Kapitola 32
Nedaleko TabrIzu. 11.49 hodin.
Erikki Jokkonen šplhal s dvěstěšestkou přes vysoký průsmyk k městu. Nogger Lane seděl vedle něj a Ázáde vzadu. Přes lyžařský oblek měla tlustou leteckou bundu, ale v tašce vedle sebe čádor – „Čistě pro jistotu,“ odůvodnila to, když odstartovali. Na uších měla třetí pár sluchátek, která jí Erikki obstaral.
„Tabríz jedna, slyšíte?“ řekl už po několikáté. Čekali. Stále žádná odpověď a přitom byli dávno v jejich pásmu. „Možná tam nikdo není, možná je to léčka jako s Charliem.“
„Než přistaneme, radši se nejdřív pořádně rozhlídneme,“ uvažoval zaraženě Nogger a očima pátral po obloze i po zemi.
Obloha byla jasná. Bylo hodně pod bodem mrazu, hory přikryté tlustou sněhovou pokrývkou. Palivo doplnili bez problémů v depotu IranOilu, hned za Bandar-e Pahlaví – již přejmenovaným – jak se dohodli s teheránskou kontrolou. „Chomejní má všechno na háku, letecká kontrola byla nápomocná a letiště se brzy otevře,“ připomněl Erikki, aby zmírnil depresivní náladu ve vrtulníku.
Ázáde byla otřesená ze zprávy o popravě Paknúrího za zločiny proti islámu a ještě hroznější byla zpráva o Šahrazádině otci. „To je vražda,“ vybuchla zděšeně, když se to dozvěděla. „Jaké zločiny by mohl spáchat? Po generace přece podporoval Chomejního a molly!“
Nikdo jí na to neodpověděl. Rodinu vyzvali, aby si vyzvedla tělo, a všichni její členové chodili v hlubokém, okázalém smutku. Šahrazád byla nepříčetná žalem – dům byl zavřen dokonce i pro Ázádu a Erikkiho. Ázáde nechtěla odjet z Teheránu, ale Erikki obdržel od jejího otce druhý vzkaz, stejný jako ten první: „Kapitáne, naléhavě žádám, aby se má dcera vrátila do Tabrízu.“
Teď byli skoro doma.
Kdysi to byl domov, pomyslel si Erikki. Teď si tím nejsem jistý.
Nedaleko Kazvínu letěl nad místem, kde jeho range-roveru došel benzin a Pettikin s Rákoczym ho s Ázádou zachránili před davem. Range-rover už tam nebyl. Přeletěli vesnici, kde stál zátaras a odkud unikl, když zabil modžáheda s tlustým obličejem, který ukradl jejich doklady. Je úplné šílenství vracet se sem, uvědomil si.
„Mac má pravdu,“ přemlouvala ho Ázáde. „Poletíme do Al Šargázu a Nogger mě vezme do Tabrízu a zase zpátky. Sejdeme se v Al Šargázu, ať už můj otec bude říkat cokoli.“
„Dopravím tě domů a zase zpátky,“ odmítl. „Konec diskuse.“ Krátce po východu slunce odstartovali z Doušan Taphe. Základna byla téměř prázdná, řada budov a hangárů se změnila v ohořelé trosky, kolem vraky letadel íránské armády, nákladních aut a jeden zničený dělostřelecký tank s emblémem Nesmrtelných na boku. Nikdo tu spoušť neodklidil. Nikde žádné hlídky. Vandalové odnesli všechno, co mohlo hořet – v obchodech stále ještě nebyl k sehnání palivový olej ani potraviny a ve dne v noci docházelo ke srážkám mezi Zelenými pásky a levičáky.
Hangár a dílna S-G byly poškozené jen nepatrně. Ve stěnách sice bylo hodně děr po kulkách, ale nic se neztratilo a všechno víceméně fungovalo díky několika mechanikům a úředníkům, kteří se snažili normálně pracovat. Dodatečné výplaty z peněz, které McIver vyždímal z Valíka a dalších partnerů, zapůsobily. Také Erikkimu dal nějakou hotovost na výplaty personálu Tabrízu jedna. „Modli se, Erikki! Dnes mám schůzku na ministerstvu, abych dal do pořádku naše finance, aby nám vrátili všechny dluhy,“ oznámil mu těsně předtím, než odletěli, „a taky chci obnovit prošlé licence. Zařídil to Talbot z ambasády – domnívá se, že Chomejní a Bázargán teď mají jedinečnou příležitost získat moc a odzbrojit levičáky. My si jen přihřejeme svou polívčičku.“
Jemu se to řekne, pomyslel si Erikki.
Přeletěli průsmyk a začali rychle klesat. „Základna je tamhle!“ Oba piloti napnuli zrak. Větrný pytel byla jediná věc v pohybu. Nikde nikdo neparkoval, z žádného přívěsu se nekouřilo. Zakroužili v minimální výšce sedm set stop. Nikdo je nevyšel uvítat. „Podíváme se na to zblízka.“
Rychle klesli dolů a obratem se vrátili. Stále nic. Vrátili se do výše tisíc stop. Erikki chvilku přemýšlel. „Ázádo, mohl bych přistát hned před zd…
