Kapitola čtvrtá
Stál jsem vedle stolu a hleděl na Lorettu Merrill Fergusonovou.
Zůstali jsme jen my dva.
Po mém výbuchu začal Durant celý rudý v obličeji soptit, ale Loretta ho pokynem ruky umlčela.
„Odejděte!“ Její příkaz zazněl jak prásknutí bičem.
Durant a Mazzo vypadli a zavřeli za sebou, jako by dveře byly z vaječné skořápky.
Takže jsme zůstali sami.
Dlouhou chvíli si mě zkoumavě prohlížela, pak přešla k pohovce a posadila se.
„Sundejte si tu masku. Chci vidět, jak vypadáte.“
Odešel jsem do koupelny, opatrně odlepil obočí a knír a stáhl si masku. Opláchl jsem si zpocený obličej a vrátil se do pokoje.
Postavil jsem se vedle stolu a ona si mě prohlížela, jako když řezník hodnotí šrůtku hovězího. Byl jsem ale zvyklý, že si mě prohlížejí agenti, filmoví režiséři a kameramani, takže to se mnou nehnulo. Čekal jsem, při tom čekání jsem na ni zpříma hleděl a můj upřený pohled ji zřejmě vyváděl z rovnováhy, protože se mne nejdřív pokusila pohledem zlomit, pak uhnula očima – malé vítězství pro mne.
„Posaďte se!“ Znovu jí hlas zazněl jak švihnutí bičem.
Záměrně jsem přistoupil k oknu a zadíval se na rozlehlý, bezvadně udržovaný trávník. Zůstal jsem k ní pootočený zády.
„Řekla jsem, abyste se posadil!“ osopila se na mne.
„Máte to tady moc pěkné, paní Fergusonová, ale zdaleka ne tak pěkné, jako jste vy,“ řekl jsem, vytáhl balíček chesterfieldek, jednu vyklepal a zapálil si. Neotočil jsem se, ale dál jsem obhlížel zahradu, velký bazén a tři čínské zahradníky, kteří opečovávali květinové záhony.
„Když vám řeknu, abyste něco udělal, tak to uděláte! Sedněte si!“
Otočil jsem se a usmál se na ni. Mazzo mě před ní varoval. Byl jsem rozhodnutý, že se od ní nedám komandovat.
„Dostávám zaplaceno tisíc dolarů denně, abych ztělesňoval vašeho manžela, paní Fergusonová. Za ty peníze jsem souhlasil, že budu spolupracovat, ale od nikoho se nenechám sekýrovat, dokonce ani od nejkrásnější ženy, jakou jsem kdy viděl a která nemá dost vychování, aby řekla prosím.“
Dlouho jen tak seděla a spalovala mě pohledem, pak se najednou uvolnila a byla ztělesněné ženství. Ta proměna byla překvapivá. Tvrdý, zpupný obličej jí zjemněl, fialkové oči se rozzářily, ústa se zvlnila do úsměvu.
„Konečně muž!“ řekla zpola pro sebe, pak popleskala pohovku a vyzvala mě: „Pojďte se prosím posadit sem.“
Přestože jsem byl jenom příležitostný, nezaměstnaný herec, ta náhlá změna mě neoklamala. Příliš dlouho jsem se potloukal mezi potvorami, které byly jednu chvíli hotové mrchy, a obratem zas sladké jako med. Kolikrát jsem postával na place a čekal, až se nějaká proslulá hvězda, která nebyla lepší než nějaká běhna, vyřádí. Zdržovala natáčení, režisér se ji snažil přivést k rozumu a já měl sto chutí nakopat ji do zadku. Příliš bohaté, příliš krásné ženy, které měly vychování jako kýbl splašků, jsem považoval za vrchol vší nesnesitelnosti.
Přistoupil jsem k židli a čelem k ní se posadil. Dal jsem si záležet, abych si nesedl vedle ní.
„Jsem vám k dispozici, paní Fergusonová,“ pravil jsem.
„To byste měl, pane Stevensi, to byste měl,“ kvitovala stále ještě s úsměvem. „Mohla bych zavolat toho vazouna a říct mu, aby vám pošramotil ten váš pohledný obličej.“
Usmál jsem se na ni úsměvem výhradně pro rozmazlené děti. „Jen ho zavolejte. My už jsme si vyjasnili, kdo je tady muž a kdo kluk. Skončil na zemi.“
Opřela se a vystrčila na mne prsa. Zasmála se. Byl to náramný, stříbřitý a tak nakažlivý smích, že jsem se musel smát také. Smáli jsme se spolu, potom řekla: „Jste báječný! To je ale trefa!“
Další změna nálady? Bývaly chvíle, kdy jsem si přál, abych toho o ženách tolik nevěděl. Kolikrát mě jen ženy zklamaly. Když nemohly dosáhnout svého jedním způsobem, zkoušely to jinak a zase jinak.
„Paní Fergusonová, pokud mi chcete sdělit nějaké pokyny, sdělte mi je prosím,“ řekl jsem.
Úsměv jí sklouzl s tváře a do očí se jí vloudila obezřetnost.
„Jste jednoznačně nepřátelský,“ podotkla, „což je pochopitelné. Moje tchyně žije v představě, že je přímo diktátor. Ujišťuj…
