Kapitola 14
Považuji se za celkem racionálního člověka, ale toho večera na hřbitově jsem se necítil ve své kůži. Detektivka Goodesová měla pravdu: tohle bylo velmi smutné zakončení jednoho mladého života
Hřbitov se rozkládal na louce na Úpatí hor Santa Lucia. Kolem hrobu Mary Alice Richardsonové už parkovaly tři hlídkové vozy z policejního oddělení v San Luis Obispu. Dodávka patologa stála poblíž spolu se dvěma otlučenými pick-upy, jejichž majitele nebylo možné určit.
Čtyři hrobníci vykopávali hrob ve světle reflektorů policejních aut. Těžká jílovitá půda se hemžila červy. Když byla jáma dostatečně hluboká, přivezli malé rypadlo, aby udělalo hlavní práci.
Policejní pozorovatelé včetně mě neměli na práci nic jiného než postávat netrpělivě kolem hrobu. Popíjeli jsme kávu, vedli řeči a vyměnili si pár černých vtipů, kterým se stejně nikdo nezasmál.
Vypnul jsem si mobil. Nestál jsem o to, aby mi tam na hřbitov volal Génius nebo kdokoliv jiný.
Kolem jedné v noci odkryli kopáči konečně desku, zakrývající rakev. Svíralo se mi hrdlo, ale nepřestal jsem se dívat. Vedle mě stála Jamilla Hughesová. Trochu se třásla, ale držela se. Nancy Goodesová se uchýlila do svého auta. Rozumná dáma.
Bylo použito páčidlo, aby nadzvedlo desku nad rakví. Vydalo to zvuk, jako by někdo zasténal bolestí.
Jáma v zemi byla asi dva metry hluboká, dva a půl metru dlouhá a metr a půl široká.
Jamilla ani já jsme nepromluvili. Veškerou naši pozornost poutal průběh exhumace. Mhouřil jsem oči před tím strašidelným světlem. Dýchal jsem nepravidelně a v hrdle jsem měl sucho.
Vybavovaly se mi záběry Mary Alice z místa činu. Bylo jí patnáct let. Pověšená za kotníky a ponechaná tak několik hodin. Zbavená skoro veškeré krve. Další vykrvácení stupně IV. Krutě pokousaná a pobodaná.
Oběť ve Washingtonu pobodaná nebyla. Co to znamenalo? Proč se způsob vraždy lišil? Co udělali se vší tou krví? Skoro jsem ani nechtěl znát odpovědi na otázky, které se mi honily hlavou.
K rakvi byla pečlivě připevněna šedá lana, která ji začala pomalu zvedat ze země.
Těžce se mi dýchalo a zasáhl mě pocit viny za to, že tam jsem. Napadlo mě, že bychom tu chudinku neměli rušit v jejím hrobě. Bylo to znesvěcení. Už jí bylo ublíženo dost.
„Já vím, já vím. Je to hnus. Cítím to samé,“ utrousila Jamilla koutkem úst. Zlehka mi položila ruku na loket. „Musíme to udělat. Nemáme na výběr. Musíme zjistit, jestli to byli ti samí vrazi.“
„Je mi to jasné, ale necítím se díky tomu o nic lépe,“ zamumlal jsem.
„Chuděro malá. Chudinko Mary Alice. Odpusť nám,“ řekla Jamilla.
Ředitel místního pohřebního ústavu otevřel opatrně rakev. Pak ustoupil dozadu, jako by spatřil ducha.
Postoupil jsem kupředu, abych se na dívku podíval. Zalapal jsem po dechu a Jamilla si zakryla dlaní ústa. Hrobníci se pokřižovali a sklonili hlavy
Mary Alice Robinsonová ležela přímo před námi. Na sobě mela splývavé bílé šaty a světlé vlasy pečlivě spletené do copů. Dívka vypadala jakoby pohřbená za živa. Na jejím těle nebyly patrné žádné známky rozkladu.
„Na tohle existuje vysvětlení,“ obrátil se k nám ředitel pohřebního ústavu. „Richardsonovi jsou mí přátelé. Požádali mě, abych udělal něco, co by uchránilo pozůstatky jejich dcery tak dlouho, jak by to jen bylo možné. Jako by tušili, že se tělo jejich holčičky znovu objeví na denním světle.
Stav pohřbeného těla může být různý v závislosti na látkách použitých při balzamovaní Já použil roztok arzénu, kterým se balzamuje už odnepaměti. A tady vidíte výsledek.“
Odmlčel se a my nepřestávali zírat na jeho dílo.
„Takhle vypadala Mary Alice v den, kdy byla pohřbena. To je ona, kterou někdo zavraždil a pověsil na strom.“
