Kapitola 42
V nedĚli ráno jsem si udělala volno, abych vzala Martu proběhnout a zacvičila si tai-či v Marine Green. Kolem poledne jsem už seděla v džínsech a tričku zpátky za svým stolem. Od pondělka viselo vyšetřování na mrtvém bodě, neobjevily se žádné nové stopy. Vydávali jsme prohlášení, jen abychom si udrželi tisk od těla. Každý další výslech, každá slepá ulička jen přibližovaly okamžik, kdy Chiméra udeří znovu.
Právě jsem byla za Jill s nějakými spisy a vracela se k sobě do kanceláře, když se otevřely dveře výtahu a v nich se objevil Mercer. Vypadal překvapeně, že mě vidí, ale nikoliv nepříjemně.
„Pojďte se se mnou projet,“ vyzval mě.
Jeho auto čekalo u bočního vchodu na Osmé ulici. Když se policejní řidič ohlédl, řekl mu Mercer: „West Portal, Same.“
West Portal byla čtvrť na předměstí obývaná střední třídou. Netušila jsem, proč mě tam šéf vláčí.
Cestou mi Mercer položil několik otázek, ale většinu času mlčel. Roztřáslo mě nepříjemné tušení: Chce mi ten případ vzít.
Řidič zabočil do ulice, kde jsem ještě nikdy nebyla. Zastavil před modrým domkem ve viktoriánském slohu naproti hřišti střední školy, kde právě probíhal basketbalový zápas.
Ozvala jsem se první. „O čem jste to se mnou chtěl mluvit, veliteli?“
Mercer se ke mně obrátil. „Máte své osobní hrdiny, Lindsay?“
„Myslíte někoho jako Amelia Erhartová nebo Margaret Thatcherová?“ Zavrtěla jsem hlavou. Na to jsem nikdy nebyla. „Možná Claire Washburnovou,“ ušklíbla jsem se.
Mercer přikývl. „Mým hrdinou byl vždycky Arthur Ashe. Jednou se ho někdo zeptal, jestli je obtížné vyrovnat se s AIDS, a on odpověděl: ‚Zdaleka ne tak těžké, jako bylo vyrovnat se se zrovnoprávněním černochů ve Spojených státech.‘“
Vrásky na jeho čele se prohloubily. „Vernon Jones tvrdí starostovi, že neberu v potaz, co všechno je v tomto případu v sázce.“ Ukázal na modrý domek. „Vidíte ten dům? Patřil mým rodičům. Tady jsem vyrůstal.
„Otec byl mechanik v dopravních podnicích a matka vedla účetnictví v obchodě s elektrospotřebiči. Celý život dřeli, aby mohli poslat mě a sestru do školy. Stal se z ní právní poradce a žije v Atlantě. Ale odtud pocházíme.“
„Můj otec také pracoval pro město,“ přikývla jsem.
„Nikdy jsem vám to neřekl, Lindsay, ale vašeho otce jsem znal.“
„Opravdu?“
„Ano, začínali jsme spolu na stejném oddělení. Párkrát jsme spolu dokonce sloužili. Marty Boxer… Váš otec byl něco jako legenda, Lindsay, i když ne zrovna pro příkladnou službu.“
„Povězte mi něco, co nevím.“
„No dobře…“ Odmlčel se. „Byl to dobrý policajt. Zatraceně dobrý policajt. Většina z nás k němu vzhlížela.“
„Než to zabalil.“
Mercer na mě pohlédl. „Určitě už víte, že v životě policisty občas dojde k momentům, které si vyžádají řešení, jež většina lidí nepochopí.“
Potřásla jsem hlavou. „Nemluvila jsem s ním už dvaadvacet let.“
Můj šéf přikývl. „Nemohu ho hájit jako otce nebo manžela, ale dokázala byste připustit, že k tomu, abyste ho posoudila jako policistu, neznáte možná všechna fakta?“
„Nikdy se neobjevil, aby taková fakta předložil,“ namítla jsem.
„Něco vám o Martym Boxerovi povím,“ řekl Mercer, „ale až někdy jindy.“
„Co mi povíte? A kdy?“
Stáhl přepážku, oddělující nás od řidiče, a oznámil mu, že přišel čas vrátit se do úřadu. „Až dopadnete Chiméru.“
