, kde upadla, a do všech stran vedly krvavé otisky nohou. Kolem byly poházené části oblečení. Pošlapaná červená baseballová čepice se válela mezi papírovými kelímky, obaly od párků v rohlíku a novinami nasáklými krví.
Zoufalstvím se mi udělalo nevolno. Vrah mohl být kdekoliv a stopy, které by nás k němu dovedly, se ztrácely pokaždé, když po palubě přešel policista nebo zdravotník.
Kromě toho jsem nemohla přestat myslet na Claire.
„Jste v pořádku?“ zeptal se mě Tracchio.
Přikývla jsem a bála se, že když se rozpláču, nedokážu přestat.
„Tohle je Andrea Canellová,“ řekl Tracchio a ukázal na tělo ženy v hnědých kalhotách a bílé blůze, které leželo u zábradlí. „Podle tamhle toho,“ kývl hlavou k mladíkovi s ježatými vlasy a spáleným nosem, „zastřelil pachatel nejdřív ji. Pak vypálil na jejího syna. Malého kluka, asi devítiletého.“
„Přežije to ten kluk?“ zeptala jsem se.
Tracchio pokrčil rameny. „Ztratil hodně krve.“ Ukázal na další tělo, světlovlasého bělocha něco přes padesát, který ležel půlkou těla pod lavičkou.
„Per Conrad. Strojník. Pracoval tady na trajektu. Nejspíš slyšel výstřely a přispěchal na pomoc. A tenhle chlapík,“ ukázal na Asiata ležícího na zádech uprostřed paluby, „je Lester Ng. Pojišťovák. Další člověk, který se mohl stát hrdinou. Svědkové říkají, že padl po dvou nebo třech minutách.“
Snažila jsem se představit si tu scénu na základě toho, co mi pověděl předtím Willie a teď Tracchio. Hledala jsem stopy, pokoušela se spojit kousky do něčeho, co by dávalo smysl.
Přemýšlela jsem, jestli byla ta střelba naplánovaná nebo k ní došlo impulzivně, a pokud ano, co ji spustilo.
„Jeden pasažér si myslí, že před tím incidentem viděl střelce sedět samotného. Tamhle,“ pověděl mi Tracchio. „Prý kouřil cigaretu. Pod stolem se našel balíček Turkish Specials.“
Následovala jsem Tracchia na záď, kde sedělo několik vyděšených cestujících na vypolstrovaných lavicích, které lemovaly vnitřní oblouk zábradlí. Někteří byli od krve. Někteří se drželi za ruce. Ve tvářích se jim zračil šok.
Uniformovaní policisté stále ještě zjišťovali jména a telefonní čísla svědků, zapisovali jejich výpovědi. Seržant Lexi Rose se k nám obrátil a řekl: „Veliteli, poručíku. Tady pan Jack Rooney má pro nás dobrou zprávu.“
Postarší muž v jasně červené silonové bundě postoupil kupředu. Na nose mu seděly brýle s velkými rámečky a na krku visel digitální fotoaparát velikosti kostky mýdla. Ve tváři měl výraz pochmurného uspokojení.
„Mám ho přímo tady,“ oznámil Rooney a zvedl přístroj. „Zachytil jsem toho psychopata přímo v akci.“
