III
Po návratu do Sorrenta jsem ze všeho nejdřív zašel odevzdat klíče od vily agentovi, který ji Heleně pronajal. Zaplatil jsem mu dlužné nájemné a dal jsem mu svou římskou adresu pro případ, že by Heleně došla do vily nějaká pošta.
Požádal jsem ho, aby mi ji poslal.
Dal se slyšet, jak je to smutné, když takovou krásnou mladou dívku potká tak hrozné neštěstí. Prohlásil, že už napsal majiteli vily, že by bylo dobře dát kolem té pěšiny zábradlí. Neměl jsem zrovna náladu bavit se o zábradlí. Něco jsem zabručel, podal jsem mu ruku a pospíšil jsem si k vozu.
Jel jsem na policejní stanici pro kameru. Grandi mě nechal čtvrt hodiny čekat za dveřmi a nakonec mi kameru poslal po seržantovi, kterému jsem musel podepsat stvrzenku, že jsem ji převzal.
Vyšel jsem z budovy a zamířil jsem k vozu, kameru v pouzdře zavěšenou přes rameno.
Nasedl jsem, nastartoval a pomalu jsem se rozjel přeplněnou hlavní třídou.
Zážitek nahoře nad propastí probudil mou ostražitost. Ve zpětném zrcátku jsem zahlédl, jak se zpoza jiného zaparkovaného vozu vynořil láhvově zelený renault a rozjel se za mnou.
Nebýt toho, že bych byl přísahal na to, že mě tam prve na kopci někdo pozoroval, nebyl bych si toho ani všiml, ale teď jsem byl podezíravý. Můj neklid se ještě zvýšil, když jsem si uvědomil, že přední sklo renaulta stíní tmavomodrá sluneční clona, takže není možné rozpoznat, kdo řídí.
Rozjel jsem se mírnou rychlostí k Neapoli a čas od času jsem vrhl pohled do zpětného zrcátka. Renault se držel v uctivé vzdálenosti asi sto metrů. Jel jsem dál stabilní pětašedesátkoú a renault pořád za mnou.
Na dálnici jsem se odhodlal vyzkoušet, jestli mě opravdu sleduje, anebo drží-li se mi v patách pouhou shodou okolností.
Zvýšil jsem rychlost na stovku. Renault zůstával svých sto metrů za mnou.
Sešlápl jsem plyn až na podlahu. Lincoln vyrazil kupředu. Měl skvělou akceleraci, a než jsem se nadál, ukazovala ručička na tachometru sto čtyřicet.
Renault zůstal trochu pozadu, ale i on zvýšil rychlost. Ve zpětném zrcátku jsem viděl, že mě znovu dotahuje. Bylo mi jasné, že mě opravdu sleduje.
Na rovné, přímé dálnici bylo vyloučeno ho setřást. O to se budu muset pokusit až v Neapoli.
Zmírnil jsem rychlost na stodesítku, a tu jsem si udržoval až k výjezdu z dálnice.
Renault uháněl za mnou a udržoval si svou stometrovou vzdálenost, ale když jsem u výjezdu z dálnice zpomalil, abych předal lístek zřízenci, jako by si řidič uvědomil, že by mě mohl snadno ztratit z dohledu, přidal a zmenšil vzdálenost, která nás dělila. Využil jsem toho a přečetl jsem si jeho číslo. V hustém neapolském provozu se ode mne nevzdaloval víc než na dvacet metrů.
Jednou jsem se pokusil se ho zbavit, ale marně. Jeho řidič se dokázal proplétat zdejšími přecpanými ulicemi daleko obratně ji než já a jediné, čeho jsem docílil, byly zuřivé nadávky okolních řidičů a divoké troubení klaksonů ze všech stran.
Dojel jsem k hotelu Vesuvius, zaparkoval jsem lincolna na jedno volné místečko před ním, požádal jsem portýra, aby mi na něj dal pozor, a pospíšil jsem si dovnitř.
Za otáčivými dveřmi jsem se zastavil a rozhlédl jsem se po renaultu, ale nebylo po něm ani vidu. ani slechu.
Šel jsem do baru, objednal jsem si skotskou se sodou a vytáhl jsem kameru z pouzdra. Otevřel jsem ji. Obě cívky chyběly. Když jsem otevřel záklopku otvoru, kterým se dovnitř vkládal film, vypadl mi do dlaně proužek filmu.
Mé předpoklady se potvrdily. Kdosi kameru otevřel, vyndal obě cívky a vytrhl film.
Dal jsem proužek filmu zpátky a zavřel jsem zase záklopku. Pak jsem vsunul kameru nazpátek do pouzdra.
Zapálil jsem si cigaretu a trochu jsem pouvažoval.
Film podle všeho vytrhl z kamery muž X. Nejspíš proto, že Helena natočila něco, co si nepřál, aby uviděl někdo další. Přišel možná za ní, když stála na útesu, a jak se k ní přiblížil, obrátila kameru proti němu. Uvědomil si, jak je pro něj nebezpečné nechat na sebe v kameře takovou památku. Jakmile se Heleny zbavil, vytrhl film z kamery a zničil ho.
Jakmile se Heleny zb…
