Druhá kapitola
V šerifově kanceláři seděli Easton, Travers a šerif Thomson. Bylo za deset minut půl deváté. Easton usrkával sklenici mléka. Šerif s Traversem pili pivo. Zrovna doposlechli rozhlasové zprávy, vysílající popis Johnnyho a jeho lincolnu.
Jejich přemítání přerušil zvuk telefonu.
„Jsme tady,“ povzdychl si šerif a natáhl se po sluchátku. Chvilku poslouchal muže na druhé straně linky.
„Dobře, pane Oakesi,“ přikývl. „Jistě. Budeme rádi, když na nás počkáte. Jo… řekněme tak za třicet minut.“ Zavěsil a pohlédl na Eastona: „Oakes z prodejny ojetých vozů na Downside. Je přesvědčený, že toho lincolna prodal našemu příteli on.“
Easton dopil mléko a zvedl se.
„Zůstaňte tady, šerife, pro případ, že by se ozvali ještě další svědci. Ken a já za tím chlápkem zajedeme.“
O třicet minut později vcházeli Easton a Travers do zářivě osvětlené prodejny aut.
Přispěchal k nim silný postarší muž, Fred Oakes.
Když se vzájemně představili, spustil: „Ten člověk odpovídá popisu, který jsem zaslechl v rádiu. Byl vysoký, podsaditý a měl černé licousy a knír. Měl na sobě světle hnědý kabát s páskem.“
„Kdy jste mu to auto prodával, pane Oakesi?“ zeptal se Easton.
„Mám to tady pro vás připravené, datum, čas i adresu toho chlapa,“ odpověděl Oaks. Podal Eastonovi kopii prodejní smlouvy lincolna, spolu s adresou.
Easton si prohlížel adresu a škrábal se přitom na krku.
„Johnny Acres, 12477, California Drive, Los Angeles,“ zanotoval. „Nejspíš falešná. V každém případě to prověřím.“ Podíval se na Oakse: „Dokázal byste toho muže identifikovat?“
Fred Oakes přikývl. Ačkoli ho bolely nohy a cítil se unavený, těšil se že se ho budou vyptávat. Byl přesvědčený, že by ho poznal i z fotografie.
„Poznal bych ho kdekoli.“
„Byl sám?“
„Ano.“
„Jak platil?“
„V bankovkách. Dal mi šedesát desetidolarovek.“
„Je nějaká šance ty bankovky zajistit?“
Oakes zavrtěl hlavou.
„Většinu našich obchodů sjednáváme v přímé platbě. Ty peníze jsme uložili následující den do banky.“
„Pane Oaksi, jak na vás ten muž působil?“ ozval se Travers. „Připadal vám sympatický?“
Oakes rychle pochopil co tím Travers míní.
„Těžko povědět. Víte, nevěnoval jsem mu moc pozornosti, ale řekl bych, že to není typ chlapa, kterého si vyberete za přítele. Nedokážu vám říct proč. Bylo na něm něco… pak si pořád něco mumlal. Znervózňovalo mě to.“
Travers zpozorněl.
„Mumlal si něco?“
„Jo, přesně tak. Kdykoli jsem mu něco říkal, začal si pro sebe něco mrmlat… dost hloupý zvyk.“
„To je nepodstatný detail,“ přerušil ho Easton. „Raději nám řekněte něco o tom autě. Chci poznávací značku, číslo motoru a značku pneumatik.“
Když mu Oakes ty informace obstaral, potřásli si rukama a Easton s Traversem se vrátili do auta.
„Máme pro zvláštního agenta práci,“ zkonstatoval Easton. „Měli bysme rychle vyšťourat to auto. Pojedu do kanceláře. Co chcete dělat vy?“
„Vysaďte mě na nádraží,“ požádal ho Travers.
Dojeli na místo. „Musíme zjistit, kde ten chlap schovává to auto. Koupil ho ani ne před měsícem. Někde ho musí schovávat. Požádám zvláštního agenta o další pátrací relaci,“ povzdychl si Easton.
„Možná ho nechal na některém z velkých parkovišť,“ podotkl Travers. „Nikdo by si toho nevšiml. Třeba tady na nádraží je velký pohyb aut i lidí. Porozhlédnu se tady.“
„Jo, to je dobrej nápad.“
„Řeknete agentovi o tom jeho mumlání? Možná by něco ukázal rejstřík,“ upozornil ho Travers. „Licousy i knír mohou být falešné, ale takového návyku se zbavit nedokážete.“
„Jo, řeknu,“ přisvědčil Easton s nechutí.
„Uvidíme se zítra,“ rozloučil se Travers a vystoupil. „Končíte?“
„Nejspíš,“ mávl Easton rukou a nastartoval.
„Hej! Počkejte!“ vykřikl Travers.
Easton vykoukl z postranního okénka. Travers upřeně hleděl na rozlehlé parkoviště. Smrákalo se, ale jeho ostražitý zrak zaznamenal auto, které vzbudilo jeho pozornost.
„Koukněte na toho lincolna,“ ukázal rukou. „Červená střecha a šedá karoserie. To by mohl být on. Třetí auto v druhé řadě.“
Easton se vysoukal z auta a zadíval se do šera.
„Tam sotva doh…
