Kapitola 19
Teheránské letiště. 17.05 hodin.
McIver opatrně kolem ostnatého drátěného plotu mířil k bráně vedoucí do oblasti, kde se vykládalo a nakládalo zboží. Silnice byla kluzká, neprotažená, po stranách sněhové závěje. Bylo těsné pod nulou, obloha plná těžkých mračen; před hodinou svítalo. Znovu zjistil, kolik je. Moc času nemáme, pomyslel si; pořád ještě byl naštvaný, že výbor uzavřel včera v noci jeho kancelář. Dnes časně ráno se pokusil vklouznout do budovy, ale byla tam stráž. Marně se dožadoval vstupu, aby se podíval na dálnopis.
„Pitomci!“ rozhořčila se Genny, když se celý naštvaný vrátil domů. „Musíme něco udělat. Co George Talbot? Nemohl by nám pomoct?“
„Pochybuju, ale za zkoušku to stojí – jestli Valík byl…,“ odmlčel se. „Tom už tam asi bude – ať ‚tam‘ znamená kdekoli.“
„Doufejme.“ V duchu se rychle pomodlila. „Doufejme, že to dobře dopadne. Nevšiml sis, jestli jsou nějaké obchody otevřené?“
„Žádné, Genny. Takže si dáme k obědu polévku z pytlíku a k tomu dohromady jedno pivo.“
Pokoušel se z radiostanice zavolat Kovíz, ale marně. Nechytil ani BBC, ani AFN, americký vojenský rozhlas. Chvíli poslouchal obligátní protiamerický projev na stanici Svobodný Írán, sídlící v Tabrízu, pak ji znechuceně vypnul. Telefon oněměl. Pokoušel se číst, ale nešlo to; měl starost o Locharta, Pettikina, Starka a všechny ostatní, zuřil, že je odříznutý od své pracovny a od dálnopisu a že momentálně nemůže vůbec nic dělat. To se mu ještě nikdy nestalo. Nikdy. Zatracený šáh. Takhle zmizet a nechat všechno napospas náhodě. Dřív to bylo báječné. Když se objevil problém, dojel na letiště, navštívil Isfahán, Tabríz, Abádán, Hormuzský průplav, Al Šargáz nebo jakékoli jiné místo, kamkoli se dostal vrtulníkem, občas bral Genny s sebou – v poledne si udělali piknik a popíjeli chlazené pivo.
„Do háje se vším!“
Po obědě s praskáním ožila vysílačka. Freddy Ayre z Kovízu vyřizoval, že stopětadvacítka bude na teheránském letišti kolem páté odpoledne a že přiletí z Al Šargázu, nevelkého šejchátu osm set mil jižně od Teheránu na druhé straně Zálivu, kde S-G měla pobočku.
„Dostali povolení, Freddy?“ zeptal se McIver rozčileně.
„Nevím. Náš člověk v Al Šargázu říkal jen: ETLL Teherán sedmnáct nula nula, vyřiď McIverovi – nemůžu ho sehnat,“ a několikrát to opakoval.
„Jak to jde u vás?“
„Jakžtakž. Starke je pořád v Bandar-e Delám a nemáme na něj žádný kontakt, až na to, že se před půlhodinou ohlásil.“
„Rudi osobně?“ Snažil se nedat najevo rozčílení.
„Ano.“
„Snaž se být ve styku s ním i s námi. Co se stalo dnes ráno s vaším radistou? Zkoušel jsem volat několik hodin, ale nešlo to.“ Následovala delší odmlka.
„Byl zadržen.“
„Sakra, proč?“
„Nevím, Macu – kapitáne McIvere. Jakmile to budu vědět, dám vám zprávu. Jak to půjde, vyšlu Marka Duboise do Bandar-e Delám, ale jaksi na to teď není ta pravá chvíle. Jsme nuceni setrvávat na základně, je tu… je tu s námi na věži sympatická a kamarádská ozbrojená hlídka, všechny lety jsou pozastaveny kromě CASEVACu, a i v tom případě musíme brát hlídky s sebou – žádné lety mimo naši oblast nejsou povolené.“
„Co to má všechno znamenat?“
„Nevím. Náš ctihodný velitel, plukovník Pešádí, mě ujistil, že to je jen dočasné, možná jen dnes, možná zítra. Mimochodem, v patnáct šestnáct jsme dostali krátkou hlášku od kapitána Scraggera ze Zulu Zulu, že má speciální let do Bandar-e Delám.“
„Co tam, hergot, bude dělat?“
„Nevím, pane. Starý Scra-, kapitán Scragger říkal, že ho o to požádal de Plessey v Sirí. Já, ehm, už asi nemám moc času. Naše milá hlídka je nervózní, ale jestli se vám podaří dostat stopětadvacítku sem, mohl by tu přistát. Pešádí to zařídí. Pokusím se poslat Manuelu pryč, ale moc si od toho teda neslibuju, je nervózní jako králík mezi smečkou psů, když zatím nemáme vůbec žádné zprávy o Starkovi.“
„To si dovedu představit. Vyřiď jí, že Gen poletí taky. Už končím, těžko říct, jak mi bude dlouho trvat, než se dostanu na letiště.“ Zaměřil pozornost na Genny. „Gen, běž se sbalit a –“
„Co si ch…
