Kapitola 27
CONKLIN SE POSADIL za volant neoznačeného chevroletu a rozjeli jsme se po Bryant Street na sever. Popojížděli jsme v hustém provozu, dokud jsem neřekla „Tohle je na houby“ a nezapnula sirénu. Čtvrt hodiny nato jsme už parkovali před domem Baileyových.
Byli tam hasiči stejně jako nejrůznější označená i neoznačená policejní auta a náklaďák jednotky pro průzkum místa činu, který blokoval přístupovou cestu.
V San Francisku se nenajde moc hollywoodských typů, ale kdybychom měli mapu se sídly hvězd, to Baileových by na ní bylo. Třípodlažní žlutohnědý obr s bílými příčnými nosníky a lemy na křižovatce Broadwaye a Pierce Street se táhl půl bloku na jih a východ.
Připomínal mi spíš muzeum než dům, ale měl úžasnou minulost sahající až k prohibici a byl tím nejlepším, co se dá koupit za patnáct milionů dolarů – jednou z nejlepších nemovitostí ve městě rozkládající se na pozemku o rozloze dvou tisíc osmi set čtverečních metrů.
Pozdravila jsem se s prvním policistou u dveří, Patem Noonanem, klukem s odstávajícíma červenýma ušima a sílící pověstí skvělého policisty. Po cestě přišli Samuel a Lemke a já je poslala zpátky na ulici, aby se poptali po okolí.
„Násilné vniknutí?“ zeptala jsem se Noonana.
„Ne, madam. Ten, kdo do domu vešel, musel znát kód poplašného zařízení a mít klíč. Těch pět lidí tam uvnitř tvoří personál, co v domě bydlí. Včera v noci tady všichni byli, nic neviděli a neslyšeli.“
Zamumlala jsem: „No to je ale překvapení.“ Pak mi Noonan představil hlavní hospodyni Iraidu Hernándezovou.
Hernandezová byla šlachovitá žena, úhledně oblečená, k šedesáti. Oči měla rudé od pláče a její angličtina byla lepší než moje. Vzala jsem ji stranou, abychom si mohli promluvit v soukromí.
„To nebyla sebevražda,“ prohlásila Hernandezová vzdorovitě. „Byla jsem Isina chůva. Vychovávala jsem její děti. Znám celou tuhle rodinu lépe než svoji a mohu vám říct, že Isa s Ethanem byli šťastní.“
„Kde jsou děti teď?“
„Díky bohu strávily noc u prarodičů. Dělá se mi zle, když si představím, že by našly své rodiče místo mě. Nebo kdyby byly doma a – ne, ne. Na to nemohu ani pomyslet.“
Zeptala jsem se Hernándezové, kde byla celou noc („V posteli, sledovala jsem celonoční vysílání seriálu Plastická chirurgie: Před a po.“), co viděla, když otevřela dveře ložnice („Byli mrtví. Ještě teplí!“) a jestli zná někoho, kdo by mohl chtít Baileyovým ublížit („Spousta lidí jim záviděla, ale zabít je? Myslím, že to byla nějaká příšerná nehoda.“).
Hernándezová ke mně zvedla pohled, jako by doufala, že ten zlý sen dokážu nějak zahnat, ale já už přemýšlela nad tou hádankou a uvažovala, jestli bych neměla vést vyšetřování v salonu se všemi přítomnými jako v nějaké detektivce od Agathy Christie.
Pověděla jsem Hemandezové, že policisté odvezou personál na stanici, kde každému sejmou otisky prstů a vzorek DNA. A pak jsem zavolala Jacobimu.
„Nebylo to vloupání,“ sdělila jsem mu. „Ať už se v tom domě stalo cokoli, služebnictvo o tom nejspíš ví. Všech pět tam má neomezený přístup, takže…“
„Takže je slušná šance, že pokud byli Baileyovi zavražděni, udělal to někdo z nich.“
„Přesně tak. Čteš mi myšlenky.“
Pověděla jsem Jacobimu, že si myslím, že by on a Chi měli provést výslechy osobně, a on souhlasil. Potom jsme s Conklinem podlezli pod policejní páskou a ohlásili se strážníkovi v hale, který nás nasměroval do ložnice Baileyových.
Interiér domu připomínal zámek všemi těmi ozdobnými štukovými římsami, drahými obrazy evropských malířů a starožitnostmi a každá další komnata byla ještě úžasnější než ta předchozí, takže návštěvník nevycházel z údivu.
Když jsme vyšli do druhého patra, uslyšela jsem hlasy a praskot vysílaček vycházející ze dveří uprostřed chodby vyložené kobercem.
Činorodý mladý policista z noční směny, seržant Bob Nardone, vyšel do chodby a zavolal na mě.
„Je mi líto, že to musíme převzít, Bobe. Byl to rozkaz.“
Z nějakého důvodu jsem čekala, že bude protestovat.
„Děláte si legraci, Boxerová? Jen si ten případ vezměte, prosím!“
