2
V sobotu v poledne jsme se všechny sešly na střeše garáže. Vlastně jen já, Clover a Elsie. Táta nedovolí mrňatům lézt na žebřík, takže ta musela zůstat dole. Elsie ve skutečnosti nahoru taky nesmí, ale tolik chce být s námi, že jeho zákaz ignoruje. Garáž je nízká a žebřík je připevněný ke zdi, a tak je to opravdu docela bezpečné. Nebo skoro. Střecha před léty začala protékat, tak ji táta nechal opravit. Ti chlapi vytáhli žebřík nahoru a zapomněli ho vrátit zpátky. Od té doby střecha znovu zarostla zeleným mechem, takže je měkká a příjemná jako zelený koberec.
Ráda na ní sedím s nohama visícíma dolů a koukám na sousední zahradu. Nemyslím tu u domu číslo čtyři, kde bydlí Cecy. Myslím tu na druhé straně, u osmičky – u toho smutného domu. Tam, co bydlí stará paní Burtonová. Aspoň myslím, že tam ještě bydlí. Nikdo už ji neviděl celá léta.
Když ještě žil pan Burton, byla to úplně obyčejná stará paní. Po tom, co máma umřela, pozvali párkrát mě a Clover na návštěvu. Moc se nám u nich nelíbilo, protože jsme nevěděly, o čem bychom si s nimi povídaly, a taky tam nebylo co dělat. Paní Burtonová měla sbírku porcelánových hrníčků s malovanými pokličkami a dovolila nám si je prohlédnout, ale nesměly jsme na ně sahat, protože byly vzácné a my byly ještě malé.
I pohoštění bylo zvláštní. Musely jsme pít z malých šálků s podšálky, což pro nás bylo dost těžké, protože jsme doma byly zvyklé pít z obyčejných hrnků. Pak nám dali tenký krajíček chleba s máslem. Nedostaly jsme k němu ani marmeládu. Prostě jen chleba s máslem. Paní Burtonová nám řekla, že když to hezky sníme, dostaneme zákusek. Tak jsme statečně žvýkaly a ona pak odešla do kuchyně a vrátila se s malým talířkem se čtyřmi malinkatými řezy s polevou. Říkala tomu cukroví. Dva kousky měly růžovou polevu a dva žlutou. Já jsem si vybrala ty se žlutou a pan Burton s paní Burtonovou si vzali cukroví s růžovou polevou. Viděla jsem, jak se Clover zatvářila. Moc dobře jsem věděla, jak ráda by si dala ten kousek s růžovou polevou. Nakonec ten svůj ani pořádně nesnědla, jen okousala polevu a vylízala krém, který byl uvnitř.
Burtonovi se na ni nezlobili. Jen zavrtěli hlavou, pohladili její lokýnky a řekli, že je roztomilá děvenka.
„Opravdová Zlatovláska,“ dodal pan Burton.
Mě ovšem nenazvali nějakým princeznovským jménem. Možná si mysleli, že jsem čarodějnice nebo zlý vlk, ale ze zdvořilosti to neřekli nahlas.
Zkrátka se nám u Burtonů moc nelíbilo a oznámily jsme tátovi, že už k nim příště nepůjdeme. Potom pan Burton onemocněl a umřel a paní Burtonová nás přestala zvát. Přestala i vycházet ven z domu a vídat se s lidmi. Vlastně k ní jednou týdně jezdila úklidová firma a každý pátek jí dodávka přivezla její malý nákup z našeho supermarketu, ale to bylo tak všechno. Občas ji ještě navštěvoval náš táta – částečně jako soused a částečně jako její doktor, jenže ona prostě říkala, že chce být sama.
Když jsme s Clover byly starší, začaly jsme si o ní vymýšlet různé historky, kde vystupovala jako šílená a tragická postava, něco jako moderní paní Havishamová (ta je taky z Nadějných vyhlídek). Někdy jsme se jedna s druhou předháněly, kdo je odvážnější a troufne si nakouknout do jejího okna nebo zaklepat na její dveře. Dokonce i teď, kdy jsem starší, mi při pomyšlení na ni trochu běhá mráz po zádech. Jenom si dnes už myslím, že je spíš smutná než šílená. Pořád truchlí pro pana Burtona, který byl určitě největší láskou jejího života. To mi přijde trochu zvláštní, protože pan Burton byl na hony vzdálený mým představám o romantickém hrdinovi. Měl falešné zuby, takže při řeči trochu hvízdal, k tomu hloupý knírek a pořád nosil takové ty dědečkovské svetry na knoflíky – ale v očích paní Burtonové to byl zřejmě pan Dokonalý.
Bylo mi jí opravdu líto, ovšem nebránilo mi to v tom, abych ostatní vodila do její zahrady na tajné expedice. Je to hodně dlouhá zahrada, daleko větší než naše. Ta část hned za domem je trochu nudná. Když ještě žil pan Burton, byla v létě plná pestrobarevných kytiček, ale…
