23
„Jsi si absolutně jistá, že jsi připravená chodit do školy, Katy?“ zeptala se mě Izzie.
„Jasně že jo,“ odpověděla jsem rozhodně.
„Nemyslíš, že budeš zoufale unavená, když tam budeš chodit na celej den?“ pokračovala Izzie.
Nemusela mi připomínat, že mě vyčerpalo pár hodin v nákupním středisku. Byla jsem pak unavená ještě celou neděli – seděla jsem zplihle na vozíčku a dělalo mi velké problémy jezdit jen po domě. Když jsem si představila, jaký bude v nové škole hluk a rachot, roztřásla jsem se a udělalo se mi nevolno, ale věděla jsem, že se s tím musím nějak vypořádat. Kdybych z toho teď vycouvala nebo chodila do školy jen na dopoledne či odpoledne, nahrávala bych tím paní ředitelce, která by pak určitě trvala na tom, abych chodila do jiné školy.
Takže jsem si na pondělní ráno nastavila budík o hodinu dřív a vstala jsem jako úplně první. Připadala jsem si jak chrabrý Don Quijote bojující s větrnými mlýny, jak jsem se snažila sama umýt a pak se pracně nasoukat do školní uniformy. Izzie mi ji koupila hned na začátku letních prázdnin, ještě před úrazem. Bylo pětkrát těžší dostat se do ní než do mého trička a tepláků. Nejhorší bylo obléknout si těsné nové ponožky. Lapala jsem po dechu a nadávala na ně, zrovna když Izzie strčila hlavu do dveří.
„Ty jsi teda ranní ptáče! Ale jsi dobrá, Katy. Ukaž, pomůžu ti.“ Izzie šikovně pootočila ponožku a s lehkostí mi ji přetáhla přes patu.
Pak se sehnula a pomohla mi do bot. Bylo zvláštní vidět ji rozcuchanou a nenamalovanou. Vypadala daleko milejší a něžnější.
„Už je někdo vzhůru?“ zeptala jsem se.
„Zatím ne.“
„Já je vzbudím a zařídím, aby se oblíkli, jestli chceš jít připravit snídani,“ nabídla jsem se.
Schodolez jsme ještě neměli, ale můj hlas byl dost silný na to, aby mě nahoře slyšeli.
„První Carrovic děcko, který ke mně přijde pořádně umytý a oblečený, dostane super dárek,“ zavolala jsem nahoru.
Fungovalo to skvěle. První přiběhl Phil. Nebyl sice dokonale oblečený, protože měl tričko předkem dozadu, zapomněl si vzít šortky a boty měl obráceně, ale byl u mě první.
„Výborně, Philipe Pirripe,“ pochválila jsem ho a objala ho. „Na, tady máš svou odměnu.“
Dala jsem mu tyčinku Milky Way, kterou jsem měla schovanou od včerejška.
„Ale až po snídani!“ nařídila jsem mu, když ji začal rozbalovat.
„To je nespravedlivý! Phil je jen ve slipech!“ protestoval hlučně Dorry. „Já jsem měl bejt první, protože jsem pořádně oblečenej. Nejez tu tyčinku, je moje!“
„Nemáš zavázaný boty a na hlavě máš vrabčí hnízdo,“ řekla Clover, která přiběhla s hladkým účesem, oblečením jako ze škatulky a nablýskanými botami. „Já myslím, že ta tyčinka patří mně!“
Hádali se o ni ještě u snídaně.
„Vidíš, cos udělala, Katy!“ řekla Izzie, ale usmívala se. „Tak se pořádně najez. Potřebuješ mít plnej žaludek, abys měla energii na celej den. Nechceš udělat vajíčko natvrdo?“
Nechtěla jsem vajíčko, nechtěla jsem müsli. Podařilo se mi sníst jen čtvrtku toastu s máslem. Pak bylo po snídani, děti si odběhly vyčistit zuby a vyčurat se, pohádaly se kvůli svačinovým boxům a hledaly zašantročené úkoly. Já jsem zůstala sedět u stolu, protože mi bylo nevolno.
Izzie přestala mýt nádobí. Došla ke mně a opatrně mi položila ruku na rameno. Nic neříkala. Jen tam stála a držela mě. Na chvilku jsem se o ni opřela.
„Jdeme, Katy?“ zeptal se táta, když se vrátil do kuchyně.
Do Springfieldské mě měl odvézt on, zatímco Izzie rozvážela ostatní děti do školy a školky. Cecy jela s námi. Přímo překypovala nadšením.
„To je tááák super, Katy!“ říkala mi pořád dokola. „Nemůžu uvěřit tomu, že zase budeš chodit do školy se mnou. Nedělejte si o ni starosti, pane Carre. Slibuju, že se o ni postarám.“
„Já nepotřebuju, aby se o mě někdo staral, Cecy,“ ohradila jsem se. Pořád mě to rozčilovalo, i když jsem věděla, že jen chce být milá a chránit mě. Vzpomněla jsem si, jak to bylo ve škole dřív a že jsem to byla vždycky já, kdo se staral o stydlivou Cecy.
„Cecy mě jen chce uklidnit, ty ťunťo,“ mírnil mě táta. „…
