Cosi, kdosi, nějaký duch nebo co se za náma všema žene pouští našeho života a musí nás dostihnout dřív, než dospějem do Nebe. Teď, když se na to zpětně dívám, je mi jasný, že jde o smrt: jedině smrt nás všechny dostihne před branami Nebe. Jediná věc, po které ve svém životě toužíme a vzdycháme a prahneme až k sladké nevolnosti, je vzpomínka na jakési dávno ztracené štěstí, které jsme nejspíš pocítili v matčině lůně a které můžeme opět zažít (i když si to připouštíme jen velice neradi) až ve chvilce smrti. Ale komu se chce umírat? Musel jsem na to v skrytu duše myslet, zatímco se kolem děly věci. Řekl jsem o tom Deanovi, jenže podle něj to byla prostě obyčejná touha po ryzí smrti, a nechtěl s tím nic mít: žijeme přece jen jednou, tak pryč s tím, a já s ním tehdy souhlasil.
— 1 —
Koupil jsem si lístek a čekal na autobus do LA, když najednou kouknu a vidím, jak mi přímo před očima jede ta nejkouzelnější malá Mexičanka v džínsách. Stála v jednom z těch autobusů, co zrovna přijely, pneumatické brzdy zavzdychaly a pasažéři se vyhrnuli ven na trochu vzduchu. Prsa se jí od přírody vzpínaly pěkně vzhůru a její útlé boky vypadaly moc sladce, černé dlouhé vlasy se jí leskly a její oči, to byly dvě obrovské modré věci s vyplašenými světýlky vevnitř. Kdybych tak mohl jet s ní. Úplně mi píchlo u srdce, což se mi stává vždycky, když vidím holku, kterou miluju a která v tomhle velikánským světě jede dočista někam jinam než já. Amplión ohlásil autobus do LA. Vzal jsem svůj ranec a nastoupil - a kdo tam nesedí jako ta mexická holka. A sama. Sesul jsem se na sedadlo hned proti ní a rovnou začal sumírovat jak na to. Byl jsem tak sám a tak smutnej a utahanej a roztřesenej a zničenej a zmlácenej, že jsem sebral veškerou kuráž, co člověk potřebuje, aby se dal do řeči s cizí holkou, a začal. To jsem se ale nejdřív ještě pět minut hecoval ve tmě autobusu, který si to frčel nocí po silnici furt pryč.
Musíš, musíš, nebo chcípneš, ty vole. Řekní jí už něco! Coje to s tebou? Copak už takhle nemáš sám sebe dost? A dřív než jsem věděl, co dělám, naklonil jsem se k ní přes uličku (pokoušela se usnout na sedadle) a řekl: "Slečno, nechtěla byste si dát pod hlavu můj pršiplášť?"
Zvedla hlavu, usmála se a řekla: "Ne, děkuji mockrát." Dosedl jsem zpátky a klepal se. Zapálil jsem si vajgla a čekal. Pak se na mě po očku podívala, tím smutným, kradným, milostným pohledem, takže jsem zas vzletěl ze sedadla a naklonil se k ní: "Můžu si k vám sednout, slečno?"
"Když chcete."
Jasně že jsem chtěl. "Kam jedete?"
"LA." Moc se mi líbilo, jak to "LA" řekla. Vůbec se mi moc líbí, jak všichni ze západního pobřeží říkají "LA"; je to prostě jejich "zlatý" město měst, kam je zavede každá z cest.
str. 78
— 2 —
Jediné, co ji tak ještě v životě čeká, je plodit další a další děti a zblbnout z toho. Nechte si klidně všechny svý Betty a Marylou a Rity a Camilly, co je jich na tomhle světě, já mám svou holku, a ta má duši, po jaké jsem vždycky toužil…
str. 79
— 3 —
Byl jsem tak ztahanej, jak už jsem dlouho a dlouho nebyl. A to mi ještě zbývalo 584 kilometrů do New Yorku a v kapse deset centů. Ušel jsem osm kiláků, abych se dostal z Pittsburghu, a nadvakrát, náklaďákem s jabkama a pak obrovským kamiónem s přívěsem, jsem dojel do Harrisburgu. Byla vlahá mrholivá noc babího léta. Švihal jsem přes město. Už jsem chtěl být doma.
Byla to i noc Ducha řeky Susquehanna. Tím Duchem byl seschlý malý mužíček s papundeklovou brašničkou, který tvrdil, že má namířeno na "Canady". Rychle pelášil a komandoval mě, abych šel za ním, že kousek dál po řece je most, po kterém budem moct přejít na druhou stranu. Bylo mu asi šedesát; bez přestání mluvilo jídle, co kdy měl, kolik másla mu dali na lívance, kolik dostal extra krajíců chleba, jak jednou seděl na verandě před chudobincem v Marylandu a nějací staroušci na něj zavolali a pozvali ho na víkend k sobě domů, a jak si dal, dřív než odešel, teplou koupel, a jak v příkopě u silnice ve Virgínii našel úplně novej klobouk a že to je právě ten, co má zrovna na hlavě, a jak v každém městě vždycky navštíví budovu Červeného kříže a ukazuje tam svá lejstra ještě z první světové války, a jak harrisburský Červený kříž vůbec není hoden svýho jména, a jak se prostě v tomhle trudným světě probíjí. Ale podle mě to byl jeden z těch obyčejných pěšáckých vandráků trochu lepšího ražení, co po svejch zbrouzdává celou tu divočinu Východu, obráží kanceláře Červeného kříže a občas postává na rohu hlavních tříd a čeká, až mu někdo hodí čtvrťák. Oba jsme byli vandráci. Šli jsme deset kilometrů podél zasmušilé Susquehanny. Je to úžasná řeka. Po obou jejích březích jsou křovinaté srázy, které se nad ní vypínají jak vlasaté přízraky nad tajemnými hlubinami. Vše přikrývá inkoust noci. Tu a tam se na druhé straně řeky u trati vyhoupne obrovské rudé světlo lokomotivy a ozáří děsivé skály. Mužíček prohlásil, že má v aktovce fajn opasek, a zastavil se, že ho vyloví. "Kde jsem jen ten fajn opasek našel - jó, ve Fredericku v Marylandu. Heršvec, že bych ho byl zapomněl na pultu ve Fredericksburgu?"
"Myslíte ve Fredericku."
"Ne, ne, ve Fredericksburgu, ve
Virgínii!" Mluvil pořád jen o Fredericku v Marylandu a Fredericksburgu ve Virgínii. Každou chvíli vlezl přímo do silnice do chřtánu kolemjedoucím auťákům a několikrát měl namále, že ho nesebraly. Já se zatím plazil podél příkopu. Užuž jsem toho ubohého šílence viděl, jak plachtí do noci dočista mrtvej. Samozřejmě že tam nikde žádný most nebyl. Opustil jsem ho u železničního nadjezdu, a jak jsem byl z toho stopování už říčnej, převlíkl jsem si košili a vzal si na sebe dva svetry; světla blízké hospůdky svítila na to mé smutné snažení. Po temné silnici kolem mě přešla celá rodinka a s údivem zírali, co to tam provádím. A najednou, světe zboř se, z jednoho domku v tom pensylvánském zapadákově se ozval hlas jako zvon a vystřihl báječný blues. Jen jsem poslouchal a tiše sténal. Začalo hustě pršet. Zastavil mi chlápek a vzal mě zpátky do Harrisburgu, protože jsem byl na špatné výpadovce. A najednou zas vidím toho malého tuláka, jak stojí pod lucernou se vztyčenýmpalcem - ubohej ztracenka, žalostný kdysik1uk a teď ztrhaný přízrak švorcové divočiny. Vysypal jsem řidiči, co o něm vím, a on zastavil, že dědovi poradí.
"Hej, kamaráde, tudy se jede na západ, ne na východ."
"Cože?" vyjevil se ten malý přízrak. "Snad mi nechcete tvrdit, že to tady neznám. Po týhle zemi já už chodím moc dlouho. Jedu na Canady."
"Ale tahleta silnice nevede do Kanady, ale na Pittsburgh a na Chicago." Mužíček se na nás dopálil a od kráčel pryč. Poslední, co jsem z něho viděl, byla jeho poskakující bílá brašnička, jak se vytrácí v černotě zachmuřilých Alleghanských hor.
Vždycky jsem myslel, že všechno divoký, co je v Americe, existuje na Západě, dokud mě Duch řeky Susquehanna nevyvedl z omylu. Kdepak, i tady na Východě je divočina, stejná divočina, jakou se Ben Franklin protloukal v době volských potahů, když byl ještě poštmistrem, stejná divočina, jaká tu byla, už když George Washington pořádal divoké hony na Indiány, když Daniel Boone vyprávěl své příběhy u pensylvánských lamp a sliboval, že objeví Průsmyk (tedy průsmyk v Alleghanském pohoří, přes který se pak první pionýři dostávali dále na Západ): anebo když Bradford vystavěl tu svou cestu a muži to pak ve srubech parádně oslavili. Rozsáhlé prostory Arizony pro tohohle mužíčka nic neznamenaly, pro něho tu byla křovinatá divočina východní Pensylvánie, Marylandu a Virgínie, okresní silničky s černým asfaltem kroutící se mezi těmi zasmušilými řekami jako Susquehanna a Monongahela, starý Potomac a Monocacy.
str. 100-102
— 4 —
Dean, Marylou a Ed Dunkel si to hnali podél Colfaxu a dál do volné krajiny přes široké kansaské pláně. Dostihla je zběsilá sněhová bouře. V noci přes Missouri musel Dean řídit s hlavou zabalenou do šály a vystrčenou okýnkem z auta a s Iyžařskými brýlemi na očích, ve kterých vypadal jako mnich mžourající do letopisů sněhu; na skle byla totiž dvoucentimetrová vrstva ledu. Projížděl rodným krajem svých předků, a bylo mu to fuk. K ránu dostalo auto smyk na zledovatělém kopci a skončilo v příkopu. Pomohl jim nějaký farmář. Pak nalítli jednomu stopaři, který jim slíbil dolar, když ho vezmou do Memphisu. V Memphisu zašel domů, hrabal se po bytě, že hledá peníze, mezitím se opil a nakonec řekl, že nemůže nic najít. Pokračovali dál přes Tennessee a po tom maléru se všichni tvářili kysele. Celou cestu to Dean řezal skoro stopadesátkou, ale teď musel zpomalit na stabilní stodesítku, jinak by se jim utrhl motor a odsvištěl dolů po svahu. Zima byla v plném proudu a oni přejížděli přes Great Smoky Mountains. Když dorazili před bráchův barák, měli za sebou celých třicet hodin bez jídla - když ovšem nepočítám bonbóny a sýrové oplatky.
Teď to do sebe jen házeli a Dean se sendvičem v ruce stál před obrovským gramofonem a poslouchal desku s divokým bopem, kterou jsem nedávno koupil; jmenovalo se to "Hon" a Dexter Gordon s Wardellem Grayem se na tom vodvazovali před ječícím obecenstvem, které tomu ještě dodávalo, prostě rachot. Jižanští příbuzní koukali jeden na druhýho a v údivu kroutili hlavama. "Co to má ten Sal za kamarády?" ptali se mého bráchy, který byl v rozpacích, jak odpovědět. Jižani nemají ani trochu smysl pro bláznovství, alespoň ne pro bláznovství toho druhu, jaké představoval Dean. Jenže ten si jich prostě nevšímal. Deanova potrhlost rozkvetla do podivuhodných barev. To mi ovšem došlo, až když jsme vypálili ven, Dean, Ed, Marylou a já, zas trochu protočit hudsona, a když jsme byli konečně sami a mohli mluvit, o čem jsme chtěli. Dean popadnul volant, pomalu se sunul na dvojku a dumal, nakonec patrně na něco přišel, dupnul na to a auťák se rozjel na plný pecky vstříc jeho bláznivým nápadům.
"Takže hele, bando," řekl a mnul si pěstí nos a přitom se skláněl a zkoušel ruční brzdu a natahoval se k přihrádce pro cigarety a vrtěl se sem a tam a to všecko za jízdy. "Teď se prostě musíme rozhodnout, co podniknem příští tejden. Věc je vážná. Sakra!" Strhnul to, aby nevrazil do káry tažené mulou. Na kozlíku seděl černoch a klátil se ze strany na stranu. "No hele!" zařičel Dean. "Ten je. Koukni na něj! A jakou má duši - tak, děti, teď všeho dost a myslete na jeho duši." A zpomalíl, abysme se mohli otočit a koukat na toho starýho jazzboye, jak vláčí světem svůj stesk. "Že jo, že je sladkej; ruku bych si nechal useknout, kdybych moh vědět, co má v hlavě. Vylízt si tam k němu a zeptat se toho chudáka starýho, co si myslí o šunce a letošním tuřínu. Že nevíš, že jsem jednou dělal na farmě v Arkansasu, celej rok, Salouši, když mi bylo jedenáct. To byla děsná rachota, jednou jsem musel stáhnout mrtvou kobylu. V Arkansasu jsem nebyl od vánoc třiačtyřicátýho, pět let, tehdá nás tam s Benem Gavinem honil ňákej chlápek s pistolí, kterýmu jsme chtěli lohnout auto. To ti říkám jenom proto, že vím, co je to Jih. Že to znám, chci říct, že to žeru; znám Jih skrznaskrz - baštil jsem ty dopisy, cos mi psalo Jihu, fakt že jo. Ano, ano," řekl do vytracena a nakonec zmlknul. A hned zas rozbušil auťák na stodvacítku a nahrbil se nad volantem. Zíral upřeně před sebe, Marylou se něžně usmívala. Tak tohle byl nový a hotový Dean, Dean, který už vyzrál k dospělosti. Bože můj, říkal jsem si, ten se ale změnil. Zuřivost mu sálala z očí, když mluvilo věcech, které nesnášel; a rázem měl zas oči plné radosti, když se v něm najednou rozhostilo štěstí; každý jeho sval mu cukal po životě a pohybu. "Jó, kamaráde, kdybych ti to měl všecko vyprávět," řekl a šťouchnul do mě, "ale budem si prostě muset najít čas - Co je s Carlem? Půjdeme se všichni podívat za Carlem, to je první věc, co zejtra uděláme, drahouškové. Hele, Marylou, potřebujem ňákej chleba a maso na zejtřek na cestu. Kolik máš peněz, Sale? Všecky ty krámy dáme dozadu, teda ten nábytek, a namačkáme se všichni pěkně dopředu a budem si vyprávět a pofrčíme do New Yorku. Vedle mě si sedne Marylou, že jo, prdelinko, pak Sal, a u okna bude Ed, vazoun Ed, aby na nás nefoukalo, takže tentokrát ten kabát dostane on. A pak všichni vypálíme za sladkým životem, protože teď je ta pravá chvíle,
teď hned a nikdy jindy, jasný?" Zuřivě se drbal na bradě, strhnu 1 auto doleva a předjel tři náklaďáky a hnal se do centra Testamentu. Koulel očima na všechny strany, a aniž hnul hlavou, viděl všechno v okruhu sto osmdesáti stupňů kolem sebe. Lup! hned našel místo na zaparko vání a už jsme stáli. Vyskočil z auta a hnal se jako cvok k nádraží. Táhli jsme se za ním jako ovce. U stánku koupil cigarety. Pohyboval se teď jako naprostej šílenec. Zdálo se, že všechno dělá najednou; kroutí hlavou nahoru dolů, ze strany na stranu, migá sem a tam svýma mocnýma prackama, popochází, posedává, dává nohu přes nohu a zase zpátky, vstává, mne si dlaně, drbe se v rozkroku, popotahuje si kalhoty, napruží se a řekne: "Jo!" a vytřeští oči a zírá na všechny strany a celou tu dobu mi přitom buší do žeber a mluví a mluví a mluví.
str. 107-109
— 5 —
Carlo se na tohle bláznění jen koukal s přivřenýma očima. Najednou se plácnul oběma rukama do kolen a řekl: "Rád bych vám něco pověděl."
"Ano? Ano?"
"Jakej měla vůbec tahle vaše cesta do New Yorku smysl? Do jaký kraviny se to zase pouštíte? Chci říct, sakra, kam se ženete? Kam se ženeš, Ameriko, v tom nablejskaným fáru do noci?"
"Kam se ženeš?" opakoval Dean s otevřenou pusou. Seděli jsme a nevěděli, co říct. Teď už nezbývalo než zvednout kotvy. Dean vyskočil a řekl, že už musíme do Virgínie. Dal si sprchu, já zatím uvařil obrovskej kotel rýže se vším, co dům dal, Marylou zašila Deanovi ponožky a byli jsme nachystaný. Hodili jsme s Deanem Carla do New Yorku. Slíbili jsme mu, že se uvidíme za třicet hodin, kdy začne silvestrovská noc. Nechali jsme ho na Times Square. Byl už pozdní večer. Vrátili jsme se tím luxusním tunelem (kde vás mýtní oberou o spoustu peněz) do New Jersey a vypálili na silnici. Se střídáním u volantu jsme to udělali za deset hodin až do Virgínie.
str. 113
— 6 —
Vrátili jsme se s Deanem do jejich kutlochu. Marylou už byla v posteli a Dunkel nejspíš někde po městě honil svého ducha. Dean jí vyložil, na čem jsme se dohodli. Řekla, že ji to těší. Já už si tím tak moc jistej nebyl. Na téhle posteli kdysi lehával a vypustil duši pořádně tlustej chlápek, takže byla v prostředku hodně proleželá. Uprostřed byla Marylou, z jedné strany Dean a na druhé straně jsem se zuby nehty držel na šikmé matraci já a nevěděl, co říct. "Sakra, já nemůžu," řekl jsem.
"Neblbni a dělej, slíbils to!" pobídnul mě Dean.
"A co Marylou?" zeptal jsem se. "Hele, Marylou, co ty na to?"
"Tak dělej," řekla.
Obejmula mě a já se snažil zapomenout, že je tam Dean. Ale pořád jsem musel myslet na to, že tam je, schovanej ve tmě, a poslouchá každý šustnutí, a nemohl jsem než se začít chechtat. Bylo to hrozný.
"Bojím se, že to nezvládnu. Hele, nešel bys na chvilku do kuchyně?"
Udělal to. Marylou byla tak rozkošná, jenže já zašeptal: "Počkejme až do San Franciska, teď do toho nemůžu dát celý svý srdce." A to jsem teda nemohl, to viděla jasně. To jen tři děti Země se tu pod příkrovem noci snažily cosi dohodnout, ale tíha uplynulých století se vznášela v té tmě před nima. V pokoji zavládlo podivné ticho. Vstal jsem a zaťukal na Deana, aby šel k Marylou, a svalíl jsem se na pohovku. Slyšel jsem Deana, jak jen cosi blaženě mumlá a buší do toho hlava nehlava. Jen ten, kdo strávil pět let v lapáku, může dospět až na samý konec beznadějné zběsilosti, jen ten dokáže žebrat u portálů těch něžných zřídel a šílet po dokonale tělesném uskutečňování počátků životního štěstí a slepě hledat cestu zpátky místy, odkud vzešel. Mohou za to ta dlouhá vězeňská léta strávená prohlížením sexy fotek a koukáním na prsa a stehna žen z obrázkových časopisů a uvažováním nad tím, jak hrubé a nehostinné jsou ocelové haly vězení a jak měkká a něžná je žena, která tu není. Vězení je místo, kde si člověk slibuje právo na život. Dean nikdy neviděl tvář své matky. A tak každou novou holkou, každou svou novou ženou, každým novým dítětem si nahrazuje to neblahé ochuzení. A jeho otec? - starej tulák Dean Moriarty ~ kovotepec, co se vozil na vagónech a dělal poskoka v železniční kantýně a potácel se zpitej vínem v zapadlých uličkách a vypouštěl duši na uhelných haldách a vyplivoval jeden po druhém všecky svý zažloutlý zuby do kanálů Dalekého západu. Dean měl plný právo prodělat si všechna svá sladká umírání při bezmezném milování své Marylou. Nemínil jsem do toho zasahovat, ale chtěl jsem je následovat.
str. 124-125
— 7 —
“Hele, hoši, nechcete zkusit můj orgonovej akumulátor? To vám dodá páru. Já vždycky potom jen vyletím ven a do auťáku a pálím to co to dá do nejbližšího bordelu, ho-ho-ho!” To byl jeho “smích”, když se zrovna moc právě nesmál. Orgonový akumulátor je obyčejná budka, do které se vejde všehovšudy jeden člověk posazený na židli; skládá se z vrstvy dřeva, vrstvy kovu a další dřevěné vrstvy, které přivádějí z ovzduší orgony a soustřeďují je uvnitř, kde jich člověk může absorbovat víc, než normálně venku. Podle Reicha jsou orgony vibrační atmosférické atomy životního principu. Rakovina je způsobena úbytkem většiny orgonů v lidském organismu. Starouš Bull se rozhodl, že svůj akumulátor vylepší a použije co nejorganičtější dřeva, takže tu svou mystickou latrínu obložil listím a proutím z okolních bažin. A tak tam na horkém placatém dvorku stál celý ten rozčepýřený přístroj, oplácaný a ozdobený výmysly toho maniaka. Bull se svlíknul do naha a vsoukal se dovnitř, aby rozjímal a soustřeďoval svou mysl do okolí pupku. “Hele, Sale, po obědě spolu zajedeme do Graetny k bukmejkrovi a vsadíme si na koníčky.” Byl skvělej. Po obědě si schrupnul na židli se vzduchovkou na klíně a kolem krku se ho držel malý Ray a taky spal. Byl to hezký pohled: otec a syn, otec, který svého syna nikdy nebude nudit, až přijde čas něco podnikat a o něčem si povídat. Bull se s leknutím probudil a zíral na mě. Trvalo mu minutu, než mě poznal. “Proč chceš jet na pobřeží, Sale?” zeptal se a rázem spal dál.
str. 143
— 8 —
"Vrátí se," říkala Galatea. "Co by si chudák beze mě počal. Musí se o něj někdo starat." Podívala se zle po Deanovi a Royovi Johnsonovi. "Tentokrát za to může Tommy Snark. Než ten přišel, měli jste vidět, jak byl Ed úplně šťastný a pracoval a chodili jsme do společnosti. To byly krásné časy. Měls ho vidět, Deane. A potom? Celé hodiny vysedávali v koupelně, Ed ve vaně, Snark na židli, a mluvili a mluvili - samý blbosti."
Dean se zasmál. Léta tu byl pro celou partu hlavním šamanem on, a teď začínali přebírat jeho techniku i ostatní. Tommy Snark si nechal narůst plnovous a svýma modrýma bolestnýma očima se přijel porozhlídnout do Friska po Edovi. Totiž jak k tomu vůbec došlo: Tommy měl v Denveru jakousi nehodu a museli mu amputovat malíček. Vyneslo mu to pořádnej balík peněz. Rovnou se teda rozhodli, že milou Galateu pustěj k vodě a odjedou do Portlandu ve státě Maine, kde má Snark tetičku. V tuhle chvíli se buď po cestě zastavili v Denveru, anebo už dorazili do Portlandu.
"Až budou všechny ty Snarkovy peníze pryč, Ed se vrátí," prohlásila Galatea s očima upřenýma na vykládací karty. "Blázen zatracenej - nic neví, hlupáček. A přitom by mi stačilo, kdyby jen tušil, jak moc ho miluju."
Připomínala mi tu slunečnou řeckou dcerku v hledáčcích fotoaparátů, seděla si tam na předložce, dlouhé vlasy jí splývaly až na podlahu a hrála si s kartama. Musel jsem ji mít rád. Dokonce jsme se rozhodli, že si večer zajdeme na jazz a Dean přibere ještě jakousi Mary, metr osmdesát vysokou blondýnku, která bydlela v téže ulici o kus dál.
Kvečeru jsme pro ni s Deanem a Galateou zašli. Měla suterénní byt, malou dcerku a prastarý auťák, co sotva jezdil a který jsme s Deanem museli roztlačovat po ulici, zatímco se holky uvnitř hmoždily se startérem. Vrátili jsme se ke Galatee a všichni se rozsadili do kruhu - Mary, její dcera, Galatea, Roy Johnson, jeho žena Dorothy -, všichni zachmuření v tom by tečku přecpaném nábytkem, jen já stál v rohu, neutrál, pokud jde o jejich sanfranciské problémy, a Dean trčel uprostřed pokoje, zafačovaný palec se mu vznášel u prso u a řehnil se: "Do prdele, se mi zdá, že všichni ztrácíme prsty - ha-ha-ha."
"Deane, nedokážeš být ani na chvilku normální?" starala se Galatea. "Volala Camille, žes jí utekl. Neuvědomuješ si, že máš dceru?"
"On jí neutek, ona ho vyhnala!" vykřikl jsem a porušil tak svoji neutralitu. Všichni se na mě zle podívali; Dean se zazubil. "A pak ten palec," dodal jsem, "nevíte, co má ten chudák dělat?" Všichni na mě nasupeně zírali, zvlášť Dorothy Johnsonová se mračila obzvlášť škaredě. Vytvořil se tu debatní kroužek a uprostřed stál obžalovaný, Dean - zodpovědný zřejmě za všecko špatný, co se stalo. Vyhlídnul jsem z okna na rušnou noční ulici; tak rád bych užvypadnul a šel si poslechnout ten bájný sanfranciský jazz vždyť jsem tu teprv druhý večer, vzpomeňte si.
"Myslím, že Marylou byla velice, velice moudrá, že tě nechala," pokračovala Galatea. "Nikdy jsi neměl ani špetku odpovědnosti vůči někomu druhýmu. Už jsi napáchal takovou spoustu ohavností, že nevím, co bych ti na to mohla říct."
A to byl vlastně ten základní problém, takže všichni jen mlčky seděli v kruhu kolem něj a sledovali ho zachmuřenýma záštiplnýma očima a Dean stál na koberečku uprostřed a řehnil se - jen tak se řehnil. Předvedl jim malý taneček. Obvaz na palci byl čím dál tím špinavější, začínal se bortit a rozvazovat. Najednou jsem si uvědomil, že se Dean skrze celou tu svou nepřebernou zásobu zlých skutků pomalu stává Idiotem všech idiotů, Imbecilem na kvadrát, Svatým nadělením.
"Nemáš ani špetku pochopení pro nikoho a pro nic jinýho než pro sebe a pro svý vylomeniny. Staráš se jen o tu věc, co ti visí mezi nohama, a kolik peněz a zábavy ti můžou poskytnout lidi kolem tebe, aby ses stejně nakonec na všecky vykašlal. Ale kdyby jen to, ale ty z toho máš ještě srandu. Neuvědomuješ si, že život je taky vážná věc a že jsou lidi, co v něm chtějí něco pořádnýho dokázat, místo aby jenom pořád blbli..,"
Ano, to byl Dean SVATÝ BLB. "Camille si může oči uplakat, ale jen si nemysli, že by tě chtěla zpátky," řekla, že už tě nechce nikdy ani vidět a že je to tentokrát definitivní. A ty si tady stojíš a pitvoříš se a je ti všecko fuk."
Tak tohle nebyla pravda; natolik jsem Deana znal a mohl bych jim to dokázat. Jenže nemělo smysl to ani zkoušet. Hrozně jsem chtěl jít k Deanovi, položit mu ruku kolem ramen a říct: Tak hele, chytráci, pamatujte si všichni aspoň tohle: tenhle kluk má taky svý trable a přitom si nestěžuje, a ještě něco: vy všichni jste s ním zažili báječný chvilky, a to jen díky tomu, že je pořád svůj a na nic si nehraje, a jestli vám tohle nestačí, tak ho pošlete před popravčí četu, poněvadž, jak koukám, o tohle vám stejně nejvíc jde...
Ale z celé bandy jediná Galatea se Deana nebála, klidně si tam seděla, tvářila se podebraně a dávala tam přede všema Deanovi kapky. A to bejvávalo, ještě kdysi v Denveru, že se všichni k Deanovi i s holkama slízali a v šeru mu mlčky v sedě naslouchali a on mluvil a mluvila mluvil a jeho hlas byl tak hypnotický a mluvil tak přesvědčivě, že to prý k němu holky dočista přitahovalo a zvedalo ze země. Tehdy mu bylo patnáct šestnáct let. Teď byli jeho žáci ženatí a ženy jeho žáků ho měly na koberečku pro jeho přebujelé erotické mravy a pro život, kterému pomáhal ke zrodu. Poslouchal jsem dál.
"Teď hodláš se Salem odjet na Východ," pokračovala Galatea. "Co tím chceš, prosím tě, dokázat?" Camille bude muset zůstat doma s dítětem a ty si zatím budeš bůhvíkde trajdat - z čeho bude živa? - a přitom už tě nechce ani vidět, pamatuj, a já jí to nezazlívám. Jestli někde po cestě potkáš Eda, řekni mu, ať se mi vrátí domů, jinak že ho zabiju."
Takhle suše to řekla. Byl to ten nejsmutnější večer. Jako bych se octl v nějakém tklivém snu ve společnosti podivných bratrů a sester. Na každého padla zvláštní mlčenlivost; dokonce i Dean, který by se jindy snažil ze všeho vykecat, teď mlčel a jen stál všem ostatním na očích, odrbaný, zmlácený, zpitomělý, přímo pod světlem lustru, na zpoceném vyzáblém šíleném obličeji mu nabíhaly pulsující tepny a potichu si mumlal. "Jo! jo! jo!", jako by si na něco úžasnýho právě teď vzpomínal, a já věřím, že tomu tak bylo, a ostatní to pocítili zrovna tak a báli se. Byl ULÁZEN, což je ta pravá duše a základ BLAŽENOSTI. A jestli něco věděl? Ze všech sil se mi snažil vypovědět všecko, co ví, a oni mi to záviděli, záviděli mi, že mu stojím po boku, že ho bráním, že ho hltám plnými doušky, jako to oni sami kdysi zkoušeli. Civěli na mě. Co já, cizinec, tady vůbec dělám v té jejich vlahé noci na západním pobřeží? Zadoloval jsem v paměti.
"Jedeme do Itálie," řekl jsem a hodil tu věc za hlavu. Najednou jsem ale v povětří nasál podivnou atmosféru mateřské něhy, a hele! holky opravdu teď koukaly na Deana, jako když se matka dívá na své nejmilejší a nejzlobivější dítě, a on stál před nima, s palcem smutně vztyčeným, ponořen do vzpomínek, vědom si té změny, a jen proto mohl v naprostém tíkotavém tichu mlčky opustit místnost a šel na nás počkat před barák, než se rozhodneme, co bude. Teď jsme teprve cítili ten přízrak na chodníku. Vyhlídnul jsem z okna. Stál tam ve dveřích a vstřebával do sebe ulici. Veškerá hořkost, ústrky, výčitky, kázání, smutek - to všechno bylo za ním a čekala ho drsná extáze a magická radost čirého bytí.
"Tak honem, Galateo, Mary, jdeme na jazz a zapomeňte na to. Dean stejně jednou umře a co s ním pak naděláte?"
"Čím dřív umře, tím líp," prohlásila Galatea a znělo to jako oficiální prohlášení jménem většiny přítomných.
"Dobře, dobře," řekl jsem, "ale zatím žije a vsadím se, že chcete taky vědět, co teď hodlá podnikat, protože on zná to tajemství, po kterým všichni prahnem, má ho plnou hlavu až k prasknutí, a jestli se někdy opravdu zblázní, nemusíte se strachovat, nezaviníte to vy, ale Bůh."
Nesouhlasili se mnou; že prej Deana pořádně neznám, že je to největší darebák a že na to jednoho dne ke syý lítosti taky přijdu. Bavilo mě, s jakou vehemencí se do něj pustili. Na obranu dam povstal i Ray Johnson; prohlásil, že zná Deana líp než všichni ostatní a pokládá ho za obyčejnýho lumpa, i když moc a moc zajímayýho a dokonce zábavnýho. Šel jsem ven za Deanem a chvilku jsme o tom všem dali řeč.
"Nic se neboj, kamaráde, všecko je bezvadný, nic se neděje," říkal. Drbal se na břiše a olizoval si rty.
str. 180-183
— 9 —
Rozhodli jsme se, že nakoupíme pivo a pojedem nahoru k Frankie pouštět si desky. S taškou plnou plechovek piva jsme stáli na silnici a stopovali. Malá Janet, třináctiletá dcera Frankie, byla ta nejkouzelnější holka na světě a měla se z ní stát opravdu báječná ženská. Nejlepší na ní byly ty její dlouhé plavné prstíky, s kterými při mluvení pohybovala jako Kleopatra při tanci Nilu. Dean seděl v nejzazším konci pokoje, díval se na ni přivřenýma očima a mumlal: "Jo! Jo! Jo!" Už o něm věděla, hledala u mě pomoc. V předešlých měsících toho léta jsem s ní strávil spoustu času, když jsme si vyprávěli o knížkách a všech maličkostech, co ji bavily.
str. 204
— 10 —
Ten večer se nic nestalo, šli jsme spát. Zato druhý den se stalo úplně všecko. Odpoledne jsme se s Deanem vydali dolů do Denveru kvůli různým záležitostem a taky abysme se v cestovní kanceláři poptali na auťák do New Yorku. Když jsme se pozdě odpoledne vraceli po Broadwayi zpátky k Frankie, vletěl Dean najednou do jednoho obchodu se sportovním zbožím, kliďánko shrábnul z pultu softballový míč a zase vyšel ven, jen si s ním v dlani pohazoval. Nikdo si toho nevšimnul, takových věcí si nikdo nevšimne. Bylo horké ospalé odpoledne. Šli jsme po ulici a trénovali si nadhozy. "Zejtra ňáký auto seženem, uvidíš."
Jedna má místní známá mi věnovala flašku bourbonu Old Granddad. Otevřeli jsme ji u Frankie. Vzadu za kukuřičným polem bydlela nádherná kočička, mladá holka, kterou se Dean rozhodl dostat už od chvíle, co jsme sem přijeli. Velkej malér byl na obzoru. Už jí naházel do okna takovou spoustu kamínků, že byla celá vystrašená. Jak jsme popíjeli bourbon v zaneřáděném obýváku, se všemi těmi psy a rozházenými hračkami a smutnými hovory, Dean se každou chvíli zvednul, vypálil přes kuchyň zadními vrátky ven a hnal se přes pole naházet do jejího okna další kamínky a zapískat jí před barákem. Janet chodila vykukovat ven, co se děje. Najednou se Dean vrátil celej bledej. "Průšvih, kamaráde. Matka tý holky si vzala pušku a má tam ještě bandu študentů, aby mi namlátili."
"Cože? Kde jsou?"
" Támhle na druhým konci pole." Byl opilej a bylo mu to fuk. Vyšli jsme spolu ven a vydali se napříč přes pole ozářené měsícem. Na tmavé blátivé cestě jsem zahlídl skupinu lidí.
"Slyšíte? Už jdou!" zaslechl jsem, jak si povídají.
"Moment," řekl jsem. "Co se děje, prosím vás?" Vzadu vykoukla matka s obrovskou flintou přes rameno. "Ten váš zatracenej kamarád už nás tady pěkně dlouho otravuje. Já nejsem z těch, co hned volal policajty, ale to vám řeknu, jestli se tady ještě jednou objeví, tak po něm budu střílet tak dlouho, až ho opravdu zastřelím." Kolem ní se choulili studenti a hrozili proti nám pěstma. Já už byl taky dost pod parou a nijak mě to nermoutilo, ale stejně jsem se pokusil všecko srovnat.
"Už to neudělá," říkal jsem. "Dohlídnu na něj. Je to můj brácha a poslouchá mě. Dejte tu pušku pryč, prosím vás, a buďte klidná."
"Ještě jednou," opakovala pevně a zarputile v té tmě. "Až se vrátí můj muž, tak ho tam na vás pošlu."
"To nemusíte, už vás nebude nikdo otravovat, věřte mi. To chce klid a všechno bude v pořádku." Za mnou Dean polohlasně nadával. Holka vykukovala z okna své ložnice. Už jsem ty lidi znal z dřívějška a natolik mi důvěřovali, že se opravdu trochu uklidnili. Drapnul jsem Deana pod paždí a vyrazili jsme nazpět kukuřičnými řádky zalitými měsícem.
"Holarííí! Dneska večer se vožerůůů!" ječel Dean na všechny strany. Vrátili jsme se k Frankie a k dětem. Zničehonic se Dean rozčílil kvůli jedné desce, co si Janet právě přehrávala. Vzal ji z gramofonu a zlomil přes koleno: byly to jakési horácké halekačky. Měla tu ještě jednu desku, které si Dean velice považoval "Congo Blues", raného Dizzy Oillespieho s Maxem Westem u bicích. Kdysi jsem jí to věnoval a teď, jak brečela, jsem jí poradil, ať tu desku vezme a zlomí ji Deanovi o hlavu. Došla pro ni a udělala to. Dean ztuhnul s pusou dokořán, ale došlo mu to. Všichni jsme se dali do smíchu. Zas bylo všecko oukej. Pak dostala mamina Frankie chuť skočit si do zájezdní hospody na pivo. "Jde sééé!" zahulákal Dean. "Kdybys jen ks akru bejvala koupila ten auťák, co jsem ti v úterý ukazoval, nemuseli jsme jít pěšky."
"Mně se ten tvůj hnusnej auťák nelíbil!" ječela Frankie. "Jééé, jééé," děcka začala brečet. Hustá, jak noční můra těžká věčnost visela nad bláznivým hnědým pokojem se smutnými tapetami a růžovou lampou a vyjevenými obličeji. Malý Jimmy se polekal. Uložil jsem ho na pohovku a svěřil psovi na hlídání. Opilá Fran kie zavolala taxík, a zatímco jsme na něj čekali, zazvonil telefon a byla to ta má místní známá. Měla jednoho postaršího bratrance, co mě z celé duše nesnášel, a zrovna to odpoledne jsem napsal dopis Starouši Bull Leeovi, který byl teď v Mexico City, a v tom dopise jsem mu vylíčil různá naše dobrodružství a vůbec jak si teď s Deanem v Denveru žijeme. Napsal jsem mu tam: "Mám tady jednu známou přítelkyni, která mi dává whisky a prachy a vaří báječný večeře."
Jenže jsem byl tak pitomej, že jsem hned po smaženým kuřátku, které jsme měli k večeři, dal dopis zrovna tomu bratranci, aby ho odeslal, a on ho samozřejmě otevřel, přečetl a rovnou s ním pádil za ní, aby jí dokázal, že nejsem nic jinýho než vyžírka a hajzl. Teď mi celá uslzená volala, že mě už nechce v životě ani vidět. Pak se sluchátka chopil triumfující bratranec a začal mi nadávat do sviňáků. A zatímco venku troubil taxík a uvnitř řvaly dětí a štěkali psi a Dean a Frankie tancovali, ječel jsem tam do telefonu všechny druhy nadávek, na které jsem si dokázal vzpomenout, a vymýšlel si nové, a nakonec jsem v té své zhulené pomatenosti poslal všechny na druhém konci drátu do prdele a prásknul telefonem a šel se ožrat.
Motali jsme se jeden přes druhýho, jak jsme se soukali před hospodou z taxíku. Měla už správnej horskej ráz. Zašli jsme dovnitř a objednali si piva. Všechno se hroutilo, ale aby ta cvokárna byla ještě větší, museli jsme hned v baru narazit na naprostýho šílence, který se zmítal v extázi a křečích a vrhnul se Deanovi rovnou kolem krku a funěl mu do obličeje, a Deana to zas popadlo, ta jeho propocená zoufalá potrhlost, a aby dovršil ten už dostatečně neúnosnej zmatek, vypálil ven a hned u vchodu šlohnul auťák a vystřelil k Denveru. Ale za chvilku už byl zpátky, tentokrát s lepším a novějším. Najednou jsem se v baru ohlídnul a uviděl poldy, jak stojí u dveří, a kolem nich hlouček lidí ozařovaný blikavými majáky z policejních vozů. "Někdo tu krade auta," říkal zrovna jeden z těch policajtů. Dean stál přímo za ním, naslouchal mu a přikyvoval: "No jo, no jo."
Pak se sebrali a jeli zas někam pátrat. Dean se vrátil do baru a poskakoval kolem dokola toho ubohého škubavého kluka, který se toho dne oženil a umotal si parádní opičku, zatímco jeho nevěstinka na něj kdesi čekala. "To je naprosto nejfantastičtější člověk na světě, kamaráde!" hulákal Dean. "Sale,Frankie, já teď půjdu ven a seženu vám tentokrát vopravdu bezva bourák a všichni se seberem včetně Tonyho" - to byl ten škubavej světec "a vyrazíme do hor." A zmizel ze dveří. Současně vtrhnul dovnitř polda a hlásil, že auťák, co byl ukradenej v Denveru, teď parkuje tady před vchodem. Lidi to v hloučkách probírali. Oknem jsem viděl, jak Dean skočil do nejbližšího auta a odfrčel, aniž si ho vůbec kdo všimnuL Za pár minut už byl zpátky, v něčem úplně jiným, v nádherném fungl novém sporťáku. "Tenhle je parádní, člověče," špital mi do ucha, "tamten ňák moc kašlalnechal jsem ho na křižovatce, a pak jsem u jedný farmy viděl stát tohohle fešáka. Vzal jsem to až do Denveru. Jde se, člověče, pojďme se všichni projet." Veškerá hořkost a zběsilost jeho dřívějšího denverského života z něj teď šlehala jak blesky. Tvář měl rudou, propocenou, zlovolnou.
"Kdepak, Já nechci mít nic společnýho s kradenejma autama."
"Hele, neblbni, vole! Ale Tony se mnou pojede, že jo, Toničíčku zlatej, roztomilej, že se mnou pojedeš?" A Tony, hubený tmavovlasý Tony ta ztracená duše ukňouraná a uslintaná se svatýma očima se o něj opřel a sténal a sténal, poněvadž se mu najednou udělalo moc zle, jenžezničehonic se Deana z jakéhosi podivného tajemného vnuknutí děsivě polekal, vztáhnul ruce do výšky as obličejem pokřiveným hrůzou ustupoval pryč. Dean sklonil hlavu. Vyběhl ven a odjel. S Frankie jsme u vchoduobjevili taxíka a rozhodli se jet domů. Taxikář nás vezl vzhůru po nekonečně temném Alamedském bulváru, po němž jsem v předešlých měsících toho léta prochodil mnohé ztracené noci a zpíval si a naříkal a polykal hvězdy a kapku po kapce ukapával svou duši na teplý asfalt, když se najednou za náma vyhoupnul Dean v ukradeném auťáku a začal troubit a troubit a tlačil se nanás a hulákal. Taxikář znatelně pobledl.
"To je jen můj kámoš," uklidňoval jsem ho. Nakonec se Dean nakrk a vyrazil obrovskou rychlostí přímo kupředu, až se mu nad výfukem zvedl tajemný mrak prachu. Uhnul ze silnice a zastavil přímo před barákem Frankie, jenže stejně náhle se zas rozjel, otočil se o sto osmdesát stupňů a vyrazil zpátky k městu, zatímco my vylézali z taxíku a platili. Za chvilku, co jsme jen úzkostlivě vyčkávali na chodníku, se zas přihnal, tentokrát pro změnu ve starém zbědovaném kupátku, zarazil v oblaku prachu přímo u baráku, vypotácel se ven, namířil si to do ložnice a skácel se jako špalek na postel. Tak to bysme měli; ukradenej auťák parkoval přímo přede dveřma.
Musel jsem ho vzbudit, poněvadž jsem za nic na světě nebyl s to ten krám nastartovat a někam daleko dopravit. Vymotal se z postele a tak, jak byl, jen ve spoďárech, šel se mnou k autu. Děcka se chichotala v okně a my se rozjeli až na konec ulice a poskakovali a vznášeli se dál přes hrbolaté řádky vojtěšky, bum-titi-bum, až už auto odmítlo pokračovat v cestě a zůstalo stát na fleku pod vysokým topolem kousek od starého mlýna. "Dál už nechce," řekl suše Dean, vylezl ven a vydal se zpátky půl kilometru přes kukuřičné pole, spodky mu zářily ve svitu měsíce. Vrátili jsme se do domu a šli si lehnout. Všechno bylo v hrozitánském zmatku, celý Denver, má místní přítelkyně, auta, děti, ubohá Frankie, celý obývák byl pocákaný pivem a posetý plechovkama a já se pokoušel spát. Kdesi drnčel cvrček a dlouho mě rušil v usínání. V téhle části Západu, jak jsem to viděl ve Wyomingu, jsou hvězdy obrovské jak rachejtle při ohňostroji a osamělé jak dharmový princ, který ztratil svou rodinnou hrobku a teď bloudí po obloze a hledá ji mezi koly Velkého vozu. A kola se točila po nočním nebi a ještě dlouho předtím, co opravdu vyšlo slunce, objevila se nad vzdálenou šedavou pustou krajinou západního Kansasu obrovitánská rudá zář a ptáci nad Denverem se dali do trylkování.
str. 204-208
— 11 —
Ráno jsme měli všichni hroznou kocovinu. Dean ze všeho nejdřív letěl zpátky přes pole podívat se, jestli by nás to auto nemohlo dovizt až na Východ. Říkal jsem mu, ať tam nechodí, ale marně. Vrátil se celej bledej: "Člověče, to auto patří ňákýmu detektivovi a v každým rajónu tady ve městě maj mý otisky prstů z doby, kdy jsem tady šlohnul nejmíň pět set auťáků. Víš, k čemu je potřebuju, rád jezdím, sakra! Musím zmizet! Jestli odtud rovnou nevypadnem, kamaráde, skončíme v base."
"No jo, hergot, to je fakt," přikývl jsem a začali jsme balit tak rychle, jak jen to naše ruce zvládly.
str. 208
— 12 —
Bylo zvláštní, jak se Dean dokázal zjančit, ale vzápětí jako by se nic nestalo, jednal zas úplně normálně a klidně a v souladu se svou duší, která podle mýho nepotřebovala k životu nic víc než rychlej auťák, vidinu toho či onoho pobřeží a na konci cesty ženskou. "V tom Denveru mě to vždycky popadne - už do toho města radši nepáchnu. Stará věc, stará věc, Dean je starej pitomec. Bác!" Vyprávěl jsem mu, jak jsem tu po té samé nebraské silnici už jednou v sedmačtyřicátém jel. Ale to on taky: "To když jsem ve čtyřiačtyřicátém dělal v Los Angeles v prádelnách Nová éra, načerno, poněvadž jsem ještě neměl ten věk, tak jsem si udělal speciální vejlet do Indianopolisu, kde zrovna na Výroční den měl bejt ten jejich klasickej závod na okruhu, a to jsem ve dne stopoval a v noci musel krást auťáky, abych to stačil. A v LA jsem měl tenkrát svý první fáro, buicka za dvacet dolarů, jenže v životě by mi neprošel technickou kontrolou kvůli brzdám a světlům, takže jsem se rozhod, že si rovnou po cestě seženu řidičák z jinýho státu,abych vtom moh jezdit a neskončil v lochu, a to byl další důvod k tomu vandru, že jo.
str. 215
— 13 —
Vzal jsem Deana za loket: "Člověče, teď už jedeme domů." Poprvé v životě se měl Deanovi New York stát permanentním domovem. Celej se roztřásl, už nedokázal klidně čekat. "A hele, Sale, představ si, že už v Pensylvánii uslyšíme v rádiu ten skvostnej výchoďáckej bop. Jupíí! Mazej, stará káro, mazej!" A ten báječnej auťák si to fičel burácivým vichrem a široké pláně kolem se v té rychlosti odvíjely jak role papíru a kola noblesně rvala ze silnice rozpálený asfalt. Byl to majestátní vůz. Otevřel jsem oči vstříc řežavému svítání: letěli jsme mu přímo naproti. Deanova kamenná zarputilá tvář se jako vždy skláněla nad palubní deskou plná tajemných vyzáblých odhodlání.
"Na co myslíš, taťko?"'
"Inu, to víš, synku, jako vždycky - ženský! ženský! ženský!" Usnul jsem a probudil se do vyprahlého, horkého červencového rána v Iowě a Dean pořád jel a jel a ani o fous nezpomalil svou rychlost; křivolakými kukuřičnými údolíčky to bral minimálně stotřicítkou, a když byl rovnej flák cesty, vrátil se k své obvyklé stoosmdesátce, dokud ovšem nezhoustl z obou stran provoz a my se pak museli plazit mizernou osmdesátkou. Ale jak to jen šlo, vystřelil Dean kupředu, předjel vždycky pět šest aut najednou a nechal je za sebou v mračnu prachu.
str. 217
— 14 —
Měl oči sklopené k podlaze a přitakával. V syrově rudém soumraku jsme se rozloučili na přejezdu přes superdálnici.
"Doufám, že tě zas najdu v New Yorku, až se vrátím," řekl jsem mu. "Představuj u si, člověče, že snad jednou budeme moct bydlet oba na jedný ulici i s rodinama a stane se z nás nerozlučnej párek starejch páprdů."
"Fajn, beru - modlím se za to, i když jsem si perfektně vědomej všech trablů, co byly a co ještě budou, jak ví a jak správně podotkla tvá tetička. Já to další děcko nechtěl, ale lnez trvala na svým a pohádali jsme se kvůli tomu. Víš, že se Marylou vyvdala ve Frisku za obchodníka s ojetýma autama a čeká dítě?"
"Vím. Všichni do toho pomalu lezem." Čeření na převráceném jezeru nicoty, to jsem mu měl říct. Dno světa je zlaté a svět je vzhůru nohama. Dean vytáhl fotku, na které byla Camille a její nové děcko. Nad dítětem se na slunečném chodníku vznášel stín muže, jen dvě dlouhé nohavice v celém tom smutku. "Kdo je tohle?"
"Jenom Ed Dunkel. Vrátil se zas ke Galatee, odjeli oba do Denveru. Celej den lítali po městě s foťákem."
Ed Dunkel, jehož soucit zůstane navždy utajen jak soucit svatých poustevníků. Dean vytáhl další obrázky. Uvědomil jsem si, že to všechno jsou fotky, na které se jednou budou naše děti koukat s velkým údivem a budou kroutit hlavou, jak se to těm jejich rodičům podařilo žít takhle klidným, spořádaným, fotograficky strnulým životem, a s jakou pýchou si to po ránu vykračovali po chodnících svého žití; a nebudou mít ani zdání o odrané divoké zběsilosti našich skutečných životů, o naší skutečné noci, s veškerým peklem, co k ní patří, o bezduché prázdnotě, která ji obklopuje. Žalostné nevědomí. "Tak ahoj, ahoj!" Dean mizel v protáhlém rudém smrákání. Nad ním rachotily a odfukovaly lokomotivy. V patách za ním se táhl jeho stín, napodoboval jeho chůzi, jeho myšlenky, jeho všecko. Dean se ještě otočil a upejpavě, ostýchavě mi zamával. Poslal mi brzdařský signál k odjezdu, poskočil, něco na mě zahulákal, co už jsem neslyšel. Chvilku jen tak klusal dokolečka. Blížil se čím dál blíž k betonovému rohu železničního viaduktu. Naposled mi pokynul. Zamával jsem mu zpátky. Najednou ho pohltily jeho vlastní problémy a rychle mi odpochodoval z dohledu. Zíral jsem do mizérie vlastního osudu. Přede mnou přece byla taky pořádně dlouhá štreka.
str. 235-236
— 15 —
Už jsem se chystal, že vyrazím do Mexika, když se jednou v nocí zničehonic objevil Denver Doll a povídá: "Hádej, Sale, kdo přijíždí do Denveru?" Neměl jsem ani ponětí. "Už musí bejt na cestě. Mám to z tajnejch zdrojů. Dean si koupil auťák a rozjel se za váma." A v tu ránu jsem viděl, jak se Dean, ten plápolající hromový děsivý anděl, zběsile řítí po silnici ke mně, žene se jak mrak, obrovskou rychlostí, a užuž mě jak ten Poutník v rubáši na poušti dostihuje a snáší se na mě. Viděl jsem jeho obrovskou, vyzáble odhodlanou tvář s velkýma planoucíma očima nad prérií, viděl jsem jeho křídla, viděl jsem jeho zbědovaný kočár se sršícím ohonem plamenů, viděl jsem, jak po něm zůstává na silnici vypálená stopa a jak se žene dál, teď už mimo všechny cesty přes kukuřičná pole a napříč městy, jak za sebou ničí mosty a vysouší řeky. Jako by se sám hněv řítil na Západ. Pochopil jsem, že to Deana zase draplo. Nebyla naděje, že by mohl poslat jakékoli peníze té či oné manželce, když vybral všechny úspory a koupil si auto. Všechno bylo zas vzhůru nohama a nedalo se s tím nic dělat. Za ním jen dýmaly zuhelnatělé ruiny. Pálil to na západ, znovu přes děsivý sténající kontinent, a bude tu co nevidět. Dělali jsme rychlé přípravy na jeho příjezd. Proslýchalo se, že mě má odvézt do Mexika.
"Myslíš, že mě nechá jet s váma?" ptal se vystrašeně Stan.
"Promluvím s ním," řekl jsem pochmurně. Nedalo se naprosto nic předvídat. "Kde bude spát? Co bude jíst? Jsou tu pro něj ňáký holky?" Bylo to, jako by se blížil sám obávaný Gargantua: všechno se muselo přichystat na jeho příjezd - bylo nutno rozšířit městské stoky a přistřihnout zákony, aby Denver dokázal unést ten jeho těžký úděl a běsnící energii.
Bylo to jako ve starodávném filmu, když se Dean zjevil. Trávil jsem zrovna zlatisté odpo1edne v Babině domku. Její matka byla v té době kdesi v Evropě a nad domem teď dohlížela tetička Charity, pětasedmdesátiletá stařenka čilá jako rybička. Tato paní se stěhovala od domu k domu po celé Rawlinsovic rodině roztahané po všech koutech Západu a všude chtěla být hlavně ku prospěchu a k užitku. Měla kdysi spoustu synů, ale všichni už byli pryč, všichni se na ni vykašlali. Ačkoli byla stará, moc ji zajímalo, co jsme dělali a o čem si povídali. Nalívali jsme si v obýváku whisky a ona jen smutně vrtěla hlavou: "Mladý muži, s tímhle byste mohl jít spíš na dvorek." Nahoře v prvním poschodí - toho léta to tu bylo trochu jako v penziónu - bydlel jakýsi Tom, kluk, co byl nešťastně a beznadějně udělanej do Babe. Pocházel údajně z Vermontu z bohaté rodiny a měl tam prý o všechno postaráno, o kariéru a vůbec, jenže on chtěl být tam, kde je Babe. Po večerech vysedával v obýváku, schovával si hořící obličej za novinama, a ať jsme řekli cokoli, slyšel to, ale ani nemuk. Zvlášť zahořel, jakmile něco pronesla Babe. Když jsme ho donutili, aby noviny odložil, zahleděl se na nás nevýslovně otráveně a utrápeně. "Prosím? Á ano, ovšem." Většinou toho víc nenamluvil.
Charity seděla v koutku, pletla a pozorovala nás svýma ptačíma očkama. To byl její úkol -dohlížet a dávat pozor, aby nikdo nemluvil sprostě. Babe se chichotala na pohovce. Tim Gray, Stan Shephard a já jsme se klimbali na židlích uprostřed pokoje. Chudák Tom zažíval pravé peklo. Vstal, zívnul a řekl: "lnu, další den, další dolar, že ano. Dobrou noc," a zmizel nahoru. Babe ho jako milence nemohla potřebovat. Milovala Tima Graye, i když ten jí jak úhoř vyklouzával ze spárů. Seděli jsme, celá tahle sešlost, v pozdním slunečním odpoledni chvilku před večeří, když před domem zastavila Deanova kára a on z ní vyskočil, v novém tvídovém obleku s vestou a hodinkama na řetízku.
str. 240-241
— 16 —
Před náma leželo Montemorelos. Sjížděli jsme zas do teplejších končin. Vzduch začal být nesnesitelně horkej a vůbec zvláštní. Dean mě prostě musel vzbudit: "Koukej, Sale, o to nesmíš přijít." Vyhlídnul jsem ven. Projížděli jsme kolem močálů a podél cesty se trousily skupinky podivných odraných Mexičanů s mačetama zavěšenýma na provázkových opascích. Někteří z nich sekali do buše. Jak jsme jeli, všichni všeho nechali a zírali na nás bezvýraznými pohledy. Za spletí křovisek jsme tu a tam zahlídli doškovou. chatrč se stěnama z bambusů jak v Africe, prostě chaloupku slepenou z klacků. Podivné dívčiny, zasmušilé jak měsíc na obloze, na nás zíraly z čarovných zelených arkýřů. "Joj, kamaráde, hned bych zastavil a dřepnul si tam v pohodě k těm beruškám," hulákal Dean, "ale sleduj, mamina nebo fotřík jsou vždycky někde poblíž - obyčejně vzadu, někdy i pár set metrů opodál, sbíraj roští a dříví nebo pečuj ou o dobytek. Nikdá nejsou ty holky samy. Nikdy není nikdo sám v týhle zemi. Jak jsi spal, tak jsem přemýšlel o týhle zemi a o týhle cestě, a kdybych ti hergot moh vylíčit, na co na všecko jsem přišel, kamaráde." Pot se z něj lil. Oči měl rudě protkané a šílené, ale i pokorné a něžné. Konečně našel lidi, jako byl on sám. Hasili jsme si to nekonečnými bažinami vytrvalou sedmdesátkou. "Sale, myslím, že teď se krajina dlouho nezmění. Kdybys to vzal, tak si na chvilku schrupnu."
Sedl jsem k volantu a kučíroval, ponořen do vlastního snění, přes Linares, napříč horkým, rovinatým a bažinatým krajem, přes kouřící Rio Soto la Marina, které je už jen kousek od Hidalga, a pořád dál a dál. Přede mnou se otevíralo široké, bujně zelené údolí, po jehož stranách se táhly lány čerstvě se zelenajících plodin. Z úzkého starobylého mostku se na nás dívaly skupinky mužů. Pod mostem se hnala horká řeka. Pak jsme vyšplhali o kus výš a znovu se objevila vyprahlá pouštní krajina. Před náma leželo město Gregoria. Kluci spali a já byl sám u volantu unášený věčností a silnice byla rovná jako pravítko. Ne jako když se jede přes Karolínu nebo Texas nebo Arizonu nebo Illinois, ale jako když se jede napříč přes celý svět, až do těch míst mezi dělné Indiány světa, kde jedině může člověk pochopit význam prvotní, primitivní sténající lidskosti, která v pásu podél rovníku obtáčí zeměkouli od Malajsie (dlouhého nehtu Číny) přes velký subkontinent Indie, Arábii a Maroko k právě těmhle pouštím a džunglím Mexika a dál přes vlny do Polynésie a k mystickému Siamu Žlutého Hávu a znovu dokola a dokola, takže stejné sténající vzlyky uslyšíte ze starobylých zdí španělského Cádizu jako o patnáct tisíc kilometrů dál z hloubi Benaresu, metropole světa. Ty lidi tady byli nepochybní Indiáni a neměli nic společnýho s těmi Pedry a Panchy v zpotvořeném pojetí americké civilizace - měli vysedlé lícní kosti, šikmé oči a něžné vystupování, nebyli ani blázni, ani šašci, byli to velcí chrabří Indiáni a kolébka a otcové lidstva. Moře a vlny patří Číňanům, ale pevná zem je výsadou .Jndiánů. Jak nevyvratitelné kameny na poušti čnějí na poušti "historie". A věděli o tom, když jsme je míjeli, my okázale namyšlení prachatí Amerikáni na projížďce po jejich zemi; věděli, kdo je otec a kdo syn pradávného života na tomhle světě, a neřekli ani slovo. Protože až se na svět "historie" snese spoušť a jako tolikrát předtím postihne porobené feláhy apokalypsa, budou se ty lidi stejnýma očima dívat z jeskyň Mexika jako z jeskyň Bali, kde to vše začalo a kde byl Adam odkojen a naučen chápat svět kolem sebe. Takové myšlenky ve mně narůstaly, zatímco jsem vjížděl autem do horkého, sluncem rozpáleného města Gregoria.
Už dřív, v San Antoniu, jsem ze srandy slíbil Deanovi, že mu seženu holku. Byla to sázka i výzva. Jak jsem zastavil u benzínové pumpy na kraji slunné Gregorie, přes silnici se k autu blížil kluk v rozdrbaných botách, s obrovským stínítkem na přední sklo pod paždí. Nabízel to k prodeji. "Líbíš? Šedesát pesos.
Habla Espaňol? Sesenta pesos. Jmenuju se Viktor."
"Kdepak," a dodal jsem jako fór, "koupím seňoritu."
"Jasně, jasně!" křičel vzrušeně. "Seženu holky, jak vy chcete. Teď moc horko," zašklebil se. "Holka nic dobrýho, když moc horko. Čekej večer. Chceš stínítko?"
Nechtěl jsem stínítko, ale chtěl jsem holky. Vzbudil jsem Deana. "Hej, Deane, neříkal jsem v Texasu, že ti seženu ženskou? Tak fajn, protáhni si kosti a vstávej, kamaráde, holky na nás čekaj."
"Co? Co?" zařval Dean a celý rozespalý vyskočil. "Kde? Kde?"
"Tady Viktor nás k nim zavede."
"Tak honem, jde se!" Dean vyletěl z auta a chytil Viktora za ruku. Opodál se kolem pumpy potloukala skupinka dalších kluků, na hlavách měli neforemné slamáky, polovina jich byla naboso a všichni se zubili. "No, člověče," řekl mi Dean, "není tohle tutovej způsob, jak strávit odpoledne? Oč je to
správnější než herny v Denveru. Viktore, ty máš holky? Kde?
A donder zahulákal ve španělštině. "Sleduješ to, Sale? Mluvím španělsky,"
"Zeptej se ho na roští. Hele, člobrdo, nemáš mari-juannu?"
Kluk vážně přikývl. "Jasně, jak vy chcete. Pojď se mnou."
"Húúú! Hííí! Hááá!" ječel Dean. Už se docela probral a poleto-. val sem a tam po ospalé mexické ulici. "Pojďte všichni!" rozdával jsem Lucky Strikes ostatním klukům. Měli z nás obrovskou srandu, zvlášť z Deana.Otáčeli se jeden na druhýho a s rukama u pusy si špitali o tom potrhlém Amerikánovi. "Koukej na ně, Sale, mluvěj o nás a maj z nás prdel. Bože dobrej, to je svět!" Viktor nasedl s náma do auta a vypálili jsme. Stan, který spal jak zařezanej, se probudil až do tohohle zmatku.
Jeli jsme na úplně jiný konec města a pak ven do pouště, kde jsme zahnuli na rozježděnou prašnou cestu, po které to autem házelo jako nikdy předtím. Přímo před náma byl Viktorův domek. Stál na pokraji planiny plné kaktusů pod několika stromy a byla to jen taková škatule z vepřovic. Pár maníků se povalovalo na zahrádce. "Kdo je to?" křičel Dean, vzrušením celej bez sebe.
"Moji bráchové. Matka tam taky. Sestra taky. Celá rodina. Já jsem ženatej a žij u ve městě."
"A co matka?" polekal se Dean. "Co řekne na tu marihuanu?"
"Ále, mně dá." A zatímco jsme čekali v autě, Viktor vystoupil, metl si to křepce k domu, kde prohodil pár slov se starou paní. Ta se na fleku otočila, šla dozadu do zahrady a začala sbírat suché větvičky otrhané z rostlinek marihuany a rozložené na horkém pouštním slunci. Viktoroví bráškové zatím seděli pod stromem a zubili se. Chystali se, že nás přijdou pozdravít, ale ještě jim to chvíli potrvá, než se vůbec zvednou a přejdou k nám. Viktor se pomalu vracel a na tváři měl sladký úsměv.
"Kamaráde," řekl Dean, "tenhle Viktor je vůbec nejsladší, nejbáječnější a nejpotrhlejší halama, co jsem kdy potkal. Jen se na něj podívej, na tu jeho lážoplážo chůzi. Taky nemá proč pospíchat, že jo." Do auta nám bez přestání foukal vytrvalý pouštní vánek, ale horko bylo k zalknutí.
"Vidíš, jaký vedro?" ukazoval Viktor Deanoví na rozpálenou střechu fordky a sednul si k němu na přední sedadlo. "Vezmeš ty si marijuannu a žádný vedro. Počkej."
"Jasně," přikyvoval Dean a upravoval si černé brýle na nose. "Počkám. To víš že jo, Viktorku."
A to už se přišoural Viktorův vytáhlý bráška a na kusu novin přinášel hromádku roští. Vysypal ji Viktorovi do klína, opřel se ledabyle o dvířka auta, kývnul na nás, usmál se a řekl: "Ahoj." Dean mu pokynul a usmál se zpátky na něj. Nikdo nic neříkal a to bylo fajn. Viktor mezitím ubaloval vůbec největšího jointa, co jsem kdy viděl. Z hnědého balicího papíru ukroutil cosi, co připomínalo obludný doutník Corona, a přitom v tom nebylo nic než marihuana. Hrůza hrůzoucí. Dean na to zíral a oči mu lezly z důlků. Viktor to bez velkých štráchů zapálil a poslal kolem. Dát si z něčeho takovýho čouda je jako nahnout se nad tovární komín a vdechnout. Do krku vám vletí obrovský závan žáru. Zadržovali jsme dech a rovnou to foukali ven. A najednou jsme byli všichni v náladě. Pot nám stydnul na čele - cítili jsme se jak na pláži v Acapulcu. Ohlídnul jsem se zadním okýnkem z auta a hele! další a vůbec nejpodivnější z Viktorových brášků - vytáhlý peruánský Indián s pončem kolem ramen. Opíral se o sloup, zubil se a příliš se styděl, než aby přišel blíž a potřásl si s náma rukou. Zdálo se, že je auto obklopeno samými bratry, protože za Deanem vykoukli další. A najednou se stalo něco moc podivnýho. Taková nálada na nás všechny sedla, že jsme odhodili veškerý formality a soustředili se na to momentálně nejpozoruhodnější: na tu podivnou věc, že si tu Mexičani a Amerikáni společně huti na poušti a navíc - že se z nepatrné vzdálenosti koukáme na tváře a póry kůže a mozolnaté prsty a rozpačité líce jiného světa. A pak si ti indiánští bráchové začali o nás tlumenými hlasy povídat: viděli jsme, jak si nás prohlížejí, přeměřují, jak si porovnávají své vzájemné dojmy a hned si je upravují a upřesňují: "Jasně, jasně," zatímco Dean, Stan a já jsme si zase povídali svou mateřštinou o nich.
"Koho teda žeru, je ten podivnej bráška vzadu, co se ani nehnul od toho svýho sloupu a ani o fous nepolevil ve svým spokojeným a srandovně nesmělým úsměvu. A pak ten vlevo ode mě; je starší a sebevědomější, ale smutnej a zapšklej, jako nějakej městskej vagabund, zato Viktor - to je use dlej ženáč - tváří se jak egyptskej faraón, mizera, koukej na něj. Tihle hošani jsou fakt klasa. V životě jsem nic podobnýho neviděl. A sleduj, jak si o nás povídaj a jak jsou z nás vykulený. Stejně jako my a přitom po svým, koukaj nejspíš na to, jak jsme voháknutý - zrovna jako my, že jo -, ale hned se zas podivujou nad těma krámama, co máme v auťáku, a že se smějem úplně jinak než oni, a dokonce že třeba ve srovnání s nima úplně jinak páchnem. Ale stejně bych dal všechny svý mlíčný zuby, kdybych věděl, co si o nás povídaj." A zkusil to: "Hele, ty, Viktore, co si o nás vy bráchové teď povídáte?"
Viktor k němu zvednul své zasmušilé hnědé skelné oči: "No jo, nojo."
"Ale ne, ty mi nerozumíš. Chci vědět, o čem vy kluci teď mluvíte."
"Jo," řekl Viktor v hrozných rozpacích, "tahle marijuanna tobě nechutná?"
"Ale jo, je bezvadná. Ale o čem
mluvíte?"
"Mluvíte? Jo, my mluvíme. Jak ty líbíš Mexiko?" Bylo těžké vyjít bez společné řeči. A zas zavládl klid a pohoda; každej si jen medii ve své povznesené náladě, nechával se ovíjet pouštním vánkem a dumal nad svými separátními národními a rasovými a osobními problémy ryzí věčnosti.
Byl čas jít za holkama. Bráškové se stáhli na své staré místo pod stromem, matka vartovala na slunném zápraží a my se pomalu kodrcali zpátky do města.
Ale teď už to kodrcání nebylo ani trochu nepříjemné. Byla to ta nejskvostnější a nejlahodnější plavba po vlnách, jakoby napříč přes azurové moře. Deanovu tvář ozařovala nepřirozená zlatavá záře, když nám vyprávěl, abysme poprvé v životě pochopili pérování auta a konečně opravdu vychutnávali jízdu. Lítali jsme nahoru a dolů, a dokonce i Viktor porozuměl a smál se. Ukázal rukou nalevo, kudy se jede k holkám, a Dean s pohledem nepopsatelně rozzářeným a upřeným tím směrem otočil volantem kolem dokola a neomylně a jistě nás vezl k cíli a přitom poslouchal Viktorovy pokusy cosi vylíčit a blahovolně a nadšeně mu přitakával: "Jasně, ovšem! O tom nepochybuj! To je hotový, brácho! Aby ne! No, krutíbrko, teď říkáš přesně, co si myslím. No jasně! Ano! Pokračuj, prosím tě." A Viktor mluvil a mluvil s velkou vážností a velkolepou španělskou výmluvností. V jedné šílené chvíli mi připadlo, že Dean, veden jakousi zběsilou čirou intuicí a osvícen momentálním zábleskem geniality vytrysklým náhle z jeho horoucího štěstí, opravdu rozumí všemu, co Viktor říká. Snad se do mých planoucích očí a plynoucích myšlenek vloudil přelud, ale v tom momentě mi Dean tak očividně připomínal Franklina Delano Roosevelta, až jsem vyskočil ze sedadla a v úžase zalapal po dechu. Musel jsem se namáhat, abych v myriádě paprsků nebeského záření rozeznal jeho postavu - vypadal jak Bůh. Hlava se mi vznášela, že jsem si ji musel opřít o sedadlo. Z houpání auta mi tělem probíhalo mrazení extáze. Při pouhém pomyšlení, že bych vyhlídnul z okna na Mexiko - které si teď má mysl přetvořila v cosi dočista jinačího - se mi oči mimovolně zavíraly, jako když se najednou octnete před majestátně odklopenou šperkovnicí a oči se vám samy odvracejí a přivírají ze strachu, že nedokážou na jeden pohled pojmout takové množství bohatství a pokladů. Polknul jsem. Viděl jsem proudy zlata, jak se valí z oblohy a skrz potrhaný strop auta a přímo proti mým očím a rovnou i do nich, zlato bylo všude. Vykouknul jsem z okna na sluncem rozpálenou ulici a na jednom zápraží jsem zahlíd ženu, která špízovala všecko, co si povídáme, a pokyvovala hlavou - obyčejná paranoická vize po marjánce. Ale zlato se lilo pořád dál. Na dlouhou dobu se mi zamžily nižší sféry vědomí a neměl jsem ani ponětí o tom, co je kolem, a až po čase jsem zas přišel k sobě, zvedl oči z říše ohně a ticha, jako bych se probral ze spánku do světa, nebo snad z nicoty do snu, a to mi řekli, že stojíme před Viktorovým domkem, a ke dveřím auta už přicházel Viktor a přinášel nám ukázat své děcko.
"Vidíš moje mimino? Jmenuje se Pérez amá šest měsíců."
"No né?" vykřikl Dean s obličejem dosud pozměněným výrazem velkolepé radosti a blaženosti, "to je nejkrásnější dítě, co jsem kdy viděl. Koukněte na ty oči, Sale a Stane," obrátil se k nám velice vážně a něžně, "teď chci, abyste se spe-ci-ál-ně koukli na oči tohohle mexickýho prcka, kterej je synem našeho báječnýho kámoše Viktora, a uvědomili si, že tyhle oči jsou jako okna, za kterýma se bude odkrývat jeho duše, zatímco poroste v muže, a vězte, že takhle roztomilý oči musej předpovídat a značit tu nejroztomilejší ze všech duší." Byla to krásná řeč. A bylo to krásné dítě. Viktor smutně shlížel na svého andílka. Ale s takovou naléhavostí jsme se upnuli k té dětské duši, že cosi vycítíla, kluk svraštíl tvář a vy tryskly mu hořké slzy jakéhosi neznámého smutku, který jsme nebyli s to utišit, neboť sahal až příliš daleko zpět do nepojmutelných mystérií prostoru a času. Zkusili jsme všechno: Viktor ho kolíbal a lechtal pod krkem, Dean vrkal, já se k němu natáhnul a hladil ho po ručičkách. Řval čím dál tím víc. "Bože," zavzdychal Dean, "Viktorku, moc mě mrzí, že jsme ti ho rozesmutnili."
"On není smutek, dětský pláč." Za Viktorem vzadu na zápraží stála jeho malá bosá ženuška, příliš stydlivá, než aby vyšla ven, a s úzkostlivou něžností čekala, až se jí dítě vrátí do jejího měkkého hnědého náručí. Ten co nám předvedl dítě, Viktor zase nasedl zpátky do auta a ukázal pyšně vpravo.
"To," přikývl Dean, švihnul to s auťákem doprava a už se proplítal úzkýma alžírskýma uličkama, kde nás ze všech stran sledovaly mírně vykulené obličeje. Přijeli jsme k bordelu. Byla to majestátní bílá budova ozářená zlatým sluncem. Na ulici, opření o parapety oken nevěstince, stáli dva ochrápaní znudění poldové v baňatých kalhotech, kteří na nás jen s mírným zájmem mrkli, když jsme vcházeli dovnitř, a celé tři hodiny tam postávali, zatímco my to uvnitř a rovnou jim pod nosem rozjížděli jak diví, a tak když jsme za soumraku vycházeli ven, dali jsme jim na Viktorovu radu jen tak pro formu něco peněz, které v přepočtu představovaly hodnotu asi čtyřiadvacet centů za osobu.
A uvnitř jsme našli holky. Některé jen tak odpočívaly na pohovkách vzadu za parketem, jiné nasávaly u dlouhého barového pultu na pravé straně. Uprostřed vedl průchod k malým budkám, co najdete na každé obecní plovárně. Budky stály na dvoře ve slunci. U barového pultu byl sám majitel, mladej chlápek, co rovnou kamsi odběhl, když jsme mu řekli, že chceme slyšet mambo, a vrátil se s plnou náručí desek, většinou samej Pérez Prado, a pouštěl je přes amplión. V tom mžiku celá Gregoria mohla slyšet, jak je v
sala de baile veselo. Uvnitř v salónu dělala ta muzika tak fantastickej kravál -což je přesně to, co se má z džuboxů ozývat a proč ho vůbec vynalezli -, až s náma na moment otřáslo vědomí, že jsme si vlastně nikdy ani netroufli pouštět muziku tak hlasitě, jak jsme chtěli, a tohle že je přesně ono. Dunělo to a burácelo přímo na nás. V pár minutách se u oken nakupila polovina města a pozorovala, jak
Americanos tancujou s holkama. Stáli jeden vedle druhýho namačkaní i s policajtama na chodníku z udusané hlíny a lhostejně a bez zájmu nakukovali dovnitř. "Mambo Tambo", "Chattanooga de Mambo", "Mambo Numero Ocho" - všechna tahle báječná čísla se rozléhala a vznášela nad tajemným zlatistým odpolednem a připomínala zvuky, jaké snad jednou ohlásí konec světa a návrat Hospodinův. Trubky ječely tak divoce, že je podle mýho muselo být slyšet až na poušti, odkud vlastně stejně pocházejí. Bubny šílely. Mambový rytmus je rytmus conga, který pochází od Konga, africké a světové řeky, a je to světový rytmus. Um-táá-ta-pu-púúúm, um-táá-ta-pu-púúúm. Klavírní party se ve sprškách valily z ampliónů. Výkřiky lídra byly jak hlasité vzdechy v éteru. Závěrečný trumpetový chorus, který se sléval s konečným virblem bongových a congových bubínků na té skvostné bláznivé desce "Chattanooga", Deana na moment dočista omráčil, až se chudák rozklepal a pot z něj jen crčel, a když pak trumpety spustily ospalou melodii s třaslavou ozvěnou jak z jeskyně nebo ze sklepa, oči se mu vyboulily a zakulatily, jako by viděl ďábla, a hned je pevně zavřel. I se mnou to zametlo jak s hadrovým panákem; slyšel jsem, jak trumpety švihají do světla mého žití, a nohy se mi v botách roztřásly.
Při rychlém "Mambo Jambo" jsme zuřivě tancovali s holkama. Přes to své delirium jsme postupně začali rozlišovat jednu od druhé. Skvostné holky. Kupodivu ta nejdivočejší z nich byla napůl Indiánka, napůl běloška, pocházela z Venezuely a bylo jí teprve osmnáct let. Vypadala jakoby z dobré rodiny. Proč se vlastně v tomhle věku s touhle něžnou tvářičkou a slušným zevnějškem kurvila v Mexiku, vi bůh. Nějaké hrozné trápení ji k tomu dohnalo. Chlastala jak divá. Házela do sebe panáky, i když se zdálo, že ten poslední musí co chvíli vyzvrátit. Převracela sklenice jednu po druhé, mimo jiné i proto, abysme pustili co nejvic peněz. Uprostřed odpoledne měla na sobě lehounký župánek a zběsile tančila s Deanem, věšela se mu na krk a žebrala, žebrala o všecko. Dean byl dočista zkouřenej a nevěděl co dřív, holky nebo mambo. Zmizeli do kabinky. Mě se chytla tlustá nezajímavá buchta s pejskem, který se rozhodl, že mě kousne, a jí se dotklo, když jsem měl námitky. Kompromisně ho šla uklidit někam dozadu, ale než se vrátila, klofla mě jiná, hezčí, ale pořád ještě ne ta pravá, a pověsila se mi na krk jak pijavice. Chtěl jsem se jí urvat a dostat se k šestnáctileté černé holce, která seděla na druhém konci místnosti a zamyšleně studovala svůj pupek otvorem v kraťoučkých košilových šatech. Ale nedokázal jsem to. Stan si našel patnáctku s mandlovou pletí, která měla šaty napůl zapnuté nahoře a napůl dole. Hrůza! Dobře dvacet maníků se zatím naklánělo oknem dovnitř a koukalo.
V jednom momentě přišla máma té mé černé holky - vlastně ani ne černé, spíš tmavé - na krátkou smutnou návštěvu. Jak jsem to viděl, tak jsem se zastyděl, že jsem se prostě ani nepokusilo tu jedinou, kterou jsem doopravdy chtěl. Dovolil jsem té pijavici, aby mě odtáhla dozadu, a tam, v snovém randálu a hlomozu dalších ampliónů, jsme rozhoupali postel na celou půlhodinu. Byla to malá čtvercová místnost s tenkými dřevěnými stěnami bez stropu, v jednom koutě svatý obrázek, v druhém lavór. Ze všech stran se ozývaly výkřiky holek:
"Aqua, aqua caliente!" , což znamená "horkou vodu!" Stan i Dean byli taky z dohledu. Moje holka si řekla o třicet pesos, což je asi tři a půl dolaru, poprosila o deset pesos navíc a přidala k lepšímu jakýsi dlouhý příběh. Neměl jsem ani páru o hodnotě mexických peněz, věděl jsem jen, že mám asi milión pesos. Naházel jsem jí horu bankovek. Letěli jsme zpátky na parket. Dav na ulici vzrostl. Poldové vypadali stejně znuděně jako předtím. Deanova pěkná Venezuelanka mě odvlekla za dveře do jiného podivného baru, který zřejmě taky patřil k bordelu. Mladý barman tam pucoval sklenice a o něčem vážně debatoval se starším chlápkem s kníry jako řídítka. Víc lidí tam nebylo. I tady burácelo mambo z dalšího ampliónu. Jako by byl celý svět napojen na jeden obrovský džubox. Venezuela mi visela na krku a škemrala o panáka. Barman jí nechtěl nalít. Škemrala a prosila, a když jí nalil, rozlila to, a vůbec ne úmyslně, poněvadž jsem viděl, jak to v těch jejích ubohých zapadlých očích hněvně zablýsklo. "Klid, děvče, klid," chlácholil jsem ji. Musel jsem ji přidržovat na stoličce, protože neustále klouzala dolů. V životě jsem neviděl opilejší ženskou, a téhle bylo teprve osmnáct. Koupil jsem jí novýho panáka, z vděčnosti mě tahala za kalhoty. Hodila to do sebe. Neměl jsem to srdce ji zkusit. Tý, kterou jsem měl původně, bylo asi třicet a dávala si na sebe lepší pozor. Jak se mi Venezuela svíjela v náručí a vzdychala, měl jsem sto chutí vzít ji dozadu, svlíknout a jen tak si s ní povídat - ale nechal jsem si to pro sebe. Umíral jsem touhou po ní i po té své malé tmavé berušce.
Chudák Viktor stál celou tu dobu u mosazného žbrdlení zády k baru a skákal radostí, že vidí své tři americké kámoše řádit. Koupili jsme mu chlast. Oči mu po ženských jen svítily, ale s žádnou by nešel, byl věrný své ženě. Dean mu hodil peníze. V tomhle bláznivým víru jsem teprve viděl, čeho je Dean schopen. Byl tak dokonale mimo sebe, že mě nepoznal, ani když jsem mu zblízka zíral přímo do očí. "Jo, jo," to bylo všechno, co ze sebe vypravil. Zdálo se, že to nikdy neskončí. Jako bych v nějakém jiném životě prožíval dlouhý fantasmagorický arabský odpolední sen - Ali Baba a uličky a kurtizány. Znova jsme se s tou mou buchtou stáhli dozadu do kabinek. Dean a Stan si pročenžovali holky, co měli naposled, a taky zmizeli z dohledu, diváci museli nějakou dobu čekat, než bude představení zase pokračovat. Odpoledne se protáhlo k večeru a ochladilo se.
Za chvíli se už nad starou dobrou Gregorií snese tajemná noc. Mambo ani na moment nepolevovalo: šílelo zběsile dál a dál, jako když se prodíráte nekonečnou džunglí. Nedokázal jsem odtrhnout oči od své malé černé lásky, která si vykračovala jako královna, přestože ji nabručenej barman degradoval na pouhou služku a nutil ji zametat dvorek a nosit nám chlast. Ze všech těch holek potřebovala peníze nejvíc; možná že ji máma přišla poprosit o peníze pro její malé sestřičky a bratříčky. Mexičani jsou chudí. Vůbec mi ani nenapadlo, abych k ní prostě šel a nějaké peníze jí dal. Měl jsem pocit, že by to přijala s opovržením, a opovržení od takových, jako je ona, se děsím. V tom vyšinutí jsem ji opravdu těch pár hodin, co to celý trvalo, miloval; totéž nezaměnitelné bodání a svírání v duši, tytéž vzdechy, tatáž bolest, a navíc stejný ostych a strach se přiblížit. Kupodivu ani Dean se Stanem u ní neuspěli; byla to právě ta její nevyvratitelná důstojnost, která z ní dělala v tomhle starým divokým bordelu chudáka. A to je teda věc! V jednu chvíli jsem zahlídnul Deana strnulého jak socha v mohutném předklonu směrem k ní, a užuž by se za ní rozletěl, kdyby ho rázem nezpražila tak chladným a přezíravým pohledem, že se dočista vykulil, přestal se drbat na břiše a s pusou dokořán sklopil hlavu. Neboť ona byla královna.
Zničehonic nás Viktor začal zuřivě tahat za ruce a divoce gestikulovat.
"Co se děje?" Zkoušel všecko, abysme mu rozuměli. Nakonec odběhl k baru, barmanovi, který se zle mračil, vyrval účet a přinesl nám ho ukázat. Dělalo to víc než tři sta pes os, neboli třicet šest amerických dolarů, což je na každej bordel pořádná suma peněz. Ale přesto se nám pořád nechtělo vystřízlivět a vypadnout, a ačkoli jsme byli hodně zmlácení, pořád jsme ještě toužili poflakovat se se svýma rozkošnýma beruškama po tomhle mohamedánským ráji, který jsme konečně našli na konci tvrdé, přetvrdé cesty. Ale blížila se noc a my museli dorazit až do cíle. A Dean to věděl, mračil se, přemýšlel, pokoušel se sebrat. Nakonec mě trknul nápad, jak vyrazit snadno a rychle, a řekl jsem: "Hele, je toho ještě tolik před náma, že na tom nesejde."
"No jasně'" zařval Dean a se skelnýma očima se obrátil ke své Venezuelance. Už dočista odpadla a ležela teď rozvalená na dřevěné lavici, bílé nohy jí čouhaly z hedvábí. Galérie za oknem se kochala tím pohledem; za nima se začínaly plížít rudé stíny a v nenadálém tichu jsem kdesi v dálce zaslechl zanaříkat dítě; připomnělo mi to, že jsem koneckonců v Mexiku a v žádném snovém a hašišovém pornografickém ráji.
Vypotáceli jsme se ven: zapomněli jsme tam Stana; letěli jsme zpátky a našli ho, jak se s grácií uklání novým, večerním kurvám, které přišly na noční směnu. Chtěl to celý rozjet nanovo. Když je ožralej, pohybuje se hřmotně jak kolos, a když je ožralej, nikdo není té moci odtrhnout ho od ženský. A navíc ženské se k němu vinou jak břečťan. Trval na tom, abysme ještě zůstali a ozkoušeli pár z těch novějších, podivnějších a dovednějších
seňoritas. Bušili jsme mu s Deanem do zad a vlekli ho ven. Hýřil pozdravy na všechny strany. Holkám, policajtům, davům u oken i děckám venku na ulici, všem posílal polibky a celá Gregoria mu pořádala ovace. Vmísil se pyšně do davu a pokoušel se s lidma mluvit a vyprávět jim o své radosti a lásce, které se mu dostalo v tomhle nádherném odpoledni života. Všichni se smáli, někteří ho poplácávali po zádech. Dean odběhl, zaplatil policajtům čtyři pesos a potřásl si s nima rukama a zubil se a ukláněl. Pak naskočil do auta a všechny holky, co jsme tu poznali, dokonce i Venezuela, kterou na to loučení vzbudili, se shlukly kolem auta; choulily se ve svých lehounkých hadřících, brebentily na rozloučenou a líbaly nás, a Venezuela se dokonce roz brečela - i když ne kvůli nám, to jsme věděli, vůbec ne kvůli nám, ale dost a moc pěkně. Moje temná láska zmizela kdesi ve stínech uvnitř. Bylo po všem! Rozjeli jsme se a nechali za sebou potěšení a radosti za stovky pesos a vůbec nám to nepřipadalo jako špatná práce. Neodbytné mambo nás pronásledovalo ještě pár bloků. A konec. "Sbohem, Gregorie!" hulákal Dean a posílal dozadu vzdušný polibek.
Viktor byl na nás pyšný a na sebe taky. "Teď vy chcete koupačka?" zeptal se. No jasan, všichni jsme potřebovali pořádnou koupel.
A tak nás dovedl k nejpodivnějšímu místu na světě. Byly to obyčejné americké lázně asi dva kilometry za městem na dálnici, s bazénem plným cákajících se děcek a se sprchami uvnitř kamenné budovy, kam stál vstup mizerných pár
centavos včetně mýdla a ručníku od lázeňského. Hned vedle byl smutný dětský park s houpačkami a rozbitým kolotočem a v hasnoucím rudém slunci to celé vypadalo divukrásně. Vzali jsme se Stanem ručníky a vrhli se rovnou pod ledové sprchy a vynořili se odtud osvěžení a jako vyměnění. Dean kašlal na sprchy; viděli jsme ho, jak se v dálce v tom smutném parku prochází zavěšen do dobráka Viktora a s potěchou a bez přestání mu něco vykládá, vzrušeně se naklání, jak chce něco zdůraznit, a mává pěstí. Ale hned nato se zase oba do sebe zavěsili a kráčeli dál. Blížila se chvíle, kdy se budeme muset s Viktorem rozloučit, a Dean chtěl využít poslední možnost pobýt s ním o samotě, prohlídnout si s ním park, poptat se ho na všecko možný a vůbec ho prostě obrátit naruby, jak už to umí jen on.
Viktor byl moc smutnej, že musíme jet. "Vrátíte vy se do Gregorie, za mnou?"
"Jasně, brácho!" ujistil ho Dean. Dokonce mu slíbil, že ho vezme do Států, jestli bude chtít. Viktor řekl, že si to bude muset ještě promyslit.
"Mám ženu a mimino - žádný prachy - uvidím." Jeho sladký zdvořilý úsměv zářil v červáncích, když jsme mu mávali z auta. Za ním byl jen ten smutnej park a děcka.
str. 260-271
— 17 —
A z prázdnoty spánku se jim v hlavě zhmotňujou první myšlenky…
— 18 —
Ale teď tancovali nočním městem jako šílenci a já se coural za nima, což vlastně dělám celý život - courám se za lidma, kteří mě zajímají, protože lidi, jediní opravdoví lidi, co znám, jsou blázni, blázni do života, ukecaní blázni, cvoci k spasení, ti kteří chtějí mít všechno - a hned!,kteří nikdy nezívají a neříkají věci-co-se-sluší, ale hoří, hoří, hoří jako ta báječná rachejtle, co se rozprskne a vystřelí tisíce pavoučích noh proti hvězdám, jen namodralá světluška zůstane uprostřed a všichni vzdychnou "Jůůů!"
— 19 —
Až později přijde ten den prozření, kdy poznáte, že jste zoufalí a zubožení - a slepí a nazí a rozklepaní a s děsivou vizáží truchlivého přízraku putujete dál tím hrůzným snem svého života.
— 20 —
A jako by to nestačilo, byl to navíc den, kdy večer se pořádal velký mejdan, kterého se zúčastnili Jonesovi, večer, kdy jsem vyskočil z taxíku od Mardou a zanechal ji napospas líticím války – válečník Yuri válčí proti vazalovi Leovi, každý sám za sebe. – Začalo to tak, že Bromberg telefonoval a dával dohromady dárky k narozeninám a chystal se na autobus, abychom stihli stařičkou lokálku 151, která jede do města v 16.47. Je na nás smutný pohled, jak nás Sand veze na autobusovou zastávku, kde si v baru přes ulici dáme jedno bleskové pivo, zatímco Mardou, která se teď už stydí nejen za sebe, ale i za mě, zůstane na zadním sedadle v autě (taky je ale vyčerpaná), a přestože je bílý den, pokouší se spát – fakt se snaží, aby našla cestu ven z pasti, ze které jí mohu pomoct jen já, pokud bych dostal ještě jednu šanci – v baru, to říkám jen tak na okraj, sleduju s okouzlením Bromberga, jak okamžitě hřímavě pokračuje v těch svých strhujících komentářích o umění a literatuře a dokonce, no fakt, rozjíždí buzerantské fóry, drsné, jako když farmáři ze Santa Clay Valley chlastají u barového pultu, Bromberg si ani neuvědomuje ten důraz, který klade na všední, ale nepodstatné detaily a Sand je z toho nadšený, sám je vlastně taky podivín. – Jdu ven, abych řekl Mardou, že jsme se rozhodli jet pozdějším vlakem, abychom se mohli vrátit pro zapomenutý balíček, je to pro ni jen další blbina v tom kolotoči marnosti, přijímá zprávu s povzneseně semknutými rty – ach, má lásko a ztracený drahoušku (to slovo už neplatí) – kdybych tenkrát věděl, co vím teď, nevracel bych se do baru, abych si dál povídal, ani bych se na tebe nedíval ublíženě atd. a nenechal bych tě, abys tam ležela v tom pustém moři času opomíjená, bez útěchy, bez odpuštění za hřích moře či času, vlezl bych dovnitř a sedl bych si vedle tebe, vzal bych tě za ruku a slíbil ti svůj život a ochranu – "Protože tě miluju a my nemáme důvod" – ale tehdy jsem měl daleko do toho, abych si naplno uvědomil, jakým úspěchem je tato láska, naopak jsem se ještě topil v myšlenkách, že se vymotávám ze svých pochyb o ní – ale konečně přijel vlak, 153 v 17.31, a po všech těch průtazích nastupujeme dovnitř a vyrážíme k městu – přes Jižní San Francisco a kolem mého domu, sedíme naproti sobě, když projíždíme kolem velkých seřadišť v Bayshore, ukazuju vesele (snažím se být veselý) na nákladní vagón, jak sebou škubne, když přiráží k násypníku a zdaleka slyšíš skřípění plechů, júúú – ale většinou jen mrtvě sedíme, stísněně na sebe hledíme, až to nevydržím: "Mám pocit, že mi roste opilecký nos" – říkám, co mě napadne, jen abych zmírnil napětí, i když ve skutečnosti by se mi ze všeho chtělo brečet – ale jinak celou cestu opravdově všichni tři smutníme a jedeme vlakem společně k veselí, hrůze, k té konečné vodíkové bombě.
– Austinovi dáme nakonec adieu na nějakém rušném rohu Market Street, pak se s Mardou prodíráme velkým smutným zachmuřeným davem, jedinou zmatenou masou, jako bychom se náhle skutečně propadli do světa, který je projevem duševního stavu, co spolu zažíváme po dva měsíce, nedržíme se ani za ruce, ale já nervózně razím cestu davem (chci z něj vypadnout co nejrychleji, nenávidím to), ale hlavně že jsem moc "ublížený" na to, abych ji držel za ruku, a připomínám si (teď bolestněji), že většinou trvala na tom, abych ji nedržel na ulici za ruku, aby si lidi nemysleli, že je šlapka – až skončíme v tom bezmračném ztraceném smutném odpoledni na Price Street (ó, ta osudná Price Street) směrem k Heavenly Lane mezi dětmi a mladými hezkými mexickými zajdami, nad každou z nich si pro sebe s pohrdáním říkám: "Páni, skoro všechny jsou lepší než Mardou, stačí jen sbalit jednu z nich, ale ach, ach jo" – nikdo z nás moc nemluví a ona má takový zármutek ve svých očích, v těch očích, kde jsem původně našel indiánskou hřejivost a okamžitě jsem té šťastné noci ve světle svíčky musel poznamenat: "Zlatíčko, ve tvých očích vidím nejen celoživotní zalíbení, které pramení z té Indiánky v tobě, ale taky protože jako napůl černoška jsi nějak první, zásadní žena a proto jsi nej –, nejpůvodnější, nejcitovější a nejmateřštější" – teď tam má zármutek, ale jakýsi ztracený americký dovětek a s ním i nálada – "Eden je v Africe," poznamenal jsem jednou – ale teď jsem ublížený a nenávistně to obracím, takže cestou po Price Street, pokaždé když spatřím mexickou holku nebo černošku, říkám si pro sebe: "Děvky," všechny jsou stejné, jde jim jen o to, aby tě podvedly a okradly – vybavují se mi všechny mé dřívější pletky s nimi – Mardou cítí moje nepřátelské vlny a mlčí.
A kdopak jiný než Yuri je v naší posteli v Heavenly Lane – v dobrém rozmaru – "Ahoj, makal jsem celý den a padla na mě taková únava, že jsem se musel vrátit a ještě si trochu odpočinout." – Rozhodl jsem se, že mu všechno řeknu, snažím se v ústech vytvořit slova, Yuri vidí to napětí v mých očích, Mardou to napětí cítí, někdo klepe na dveře a máme tu Johna Golze (stále romanticky roztoužený po Mardou, naivka), taky cítí to napětí: "Jdu si půjčit něco na čtení" – tváří se zamračeně, to asi nejspíš kvůli tomu, jak jsem ho podebral s tou možností selekce – takže hned vypadne s knihou a Yuri vstává z postele (zatímco Mardou schovaná za plentou se převléká z večerních šatů do džínsů na doma) – "Leo, přihraj mi kalhoty." – "Zvedni se a vem si je sám, jsou tadyhle na židli, ona tě neuvidí" – legrační poznámka, připadám si legračně a podívám se na Mardou, ta je ale zticha a přemítá o svém.
Jakmile odejde do koupelny, řeknu Yurimu: "Děsně jsem žárlil, jaks byl s Mardou včera v noci na zadním sedadle, fakt že jo." – "To já nezavinil, ona s tím začala." "Hele, ty ses – chci říct, nech ji, dej si zpátečku – všechny holky na tebe letí, úplně odpadají" – při těchto slovech se zrovna Mardou vrací, ostře pohlédne, slova neslyší, ale vidí je ve vzduchu, a Yuri hned chytí ještě otevřené dveře a řekne: "Jo, tak fajn, frčím k Adamovi, pak se tam stav."
"Cos to říkal Yurimu?" – Zopakuju jí slovo od slova – "Bože, to napětí tady nešlo vydržet" – zkormouceně si srovnávám v hlavě, že místo abych byl mojžíšovsky tvrdý ve své žárlivé situaci, vykecával jsem se s Yurim nervózně, jako vždycky "poeticky", slovy jsem mu vyjádřil své napětí, ale ne hloubku svých pocitů – nesměle rekapituluju svou nesmělost – posmutním a potřebuju uvidět starouše Carmodyho –
"Brouku, skočím – myslíš, že dostali na Columbus Street kuřata? – nějaká jsem tam viděla – a upečeme si je, co říkáš, to bude parádní večeře." – "A," říkám si v duchu, "co mně pomůže kuře pěkně doma na večeři, když ty miluješ Yuriho tak, že musí odejít ve chvíli, kdy vejdeš dovnitř, protože je tady tlak mé žárlivosti a možnost, že mi budeš nevěrná, jak to prorokoval sen?" "Chci" (nahlas) "zajít za Carmodym, je mi smutno – ty zůstaň tu, upeč si kuře, pojez – sama – vrátím se pro tebe později a někam půjdeme." – "Ale takhle to dopadne vždycky, stále někam odcházíme, nikdy spolu nezůstaneme sami." – "Ja vím, ale dneska večer je mi teskno, musím zajít za Carmodym, a proč, na to se mě teď neptej, mám neskonale smutnou touhu a důvod ho vidět – víš, že jsem ho nedávno kreslil" (prvně jsem nakreslil tužkou skici ležících lidských postav a Carmody s Frankem z nich byli nadšení, pyšnil jsem se nad tím) "a koneckonců, když jsem kreslil Frankovy rysy, všiml jsem si velkého smutku, co má ve vráskách pod očima, takže vím, že –" (v duchu: vím, že pochopí, jak je mi teď teskno, vždyť to takhle sám protrpěl na čtyřech kontinentech). – Zadumaná Mardou neví, čeho se má zachytit, ale vtom jí řeknu tu část své bleskové rozmluvy s Yurim, na kterou jsem prve zapomněl (a tady taky): "Řekl mi – ,Nechci píchat tu tvou Mardou, vždyť ani není můj typ –.'" "Ale, že prý nejsem jeho typ! To se teda podívejme!" (její veselé zoubky jsou teď portálem, kudy dují zlostné větry, a v očích jí jiskří) a slyším to feťácké stahování koncových nosovek, jak to dělá hodně feťáků, co znám, a pramení to z nějaké těžké vnitřní ospalosti, kterou jsem u Mardou přičítal její okouzlující, vytříbené modernosti (jak jsem se jí jednou zeptal): "Odkud? Kde ses naučila všecko, co víš, a kdes získala tak kouzelný způsob mluvy?", ale teď mě ty koncovky šíleně rozčilují, protože se objevují v průhledné rozmluvě o Yurim, při které dává Mardou jasně najevo, že vlastně není vůbec proti tomu, aby se s ním na mejdanu či někde jinde znovu sešla, "jestli bude machrovat s těmi řečmi, kdo není jeho typ," vytmaví mu to. – "Ach je," říkám, "takže teď CHCEŠ jít na mejdan k Adamovi, abys to Yurimu oplatila a sjela ho – jsi tak průhledná."
"Ježíši," jak míjíme lavičky v parku u kostela, ve smutném parku letošního léta, "teď mi to teda dáváš, průhledná."
"Jo, je to tak, ty si snad myslíš, že do toho nevidím, napřed jsi nechtěla jít k Adamovi vůbec, a teď, když ses dozvěděla – teda fakt, jestli to není průhledné, tak nevím jaké." – "Ty mi to dáváš, jéžiši" (šňupavě se směje) a oba dva se vlastně hystericky rozřehtáme, jako by se nic nestalo, a fakt jsme jako šťastní, bezstarostní lidé z filmového týdeníku, kteří spěchají ulicí za svou prací a za svými záležitostmi, jsme ve stejně smutném deštivém týdeníkovém mystériu, ale s velikou vyjící vřavou v sobě (jak pak musí být uvnitř cukrlátkovým panenkám ze stříbrného plátna) a má to aliteraci jako kladivem klep kokos křáp a kop, lituju, že jsem se kdy narodil...
Na úplné završení, jako by to pořád ještě nestačilo, se otevře celý svět, když Adam otevře dveře, důstojně se uklání, ale v očích mu hraje nějaké tajemství a jako bychom nebyli vítáni, tak se naježím a – "Co se děje?" Pak vytuším přítomnost dalších lidí, nejen Franka, Adama a Yuriho. – "Máme hosty." – "Ne," řeknu, "významný?" "Myslím, že jo." "Koho?" "MacJonese a Phyllis." – "Cože?" – nadešel velký okamžik, kdy buďto odejdu, anebo se setkám tváří v tvář se svým úhlavním literárním sokem Balliolem MacJonesem, s člověkem, který mi byl zprvu tak blízký, že jsme se k sobě nakláněli ve vzrušených debatách a překlápěli jsme si pivo do klína, debatovali jsme a vyměňovali jsme si knihy, půjčovali si je a četli a byli jsme tak zahrabaní do literatury, že to ubohé neviňátko se skutečně nějak dostalo pod můj vliv, teda, vlastně se Mac jen přiučil řeči a stylu a hlavně historii odvazové či beatnické generace či podzemníkovské generace, a já mu řekl: "Macu, napiš velkou knihu o všem, co se seběhlo, poté co Leroy přišel v roce 1949 do New Yorku, nevynechej ani slovo a fič, jeď!"*) a on ji napsal, četl jsem to, kritickým okem, Adam i já jsme měli při návštěvách u něho kritické připomínky k rukopisu, ale když to vycházelo, zaručili mu 20 000 dolarů, neslýchanou sumu pro nás, pro všechny ty beatnické flákače z Beach, Market Street a z newyorského Times Square, i když my dva s Adamem jsme vážně dodávali, cituju: "Jones nepatří mezi nás – patří jinam – do světa trhlé střední vrstvy" (adamismus). A tak jeho velký úspěch přišel ve chvíli, kdy jsem na tom byl nejbídněji a vydavatelé na mě úplně kašlali, a co horšího, měl jsem děsivou paranoiu z drogového návyku, tak mě ten úspěch popudil, ale zase jsem z toho nešílel, i když ve mně zůstalo nepřátelství, změnil jsem názor, když tatík čas zamával kosou v mém okolí, a po různých malérech a cestách po světě, na lodích jsem mu psal omluvné dopisy, které jsem vzápětí roztrhal, mezitím on psal taky a pak zasáhl o rok později Adam, trochu jako světec či prostředník, zpravil každého z nás o zlepšených sympatiích na druhé straně – velký okamžik, kdy se budu muset podívat brachovi Macovi do očí a potřepu si s ním rukou a řeknu, že je to za námi, ať se rozpustí všechna hořkost – což stejně neudělá na Mardou dojem, vždyť je tak nezávislá a nedosažitelná tím novým způsobem, co mi ještě zlomí srdce. No, ale když je tam MacJones, hned řeknu nahlas: "Fajn, paráda, čekal jsem, že se s ním uvidím," a vpálím do obýváku a přes něčí hlavu, kdo zrovna vstával (byl to Yuri), si potřepu s Balliolem pevně rukou, na chvíli si zamyšleně sednu, ani si nestačím všimnout, kam se chuděrce Mardou podařilo usadit (tady jako u Bromberga a jako kdekoli, ubohý tmavý andílek) – nakonec odcházím do ložnice, když už nemůžu vydržet tu zdvořilou konverzaci, co tam švitoří nejen Yuri, ale i Jones (a taky jeho žena Phyllis, která mě špížovala, jestli jsem pořád ještě naježený), pádil jsem do ložnice a ve tmě jsem si lehl a při první příležitosti jsem se snažil přimět Mardou, aby si lehla ke mně, ale ona nechtěla: "Leo, nechci ležet tady ve tmě." – Pak se objeví Yuri, uváže si jednu z Adamových vázanek a řekne: "Jdu ven nabalit nějakou holku," a máme pak takovou šuškavou pohodu stranou od ostatních v pokojíku – vše odpuštěno. – Ale Jones se nezvedá z gauče, z toho cítím, že se mnou nechce mluvit a asi si tajně přeje, abych odešel. Když Mardou zase přicupitá k posteli, na které se ukrývám ve své hanbě a žalu, zeptám se: "O čem si tam povídáte, o bopu? Jemu neříkej nic o muzice." – (Ať si na to přijde sám! říkám si v duchu nasupeně) – Já jsem bopový spisovatel! – Ale pak mě pošlou pro piva, a když se s nimi vracím, jsou všichni v kuchyni, Mac vpředu, usmívá se a povídá: "Leo! ukaž mi ty kresby, že prý jsi nějaké udělal, chtěl bych je vidět." – Takže jsme zas kámoši, nahýbáme se nad kresbami a Yuri musí ukázat taky svoje (i on kreslí) a na Mardou ve druhém pokoji opět zapomínám – ale tady jde o historický okamžik, a když si pak ještě prohlížíme s Carmodym jeho fotky z Jižní Ameriky, smutné vesnice hluboko v pralese a města v Andách a putující mraky, všimnu si Macova pěkného drahého obleku, náramkových hodinek, jsem na něho pyšný, navrch má atraktivní knírek a vypadá mužně – což všem vyzvoním – pivo nás už teď všechny pěkně rozehřívá, pak jeho žena Phyllis nachystá večeři a družnost teče proudem –
Na Jonese vlastně natrefím v pokojíku s červenou žárovkou, jak si povídá o samotě s Mardou, jako by s ní dělal interview, vidím, jak se kření a říká si: "Starej Percepied má zas rozkošnou panenku", a já v duchu utrápeně: "Jo, na jak dlouho" – a poslouchá Mardou, která se baví, když jsem ji dopředu varoval, všemu rozumí, vážně mluví o bopu, třeba: "Bop se mi nelíbí, fakt ne, je to pro mě jako fetování, v bopu jede příliš moc feťáků a já to v tom slyším." – "Opravdu," Mac si upraví brýle, "to je zajímavé." – A já k nim přistoupím a řeknu: "Ale tobě se nikdy nelíbilo to, z čeho pocházíš" (pohlédnu na Mardou). – "Co tím myslíš?" – "Jsi dítě Bopu" nebo jste bopové děti, nějaké takové tvrzení a s Macem jsme v tom zajedno – takže později, když celá ta naše parta vyrazí ven, aby pokračovala v nočním juchání, má na sobě Mardou Adamovo dlouhé černé sako (místo svého dlouhého) a taky šílený dlouhý šátek, vypadá jako polské děvčátko z podzemí či chlapec v kanálu pod městem, roztomilá a moderní, na ulici přebíhá od jedné skupiny ke druhé, ve které jsem já, a jak se blíží, napřahuju ruku (na hlavě mám jako hipster z legrace naražený Carmodyho plstěný klobouk a pořád ještě nosím červenou košili, kterou už víkendy naprosto zdecimovaly) a její drobné tílko se zhoupne od noh vzhůru proti mně a jdeme dál a já ji nesu a slyším vzadu Mácův smích a uznalé "No ne" a "To je vono" a pyšně si pomyslím: "Teď vidí, že mám skutečně skvělý kuřátko – že nejsem odepsanej, ale jedu dál – starej neumdlévající Percepied – ani o den jsem nezestárl, pořád jsem v tom, pořád s mladými, s novou generací –." Nicméně pestrobarevný hlouček pokračuje kterousi ulicí, Adam má na sobě frak se vším všudy, který si půjčil večer předtím od Sama, aby se mohl zúčastnit nějaké vernisáže, na kterou dostal v práci volňásky – v husím hejnu opět k Dantemu a do Masky – ta Maska, pořád ta stará poetická Maska – Danteho bar, kde ve řvoucích vlnách společenského vzrušení a štěbetání jsem mnohokrát vzhlédl, abych zachytil Mardouin pohled a hrál s ní tu hru očí, ale ona vypadala odmítavě, nepřítomně, zahloubané – už ke mně necítí žádnou náklonnost – je jí špatně z celého toho našeho hovoru, když se znovu objeví Bromberg a pokračují zanícené přednášky, má plné zuby toho zvláštního nakažlivého skupinového nadšení, které se od vás očekává, když jako Mardou jste s hvězdou té skupiny nebo, chci říct, třeba i s jedním z toho souhvězdí, jak hlučné a únavné to pro ni určitě bylo, když musela pozorně poslouchat všechno, co jsme říkali, a rozplývat se nad čerstvými vtípky a poznámkami ze rtů pořád toho jednoho a samého vtělení, nejnovějšího projevu téhož starého monotónního mystéria osobnosti ve veliké KaJa*) – skutečně vypadala znechuceně a hleděla do prázdna.
A tak ani později na Mardou neudělalo žádný dojem, když jsem v opilosti přesvědčil Paddyho Cordavana, aby si přesedl k našemu stolu, a on nás všechny pozval k sobě, abychom pili dál (ten Paddy Cordavan, který je obyčejně kvůli své ženě společensky nedosažitelný, protože ona s ním chce pokaždé jít domů sama, ten Paddy Cordavan, o kterém Buddy Pond prohlásil: "Je tak krásný, že se na to nedá dívat," vysoký blonďák s velkou pusou, zasmušilý kovboj z Montany, pomalu mluví, má pomalou chůzi i pohyby), vždyť se stejně chtěla trhnout od Paddyho a od všech podzemníků od Danteho, které jsem teď čerstvě otravoval pokřikováním na Juliena: "Pocem, všichni déme k Paddymu na pařák a Julien de taky," pročež Julien vyskočil a vtlačil se k Rossu Wallensteinovi a k ostatním do jejich boxu, myslel si: "Bože, ten hroznej Percepied na mě řve a zas se mě snaží zavlíct na nějaký jeho debilní podnik, někdo by mu to už měl zatrhnout." A Mardou docela určitě nenadchlo, když jsem šel na Yuriho naléhání k telefonu, abych promluvil se Samem (volal z práce), a souhlasil jsem, že se s ním sejdu později v baru naproti jeho kanceláři – "Deme všichni, deme všichni!" teď vyřvávám, že dokonce i Adam s Frankem zívají a Jones už dávno odešel – metám po schodech v Paddyho domě nahoru a dolů kvůli dalším telefonům se Samem a v jednu chvíli vrazím do Paddyho kuchyně, abych vyzvedl Mardou a šli jsme za Samem, a Ross Wallenstein, který dorazil, zatímco jsem byl v baru telefonovat, se podívá a řekne: "Kdo sem pustil toho chlápka, hej, o koho jde? jak ses sem dostal! Hej, Paddy!" a myslí to vážně, že bude dál tak nevraživě vyjíždět v tom počátečním stylu "si buzik, néé", ignoruju to, řeknu: "Bráško, jestli nezavřeš pusinku, trochu ti ji ošperkuju," takhle ho nějak shodím, už si nepamatuju, vždyť jsem dost silný, abych ho roztočil jako vojáčka, to, jak se chová, k tomu ten toporný krk, a odcházím – táhnu Mardou dolů k taxíku, abychom vyrazili za Samem a do vířící noci tohoto divokého světa, slyším její hlásek, který jakoby v dálce protestuje: "Ale Leo, drahoušku, já chci jet domu a vyspat se." – "Ale kruci!" a řeknu taxikáři Samovu adresu, ona řekne NE, naléhá, dává mu adresu na Heavenly Lane: "Zavez mě napřed tam a pak jeď za Samem," ale já se zaboha nedokážu zbavit jistoty, že jestli ji napřed zavezu na Heavenly Lane, nemůže taxík nikdy dojet k baru, kde čeká Sam, před zavíračkou, a tak argumentuju, štěkáme na taxikáře střídavě adresy, ten čeká jako ve filmu, ale najednou vidím rudě, ten stejný rudý zážeh (abyste si udělali lepší představu), vyletím z taxíku a upaluju pryč a je tam druhý taxík, skočím do něj, řeknu Samovu adresu a už je ode mě za horami – opouštím Mardou v noci, unavenou a zbitou v taxíku, a zaplatím svůj taxík dolarem, který Mardou svěřila Adamovi, aby jí koupil sendvič, ale ten na to ve zmatku zapomněl a dal ho mně pro ni – chudáček Mardou, vrací se domů opět sama a opilý maniak je pryč.
Páni, pomyslím si, tohle je konec – nakonec jsem ten krok učinil, a panečku, oplatil jsem jí to, co mi udělala – muselo to přijít a je to tu – lup ho.
— 21 —
Vzbudili jsme se pozdě, nešla ke svému psychoanalytikovi, "promrhala" den, a když přišel Adam domů a spatřil nás opět v křesle, jak si stále ještě povídáme a ani jsme neuklidili domácnost (šálky od kávy, drobky z koláčů, které jsem zaběhl koupit na tragickou Broad-way, jejíž italská šeď se tak moc podobá ztracenému indiánství Mardou, tragické Frisko tragické Ameriky s jeho šedými ploty, chmurnými chodníky, vlhkými průjezdy, jako rodák z maloměsta, který sem dorazil ze slunného Východního pobřeží, z Floridy, jsem z toho byl zděšený): "Mardou, promarnila jsi schůzku s psychoterapeutem, a ty, Leo, opravdu, měl by ses stydět a aspoň kapánek se cítit zodpovědný, koneckonců –" "Chceš říct, že ji nutím odkládat povinnosti... byl jsem na to zvyklý u všech svých holek... ach, to jí jen prospěje, když zmešká" (neznaje její potřebu). – Adam na to skoro žertovně, ale přitom co nejvážněji: "Mardou, musíš napsat dopis nebo zavolat – proč mu hnedka nezavoláš?" – "To je doktorka, v okresní nemocnici." – "Fajn, tak hned zavolej, tady máš deseticent." – "Ale to počká do zítřka, třeba už je moc pozdě." – "Jak víš, že už je moc pozdě – ne, vážně, vážně jsi to dnes zblbla, a ty taky, Leo, ty za to hlavně můžeš, ty blbče." A pak veselá večeře, zvenku (podmračený, bláznivý venek) přišly dvě dívky, aby se k nám připojily, jedna z nich zrovna dorazila autem přes kontinent z New Yorku s Buddym Fondem, pěkná holka z L.A., moderní typ, krátký účes, hned se pustila ve špinavé kuchyni do práce a udělala pro všechny lahodnou polévku z černých fazolí (všechno z konzerv), pár věcí se k tomu přikoupilo v obchodě, zatímco druhá dívka, Adamova, žvanila do telefonu a my dva s Mardou jsme seděli provinile, zachmuřeně v kuchyni, popíjeli zvětralé pivo a přemítali, jestli Adam neměl nakonec pravdu s tím, co by se mělo udělat pro uzdravení, ale poté, co jsme si vypověděli své osudy a ztvrdili svou lásku, něco smutného se nám oběma vkrádá do očí – večer pokračuje živě u jídla, celá pětka, krátkovlasá dívka řekne později, že jsem byl tak krásný, že se na mě nemohla koukat (později se vysvětlilo, že si ten výraz přinesli s Buddym Fondem z Východního pobřeží), "krásný" mi znělo tak úžasně, tak neuvěřitelně, ale určitě to udělalo dojem i na Mardou, která i tak byla u večeře žárlivá, jakou pozornost mi ta dívka věnovala, a později mi to i řekla – pozici jsem měl lehkou, zajištěnou – všichni jsme vyjeli autem cizí značky se sklopnou střechou, které patřilo té krátkovlásce, do vyjasněných ulic Friska, už ne šedých, ale odkrývajících měkké, horké červánky na obloze mezi domy, Mardou se mnou seděla na otevřeném zadním sedadle, radovali jsme se z výřezů oblohy, z příjemných stínů, povídali jsme si o tom, drželi se za ruce – oni tam vpředu jako rozjaření mladí zahraniční turisté v Paříži, krátkovláska důstojně kočíruje, Adam dělá průvodce – jedeme navštívit jednoho kluka na Russian Hill, který balí, frčí vlakem do New Yorku a pak lodí do Francie, u něj si dáme pár piv, chvilku kecáme, později v husím hejnu pěšky s Buddym Fondem k jednomu Adamovu literárnímu příteli, jakémusi Aylwardovi, který se proslavil rozhovory v Current Review a vlastní úžasnou knihovnu, potom za roh k největšímu americkému šprýmaři (jak jsem sdělil Aylwardovi), Charlesi Bernardovi, který měl gin, ke starému šedivému homosexuálovi a k dalším, na mnohé podobné mejdany, a skončilo to pozdě v noci, kdy jsem udělal první hloupou chybu v životě a lásce s Mardou, odmítl jsem jít s ostatními domů ve tři ráno a naléhal, teda na Charlieho pozvání, že zůstaneme do rána, prohlédneme si jeho pornografické fotky (s homosexuály) – a poslechneme si s Aylwardem desky Marlene Dietrichové – ostatní odcházejí, unavená a přepitá Mardou se na mě pokorně dívá a vidí, jak na tom jsem, vždycky zůstávám dlouho, odvázaný, ječící, bláznivý – ale teď mě miluje, a tak mi nic nevyčítá a na svých drobných ořemínkovaných hnědých nožkách za mnou hopsá po kuchyni, jak mícháme drinky, a dokonce i když Bernard tvrdí, že mu ukradla nějaký pornografický snímek (zatímco je Mardou v koupelně, důvěrně mi špitá: "Představ si, viděl jsem ji, jak to zasunuje do kapsy, do vesty, teda do náprsní kapsy"), takže když vyjde z koupelny, vycítí to, buzíci kolem s tím jejím podivínským pijanem, nic nevyčítá – je to jen první z mnoha urážek, kterými jsem ji zahrnul, ne její schopnost trpět, ale bezdůvodně její malou ženskou důstojnost. – Ach, neměl jsem to dělat, zblblý po dlouhé šňůře mejdanů, pijatik, divočení, byl by to dlouhý seznam, kolikrát jsem na ni vyjel, poslední rána v taxíku, naléhala, abych ji zavezl domů (spát) a pak že můžu jít za Samem sám (do baru), ale já vyskočil z auta jak šílenec ("nikdy jsem nezažila podobného maniaka"), vlítl jsem do druhého taxíku a odpálil pryč opouštěje ji v noci – takže když jí Yuri zabušil příští noc na dveře, já nikde a on opilý a naléhal a tlačil na ni, jak to měl ve zvyku, povolila, povolila – vzdala – předbíhám vyprávění, jmenuju svého soka rovnou – ta bolest, proč "to sladké vyvrcholení jejich milostného útoku", se kterým opravdu nemám nic společného ani v čase, ani v prostoru, by mi mělo trčet jako dýka v hrdle?
Když se pak probudím, po flámování, v Heavenly Lane, mám zase noční můru z piva (teď navrch s trochou ginu) a s výčitkou, že skoro zase a teď bez příčiny k ní mám odpor, malé bílé vlněné chlupy z polštáře se jí přichytily v černých, téměř drátěných vlasech, tváře i drobné rty jí natekly, pochmurná a vlhká Heavenly Lane a opět a znovu "musím pádit domů, natáhnout se" – jako kdybych s ní nebyl v pohodě, ale pokroucený – ani na chvíli neunikám ze svého chimérického pracovního pokoje a pohodlí domova do nepřátelské šedi světového města, nevzdaluju se ze stavu POHODLÍ – "Ale proč musíš vždycky tak rychle vystřelit?" – "Nejspíš kvůli tomu pocitu pohodlí doma, to potřebuju, to uvolnění – jako –." "Chápu, miláčku – ale já jsem, chybíš mi, nějak žárlím, že máš domov a matku, která ti žehlí a tak vůbec a já nemám –." "Kdy se mám stavit, v pátek večer?" – "Ale, brouku, to je na tobě – ty řekni kdy." – "Ale řekni mi, co TY chceš." – "Vždyť to se ode mě nečeká." – "Neblázni, co myslíš tím nečeká?" – "Je to, jak se říká – o – ach, nevím" (s povzdechem se převrátí na posteli, skrývá, zahrabává své šťavnaté tělo, tak k ní popojdu, obrátím ji, vrhnu se na postel, líbám přímku utíkající od prsní jamky plné zármutku rovnou k pupíku, kde se z ní stává nekonečná přímka a pokračuje jakoby nalinkovaná tužkou stále dolů a pak stejně rovnince dospodu, a copak potřebuje chlap získat pohodlí z dějin a myšlenek, jak to sama řekla, když to má, tu podstatu, ale tichou). – Tlačí mě potřeba jít domů, mé neurotické obavy, kocoviny, hrůzy – "Neměl jsem – neměli jsme včera večer vůbec chodit k Bernardovi – nebo aspoň jsme měli jít domů ve tři s ostatníma." – "Moje řeč, zlato – ale, bože" (šňupavě se směje a legračním hlasem napodobuje chrochtání) "ty nikdy neuděláš to, oč tě žádám." – "Ach, omlouvám se – miluju tě – miluješ mě?" – "Blázínku," směje se, "co tím myslíš" – ostražitě mě pozoruje – "Jako jestli ke mně pociťuješ opravdovou náklonnost?", a to i když hnědou rukou objímá můj velký, napnutý krk. – "Přirozeně, miláčku." – "Ale co je – ?" chci se zeptat na všechno, nemohu, nevím jak, nevím, jaké tajemství od tebe chci, co je muž či žena, láska, co myslím láskou nebo proč musím naléhat a ptát se a proč se musím sebrat a jít, protože ve tvém chudém, mizerném příbytku – "To je tím kvartýrem, proto mám deprese – doma sedím na dvorku, pod stromy, krmím svého kocoura." – "Ach jo, vím, že je tu dusno – mám vytáhnout rolety?" – "Ne, každý tě uvidí – budu tak rád, až skončí léto – až dostanu ty prachy a vyrazíme do Mexika." – "Hele, prostě jak říkáš, vezmi peníze, co máš, a pojeďme rovnou, dyť tvrdíš, že nám to vystačí." – "Jasný! Jasný!" myšlenka mi sílí v hlavě po pár locích zvětralého piva, uvažuju o ve–přovicové chatrči, dejme tomu na okraji Texcoca za pět dolarů měsíčně, jdeme na trh v časném rosném ránu, ona na svých sladkých hnědých nohách v sandálech za mnou našlapuje jak manželka, jak Rút, když přijdeme na tržiště, kupujeme pomeranče, naložíme chléb a víno, zdejší víno, jdeme domů a vaříme si čisťounce na malém vařiči, sedíme spolu u kávy, zapisujeme si sny, rozebíráme je, milujeme se na naší postýlce. – Teď spolu sedíme, všechno probíráme, vysníváme velkou fantazii – "Hele, teda," její drobné zoubky naznačují úsměv, "JESTLI tohle podniknem – z našeho vztahu se stane menší úlet, už to nebudou žádný nerozhodný mračna a plánování jako teď – bože." – "Možná bychom měli počkat na ten honorář – jo! jasně! opravdu to bude lepší, protože takhle budem mít psací stroj a třírychlostní gramofon a desky Gerryho Mulligana a pro tebe šaty a všecko, co potřebujem, takhle, jak je to teď, nemůžem dělat nic." – "Jo – nevím" (zamyšlená) "hele, víš, že na takovýhle hysterický výmluvy s chudobou nejsem stavěná" – (z podobných bouchaček mířících do terče úplně šílím a jdu domů a pár dní si to zabírám). "Kdy se ukážeš?" – "Fajn, domluvme se teda na čtvrtek." – "Ale pokud chceš opravdu až v pátek – nechci ti, zlato, narušovat práci – možná bys byl raději, kdybys byl pryč delší dobu." – "Podle čeho jsi – ach, miluju tě – ty –." Svléknu se a zůstanu ještě tři hodiny, pak odcházím provinile, protože mám obavu o pohodlí, protože mě to táhne dělat to, čemu bych se měl obětovat, ale ačkoli jsem se obětoval pro zdravou lásku, něco je ve mně choré, ztracené – taky si uvědomuju, že jsem nedal Mardou deseticent, ani žvanec chleba, doslova, jen kecy, laskání, polibky, odcházím z domu, a ona ještě nedostala podporu v nezaměstnanosti a nemá co jíst – "Co si dáš k jídlu?" – "Ale jsou tam nějaký konzervy – nebo možná zajdu k Adamovi – ale nechci tam chodit příliš často – cítím, že je na mě naštvaný, to vaše přátelství, vlezla jsem vám mezi to vaše něco, měli jste cosi jako –." "Nikams nevlezla." – "Ale o to nejde – nechce se mi ven, chci zůstat doma a nikoho nevidět." – "Ani mě ne?" – "Ani tebe, bože, někdy to tak cítím." – "Ach, Mardou, jsem úplně zmatený – nedokážu se rozhodnout – měli bychom podniknout něco společnýho – už vím co, seženu si práci na železnici a budem žít spolu –" to je ten nový velký nápad.
(A Charles Bernard, jméno, které se mohutně rozpíná v kosmogonii mého mozku, hrdina proustovské minulosti, jak jsem ji poznal ve schématu její samostatné sanfranciské větve, Charles Bernard, což byl milenec Jane, Jane, kterou píchal Frank, Jane, se kterou jsem žil, nejlepší Mariiny přítelkyně, chladné zimní deštivé noci, kdy šel Charles přes kampus a trousil své vtipy, velké eposy znějící ještě tady přízračně a nezajímavě, pokud se jim dá vůbec věřit, ale nejen Bernard, ale dobrý tucet jiných mají své oprávněné místo žhoucí důležitosti v lehce přístupném soukolí mého mozku, takže když se na Mardou podívám v tomto světle, je jen drobným hnědým tělem na posteli se šedavým prostěradlem ve slumů na Telegraph Hill, v dějinách noci velká postava, to ano, ale jen jedna z mnoha, asexuálnost DÍLA – také náhlá niterná rozjásanost z piva, kdy vize velkých slov rytmicky uspořádané do jediné gigantické archandělské knihy mi probíhají s řevem mozkem, a tak ležím ve tmě a vidím i slyším žargon budoucího světa – damajehe eleout ekeke dhdkdk dldoud, – –d, ekeoeu dhdhdkehgyt – líp ne víc než Ither ehe ten macmurphy ven z té dzahradyt, kterou podivně mdodudltkdip – baseeaatra – chabé příklady vyvolané mechanickou potřebou psát na stroji, tak jak tečou zvuky řeky, slova, tma, a míří do budoucnosti a potvrzují šílenství, vyhaslost a hučící kruh mé mysli, která ať už požehnaná či nepožehnaná je tam, kde stromy pějí – v žertovném větru – pohodlí věří, že půjde do nebe – moudrému stačí slovo – "Smart Zešílel," napsal Allen Ginsberg.)
Důvod, proč jsem ve tři ráno nešel domů – a příklad.
— 22 —
ZPRVU JSEM MĚL pochybnosti, protože byla černoška a protože byla nepořádná (všechno vždycky odkládala na zítřek, špinavý pokoj, nevyprané prádlo – co se proboha co starám o prádlo) – pochybnosti, protože jsem věděl, že byla vážně na hlavičku a klidně by mohla být zas a jedna z prvních věcí, co jsme dělali ty první noci, chodila nahatá do koupelny přes prázdnou chodbu, ale dveře jejího bytu vydávaly podivný kvikot, znělo mi to (v marihuanovém poblouznění), jako by někdo náhle vyšel nahoru a stál na schodech (někdo jako Gonzales, mexický povaleč, pijavka až buzerantská, který za ní pořád dolézal kvůli jejímu starému přátelství s nějakým Tracym Pachucosem, aby od ní vysomroval sedm cenťáčků nebo dvě cigarety, a pokaždé obyčejně tehdy, když na tom byla nejhůř, někdy si vzal i zálohované láhve), myslel jsem, že by to mohl být on či některý z podzemníků, stojí na chodbě, ptá se jí: "Máš tam někoho?" a ona, nahá, tam neúčastně jen tak postává jako v té uličce, povídá: "Hele, rači přijď zítra, nemám čas, no nejsem sama," takhle jsem cvokal na posteli z marihuany, protože ten kvílivý vrzot dveří měl v sobě lidský nářek, a hned jak se vrátila z koupelny, jsem jí to řekl (zdůvodňoval jsem to ale upřímností) (a skoro jsem tomu fakt uvěřil a vytrvale jsem ji podezříval, že jí pořád straší jako na tom plotě v uličce), ale když uslyšela moje vyznání, téměř ji to chytlo znovu, byla ze mě vyděšená a užuž vyskočila a utekla ven – z těchto důvodů, kvůli šílenství a vracející se možnosti ještě většího šílenštvi, jsem o ní měl "pochybnosti", své samčí rezervované pochybnosti, a argumentoval jsem: "Ještě kapánek času a najdu si jinou holku, bílou, s bílými stehny atd. a tohle bude krásná vzpomínka a doufám jen, že jí neublížím." – Cha! – pochybnosti, že nedbale vaří a nikdy neumyje nádobí hned po jídle, což se mi napřed nezamlouvalo a pak mi došlo, že vůbec nevaří nedbale a že nádobí myje vzápětí po jídle a že v šesti (to mi vyprávěla později) ji nutili mýt nádobí pro celou rodinu jejího tyranského strýce a nejhorší na tom bylo chodit ven s odpadky do tmavé noci každý večer ve stejnou dobu, byla přesvědčená, že tam na ni číhá bubák – pochybnosti pochybnosti – které teď nemám, když se rozehřívám vzpomínkami. – Jak nádherné je poznání, že teď ji chci navěky objímat, svůj klenot, svou ženu, kterou si ubráním před všemi Yurii, před kýmkoli, pěstí či jakkoli jinak, teď přišel její čas, chce nezávislost, zrovna včera, než jsem začal s tímhle uslzenym psaním, prohlásila: "Chci být nezávislá, mít prachy a jen se tak poflakovat." – "To víš, a s každým se znát a s každým píchat, ty šlapko," pomyslím, když šlapu z místa, kde jsme – kde jsem stál na autobusové zastávce, fičel severák a byla tam spousta chlapů, a místo aby stála u mě, poodešla v tom krátkém legračním červeném pršáku a černých kalhotách do závětří vchodu obchodu s obuví (VŽDYCKY DĚLEJ, CO CHCEŠ DĚLAT, NEJVĚTŠÍ FRAJER JE PRO MĚ TEN, KDO DĚLÁ, CO CHCE, tvrdil vždycky Leroy), tak za ní s nechutí přiklušu, utvrzuju se: "Je to určitě šlapka, ať jde do prdele, najdu si jinou holku" (tím už si nejsem tak jistý, jak čtenář jistě vycítí), ale vyjde najevo, že věděla, že mám jen košili bez nátělníku a že bych měl stát někde v závětří, to mi řekne později, uvědomuju si, že se s nikým nevybavovala nahá na chodbě a ani nebyla žádná šlapka, když poodešla, aby mě zavedla čekat na teplejší místo, že to byly jen prkotiny a přesto neudělaly žádný dojem na mou dychtivou vnímavou mysl připravenou tvořit, vymýšlet, ničit se, umírat – jak se ukáže později, až vytvoří velkou žárlivost na podkladě snu a kvůli sebetrýznění... Mějte se mnou strpení, všichni zamilovaní čtenáři, které souží láska, mějte se mnou strpení, muži, kteří chápete, že moře černě v očích tmavooké ženy je pusté moře samo, a žádali byste moře, aby se samo vysvětlilo, či ptali byste se ženy, proč zkřížila ruce v klíně nad růží? ne –
Pochybnosti taky, jasně, že je Mardou černoška, což se týká přirozeně nejen mojí matky, ale i sestry, u které jednou možná budu muset bydlet, a jejího manžela, Jižana, a celého okolí, každý by ztuhl a vyhýbal by se nám – taky by to docela vyloučilo možnost žít na Jihu, jak už v sobě dlouho nosím vizi faulknerovského sídla se sloupovím a ve starouškovském svitu měsíce sedím s doktorem Whitleyem, vytahuju roletu u svého psacího stolu a pijeme na velké knihy a venku jsou pavučiny na borovicích a staří mezci klapou po měkkých stezkách, co by tomu řekli, kdyby paní mého domu byla černá Čerokézka, rozťalo by to můj život vedví a další hrozné, americké myšlenky, takové ty bílé ambice a bílé představy. – Pochybnosti se taky opět týkají samotného jejího těla a legračně se teď fakt při jejím milování uvolňuju, překvapuje mě to, nemůžu tomu uvěřit, spatřil jsem to ve světle jedné hravé noci, tak jsem – procházeli jsme se po Fillmore a naléhala, abychom se navzájem vyznali ze všeho, co jsme jeden před druhým první týden naší známosti skrývali, a tak se líp uviděli a poznali, a já začal se svou zpovědí první, váhavě: "Zdálo se mi, že jsem tam zahlédl viset něco černého, co jsem nikdy předtím neviděl, pěkně jsem se vyděsil" (se smíchem) – muselo ji bodnout u srdce, když to slyšela, cítil jsem, jako by skrz ni projel šok, jak mi kráčela po boku, když jsem vyžvanil tohle tajné zjištění – ale později doma při rozsvíceném světle jsme to jako děcka prohlíželi a důkladně jsme to prozkoumali, nebylo to nic zhoubného ani zrůdného, prostě tmavomodré, jak to mají všechny ženy, a teď se mi to znovu jen potvrdilo, když jsem to skutečně viděl a podrobně si to s ní prohlédl – ale tato pochybnost přiznáním rozehřála její srdce vůči mně a ukázala jí, že před ní nebudu fakticky skrývat to nejhlubší, ani to něj – ale netřeba se hájit, už mi nepřipadá možné, abych se v sobě vyznal, kdo či co jsem, láska k Mardou mě dočista oddělila od dřívějších fantazií, hřejivých i těch ostatních – Proto naprostému propuknutí těchto pochyb ve vztahu k ní bránilo nejen vědomí, že je sexy a sladká a hodná a v každém případě mi to s ní sekne na Beach (a taky to asi seká podzemníky, kteří se na mě tváří čím dál chladněji u Danteho i venku z přirozeného důvodu, totiž, že jsem jim přebral jejich panenku na hraní a jednu ze skvělých děv jejich světa, neli tu nejlepší) – Adam taky tvrdí: "Sluší vám to spolu a to je fajn," jako můj dřívější i současný umělecký a otcovský mentor – nejen to, ale, těžko se to přiznává, abych taky ukázal, jak abstraktní je život ve městě Užvaněné třídy, ke které všichni patříme, té Užvaněné třídy, která se pokouší svou existenci racionálně vysvětlit skoro až chlípným, rozkošnickým materialismem – to ta četba, náhlé osvícení nad radostným báječným objevem Wilhelma Reicha v jeho knize Funkce orgasmu, jasno, jaké jsem dlouho nezažil, snad od doby, kdy jsem měl jasno v osobním moderním smutku Célinově nebo řekněme jasno v Carmodyho mysli v roce 1945, kdy jsem mu poprvé usedl u nohou, jasno v poezii Wolfa (v devatenácti jsem v ní měl jasno), jasno, i když u něho bylo vědecké, germánské, bylo krásné a pravdivé – něco, co jsem vždycky věděl a co vlastně úzce souviselo s bleskovým pochopením z roku 1948, že jediná věc, která skutečně stojí za to, je láska, milenci se procházejí pod větvemi světového Ardenského lesa, jsou tam zvětšení a současně zmenšení v pohlavním mikrokosmu: orgasmus – reflexe orgasmu – nemůžete být zdraví bez normální pohlavní lásky a bez orgasmu – nebudu tady rozebírat Reichovu teorii, přečtěte si ji v jeho knize – ale přitom Mardou stále opakovala: "Božínku, nevytahuj na mě toho Reicha v posteli, četla jsem tu jeho pitomou knihu, nechci, aby náš vztah ovlivnilo a z.....o, co ON řekl," (a všiml jsem si, že všichni podzemníci a prakticky všichni intelektuálové, které jsem znal, zamítli vlastně Reicha tím nejpodivnějším způsobem, jestli ne okamžitě, tak po čase) – kromě toho Mardou nedostávala orgasmus při souloži, ale až po mém následném dráždění (starý trik, který jsem se naučil na své bývalé frigidní ženě), takže to zas tak velký počin ode mě nebyl, že se mnou vrcholila, ale jak mi nakonec, teprve včera, řekla: "Ty to děláš, jen abych měla potěšení z orgasmu, seš tak fajn," kterémužto prohlášení těžko někdo z nás mohl věřit, když to řekla vzápětí po větě: "Myslím, že bychom to měli skončit, nikdy nepodniknem nic společnýho a já chci být nezá–" a tak pochybnosti, které jsem měl o Mardou, jestli já, velký Finn Macpossipy, bych si ji měl vzít za svou vytouženou, milovanou žehu tady, tam či kdekoli i přes všechny námitky své rodiny a hlavně přes opravdově, i když sladce, nicméně opravdově tyranskou (kvůli svému subjektivnímu názoru na ni a na její vliv) matčinu nadvládu nade mnou – nadvládu, či co to je. – "Leo, myslím, že ti neprospívá, když tak stále žiješ s matkou," Mardou, konstatování, které mě v počáteční důvěře vedlo k myšlence: "Jasně, přirozeně, je jen žárlivá, žárlí, že sama nemá žádný příbuzný a patří k těm moderním lidem poblázněným psychoanalýzou, kteří i tak nenávidí matky" – a nahlas jsem odpověděl: "Ale já ji opravdu, fakticky mám rád a tebe mám taky moc rád a nevidíš, jak se poctivě snažím využít čas, rozdělit svůj čas mezi vás obě – kromě toho je tady mý psaní a pohodlí, a když přijde večer domů unavená z práce v obchodě, víš, dělá mi dobře nachystat jí večeři a mít večeři na stole a martini, když vejde, takže do osmi je všechno nádobí sklizeno, prostě má pak víc času dívat se na televizi – kvůli který jsem půl roku dělál na dráze, abych ji pro ni koupil, chápeš." – "Jasně, udělal jsi pro ni hodně," a Adam Moorad (o kterém si matka myslela, že je sígr a šílenec) mi taky jednou řekl: "Fakt jsi pro ni udělal dost, chvilku na ni zapomeň, Leo, musíš žít svůj život," to samé vždycky říkávala matka v noční temnotě Jižního San Franciska, když jsme vysedávali s Tomy Collinsy*) při měsíčku a sousedé si přisedávali: "Měl bys žít svůj život, Ti Leo, nechci zasahovat do ničeho, co chceš podnikat, ty se rozhodni, samozřejmě budu se vším souhlasit," a já tam seděl jak pitomec a uvědomoval jsem si, že mě matka opravdu potřebuje a umřela by, kdybych nebyl nablízku, nicméně ranec jiných zdůvodnění mi dovoloval dvakrát či třikrát za rok vypálit na gigantické poutě do Mexika, do New Yorku či lodí do Panamského průplavu – Fůra pochybností o Mardou, teď jsou rozptýleny, teď (a dokonce bez pomoci Reicha, který ukazuje, jak je život jednoduchý, muž vstoupí do ženy a měkce se v sobě třou – to je podstata, kmitavá podstata – něco k zešílení, že bych řval MÁM SVOU VLASTNÍ PODSTATU HŘEBEČKA A TOU PODSTATOU JE ROZUMOVÉ POZNÁNÍ –) teď už žádné další pochybnosti. Dokonce jsem se jí tisíckrát ptal, aniž bych si to později pamatoval, jestli fakt neukradla Bernardovi tu pornografickou fotku, až nakonec vážně vybuchla: "Ale už jsem ti řekla a říkám asi už poosmý, že jsem žádnou fotku neukradla, a taky jsem ti řekla aspoň tisíckrát, že nemám ani jsem neměla žádný kapsy v těch šatech, co jsem měla ten večer na sobě – ani jedinou kapsu," stejně mi to nezapálilo (v mém horečném, blouznícím mozku), že to Bernard byl teď fakt na hlavičku, stárnul a chytil nějakou smutnou osobní fóbii obviňovat druhé z krádeží –"Leo, jako bys to nechápal a pořád se vyptáváš" – tohle byla poslední nejhlubší pochybnost o Mardou, které jsem se držel, že je vlastně jakousi zlodějkou, a byla proto schopná mi ukrást srdce, mé bělošské srdce, že je černoškou, která slídí po světě, slídí po posvátných bílých mužích pro obětní rituály, při kterých je později uvaří a usmaží (vybavuje se mi příběh Tennesseeho Williamse o černém lázeňském a bílém buzerantíkovi), protože už nejen Ross Wallenstein mi vpálil do tváře buzeranta – "Vole, co si, buzik, ne? ty tvoje kecy, normální buzik," tak mě sjel poté, co jsem mu podle mě kultivovaně řekl: "Vzal sis dneska večer barbituráty? Někdy bys měl zkusit vzít tři, to tě fakt odváže, a na to pár piv, ale neber si čtyři, jen tři," to ho úplně dorazilo, protože je hipsterským veteránem North Beach a to platí pro všechny, hlavně pro drzého čerstvého přistěhovalce, co ukradne jeho partě Mardou, přitom vypadá jako pobuda a navrch má kvůli jediné vydané knížce pověst vynikajícího spisovatele, což se mu nezdá – celý ten zmatek kolem toho, z Mardou se stane hřmotný černý lázeňský v tureckých lázních a ze mě buzerantek, kterého rozláme na kousky v milostném vzruchu a odnese do zátoky v jutovém báglu a tam kousek po kousku, kůstku po kůstce naháže rybám (pokud vůbec v těch smutných vodách ještě nějaké jsou) – tak by uloupila mou duši a snědla ji – tak mi řekla už tisíckrát: "Nevzala jsem tu fotku a určitě ani Aylward, nebo jak se jmenuje, a ty taky ne, to jen Bernard v tom má nějaký fetiš" – Ale to nikdy nezapůsobilo a zůstalo to až do poslední chvíle, tedy do včerejšího večera, tou nejhlubší pochybností o ní, která taky pocházela z období (o kterém mi povídala), kdy žila v kvartýru u Jacka Steena, v bláznivém podkroví na druhém konci Commercial Street kousek od Klubu námořnických odborů, v pochmurné náladě dřepěla asi hodinu nad jeho kufrem a přemítala, jestli se má podívat dovnitř, co tam má, pak Jack přišel domů a šťáral se v něm a myslel či viděl, že něco chybí, a řekl zachmuřeně a s podezřením: "Hrabala ses mi v báglu?" a ona skoro vyskočila a vykřikla JO, protože se HRABALA – "Člověče, protože v myšlenkách jsem se v tom báglu hrabala fakt celý den, a najednou se ti na mě tak podíval – skoro mi z toho zas přeskočilo" – ten příběh taky nezapůsobil na můj ztuhlý mozek posedlý paranoiou, a tak jsem v sobě dva měsíce nosil pocit, že mi řekla: "Jo, hrabala jsem se v tom báglu, ale samozřejmě jsem nic nevzala," ale z toho mi bylo jasné, že vlastně Jacku Steenovi lhala – ale vlastně teď, fakt, ona si jen myslela, že se tam přehrabuje, a tak dál – a všem mým pochybnostem bleskově, schopně asistuje pokračující paranoia, což je mé opravdové vyznání – a pak je všem pochybnostem konec.
Protože teď chci Mardou – právě mi řekla, že před šesti měsíci se hluboce zakořenila v její duši nemoc a už navždy – nedělá ji to ještě krásnější? – Ale já chci Mardou – protože ji vidím, stojí v těch svých černých sametových kalhotách, ruce v kapsách, štíhlá, s pokleslými ramínky, cigareta jí visí na rtu, kouř se kroutí vzhůru, krátké černé vlasy má vzadu na krku hladce sčesané, rtěnka kontrastuje s její bledou hnědou pletí, tmavé oči a stínohra na vysedlých lícních kostech, nos a ten měkký tvar křivky od brady ke krku, k maličkému ohryzku, je tak bezva, senzační, báječná, moderní, nová, nedosažitelná pro žalostné křupany, pro mě v mé chajdě uprostřed lesů – chci ji kvůli tomu, jak imitovala tenkrát na ulici Jacka Steena, to mě ohromně nadchlo, Adam Moorad vážně sledoval její počínání, jako by byl zabraný do činnosti samotné nebo jen skeptický, ale ona se odpoutala od těch dvou mužů, s nimiž kráčela, a předběhla je a předváděla chůzi (mezi lidmi), měkce pohoupne pažemi, kroky vyměřuje dlouhé, na rohu zastaví, rozhlédne se a něžně vzhlédne k ptákům, úplně, jak mi to přijde, jako vídeňský filozof – ale sledovat ji, jak to dělá a přesně jako on (protože jsem ho skutečně viděl jít přes park), sám fakt, že taková dívka existuje – miluju ji, ale píseň se... přerušuje – ale francouzsky jí mohu zpívat dál a dál...
Naše drobné radosti večer doma, jí pomeranč, dělá hrozný hluk, jak ho vycucává –
Když se směju, podívá se na mě malýma kulatýma černýma očima, které se skrývají za víčky, protože se směje bez zábran (celý obličej zkroutí, vycení zoubky, všude jí vyskakují světýlka), když jsem ji spatřil poprvé, u Larryho O'Hary, v koutě, vzpomínám, že jsem přiblížil tvář těsně k její a mluvil jsem o knížkách, ona natočila tvář ke mně a byl to oceán, ve kterém se dalo rozpustit a utonout, mohl jsem v něm plavat, zalekl jsem se vší té bohatosti a pohlédl jsem jinam –
Se svým růžovým šátkem, růžovým a později i purpurovým, který si jako cikánka uvazuje na dovádění v posteli, a krátkými vlasy, co svou černí vyrazí z fosforeskujícího purpuru do čílka hnědého jak dřevo – Malá očka se jí pohybují jak kočičce – Zesilujeme si Gerryho Mulligana, když ho v noci pustí v rádiu, ona poslouchá a kouše si nehty, hlava se jí pomalu kýve do stran jako jeptišce v procítěné modlitbě –
Když kouří, nese cigaretu k ústům a mhouří oči – Až do šedého úsvitu čte s hlavou opřenou o dlaň, Dona Quijota, Prousta, cokoli –
Lehneme si s hlavami k sobě nachýlenými na polštáři, díváme se vážně jeden na druhého, neříkáme nic – Někdy, když promluví a já mám svou hlavu pod její na polštáři a zahlédnu její čelist, důlek, spatřím ženu v její šíji, vidím ji hluboce, bohatě, ta šíje, křivka brady, vím, že je jedním z nejženštějších stvoření, jaké jsem kdy spatřil, nesmrtelná bruneta, až nepochopitelně krásná a navždy smutná, hluboce vážná, klidná –
Když ji doma chytím, drobečka, zmáčknu ji, vyjekne, zuřivě mě lechtá, směju se, ona se směje, oči jí září, tluče mě pěstí, chce mě křísnout rákoskou, říká, že mě má ráda –
Skrývám se s ní v tajném domově noci – Svítání nás najde mysticky zahalené, srdce k srdci – "Moje sestra!" blesklo mi hlavou, když jsem ji poprvé spatřil –
Světlo zhaslo.
Zažívám vidinu, jak se spolu ukláníme na velkých koktejlových večírcích fellahů a jak nějak přitom na obzoru i v popředí září Paříže – ona s úsměvem křižuje dlouhá prkna mé podlahy.
Neustále ji vystavuju zkouškám, což souvisí s "pochybnostmi" – vskutku s pochybnostmi – a chtěl bych se obvinit z bastardství – takové zkoušky – stručně mohu jmenovat dvě, ten večer, co se Arial Lavalina, slavný mladý spisovatel, náhle objevil v Masce a já tam zrovna vysedával s Carmodym, který je teď taky něco jako slavný spisovatel, právě se vrátil ze severní Afriky, Mardou za rohem u Danteho, chvílemi si střídavě odskakujeme do jiných barů, jak jsme měli ve zvyku, a ona tam občas vyrazila bez doprovodu kouknout se na ty Julieny i na ostatní – zblikl jsem Lavalinu, zavolal jsem ho jménem a on přišel k našemu stolu. – Když mě Mardou přišla vyzvednout, abychom šli domů, nechtěl jsem jít, neustále jsem opakoval, že je to důležitý literární okamžik, tohle setkání těch dvou (Carmody to se mnou rok předtím táhl v Mexiku, kde jsme žili bídně, on je fetař: "Napiš Ralphovi Lowrymu a zjisti, jak bych mohl natrefit na tohohle hezounka Ariala Lavalinu, člověče, podívej, ta fotka vzadu na obalu Objevení Říma, není to paráda?" v téhle věci jsem s ním osobně sympatizoval a stejně jako Bernard i on byl homosexuál a spojovali ho s legendou o mé velké mozkovně, což byla má PRÁCE, ta vše pohlcující práce, a tak jsem sedl a napsal dopis a bylo to), ale teď najednou (samozřejmě bez odpovědi od Ischie či od někoho jiného z toho klanu a to bylo určitě stejně dobře, aspoň pro mě) tady stál a já ho poznal z večera, kdy jsem ho potkal v Metropolitní na baletu, když jsem v New Yorku ve smokingu vypálil s osmokingovaným vydavatelem, abych spatřil zářící noční newyorský svět literatury a duchaplnosti a setkal se s Leonem Danillianem, a tak jsem zaječel: "Ariale Lavalino! Pojď sem!", což udělal. – Když přišla Mardou, šeptal jsem jí natěšené: "Tohle je Arial Lavalina, není to skvělý?" – "Jo, ale víš, když já chci jít domů." – A v těch dnech pro mě její láska neznamenala víc, než kdybych měl přítulného psíka, který mi peláší v patách (skoro jako v mých opravdových tajných mexických vizích, jak jde za mnou temnými uličkami mezi vepřovicovými brlohy v Mexico City, ne po mém boku, ale za mnou jako indiánská žena), chtěl jsem to jen okecat a řekl jsem jí: "Hele, běž domů a počkej na mě, chci ještě vychutnat tohodle Ariala a pak jsem doma." – "Ale miláčku, to jsi říkal i onehdy večer, a pak ses vrátil o dvě hodiny později, neumíš si představit, jakou bolest mi to čekání způsobilo." (Bolest!) – "Hele, já vím, ale podívej," a tak jsem s ní obešel blok, abych ji přesvědčil, a zkárovaný jako vždycky jsem tam udělal na chodníku stojku na hlavě, byla to Montgomery či Clay Street, abych něco osvětlil, a nějací páskové šli kolem a když to viděli, prohodili: "Tak je to správný" – nakonec jsem ji (to už se smála) usadil do taxíku, aby jela domů a počkala na mě – vracím se k Lavalinovi a Carmodymu, radostně, a teď sám zpátky ve své velké noční puberťácké literární vizi světa s nosem namáčknutým na okenní tabuli: "Podívejte se na to, Carmody a Lavalino, velký Ariale Lavalino, i když nejsi tak velký, velikánský spisovatel jako já, nicméně už slavný a fascinující atd., jsme spolu v Masce a já to zařídil a všechno klape, mýtus deštivé noci, Mistr Cvok, Drsná cesta, návrat do let 1949 a 1950 ke všem těm úžasným věcem, slavná Maska jako usazenina slavné historie" – (s těmito pocity vcházím dovnitř) a sedám k nim a paříme dál – vytahuju naši trojku ke Třinácti apoštolům, do lesbického nočního pajzlu na Columbus Street, Carmody má pod čepicí, opustí nás, abychom si šli užít, a my si tam sedneme, další piva, hrůza, nevyslovitelná hrůza ve mně, náhle to v sobě objevuju, je v tom snad něco z Williama Blakea nebo ze Šílené Jane nebo z Christophera Smarta, skutečně, ta alkoholická pokora, v níž chytnu a políbím Arialovu ruku, vykřikuju: "Ach, Ariale, drahý Ariale – ty budeš – ty jsi slavný – napsal jsi to tak dobře – pamatuju si tě – co – cokoli a teď si to už nepamatuju a jsem namol a je tu známý a úplně jasný homosexuál první velikosti, můj řvoucí mozek – jdeme do jeho apartmá v nějakém hotelu – ráno se probudím na pohovce a první, co mně s hrůzou dojde: "Nevrátil jsem se vůbec k Mardou," a tak mi v taxíku dává – prosím ho o padesát centů, ale on mi podá dolar se slovy: "Dlužíš mi dolar" a já vystřelím ven a jdu rychle v horkém slunci, úplně jsem ve tváři zvadlý z pití a pokoření, mířím k jejímu domu na druhém konci Heavenly Lane a přijdu právě ve chvíli, kdy se strojí, že půjde k psychoterapeutce. – Ach, ty smutná Mardou, tvá očka vzhlížejí v bolesti, čekala jsi celou noc na tmavé posteli, a opilý muž se nesměle vplouží dovnitř – a ve své kocovině jsem vlastně hned seběhl pro dvě plechovky piva na vzpružení ("Pochytat divoženky," jak by řekl Starouš Bull Balloon), takže když se umyla, že půjde, vykřikoval jsem a dováděl – šel jsem spát, abych počkal na její návrat, což bylo pozdě odpoledne, probudil jsem se do křiku neposkvrněných dětí dole v průjezdech – hrůza hrůz, a rozhodl jsem se: "Hned napíšu Lavalinovi dopis," přiložil jsem dolar a omluvil se za opilost a za chování, které si asi mylně vysvětlil – Mardou se vrací, žádné výčitky, jen pár o chvíli později, a dny se valí a míjejí a ona mi stále tolik odpouští či je vlastně natolik pokorná na úsvitu mé padající hvězdy, že mi skutečně píše po několika nocích toto psaní:
— 23 —
MILÁČKU,
není to fajn, vedet, že se blíží zima –
jak jsme si tak moc naříkali na vedra a teď skončila a chlad se vkrádá do povětří, cítíš to ve vysušující šedé větrací šachtě na Heavenly Lane a při pohledu na oblohu a v noci ve vlnivější záři pouličních světel –
– a život bude kapánek klidnější – a ty budeš doma psát a dobře jíst a budeme trávit příjemné noci zatočeni jeden ve druhém – a teď jsi doma odpočinutý a jíš dobře, protože by ses neměl moc rozesmutňovat –
napsané po jednom večeru v Masce, kdy s ní a s nově příchozím, budoucím nepřítelem Yurim, zprvu důvěrným bratříčkem, jsem náhle řekl: "Cítím nemožnej smutek, jako bych měl umřít, co si počnem?" a Yuri navrhl: "Zavolej Samovi," což jsem ve svém smutku udělal a hodně naléhavě, protože jinak by tomu nevěnoval pozornost, jelikož je od novin a novopečený otec a nemá čas na kecy, ale když v tom byla taková naléhavost, souhlasil, abychom všichni tři hned přišli z Masky k němu do jeho bytu na Russian Hill, a tak jsme tam dorazili a já se sťal víc než kdy jindy a Sam do mě jako vždycky ryl a říkal: "Jsou s tebou ale trable, Percepiede" a "Máš to vespod v ty báni prohnilý" a "Vy kanadští Frantíci jste všichni stejný a myslím, že to nepřiznáte ani na smrtelný posteli" – Mardou to pobaveně sledovala, trošku popíjela, Sam nakonec jako vždycky namazaný, ale ne namol, jen v náladě, přepadl přes malý nízký stolek, který byl zarovnaný věcmi na výšku aspoň jedné stopy a s popelníky napěchovanými na tři palce vysoko a ještě i s pitím a drobnostmi, rach, jeho žena na rukou s děckem, které právě odrostlo kolíbce, vzdychla s očima dokořán – a Yuri nepil, jen to všechno pozoroval s očima na šťopkách, poté co mi první den po svém příjezdu řekl: "Ty, Percepiede, teď se mi fakt zamlouváš, chtěl bych s tebou komunikovat," což mělo vzbudit mé podezření, že si vytváří nový druh pochybného zájmu o nevinnost mých činů, což bylo ve jménu Mardou –
– protože by ses nemel moc rozesmutňovat
byla jen sladká poznámka, kterou Mardou, co je schopná proklát srdce, učinila o té katastrofální děsivé noci – podobné příkladu dvě, té, která následovala po noci s Lavalinou, noci s krásným faimovským klukem, který byl v posteli s Micky dva roky předtím na velkém nechutném divokém mejdanu, který jsem sám zorganizoval, když jsem žil s Micky, s tou báječnou panenkou bouřlivé legendární noci, zahlédl jsem ho v Masce, byl jsem tam s Frankem Carmodym a se všemi, tahal jsem ho za košili a naléhal, aby šel s námi do dalších barů, aby byl prostě s námi, až na mě nakonec Mardou ve zmatku a řevu té noci zaječela: "Buď já, nebo on, do prdele," ale nemyslela to tak vážně (obyčejně se ani nezpíjí, protože má podzemníkovskou povahu, to teď chlastá kvůli svému vztahu s Percepiedem) – odešla, slyšel jsem jak říká: "Mezi náma je konec," ale ani na chvíli jsem tomu nevěřil a taky že ne, později se tam vrátila, sedl jsem si k ní, vyjasnili jsme si to, zase jsem byl uličník a znovu směšný jako buzerant, tohle bylo mé opětovné soužení, když jsem se probudil v ponuré Heavenly Lane s pivní kocovinou. – Toto je zpověď muže, který nemůže pít. – A tak její psaní pokračuje:
– protože by ses neměl moc rozesmutňovat – a mně je líp, když se cítíš dobře
odpouští, zapomíná na celou tu žalostnou ztřeštěnost, když chce jen: "Nechci chodit vypíjet a ožírat se se všemi tvými kámoši a pořád dokola k Dantemu, potkávat všechny ty Julieny i ostatní, chci, abychom zůstali v klidu doma, poslouchali muziku v rádiu a četli nebo něco nebo šli do kina, miláčku, mám strašně ráda filmy, kina na Market Street, fakt že jo." – "Ale já kašlu na kina, život je mnohem zajímavější!" (další podraz) – její sladké psaní pokračuje:
jsem plná podivných pocitů, znovu ožívají a přehodnocují se mi mnohé staré příhody
– když jí bylo 14 či 13, možná že nešla do školy v Oaklandu a jela přívozem na Market Street a celý den stravila v jediném kině, toulala se ulicemi jako v halucinaci, na všechno valila oči, malá černošská holka bloudící podrazáckou neklidnou ulicí norků, pobudů, černošských nuzáků, poldů, lichvářů, šílená směsice davu, který špížuje, očumuje v sexuální posedlosti a to všechno v šedivém dešti dnů strávených za školou – chudáček Mardou – "Zažívala jsem prazvláštní sexuální fantazie, netýkaly se pohlavního styku s lidmi, ale neobvyklých situací, jejichž rozváděním jsem se zaměstnávala celý den při chůzi, a tehdy jsem dostala těch pár orgasmů, co jsem kdy měla, protože jsem nikdy nemasturbovala, ani jsem nevěděla jak, přišlo mi to při představě, že mě otec nebo někdo opustil, že ode mě utekl, procitla jsem se zvláštním zachvěním a s vlhkostí uvnitř mezi stehny a stejným způsobem na Market Street, jen z jiných úzkostných snů vyvolaných filmy, které jsem tam viděla." – Myslím si: Ó, gangsterský koktejl v deštivém dni na šedém plátně, burácející přestřelka ve filmové nesmrtelnosti druhořadého kina, pneumatiky se kupí do mlžné černě Divoké Ameriky, je to ale bláznívej svět! – "Zlatíčko!" (nahlas) "moc rád bych tě býval viděl, jak se takhle potuluješ kolem Market Street – ale určitě jsem tě MUSEL vidět – tutově – bylo ti třináct a mně dvaadvacet – v roce 1944, to se ví, že jsem tě viděl, jako námořník jsem se tady pořád vyskytoval, znal jsem party kolem barů –" A tak když ve svém psaní říká:
znovu ožívají a přehodnocují se mi mnohé staré příhody
pravděpodobně ožívají tyto dny a fantazie a ještě dřívější krutější hrůzy doma v Oaklandu, kde ji teta hystericky mlátila nebo trápila a sestry (až na občasné sourozenecké něžnosti jako povinné pusy na dobrou noc nebo psaní si po zádech) jí zle zatápěly a ona se toulala pozdními ulicemi v hlubokých chmurách a chlapi se ji snažili dostat, tmaví chlapi od tmavých dveří v barevných čtvrtích – tak pokračuje
a cítím chládek a zklidnění dokonce i uprostřed svých předtuch a obav – které jasné noci zlahodňují, zostřují a zreálňují – jsou pak zřetelné a snadněji se s nimi vyrovnám
– řečeno opravdu i pěkně rytmicky, a tak si připomínám, že jsem i dřív obdivoval její inteligenci – ale doma u stmívajícího stolu svého pohodlí si zároveň myslím: "Ale prokopni ten starý psychoanalytický strop, vede stejné řeči jako všichni ti městští intelektuálové zapasovaní do slepých analýz příčin a důsledků a řešení takzvaných problémů místo velké RADOSTI z bytí, vůle a nebojácnosti – ničit je jejich extází, to je její problém, je právě taková jako Adam, jako Julien, jako celá ta banda, bojí se šílenství, strach ze šílenství ji pronásleduje – ne Mě Mě ne, proboha" –
Ale proč vůbec píšu, abych ti vypověděla tyto věci. Ale všechny jsou opravdové a snad postřehneš nebo taky cítíš, co říkám a proč to potřebuju napsat –
– tajemná a půvabná myšlenka – ale jak jsem jí často opakoval, detailů není nikdy dost, detaily všechno oživují, naléhám, řekni všecko, co máš v sobě, nezadržuj to uvnitř, neanalyzuj, nic s tím nedělej, pokračuj, vypověz to, a teď nad dopisem si říkám: "To je typický příklad, ale neva, je to jen holka – hm" –
Tvá podoba se teď pro mě stává zvláštní
– vidím větev té věty, vlní se ve stromoví –
pociťuju ten odstup mezi námi, ty jej možná cítíš taky, přináší mi tvůj obraz, který je hřejivý a přátelský
a pak v závorce drobnějším písmem
(a milostný)
aby povzbudila mou rozmrzelou náladu, až uvidím v dopise od milenky jen slovo "přátelský" – ale celý ten složitý sloh se dále komplikuje skutečností, že mi ho předkládá v původní psané formě se známkami přepisování a s dodatky, což pro mě není tak zajímavé, jasně – když ten přepis je
pociťuju ten odstup mezi námi, ty jej možná cítíš taky, a tvé obrazy, které jsou hřejivé a přátelské (a milostné) – a kvůli úzkostem, které zakoušíme, ale nikdy o nich nemluvíme, a které jsou si též podobné –
záblesk kontaktu, který mě v majestátu jejího pera náhle rozlítostňuje, vidím sebe jako ji, ztraceného v chorém nevědomém moři lidského života, cítím se vzdálený od ní, která by mi měla být nejblíž, a nechápu (ne, za nic na světě nechápu), proč ten odstup je tím pocitem, v němž jsme oba dva zapleteni jako v nějaké podmořské ztracenosti –
Půjdu teď spát, snít, probudit se
– narážka na náš zvyk zapisovat si sny nebo si je říkat po probuzení, ty nejroztodivnější sny, a taky další myšlenky (to vyjde najevo později), které jsme si předávali telepatickým přenášením obrazů se zavřenýma očima, kde se ukáže, že všechny myšlenky se střetnou v křišťálovém lustru věčnosti – Jíme – taky se mi líbí rytmus snít, probudit se a lichotím si doma u svého metafyzického psacího stolu, že mám beztak rytmickou dívku –
Máš moc krásný obličej a ráda si ho prohlížím, třeba jako teď –
– ozvěna výroku té newyorské dívky a teď přichází od pokorné a poddajné Mardou, už to nezní tak neuvěřitelně a já se skutečně začínám pyrit a pomalu tomu věřím (ach, ty pokorné dopisní papíry, ach, ty časy, kdy jsem seděl na kládě u idlewildského letiště v New Yorku a pozoroval jsem, jak přistává poštovní helikoptéra, a jak jsem se díval, uviděl jsem úsměv všech andělů země, kteří napsali dopisy uložené do jejích útrob, jak se usmívají, obzvláště moje matka nahnutá s perem nad sladkým papírem, aby se přes poštu dohovořila s dcerou, ten andělský úsměv jako úsměv dělnic v továrnách, jeho odvaha, krása, blaženost linoucí se celým světem, poznání kterýchžto skutečností si ani nezasloužím, když jsem se tak choval k Mardou (Ach, odpusťte mi, andělé lebes i země – vždyť i Ross Wallenstein přijde do nebe) –
Odpusť mi spojky a jiné hrubky i to nevyřčené
– opět jsem dojatý a myslím, že ona taky, poprvé si uvědomila, že píše spisovateli –
Opravdu nevím, co jsem vlastně chtěla říct, jen chci, abys měl tohle středeční ráno ode mě pár slov
pošta přišla až mnohem později, poté co jsem se s ní sešel, a dopis tím pozbyl svou nadějnou naléhavost
Jsme jak dvě zvířata prchající do tmavých teplých doupat a své bolesti prožíváme o samotě
– v tom okamžiku jsem ve své pitomé fantazii (po všem tom opíjení je mi nanic z chlastu i z města) viděl nás dva, Mardou a mě, v chajdě uprostřed mississippských lesů, bez ohledu na lynče a averze, a tak jsem jí odepsal: "Doufám, že jsi tím řádkem (zvířata do tmavých teplých doupat) myslela, že se staneš ženou, která se mnou opravdu dokáže žít v hluboké samotě lesů a současně oslní zářící Paříže (tak je to) a zestárne se mnou v mé chaloupce míru" (náhle se vidím jako William Blake s pokornou ženou uprostřed mlžného rána v Londýně, Crabbe Robinson přináší další zakázky na rytiny, ale Blake u stolu se zbytky snídaně je ztracen ve vizích Beránka). – Ach, politováníhodná Mardou, a nikdy ani pomyšlení nekmitne tvým čílkem, které bych měl zlíbat, bolest, kterou ti přináší tvá vlastní hrdost, dost povšechných romantických žvástů z 19. století – v detailech to žije – (muž se může chovat k ženě hloupě a povýšeně a velikášsky jako nějaký magnát z 19. století, může nad ní dominovat, ale to mu nepomůže, když jde do tuhého – zhrzená lasička mu to vrátí, ten její budoucí triumf i moc jsou skryté v jejích očích – z jeho rtů slyšíme jen "samozřejmě, lásko"). – Její poslední slova v dopise jsou krásným zákuskem či koláčkem z –
Napiš mi cokoli Prosím Opatruj se Tvá přítlekyně [přepsání] A má lásko a ach [přes nějaké navždy utajené vymazance] [a samozřejmě spousta X místo polibků]
A miluju tě MARDOU [podtrženo]
— 24 —
a nejčarovnější, nejpodivnější, uprostřed toho všeho – samostatně zakroužkované slovo PROSÍM – její poslední prosba, kterou ani jeden z nás nezná – a já odpověděl na ten dopis snůškou tupých pitomých hovadin, které vypučely ze vzteku kvůli tomu incidentu s károu. (A dnes večer je ten dopis mou poslední nadějí.)
Incident s károu začal, jako už obvykle, v Masce a u Danteho pitím, odskočil jsem tam od své práce, abych se viděl s Mardou, byli jsme rozpití, z nějakého důvodu jsem najednou dostal chuť na červené burgundské, které jsem ochutnal s Frankem, Adamem a s Yurim tu neděli před – dalším a hlavním incidentem, který stojí za zmínku a kterým byl – ale to je zakopaný pes celé věci – SEN. Ach, ten prokletý sen! To on prorokoval káru a všechno ostatní. Taky následoval po večeru zběsilé pijatyky, po tom večeru s faunovským klukem v červené košili – kdy pak každý samozřejmě říkal: "Dělal jsi ze sebe, Leo, šaška. Získáváš na Beach pověst velkýho teplouše, který tahá za košile vyhlášený vodvazy." – "Ale já jen chtěl, abys ho mohl vychutnat." – "Přesto" (Adam), "fakt." – A Frank: "Vážně získáváš hroznou pověst." – Já: "Kašlu na to, pamatuješ na rok 1948, jak se Sylvester Strauss, ten buzickej skladatel, na mě rozvztekal, protože jsem s ním odmít vlízt do postele, jen že si přečet mou knihu a uznal ji, a ječel na mě: ,Vím o tobě všechno, i to, že máš hroznou pověst.' – ,Cože?' – ,Ty a ten povedený Sam Vedder obcházíte Beach, lovíte námořníky, dáváte jim opium a on s nima chrápe, jen aby z nich vytřískal prachy, jsi pěkný číslo.' – ,Kdes slyšel tuhle povídačku?' – znáš tu historku, Franku, že." – "Dokážu si to představit" (Frank se směje), "ty kousky, co provozuješ v Masce přede všema, kdybych tě neznal, přísahal bych, že jsi nejstřelenější homosexuální surovec, co se kdy vyskytoval" (typicky carmodyovská jadrná poznámka) a Adam: "Fakt, je to pravda." – Po tom večeru s červenokošilatým klukem jsem spal s Mardou, opilý, a měl jsem nejpříšernější noční můru, ve které byli všichni, celý svět se točil kolem postele, na které jsme leželi. Byla tu mrtvá Jane, měla pro mě schovanou ukrutnou flanderu tokaje v Mardouině šatníku, vytáhla ji, nalila mi obřího panáka a spoustu rozlila na postel (symbol ještě většího pití, předzvěst dalšího vína, co má přijít) – byl s ní Frank – a Adam, který vyšel ven do tmavé tragické italské ulice na Telegraph Hill, dějiště dramatu s károu, sešel po vratkých dřevěných šatovovských schodech, kde podzemníky "okouzloval starý židovský patriarcha, čerstvý přistěhovalec z Ruska", který prováděl u sudů s rybími hlavami nějaký rituál s kočkami (ty rybí hlavy – v největších vedrech nechávala Mardou rybí hlavu našemu návštěvníkovi, potřeštěnému kocourkovi, který si skoro lidsky vynucoval lásku, nakrucoval krk a předl, abys ho vzal k sobě, tak pro něj měla rybí hlavu, která ale v noci děsivě páchla, navíc ani nezafoukalo, proto jsem z ní část vyhodil do sudu pod schody, ještě předtím jsem vyhodil kousek hlenovitých vnitřností neznámo kam, sáhl jsem do nich potmě v ledničce, měl tam být kousek ledu, kterým jsem si chtěl zchladit bílé dezertní víno, hrábl jsem do měkkého fláku, byly to vnitřnosti či rybí hlava, zbylo to tam po vykuchání, vyhodil jsem to, část se zachytila na únikovém schodišti, a protože byla tropická noc, probudilo mě ráno bodáni mamutích modrých much přilákaných rybou, byl jsem nahý a kousaly zběsile, což mě otrávilo a chloupky na polštáři mě otrávily, a nějak jsem si to spojil s Mardouiným indiánstvím, rybí hlavy a ten nechutný způsob, jak se naloží s rybou, ona cítila mou otrávenost, ale smála se, kukačka) – ta ulička tam venku, ve snu Adam a v domě skutečný pokoj s postelí a na ní Mardou a já, celý svět hřímá kolem nás, bejvák vzhůru prdelí – i Yuri tu je, a když otočím hlavu (po nepopsatelných myriádách můrových šílenství) náhle má Mardou rozhajcovanou na posteli a mrskají sebou a zuřivě se muckají – nejdřív nic neříkám – když se znovu podívám, pořád jsou v tom, začínám trojčit – začínám se probouzet ve chvíli, kdy dávám Mardou pecku za krk jako králíkovi a Yuri se mě proto snaží chytit rukou – jsem vzhůru, otloukám Yurimu hlavu o stěnu u cihlového krbu. – Hned po probuzení z tohohle snu jsem řekl všechno Mardou kromě té části, kde jsem ji udeřil a kde jsem mlátil s Yurim – ona taky (což souviselo s našimi telepatiemi, které jsme už předtím zažili v tom smutném letním čase, který teď podzim odsoudil k smrti, sdělili jsme si mnoho pocitů vcítění a vpadával jsem k ní v noci uhnaný a ona cítila, že přijdu) snila jako já o celém světě kolem naší postele, o Frankovi, Adamovi i o dalších, vracející se sen o jejím otci, který vlakem ujíždí pryč, křeče blížící se orgasmu. – "Bože, zlato, chci skončit s tímhle pitím, ty noční můry mě zničí – ani nevíš, jak jsem byl v tom snu žárlivý (pocit, který jsem s Mardou ještě nezažil) – energii nabíjející tento úzkostný sen jsem získal z její reakce na mou pošetilost s tím klukem v červené košili ("V každém případě absolutné nesnesitelný týpek," komentoval ho Carmody, "i když docela pohledný, Leo, byls fakt legrační" a Mardou: "Chová se jako klučík, ale mně se to líbí.") – Samozřejmě že po návratu domů byla její reakce prudká, vždyť mě táhla z Masky přede všemi, i před svými přátelí z Berkeley, kteří ji viděli a možná i slyšeli, jak s nádechem šílené komické marnosti říká: "Buď já, nebo on!" – když jsme dorazili na Heavenly Lane, našla na chodbě míč, roztomilý mladý spisovatel John Golz, co bydlí v přízemí, si hrával s dětmi z celé Lane s balónky a pár jich zůstalo na chodbě, Mardou (opilá) s balónkem tancovala kolem dokola, pinkne, foukne, pohodí si s ním v tanečním gestu, a řekla něco, co mi nejen nahnalo hrůzu z jejího šílenství, z nepříčetnosti, která volá po cvokárně, ale co mně zajelo hluboko do srdce, tak hluboko, že ale vlastně nemohla být nepříčetná, když dokázala mířit tak přesně se svým jasným – čímkoli – "Můžeš už jít, mám tenhle balónek." – "Co tím myslíš?" (opile se ptám na podlaze jako v mátohách) – "Mám teď balónek – už tě nepotřebuju – čau – táááhni – nech mě bejt" – prohlášení, po němž jsem i přes opilost ztěžkl jako olovo a asi na hodinu jsem tam vleže na podlaze usnul, zatímco si hrála s balónkem, až nakonec šla do postele, ráno mě vzbudila, abych šel dovnitř a svlékl se – oba jsme ve snu zažívali noční můru světa kolem naší postele – a ta žárlivost s VINOU mi poprvé vytanula na mysli – jádrem celého tohoto vyprávění je: chci Mardou, protože mě začala odmítat – PROTOŽE – "Ale, miláčku, to byl šílený sen." – "Byl jsem tak žárlivý – tak vyřízený." – Náhle mi projela hlavou Mardouina slova z prvního týdne naší známosti, když jsem tajně v myšlenkách stavěl své psaní výš než ji, jelikož při každém zamilování má první týden takovou intenzitu, že všechen předešlý svět se lehce hodí za hlavu, ale když energie (tajemství, pýchy) začne slábnout, dřívější svět umírněnosti, pohodlí, zdravého rozumu atd. se vrátí, a tak jsem si tajně říkal: "Moje práce je důležitější než Mardou." – Nicméně ona to ten první týden vycítila a teď vypálila: "Leo, něco se změnilo – v tobě – cítím to v sobě – nevím co." Věděl jsem moc dobře, oč jde, ale předstíral jsem, že se v sobě nemohu vyznat, a tím méně v ní – došlo mi to teď při probuzení že žárlivé noční můry, ve které se muckala s Yurim, něco se změnilo, cítil jsem, že ve mně něco prasklo, byla tu nová porážka a navíc i nová Mardou – a opět, odlišnost se nevytvořila ve mně, kdo snil ten paroháčský sen, ale v ní, v subjektu, který ho nesnil, jen se nějak podílel na všeobecné žalostné směsici snu, kterým celý ten život se mnou byl – proto jsem cítil, že se dnes ráno na mě třeba podívá a řekne, že něco vyhaslo – ne kvůli balónku a tomu "můžeš už jít" – ale kvůli snu – a tak sen, ten sen, pořád jsem se k němu vracel, zoufale jsem ho přežvykoval a dokola jsem o něm žvanil, rozváděl jsem to s ní u kávy, a když nakonec přišli Carmody, Yuri a Adam (vypadali opuštěně a jako by přišli načerpat energii z velkého proudu, který tekl mezi mnou a Mardou, z proudu, do kterého chtěl každý, což jsem zjistil později, vstoupit, divadelní představení), začal jsem jim líčit sen a znovu jsem kladl důraz na Yuriho roli, kde ji Yuri, "vždycky, když se otočím zády", líbá – jasně, že ostatní chtěli znát svoje role, ale ty už jsem tak živě nevystihl – smutné nedělní odpoledne, Yuri odešel pro pivo, nějakou pomazánku a chleba – trochu jsme pojedli – a vlastně jsme i trochu zápasili, což mi zlomilo srdce, neboť když jsem viděl Mardou, jak z legrace zápasí s Adamem (který nebyl zlosynem snu, i když teď jsem si vzal do hlavy, že jsem musel prohodit role), proklála mě bolest, která mě teď celého zaplňuje, ta prvobolístka, jak jí to seklo při potyčce, v zápase (řekl jsem: "Je silná jako bejk, hele, slyšeli jste, jak se porvala s Jackem Steenem? Prubni ji, Adame") – Adam, který už začínal zápasit s Frankem, ji teď přišpendlil k podlaze v souloživé pozici (což mě samo o sobě nezabolelo) – bylo to její krásou, jejím zápasnickým zaujetím, byl jsem pyšný, chtěl jsem zjistit, jak se Carmody cítí TEĎ (protože jsem cítil, že ji zkraje musel kritizovat, když je černoška, a on Texasan a navíc texaský gentleman), když vidí, že nepokazí zábavu, že je perfektní, kamarádská, pokorná a též poddajná, opravdová žena. Dokonce nějak i přítomnost Yuriho, jehož osobnost v mé makovici zmohutněla z energie snu, přispívala k mé lásce k Mardou – náhle jsem ji miloval. – Chtěli, abych si šel s nimi sednout do parku – Mardou mě pobídla, jako bychom to měli domluveno v posvátných vážných konklávách: "Ale já zůstanu tady, budu si číst a trochu uklidím, ty Leo, běž s nimi, jak jsme si řekli" – když odešli a hlučeli cestou dolů po schodech, zdržel jsem se, abych jí řekl, že ji teď miluju – nebyla překvapená ani potěšená, jak jsem si přál – dívala se teď už na Yuriho nejen očima mého snu, ale viděla ho také v novém světle jako mého potenciálního následníka kvůli mým neustálým zradám a opíjení.
Yuri Gligoric: mladý básník, 22 let, právě sem dorazil z Oregonu, kde trhal jablka, předtím dělal číšníka ve velké kovbojské jídelně pro turisty – štíhlý vytáhlý plavovlasý Jugoslávec, pohledný a pekelně drzý, hlavně se snažil navážet do Adama, do mě a do Carmodyho, vždycky nás znal jako starou váženou trojku a jako mladý, nevydávaný, ale velmi talentovaný básník chtěl samozřejmě odbourat velké, zavedené bohy a vyšvihnout se sám – chtěl proto i jejich ženy, vždyť neměl zábrany ani deprese, aspoň ne tehdy. – Měl jsem ho rád, bral jsem ho jako nového "bratříčka" (jako předtím Leroye a Adama, kterým jsem "ukázal" spisovatelské finty) a teď jsem je chtěl ukázat Yurimu a byli bychom kámoši a on by se poflakoval se mnou a s Mardou – June, jeho milenka, ho nechala, choval se k ní zle, chtěl ji zpět, rozjížděla to nanovo v Comptonu, soucítil jsem s ním a vyptával se ho, jaký úspěch mají jeho dopisy a telefonáty do Comptonu, a jak říkám, nejdůležitější bylo, že se teď na mě poprvé náhle podíval a řekl: "Percepiede, chci s tebou dát řeč – najednou tě chci fakt poznat." V žertu povídám nad nedělním vínem u Danteho: "Frank má zálusk na Adama, Adam má zálusk na Yuriho" a Yuri dodal: "A já mám zálusk na tebe."
Skutečně, byl už takový. Tu truchlivou neděli, kdy mě poprvé zabolela láska k Mardou, jsem vyrazil po dohodnutém posezení v parku s kluky opět domů k práci, k nedělní večeři, provinile, přišel jsem pozdě, našel jsem matku, jak smutně sedí ve víkendové opuštěnosti ve svém šálu... a mé myšlenky teď bohatnou z Mardou, myslím, že není vůbec důležité, že jsem mladému Yurimu řekl: "Zdálo se mi o tom, že se muckáš s Mardou," ale ani to v nealkoholickém bufetu cestou do parku, když Adam chtěl brnknout Samovi a všichni jsme si sedli k pultu a čekali nad limonádou: "Od té doby, co jsem tě viděl naposled, jsem se do té holky zabouchl," zpráva, kterou přijal bez poznámky, a doufám, že si ji pořád pamatuje, určitě si ji pamatuje.
A tak teď, když o ní dumám, když se kochám drahými, příjemnými chvílemi, na které jsem se dosud snažil nemyslet, přichází zjištění, které se nafukuje do důležitosti, báječné zjištění, že je to jediná dívka, co jsem kdy poznal, která opravdově rozumí bopu a umí ho zpívat, tehdy poprvé u Adama, v tom hýčkavém dni s červenou žárovkou, řekla: "V tom úletu jsem poslouchala bop, z hracích skříní, v Červeném bubnu a všude, kde jsem na něj natrefila, s úplně novým a nepoznaným pocitem, který ale opravdu nedokážu popsat." – "Ale jaký to bylo?" – "Neumím to prostě popsat, vysílalo to nejen vlny – prostupovalo mě to – nedokážu to vyjádřit, slovy to nejde říct, chápeš? Ú dý by dý by," zazpívala pár akordů tak rozkošně. – Ten večer jsme svižně fičeli s Adamem po Larkin Street kolem Černého jestřába, ale on šel vlastně za námi a poslouchal, s hlavami namáčknutými k sobě jsme zpívali jazzové a bopové refrény, já občas frázoval a jí se dařily zajímavé moderní a vytříbené akordy (jaké jsem nikdy nikde neslyšel, trochu se podobaly Bartókovým moderním akordům, jenže byly jak střižené k bopu) a jindy jsem zase k těm jejím akordům basoval, předtím ve staré velké legendě (taky v bouřlivém divanovém odvazovém odpoledni, které neočekávám, že někdo pochopí), jsme si zpívali s Ossipem Popperem bop, pouštěli jsme si desky, basoval jsem dam dam k jeho frázování (které mi teď připadá úplně jako bopové frázování Billyho Eckstina) – rázujeme si to po Market Street zavěšeni do sebe, dva staří jazzoví frajeři ve frajerské Kalifornii, prozpěvují si bop a jde jim to dobře – je v tom klukovská radost a následuje po hrozném mejdanu u Rogera Walkera, kde na rozdíl od obvyklého mejdanu byli jen hoši (Adam to zařídil a já trpně souhlasil) a všichni buzeranti a jedna mladá mexická kurvička a Mardou nebyla vůbec v rozpacích, dobře se bavila a povídala si s nimi – přesto přese všechno, mazal jsem na autobus domů na Třetí ulici a radostně jsem si prozpěvoval –
Chvíle, kdy jsme spolu četli Faulknera, četl jsem jí Grošáky, nahlas – když přišel Mike Murphy, řekla mu, aby si sedl a poslouchal, jak budu pokračovat, ale změnila se atmosféra a já nedokázal číst stejně a nechal jsem toho – ale nazítří Mardou ve svém bezútěšném osamění sedla a přečetla celý výbor z Faulknera.
Chvíle, kdy jsme šli do francouzského kina na Larkin Street, do Vogue, dávali Na dně, drželi jsme se za ruce, kouřili jsme, byli jsme si blízcí – i když venku na Market Street nechtěla, abych ji držel za ruku, aby si lidi na ulici nemysleli, že je kurva, což by tak fakt vypadalo, já z toho šílel, ale nechal jsem ji a šli jsme vedle sebe, chtěl jsem si skočit do baru na víno, ona měla strach z těch chlapů v kloboucích nahřadlených u pultu – teď jsem pochopil její černošskou obavu z americké společnosti, o které ustavičně mluvila, ale kterou jsem až teď spatřil na ulicích, které mě nikdy předtím neznepokojovaly – snažil jsem se ji utěšit, chtěl jsem jí ukázat, že se mnou může podniknout všechno: "Fakt, miláčku, budu slavný a ty budeš váženou paní slavnýho chlapa, tak žádný strachy," ale ona poznamená: "Nechápeš to," a má strach, jako by byla malá dívenka, tak rozkošný, tak stravující, nechám to být, jdeme domů k něžným milostným hrátkám v naší vlastní a tajné temnotě –
Dokonce i chvíle, jeden z těch pěkných okamžiků, kdy jsme, vlastně kdy já jsem nepil a strávili jsme spolu celou noc vzhůru v posteli, vyprávěli jsme si tenkrát strašidelné příběhy, Poeovy povídky, které jsem si pamatoval, potom jsme si nějaké vymýšleli a nakonec jsme se jeden na druhého šklebili jako šílenci a snažili jsme se vzájemně vyděsit vytřeštěnými pohledy, předvedla mi, jak při jednom blouznění na Market Street byla katatonická ("I když jsem tehdy nevěděla, co to slovo znamená, ale podívej, šla jsem toporně, paže jako klády u těla, ztuhlé, a člověče, nikdo se mě neodvážil oslovit a někteří se báli i podívat, takhle jsem si tam vykračovala, jako živá mrtvola, a to mně bylo třináct.") (Radostně frkne přes našpulené rty, obnaží zuby, řeknu přísně: "Mardou, musíš si co nejdřív nechat vyčistit zuby, tam v nemocnici, co máš psychoterapeutku, se zrovna objednej k zubaři – je to gratis, tak to prosím tě udělej –" protože vidím, že se začínají nedokrvovat koutky jejích perliček a začaly by se jí kazit) – a ona se na mě ksichtí jako bláznivka, obličej má ztuhlý, jen oči jí září svítí jiskří jako nebeské hvězdy a vůbec mě, neděsí, naopak, okouzluje mě svou krásou, a řeknu: "A taky vidím v tvých očích zemi, tvá krása je toho druhu, že se mi zrovna takhle vybavuješ v představách, ne že bych si v sobě fixoval zemi a Indiány a pořád dokola to omílal a mluvil o tobě a o nás, ale vidím v tvých očích takovou hřejivost – a když děláš šílenou, nevidím šílenství, ale radost, rozjásanost, je to něco podobného jako otrhané, ušmudlané věci v koutku malého děcka, které teď spinká ve své postýlce, a já tě miluju, jednoho dne se spustí na náš okap déšť, slaďoušku" – a jsme jen při svíčce, a proto je hra na šílence legračnější a strašidelnější a příběhy mrazivější – ten o – ale něco mi chybí, žertování, žertuju o veselých věcech a nezapomínám a přece zapomínám na svou bolest –
Obohacovali jsme hru s očima ve chvílích, kdy jsme je zavírali (opět jednou nepiju, protože jsem švorc, chudoba by tenhle milostný vztah zachránila) a posílal jsem jí vzkazy: "Jsi připravená?", a když spatřím první věc v tom světě zavřených očí, vyzvu ji, aby to popsala, bylo báječné, jak jsme se dostali ke stejné věci a jak nás to sblížilo, viděl jsem křišťálové lustry a ona viděla bílé okvětní lístky v černém močále, jako by naše představy splynuly, což bylo stejně okouzlující jako ostré vidiny, které jsem si v Mexiku vyměňoval s Carmodym – oba dva, Mardou i já, vidíme tu samou věc, nějaký bláznivý tvar, snad kašnu, teď už jsem to zapomněl a i tak to ztratilo význam, shodli jsme se v našem popisu a ta radost a výskot nad naším telepatickým triumfem, když se naše myšlenky střetly v křišťálové bělosti a v okvětí, to tajemství – v její tváři vidím rozjásanou hladovost a jako by mě chtěla zhltnout celého, mohl bych zemřít, rádio, nezlom mi srdce krásnou hudbou, ó světe – ve světle blikotající svíčky, v obchodě jsem koupil sadu svíček, rohy našeho pokoje jsou ve tmě, zatímco její stín, nahý, hnědý, pospíchá k umyvadlu – využít je naším způsobeni – bojím se s ní při našich telepatiích mluvit o BÍLÝCH vidinách, mám strach, že jí to připomene (při špásování) naši rasovou rozdílnost a ve mně to vyvolá pocit provinění, teď si uvědomuju – Pane – že to z mé strany byla vznešenost věrné lásky.
Ty pěkné chvíle – šli jsme večer nahoru na Nob Hill s litrovkou tokaje, se sladkým, opojným, silným Tokajským královským kalichem, světla města i zátoky máme pod sebou, smutné tajemství – sedneme si tam na lavičku, milenci, osamělci procházejí kolem, my si podáváme láhev, povídáme si – vypoví celé své dětství malé holky v Oaklandu. – Je to jako Paříž – hebký večer, vánek pofukuje, město může být umořené z vedra, ale na kopci je příjemně – a za zátokou je Oakland (ach, já, Hart Crane, Melville a všichni vy spříznění básníci americké noci, kterou jsem kdysi považoval za svůj obětní oltář a teď jím je, ale kdo by se o to staral, kdo to ví, a já kvůli tomu ztratil lásku – opilec, hlupec, pěvec) – vracíme se po Van Ness Highway na pláž v Aquatic Parku, sedneme si do písku, když míjíme Mexičany, cítím ten úžasný odvaz, který jsem zažíval s Mardou po celé léto na ulicích, splnil se mi starý sen, abych byl vitální, nabitý energií jako černoch, Indián, Japonec z Denveru či newyorský Portoričan, když ji mám po boku a ona je tak mladá, sexy, zvláštní, odvazová, já sám v džínách a nedbalý a oba dva jakoby mladí (říkám jakoby kvůli svým 31 rokům) – poldové nám řeknou, ať opustíme pláž, kolem projde dvakrát osamělý černoch a civí – jdeme podél šplouchající vody, ona se směje komickým postavám odráženého měsíčního světla, které tančí jako berušky v hučící hladké vodě noci – cítíme přístav, tančíme –
Chvíle, kdy jsem ji jasným, sladkým vyprahlým ránem, které jako by sem přenesli z mexické náhorní planiny či z Arizony, doprovázel na její schůzku s psychoterapeutkou v nemocnici přes Embarcadero, vykašlali jsme se na autobus a drželi se cestou za ruce – pyšně jsem si myslel: "V Mexiku bude vypadat zrovinka takhle a zaboha nikdo nepozná, že nejsem Indián, a takhle si tam budem vykračovat" – a ukázal jsem na pronikavě ostré mraky: "Úplně jako v Mexiku, počkej, to budeš nadšená" a jdeme rušnou ulicí vzhůru k velké nemocnici z ponurých cihel a já mám jít odtamtud domů, ale ona to protahuje, smutný úsměv, zamilovaný úsměv, když to vzdám a souhlasím, že počkám těch dvacet minut, co bude trvat její pohovor, vystřelí rozjásaně k bráně, kterou jsme již přešli zavěšeni do sebe, kdy se už skoro rozhodla – kašlu na terapii, fičíme dál – chlapi, tahle láska není na prodej – je to moje kořist – vlastnictví – nikdo ji nedostane, leda dostane sicilskou šňůru, kanadou do ksichtu, sekyrou od francouzského Kanaďana – přišpendlím ty svíjející se básníky na nějakou londýnskou zeď rovnou tady a bašta. – A zatímco čekám, až vyjde ven, sednu si k vodě, kolem štěrk jako v Mexiku, tráva a betonové bloky, vytáhnu poznámkový sešit a vylíčím velkými slovy obrazy mrakodrapů rýsujících se proti nebi a proti zátoce, přidám malou zmínku o velkém faktu, jak je svět rozlehlý, kolik nekonečných rovin zabírá od vrcholu budovy Standard Oil až dolů ke šplouchající vodě s bárkami, kde sní staří bárkaři, ten rozdíl mezi lidmi, ta obrovská rozdílnost mezi tím, co zajímá úředníky v mrakodrapech a mořské vlky v přístavech a psychoanalytiky v zatuchlých ordinacích ve velkých ponurých budovách plných mrtvol dole v márnici a co pomatené ženy v oknech, takže doufám, že na Mardou tohle poznání nějak přenesu a ona si uvědomí, že svět je velký a psychoanalýza malá na to, aby ho vysvětlila, protože škrábe jen po povrchu s těmi svými analýzami, příčinami a důsledky, proč namísto co – když vyjde ven, přečtu jí to, moc ji to nezaujme, ale miluje mě, drží mě za ruku, jak uháníme zpátky přes Embarcadero k jejímu domovu, a když se s ní loučím u vlaku na rohu Třetí a Townsend Street v bezmračném odpoledním horku, řekne: "Bože, jsem tak strašně nerada, že odcházíš, bude se mi po tobě fakt stýskat" – "Ale já musím být včas doma, abych nachystal večeři – a musím psát – hele, zlato, zítra jsem u tebe přesně v deset, nezapomeň." – A místo toho přijdu o půlnoci. Chvíle, kdy jsme se rozechvěle sešli ve svých orgasmech a kdy řekla: "Náhle jsem se ztratila" a ztratila se se mnou, i když sama to nedostala, ale byla odvázaná z mé odvázanosti (Reichovo zatemnění smyslů), jak to milovala – celé to naše učení v posteli, vysvětluju jí sebe, ona vysvětluje mně sebe, pracujeme, hekáme, bopujeme – odhodíme šaty a vrháme se na sebe (když si vždycky předtím krátce odskočí k umyvadlu, aby si dala pesar, a já musím čekat, mé rozechvění stoupá, mám švihlé poznámky a ona se směje a stříká vodu), teď se vraci, ťapká ke mně přes rajskou zahradu a já vztáhnu ruku a pomáhám jí přitulit se ke mně na heboučkou postel, přitáhnu si její drobné tělo na sebe, je vyhřáté a dole horké, líbám její hnědá ňadra jedno po druhém, líbám její něžná ramena – pořád dělá rty "ps ps ps", slabé zvuky jako při polibku, ale k žádnému kontaktu s mým obličejem nedochází, a když ano, tak jen náhodně, když dělám něco jiného a přitom se dostanu naproti ní a její krátké pusinky pspsps se spojí a jsou stejně smutné a vláčné, jako když ke spojení nedojde – je to její malá noční litanie – a když je na tom mizerně a jsme utrápení, pak si mě bere na sebe, na svou paži, na mou – slouží šílenému nemyslícímu zvířátku – dlouhé noční hodiny jí to dělám, nakonec ji mám, modlím se, aby to dostala, slyším její tvrdnoucí dech, doufám, že tentokrát to klapne, hluk z chodby (nebo opilecký výskot odvedle) ji vytrhne a už to nedostane a směje se – ale když to přece jen dostane, slyším, jak pláče, kňourá, rozechvělý elektrizující samičí orgasmus v ní zní jako pláč, jako sténání malé dívenky v noci, trvá to asi dvacet vteřin, a když to odezní, běduje: "Ach, proč to nemůže být delší" a "Kdy to dostaneme zároveň?" – "Určitě teď už brzy," řeknu, "jsi blíž a blíž" – potím se proti ní v teplém smutném Frisku a jeho prokleté zchátralé bárky tam venku bučí vúm, vúúm a hvězdy blikají na vodě, dokonce i v místech, kde se tvoří vlny pod čelem přístavní hráze a kde jsou nejspíš krysy či Stín*) nebo kam gansteři házejí zabetonovaná těla – má maličká Mardou, kterou miluji, ta nikdy nečetla mé nevydané knihy, až na první román, který má náboj, ale taky jsou v něm hluchá místa, a tak ji teď objímám a nabažený sexu sním o dni, kdy si přečte všechna má velká díla a bude mě obdivovat, to mi připomíná okamžik, kdy Adama chytila doma v kuchyni zvláštní nálada a zeptal se: "Mardou, co si upřímně myslíš o nás dvou s Leem jako o spisovatelích, o našem postavení ve světě v drtivém soukolí času," vyslovil tu otázku, protože věděl, že v něčem uvažuje skoro stejně jako podzemníci, jejichž názory mu imponují a které obdivuje a zároveň se jich obává – Mardou mu vlastně neodpověděla, otázce se vyhnula, ale stařík, to jako já, plánuje velkoknihy, které by ji okouzlily – všechny ty pěkné věci, pěkné okamžiky, které jsme zažili, ostatní teď zapomínám v horečce své posedlosti, ale musím říct všechno, vždyť andělé všechno vědí a zanesou to do knih –
Ale když pomyslím na všechny ty bolavé chvíle – mám seznam špatných okamžiků, aby mi připomínaly pěkné okamžiky, takové, kdy jsem se k ní choval hezky a kdy jsem byl takový, jaký bych měl být, a pak jsem to zbabral – když jsem se v počátcích naší lásky o tři hodiny opozdil, což je pro novomilence moře zpoždění, a tak hubovala, vyděsila se, obcházela zachmuřené s rukama v kapsách kolem kostela, hledala mě v mlžném svítání a já jsem vyběhl ven (když jsem si přečetl její vzkaz: "Šla jsem tě hledat") (po celém Frisku, páni! na východ a západ, sever a jih té pustoty bez duše, bez lásky, jak to viděla z plotu, všichni ti nesčíslní chlapi v kloboucích, kteří jedou autobusy a nestarají se o nahou dívku na plotě, proč) – když jsem ji spatřil, sám v hledačském úprku, rozevřel jsem náruč doširoka –
Ta nejhorší, skoro nejhorší chvíle, přišla, když mi v hlavě vyšlehl rudý plamen, seděl jsem s ní a s Larrym O'Harou u něho v bytě, popíjeli jsme francouzské bordeaux a o něčem živě debatovali, měl jsem ruku na Larryho koleně, vykřikoval jsem: "Hele, poslouchej, jo, poslouchej mě!", chtěl jsem vyjádřit své hledisko tak neodkladně, že jsem dal do hlasu velikou, šílenou prosbu, ale Larry byl v té chvíli zcela zabrán do toho, co mu právě povídala Mardou, a poznamenával ještě něco k jejím slovům, mně v hlavě ohnivě šlehlo a v té bezútěšnosti jsem náhle vyskočil, mazal ke dveřím a škubnul s nimi, uf, zamčené, zevnitř zámek s řetízkem, vysmeknu ho, odemknu a na další pokus vylítnu na chodbu a rychle po schodech dolů, jak to jen mé zlodějské boty s krepovou podrážkou dokážou, klap klapity klap, patro za patrem se odvíjí, jak kroužím po schodech a ty dva nahoře nechávám ve strnulém úžasu – zavolám tam za půl hodiny, setkávám se s ní na ulici o tři bloky dál – není naděje –
Dokonce i tenkrát, kdy jsme se dohodli, že potřebuje peníze na jídlo a že skočím domů, vyzvednu je, přinesu jí je a zdržím se jen krátce, ale to ještě nejsem zdaleka zamilovaný, topím se v zajetí svých představ, nejen kvůli té její žalostné prosbě o peníze, ale taky kvůli pochybnostem, kvůli těm starým pochybnostem o Mardou, když vpadnu zpátky do jejího bytu, je tam její přítelkyně Alice, využiju to jako omluvu (protože Alice vypadá jako lesba, tichá, nepříjemná, divná, nikoho nemá ráda), položím Mardou prachy na nádobí ve dřezu, letmo ji políbím na ušní lalůček, řeknu: "Zítra čao" a zase vypálím pryč, aniž bych se aspoň zeptal, jestli jí to vyhovuje – jako kdyby mi to prostitutka udělala za dva dolary a já byl nasupený.
Jak jasně se pozná, že člověk zešílí, přestože mysl je v klidu, v těle se nic neděje, moč se hromadí v ledvinách a žebra se stahují.
Těžká chvíle, když se mě zeptala: "Co si o mně Adam doopravdy myslí, nikdy jsi mi to neřekl, já vím, že nás dva spolu nevidí rád, ale –" a já jí v hrubých rysech řekl to, co Adam řekl mně, z čehož jsem jí pro klid její duše neměl prozrazovat nic: "Mluvil o tom jako o svém společenském problému, že se teď na tebe nechce milostně vázat, protože jsi černoška" – znovu cítím, jak krátký telepatický šok od ní křižuje přes pokoj ke mně, zajede hluboko, ptám se sám sebe po důvodech, proč jsem jí tohle říkal.
Chvíle, kdy její veselý drobný soused, mladý spisovatel John Golz, přišel nahoru (svědomitě píše každý den osm hodin na psacím stroji, vymýšlí povídky do časopisů, obdivuje Hemingwaye, často dá Mardou najíst, je to hodný hoch z Indiány, neškodný, určitě ne potměšilý, úskočný, zajímavý podzemník, ale otevřený, žoviální člověk, vždyť si hraje i s dětmi na dvoře) – přišel nahoru za Mardou, byl jsem tam sám (Mardou byla v baru, podle naší společné úmluvy si ten večer vyšla s černým klukem, který sejí moc nezamlouval, ale šla jen tak z legrace a Adamovi řekla, že s ním jde proto, že to zase chce dělat s černochem, a já začal žárlit, ale Adam mě utěšoval: "Kdybych, kdyby se dověděla, že sis vyšel s bílou holkou, aby ses přesvědčil, že to ještě dokážeš, určitě by jí to, Leo, zalichotilo") – tehdy večer jsem čekal, četl jsem si a mladý John Golz vešel dovnitř, aby si půjčil nějaké cigarety, a když viděl, že jsem sám, chtěl si povídat o literatuře – "Teda, já věřím, že nejdůležitější věcí je selekce," já nadskočím a řeknu: "Pro Kristovy rány, nechoď na mě s těma vysokoškolskýma žvástama, to už znám, to jsem slyšel dávno předtím, než ses narodil, vybal něco zajímavýho a novýho o psaní" – nevrle ho shodím a důvodem je hlavně podrážděnost a jeho neškodný vzhled, u kterého můžeš počítat s tím, že se na něj dá v klidu ječet, což jsem taky dělal – setřel jsem ho, jejího přítele, a to nebylo hezké – ne, svět není vhodným místem pro takové věci, a co s tím podnikneme a kde? kdy? vá vá vá, děcko vříská v půlnočním dunění.
Nemohlo ji okouzlit a vyvést z jejích obav a úzkostí, ani když jsem ji rozehříval na úsvitu našeho milování tím, že jsem ji "líbal mezi stehny" – začal jsem a pak jsem najednou přestal, takže později v nestřeženém pijáckém okamžiku poznamenala: "Náhle jsi přestal, jako bych byla –" a důležitý nebyl ani tak důvod, proč jsem přestal, jako spíš důvod, proč jsem to vůbec dělal, no abych si u ní zajistil větší sexuální zájem, se kterým bych pak mohl nakládat podle libosti, až si ho uvážu na mašličku – vyhřáté milostné ústí ženy, lůno, to je místo pro muže, kteří milují, a ne... pro tohohle nedospělého opilce a supersobce... pro tohohle... poznal jsem a vnitřně to i cítím po předešlých zkušenostech, že musíš padnout na kolena a vyprosit si od ženy podvolení, prosit ji za odpuštění všech svých hříchů, musíš ji chránit, pomáhat jí, všechno pro ni udělat, zemřít pro ni, ale pro boží smilování, milovat ji a milovat ji všemožně vevnitř a dávat jí veškerou lásku, co máš – ano, už to slyším, psychoanalýza (tajně se třesu po těch několika kontaktech s jejím ochlupením, drsným jako strniště, a že je černoška, tak ještě trochu drsnějším, i když ne natolik, aby to bylo znát, a pak vnitřek sám, nesetkal jsem se s lepším, bohatším, úrodnějším, vlhčím, teplejším, byl plný skrytých, měkkých, kluzkých pohoří, svaly tam měla tak mocné, že často aniž by si to uvědomila, stáhla je jako svěrák, ta hráz zabolela, ačkoli na tohle jsem přišel až v průběhu jiné noci, příliš pozdě –). A tak poslední fyziologická pochybnost, kterou mám, se týká této kontrakce a obrovské síly lůna, pochybnost, za kterou může chvíle, když o tom teď zpětně přemýšlím, kdy Adam při první souloži s ní zažil nesnesitelnou probodávající bolest, že až vyjekl a pak musel jít k doktorovi, aby mu to obvázal a takové ty věci (a později, když se vrátil, mu Carmody dokonce vyrobil z velké plechovky, z buničiny a z rostlinných přísad lokální orgonový akumulátor, a aby ho vykurýroval, umístil jeho trysku do trysky v plechovce), a teď bych rád věděl a podezřívám naše kuřátko, jestli z nás fakt nechtěla udělat eunuchy, pokud si to Adam nemyslí, je to jeho chyba a neprohlédl to, ale stahovala tam mocně (lesba!) (vždycky o tom věděla), drtila ho, vytrestala ho a u mě se jí to nepodařilo, i když se snažila hodně, až mě odhodila jako mrtvou hmotu, kterou teď jsem – psychoanalytiku, myslím to vážně!
— 25 —
To už je příliš. Začalo to, jak už jsem řekl, příhodou s károu – ten večer jsme popíjeli u Danteho červené víno a měli jsme vypíjecí náladu, z níž jsme teď oba dva tak znechucení – Yuri přišel s námi, byl tam Ross Wallenstein a Yuri, snad aby se vytáhl před Mardou, se choval celý večer jak puberťák a rytmicky tepal Wallensteina prstíkem po zátylku, takové to blbnutí v baru, ale Wallenstein (kterého za to kamarádi z mokré čtvrti pořád mlátí) otočil tu svou kristovskou modravou nebolenou tvář, díval se jako smrtka a kukadla mu žhnula přes brýle, ztuhle hleděl, zíral, jako by jen pohled samotný dokázal Yuriho uzemnit, dlouho nepromluvil, až nakonec řekl: "Neser mě, vole," a znovu se otočil ke svému rozhovoru s přáteli a Yuri to udělá zase a Ross se opět otočí a znovu stejná nedotčenost, táž strašlivá podzemníkovská verze nenásilné obrany Inda Mahátmy Gándhího (čemuž jsem se nejdřív vysmíval, když mi řekl: "Seš buzik, vole, ne, mluvíš jak buzik," tahle chytlavá poznámka mi od něj připadala tak absurdní, navíc vážím 170 liber proti jeho 130 či 120, proboha, tak jsem si musel ve skrytu říkat: "Ne, neper se s tím borečkem, bude jen řvát a ječet a volat poldy a nechá tě, abys ho praštil, a bude tě pronásledovat ve spaní, podzemníka na zem nesložíš, vůbec ničím ho nesekneš, je to nová kultura, kterou nic nepřemůže") – nakonec jde Wallenstein na záchod a Yuri mi povídá, zatímco Mardou byla u baru pro další tři sklenky vína: "Hele, pojďme na hajzl, dáme mu do držky," a já se zvedl, abych šel s Yurim, ale ne nabančit Rossovi, spíš zabránit, aby k něčemu takovému nedošlo – vždyť Yuri byl svým založením vlastně opravdovější chuligán než já, seděl v Soledadu za to, jak se bránil při nějaké ostré rvačce v polepšovně – Mardou nám oběma zastoupila cestu, jak jsme si to razili k záchodu, povídá: "Můj bože, kdybych tě nezarazila," (rozesmátá, rozpačitá Mardou, usmívá se, pofrkává) "ty bys tam fakticky šel" – dřívější Rossova holka a teď ve svých sympatiích bezedná toaleta Rossovy pozice, asi stejné, jako je teď moje, ó ta prokletá trnitá záložka stránky zrání –
Odtamtud jdeme jako obvykle do Masky, piva, rostoucí opilost, pak ven a jdeme domů, Yuri právě dorazil z Oregonu, nemá kde spát a rovnou se ptá, jestli by nám nevadilo, kdyby se u nás vyspal, nechávám to na Mardou, je to její domácnost, slabě řeknu v tom zmatku nějaké to "to víš že ne" a Yuri už s námi míří k domovu – cestou najde káru, vyzve nás: "Nastupte, budu taxík a vyvezu vás oba domů na kopec." – Fajn, vlezeme si dovnitř a lehneme si na záda opilí, jak to dokáže jen červené víno, a on nás tlačí z Beach přes ten osudný park (kde jsme seděli to první smutné nedělní odpoledne po snu a po výstraze) a ujíždíme v té káře věčnosti, Anděl Yuri nás tlačí, vidím jen hvězdy a občas střechy činžáků – nikdo nepomyslí (pouze na okamžik já, možná i ostatní) na to darebáctví, na ztrátu, kterou jsme tím způsobili nějakému italskému chuďasovi, když jsme tak naložili s jeho károu – jedeme v ní od začátku Broad-waye až přímo k Mardouinu bytu, v jednu chvíli, zrovna když tlačím já a oni se vezou, zpívám s Mardou bop a bopujeme i na melodii Jsou na obloze dnes večer hvězdy a v té opilosti prostě – zaparkujeme tu káru debilně před Adamovým domem a vypálíme hlučně nahoru. – Nazítří, poté co jsem spal na zemi a Yuri chrněl na pohovce, čekáme na Adama jakoby už v předtuše, co řekne na naše hrdinské dobrodružství, Adam přichází domů z práce vzteky bez sebe, vyjede: "Fakt, nemáte ani tuchy, co bolesti jste způsobili nějakýmu starýmu arménskýmu obchodníčkovi, kašlete na to – ale tím krámem tady venku taky ohrožujete můj byt, když to najdou policajti, co to do vás vjelo." A Carmody mi řekne: "Leo, myslím, že ty jsi tvůrce toho veledíla" či "Ty jsi šéfoval tomu brilantnímu tahu" nebo něco takového, což jsem tedy vážně nešéfoval, a celý den jsme střihali po schodech sem a tam a nahlíželi na káru, která tam stále trčí na hony vzdálená tomu, aby ji našli policajti, jen Adamův domácí na ni nakukuje, chce zjistit, kdo se k ní přihlásí, čmuchá něco podezřelého a ten pech, Mardouina peněženka v ní stále ještě leží, jak jsme ji tam v opilosti zapomněli, domácí nakonec konfiskuje JI a čeká, co bude dál (přišla o pár dolarů a o svou jedinou peněženku). – "Jediný, co se, Adame, může stát, že když poldové najdou tu káru, snadno zmerčí peněženku a adresu a zanesou to k Mardou do bytu a stačí, když ona řekne: ,Úžasný, peněženka je na světě,' a bašta a nic se nestane." Ale Adam křičí: "Člověče, i kdyby nic nebylo, nabouráš mi bezpečí bytu, necháš před barákem káru s číslem, a říkáš nic se neděje" a já jsem cítil, že bude jančit, a jsem na to připravený, povídám: "K čertu, ostatní můžeš kárat, ale mě ne, já to od tebe neberu – vždyť to byla jen opilecká sranda," dodám a Adam na to: "Tohle je můj byt a můžu jančit, kdy –", tak vylítnu a hodím po něm jeho klíči (které nechal udělat, abych k němu mohl chodit, kdy se mi zachce), ale zahákne se do nich kroužek od matčiných klíčů a chvíli na zemi vážně zápolíme, abychom rozpletli pomíchané klíče, on dostane svoje a já řeknu: "Ty ne, to jsou moje, tyhle," on si je dá do kapsy, a tak jsme dopadli. – Chci vystřelit, odejít jako u Larryho. – Mardou tam je, vidí, jak jsem zas vyřízený – a ve mně nikdy ani stín pomyšlení, abych jí pomohl ze srabu. (Jednou se mě zeptala: "Kdybych někdy ulítla, co uděláš, pomůžeš mi? – A co když se mě budeš snažit seknout?" "Zlatíčko," řeknu, "fakt se vynasnažím, ujišťuju tě, nebudu tě sekat a budu tě chránit, aby ses dala dohromady," důvěra starého borce – ale ve skutečnosti ulítávám mnohem častěji.) – Cítím obří vlny temného nepřátelství, připadá mi, že z Adama, který sedí v rohu v křesle, ta nenávist, zášť a destrukce skoro vytékají, nemohu sedět v těch vysilujících telepatických nárazech a po celém bytě je cítit ta Carmodyho jihoamerická droga, yage, kterou má v kufrech, to už je moc – (i když je to fraška, později se shodneme, že je to fraška) – mluvíme o jiných věcech – Adam mi zčistajasna hodí klíče zpátky, přistanou mi v klíně, a místo abych si s nimi potočil na prstě (jako bych uvažoval, jako by vypočítavý kanadský Frantík zvažoval pro a proti), vyskočím jak klučík, trochu se zahihňám a mrsknu klíče zpátky do kapsy, aby se Adam cítil líp a taky abych na Mardou udělal svou "rytířskostí" dojem – ale ona si toho nevšimne, sleduje něco jiného – no a v tom obnoveném míru řeknu: "A stejně za to mohl Yuri, já to vůbec nešéfoval, jak to nazval Frank" – (ta kára, ta tma, bylo to stejné, jako když Adam v prorockém snu sešel po schodech, aby se podíval na "ruského patriarchu", tam byly taky káry) – A tak v dopise, který píšu Mardou a kde líčím její krásu, mám stupidní, zlostné výpady, o kterých jen tvrdím, že "jsou férové" a že "jsem klidný, vážný, poetický", třeba "Ano, rozčilil jsem se a hodil jsem Adamovi jeho klíče zpátky, protože ,přátelství, okouzlení, poezie spí v ušlechtilém tajemství' a neviditelný svět je příliš blažený, než abychom ho zavlékali na dvůr společenských realit" či nějaké takové žvásty, které Mardou určitě přeletěla jedním okem – dopis, který měl ladit s její hřejivostí, s jejím báječným říjnovým laskáním, začínal nesmyslným vyznáním (pokud se to za vyznání vůbec označit dá): "Když jsem naposledy psal milostný lístek, skončilo to celé nicotně" (tím jsem myslel vlažnou známost s Arlene Wohl–stetterovou začátkem roku) "a jsem rád, že ty jsi upřímná" nebo "že máš upřímné oči," jak stálo v další větě – dopis jí měl dojít v sobotu ráno, aby pocítila mou hřejivou blízkost, zatímco jsem byl venku a doprovázel svou sedřenou a vděčnou matku, aby omrkla obchody a podnikla svůj čtvrtletní nákup na Market Street (stará Frankokanaďanka, dělnice, ulice v San Francisku se jí naprosto pletou), ale došel jí až mnohem později, poté co jsem se s ní sešel, a četla ho v mé přítomnosti, byl nudný – to nemá být literární stížnost, ale věc, která musela Mardou zabolet, ta potřeba odvety a stupidnost mého útoku na Adama – "Člověče, vždyť nemáš vůbec právo na něho ječet, fakt, je to jeho byt, je v právu" – ale můj dopis je vlastně jednou velkou obranou tohoto "práva ječet na Adama," a vůbec ne odezvou na její milostné psaní –
Důležitá nebyla samotná příhoda s károu, ale to, co jsem spatřil, do čeho se mé bystré oči a hladová paranoia zakously – Mardouino gesto, po němž mi ztěžklo srdce, i když jsem zapochyboval, třeba jsem dobře neviděl a možná jsem si to špatně vysvětlil, jak se mi často stává. – Vešli jsme dovnitř, vyběhli jsme po schodech a hupsli na velikánskou dvoupostel, vzbudili jsme Adama, ječeli jsme, pošťuchovali jsme se a i Carmody seděl na okraji postele, jako by chtěl říct: "Ale děti, děti," prostě moře opilecké zábavy – Mardou v jednu chvíli při těch hrátkách přelévajících se z pokoje do pokoje skončila s Yurim vpředu na gauči, kam jsme sebou, myslím, mrskli všichni tři – ale já odběhl do ložnice kvůli jiným věcem, povykládal si, když jsem se vracel, zahlédl jsem Yuriho, který věděl, že se vracím, jak vystřelil z gauče na zem, a když to udělal, Mardou (která nejspíš nevěděla, že přicházím) po něm vystřelila rukou, jako by chtěla říct ACH, TY MRŠKO, jako kdyby ji těsně předtím, než sklouzl z postele, poškádlil nebo jí provedl něco hravého – poprvé jsem si všiml jejich mladinké hravosti, se kterou jsem ale jako škarohlíd, spisovatel a taky starý mládenec nepočítal a pořád jsem si opakoval: "Seš starej hejl, máš ale štígro s takovým mladým, sladkým poupátkem" (a přitom jsem si neustále pohrával s myšlenkou, a to už asi tři týdny, jak bych se jí mohl zbavit, aniž bych jí ublížil, dokonce kdyby to šlo, "aniž by si toho všimla," abych se mohl vrátit k pohodlnějšímu způsobu života, třeba zůstat celý týden doma, psát a pracovat na třech románech, vydělat balík peněz a do města vyrážet jen za příjemným povyražením, když to nebude Mardou, tak postačí jakékoli jiné kuřátko, tohle jsem nosil v palici tři týdny a zrodila se z toho či se na tom vytvořila žárlivá fantazie šedavého provinilého snu, který se točil kolem naší postele) – teď jsem uviděl Mardou, jak vyjela na Yuriho s tím ACH, TY, a rozklepal jsem se nad pomyšlením, že se snad za mými zády něco děje – bral jsem to jako výstrahu, jak Yuri rychle a pohotově sklouzl z postele, když mě slyšel přicházet, jak jsem řekl, jakoby provinile, jako by ji poškádlil či jako by se jí zakázaně dotkl, a její drobné milovné rtíky (ale ne pro mě) se na něj našpulily a vyjela po něm, jak děti. – Mardou byla fakt jako holčička, vzpomínám si na první večer, co jsem ji potkal, kdy Julien balil na podlaze marihuanové cigarety, byla nakloněná nad ním, vysvětloval jsem jim, proč ten týden vůbec nepiju (tehdy to byla pravda a souviselo to s událostmi na lodi v New Yorku, vyděsil jsem se, říkal jsem si: "Jestli budeš takhle dál chlastat, tak umřeš, už si neudržíš ani jednoduchou práci", a tak jsem se vrátil do Friska a vůbec jsem nepil a všichni vykřikovali: "Páni, ty vypadáš báječně"), tohle jsem povídal ten první večer a hlavy jsme měli namáčknuté k sobě, Mardou, Julien a já, oni byli jako děcka s tím naivním PROČ, když jsem jim říkal, že už nepiju, jako děti poslouchali mé vysvětlování o tom, jak jedna plechovka piva vede ke druhé, náhle vevnitř jiskří a exploduje energie, třetí plechovka, čtvrtá: "A pak jsem ztracený, piju několik dní a je se mnou amen, lidi, bojím se, že jsem alkoholik" a oni jako děti, jako jiná generace, nic nekomentují, jsou jen uctiví, zvědaví – a teď mám stejný vztah s mladým Yurim (v jejím věku), vyjede na něj, Ach, Ty, čemuž jsem v opilosti nevěnoval moc pozornosti a spal jsem s Mardou na zemi a Yuri na gauči (celé to jeho chování, jak je dětinský, legrační, jak si dopřává) – tehdy mi poprvé vytanulo na mysli, že se uskutečňují mystéria z toho žárlivého provinilého snu, který vedl od příhody s károu k nejhoršímu okamžiku ze všech, k noci, kdy jsme jeli domů k Brombergovi.
Začalo to jako obvykle v Masce.
Noci začínající tak zářivě, projasněné nadějí, pojďme navštívit přátele, pojďme se na něco podívat, telefony zvoní, lidé přicházejí a odcházejí, kabáty, klobouky, průpovídky, bystré řeči, metropolitní vzrušení, runda piv, další runda piv, hovor se zkrásňuje, je v něm větší vzrušení, zanícenost, další runda, půlnoční hodina, později, rozjařené šťastné tváře jsou teď divoké a za chvíli je to, kamaráde, s tím vrávoráním, de dej úbeb beb, krach, noc se krátí a opilé zakouřené blbnutí nakonec vyústí u barmana jako věštec u Eliota, BUDEM ZAVÍRAT – takhle nějak dorazíme do Masky, kde se zastavuje jeden mladý kluk, jmenuje se Harold Sand, se kterým se Mardou náhodou asi před rokem seznámila, je to mladý romanopisec, vypadá jako Leslie Howard, právě mu přijali rukopis, a tak v mých očích získal zvláštní půvab a chtěl jsem ho vychutnat – měl jsem o něj zájem ze stejných důvodů jako o Lavalinu – literární chtivost, závist – jako obyčejné jsem proto (u stolu) věnoval Mardou míň pozornosti než Yuri, který tehdy ve mně tím, jak se na nás lepil, nevzbuzoval žádné podezření, který naříkal: "Nemám kde bydlet – uvědomuješ si, Percepiede, jaké to je, když nemáš ani kde psát? Nemám holky, nic. Carmody a Moorad mě u sebe nenechají, je to párek starých sester," což na mě nezabralo, a když Yuri odešel, řekl jsem o něm Mardou jenom: "Je stejný jako ten mexický buzik, co sem dolízá a popadne ti i poslední cigaretu," oba jsme se zasmáli, protože vždycky když na tom byla finančně nejbídněji, buch, objevil se někdo, kdo potřeboval "píchnout" – ne že bych Yuriho označil jako somráka (v tomto směru s ním budu zacházet šetrně, důvod je nabíledni). – (S Yurim jsem měl v tom týdnu dlouhý rozhovor v baru nad portským vínem, tvrdil, že všechno je poezie, já se snažil o staré, zaběhlé rozlišení na verš a prózu, on řekl: "Poslyš, Percepiede, věříš ve volnost? – takže ať řekneš co chceš, je to poezie a poezie a zase poezie, všechno je to poezie, velká próza je poezie, velký verše jsou poezie." – "Ano," odpovím, "ale verš je verš, a próza je próza." – "Ne ne," zaječel, "všechno je to poezie." "Dobrý," povídám, "věřím tvé víře ve volnost, třeba máš pravdu, dejme si ještě víno." – A přečetl mi své "nejlepší verše", které nějak souvisely se "zřídkavým nokturnem" a připadaly mi, jak jsem mu řekl, jako poezie z okresního plátku a nebyly jeho nejlepší – vždyť jsem od něho už četl mnohem lepší věci, které se týkaly jeho drsného chlapectví, koček, matek ze dna periférie, newyorského popelnicového Ježíše, který září v opětovném vtělení na ventilátorech slumových činžájců nebo dlouhými kroky překračuje světlo – prostě to, co uměl a co psal dobře – "Ne, zřídkavé nokturno ti nesedí," ale on tvrdil, že je to ono, "možná bych řekl, že je to ono, kdybys to napsal na jeden zátah." – "Ale vždyť jo – letělo mi to volně z hlavy a já to jen hodil na papír. Vypadá to, jako bych to promýšlel, ale ne. Bylo to jak výbuch, bác! přesně jak říkáš, spontánní vize!" O čemž teď pochybuju, ačkoli když řekl, že "zřídkavé nokturno" dostal spontánně, stouplo u mě na ceně, byla v tom jakási faleš, jak jsme tak na sebe ječeli nad vínem v baru na Kearny Street.) Yuri se na mě a na Mardou věšel skoro každý večer – jako stín – a sám Sanda z dřívějška znal, a teď ten Sand zavítá do Masky, rozpálený, úspěšný, mladý autor, tváří se "ironicky" a z klopy mu trčí velký parkovací útržek, chtivě se do něj všichni tři pustíme, přimějeme ho, aby si sedl k našemu stolu – nutíme ho, aby povídal. – Pak z Masky za roh ke 13 apoštolům, jdeme všichni a cestou (teď je vzpomínka mnohem silnější a už mě bolí ten večer s károu a Mardouino ACH, TY) začne Yuri s Mardou závodit v běhu, vytlačují se, strkají do sebe, zápolí na chodníku a nakonec ona chytí velkou lepenkovou krabici a hodí ji po něm a on jí to oplatí, jsou zase jako děti – jdu vpředu, konverzuju vážně se Sandem, ačkoli – taky on pošilhává po Mardou – nějak mu nedokážu sdělit (ani jsem se nepokusil), že Mardou je moje láska a že by teda bylo lepší, kdyby po ní nejel tak zřetelně, tak jako Jimmy Lowell, jeden barevný námořník, který zničehonic uprostřed mejdanu u Adama zavolal a přišel s jedním skandinávským druhem z lodi, podíval se zvědavě na Mardou a na mě: "Fičíš s ní v posteli?" a já na to: "Jo," a tu noc, kdy Art Blakey bubnoval jako šílený a kdy zpocený Thelonious Monk udával lokty rytmus celé generaci, koulel na kapelu bláznivě očima a tím je dirigoval, pořád jsem zdůrazňoval Yurimu, to je mnich a světec bopu, tehdy večer se ke mně Jimmy Lowell, ten správně ostrý frája, nahne a řekne: "Chtěl bych si pohrát s tvým kuřátkem" (jako za starých časů, kdy jsme si je s Leroyem vždycky prohazovali, takže mě to nešokuje), "nebudeš proti, když se jí zeptám?" a já povídám: "Ona nepatří mezi tyhle holky, jsem si jistý, že v daný chvíli věří jednomu chlapovi. Když se jí zeptáš, tak ti to, kámo, řekne sama" (tehdy jsem nepocítil žádnou bolest ani žárlivost, náhodou to byl zrovna večer před Žárlivým snem) – nedokážu Lowellovi říct, že je to – že chci – aby zůstala – aby byla, koktám, koktám, mou – nedovedu vypálit zpříma: "Hele, tohle je moje holka, co to kecáš, jestli ji zkusíš vypíchat, jdeme do sebe, to je ti snad jasný." – Takhle s děvkařem, jinak se zdvořilým, důstojným Sandem, velmi zajímavým mladým hochem, třeba: "Sande, Mardou je moje dívka a já bych byl radši, atd." – ale on po ní jede, a proto s námi trčí a jde s námi za roh ke 13 apoštolům, ale je to Yuri, kdo s ní začne zápasit a osahávat ji na ulici – takže když později odejdeme od 13 apoštolů (z toho lesbického baru, kde kromě zchátralosti nic nezůstalo, a přitom ještě před rokem tu vysedávali andělé v červených košilích jako vystřižení z Geneta či z Djuny Barnesové), sednu si na přední sedadlo v Sandově rachotině, aspoň nás zaveze domů, sedím vedle něj vpředu u spojky, aby se nám líp povídalo, a opět se vyhýbám Mardouině ženskosti, nechám jí místo, aby si sedla vedle mě dopředu k oknu – místo toho, než bys řekl švec, usadí svou prdelku za mě, překmitne sedadlo a vnoří se do zadního sedadla za osamoceným Yurim, aby spolu zápasili a špásovali, a teď tak intenzívně, že se bojím otočit, abych neviděl na vlastní oči, co se děje a jak se uskutečňuje sen (sen, který jsem každému vyžvanil, dokonce i Yurimu, a z kterého jsem udělal velkou událost).
Zastavíme u domovních dveří na Heavenly Lane a Mardou teď opile žvatlá (my dva se Sandem jsme opile rozhodli, že pojedeme do Los Altos, celá tahle naše partie, a vpálíme ke starému známému Austinovi Brombergovi a velký večer bude mít další pokračování): "Jestli pojedete k Brombergovi do Los Altos, tak jeďte vy dva, já s Yurim zůstanu tady" – srdce mi divoce zabušilo – zabušilo tak, že jsem ho poprvé poslouchal, a jeho souhlas mě korunoval a požehnal mi.
A pomyslel jsem si: "Tak, hochu, tady máš šanci, aby ses jí zbavil" (což jsem už tři týdny osnoval), ale najednou mi to v uších znělo hrozně falešně, už jsem tomu nevěřil, už jsem si nevěřil ani sám.
Ale než vejdeme dovnitř, chytí mě rozpálený Yuri na chodníku za ruku, zatímco Mardou se Sandem jde už nahoru po schodišti, kde jsou ty rybí hlavy: "Poslyš, Leo, opravdu nechci Mardou píchat, je do mě zblblá, ale chci, abys věděl, že ji nechci píchat. Pokud půjdete ven, tak se chci jedině vyspat ve vaší posteli, protože mám zítra rande." – Ale teď ani já samotný nemám chuť zůstat na noc v Heavenly Lane, když tu bude Yuri. A fakt už je v posteli, potichu, a musel bych tedy říct: "Vypadni z postele, abychom si tam mohli lehnout my, jdi si spát do toho nepohodlného křesla." – Takže tohle víc než cokoli jiné (jsem unavený a vzrůstá ve mně trpělivost a moudrost) mě přiměje, abych souhlasil se Sandem (taky se mu nechce zůstat), že můžeme stejně tak dobře jet do Los Altos a vzbudit starouše Bromberga, a já se obrátím k Mardou a mé oči říkají či navrhují: "Jen si zůstaň s Yurim, ty děvko," ale ona už chytla svůj cestovní košík či víkendový bágl a dává do něj můj zubní kartáček, hřeben, svoje věci, a teď to teda vypadá tak, že vyrazíme my tři – a taky že ano, Yuriho necháváme v posteli. – Cestou to už nevydržím a někde u Bayshore za nádherné noci vyplněné dálničními světly, ze které mi zbyla jen prázdnota, přičemž vyhlídka na "víkend" u Bromberga se změnila v hrůzné zahanbení, se zadívám na Mardou v okamžiku, kdy Sand vystoupil, aby koupil v bistru hamburgery: "Hopslas na zadní sedadlo za Yurim, proč jsi to udělala? a proč jsi říkala, že s ním zůstaneš?" – "To byla ode mě blbost, miláčku, byla jsem opilá." Ale já jí už dál nechci zaslepeně věřit – umění je krátké, život dlouhý – teď ve mně rozkvetlo dračí monstrum žárlivosti rozdivočené jak v nějakém tuctovém kresleném filmu: "S Yurim se celou dobu škádlíš, je to jako ten sen, o kterém jsem ti vyprávěl, to je na tom hrozné – Už nikdy neuvěřím, že sny se vyplňují." – "Ale kotě, tak to vůbec není," ale já jí nevěřím – mrknu se a vidím, že na tom mladíčkovi může oči nechat – neošálíš starého praktika, který se v šestnácti, ještě předtím, než mu Velký císařský utírač setřel Hadérkou Smutněnkou ze srdce mízu, zamiloval do nemožné kokety a švindlířky, to se vychloubám – cítím se tak mizerně, že se to nedá vydržet, stočím se na zadním sedadle, samotinký – oni pokračují v jízdě a Sand, který se chystal na čilý hovorný víkend, tu má najednou před sebou párek ponurých milostných válečníků, a přitom zaslechne vlastně jen útržek: "Ale mně nešlo o to, miláčku, aby sis to myslel," a tak se mu zřejmě v hlavě vybavuje incident s Yurim – ocitá se s otravnou dvojicí a musí jet celou tu štreku do Los Altos a se stejnou úporností, s jakou napsal půl miliónu slov svého románu, se nahýbá nad volant a žene auto poloostrovní nocí dál do svítání.
Na šedém úsvitě přijíždíme k Brombergovu domu v Los Altos, zaparkujeme a zazvoníme u domovních dveří, tři ostýchavci, já největší – a Bromberg schází rovnou dolů, hned s výkřiky burácivého halasného souhlasu – "Leo, já nevěděl, že vy dva se znáte" (tím myslí Sanda, kterého velmi obdivuje) a jdeme dovnitř, do pověstné bláznivé Brombergovy kuchyně na rum a na kávu. – Třeba byste řekli, že Bromberg je ten nejkouzelnější frajer na světě, má krátké tmavé vlnité vlasy, takové jako ta senzační holka Roxanne, kroutí se mu nad obočím jako hádci a velké skutečně andělské oči mu září, lezou z důlků, velké žvatlavé děcko, velký génius slova, napsal studie i eseje a vlastní asi vůbec největší soukromou knihovnu na světě (taky ho proslavila), přímo tady v domě, ta knihovna je dílem jeho erudice a velkého příjmu (to není pomluva) – dům zdědil po otci –teď se taky stal novým důvěrným přítelem Carmodyho a právě se spolu chystali vyrazit do Peru, aby pořádně okoukli indiánské kluky, povídali si o tom, diskutovali o umění a aby navštěvovali tamější literáty a podobné věci, tohle všechno jsem nutil Mardou až příliš poslouchat v našem milostném vztahu (výstřední akademické debaty), že už byla naprosto zdecimovaná z kultivované řeči, zálibné preciznosti, okaté uhlazenosti ve vyjadřování, což všechno vykulený obr Bromberg dokonale ovládal, až ho zachvacovaly extáze a křeče: "Ach, příteli, to je něco tak okouzlujícího a domnívám se, že je to mnohem, MNOHEM lepší než Gascoynův překlad, i když přesto soudím –" a Sand ho v tom dokonale imituje, což souvisí s jejich nedávným velkým setkáním a vzájemným obdivem – a tak pro ty dva, jako kdysi i pro mě, se z tohoto pošmourného svítání stává dobrodružství a z Friska metropolitní Velký Řím, ve kterém si povídají o literatuře, hudbě a umění, kuchyň je jako po náletu, Bromberg vyskočí, aby přinesl francouzské vydání Geneta tlusté na tři palce či staré vydání Chaucera nebo cokoli, na co se Sandem narazí, a Mardou je zachmuřená, v myšlenkách stále ještě u Yuriho (to si myslím já), sedí v kuchyni na kraji stolu nad vystydlou kávou a rumem – Ach jo, já sedím na stoličce, zarmoucený, zlomený, ukřivděný, a bude to ještě horší, piju jeden šálek za druhým a liju do sebe silný těžký mok – ptáci konečně kolem osmé začínají vyzpěvovat a Bromberg svým mohutným hlasem, mocnějších jsem moc nepoznal, rozvibruje hlubokými extatickými zvuky stěnu v kuchyni – zapne gramofon, drahý dům, kompletně a vkusně zařízený, jsou tady francouzská vína, ledničky, třírychlostní aparáty s reproduktory, sklep, atd. – chci se podívat na Mardou, nevím, jak bych se měl tvářit – a přitom se na ni vlastně bojím pohlédnout, protože vím, že v jejích očích naleznu jen úpěnlivou prosbu: "Neboj se, miláčku, řekla jsem ti, přiznala jsem svou pošetilost, fakt toho moc, moc, moc lituju –" ten její pohled "mocné lítosti" mé zraňuje nejvíc, jak se kradmo dívám a vidím ho...
Není záchrany, když i ti modří ptáčci jsou chmurní, zmíním se o tom Brombergovi, když se mě zeptá: "Co je s tebou dneska, Leo?" (vykutálený výraz pod obočím, chce mě rozesmát a povzbudit). – "To nic, Austine, víš, jen když se teď ráno dívám z okna, ptáci vypadají nějak chmurně." – (A předtím, když odešla Mardou nahoru na záchod, poznamenal jsem já, vousatý vyzáblý srandovní opilec, k těmto učeným gentlemanům něco o "nestálosti", určitě je to překvapilo, i když) – Ach, nestálosti!
Ale i přesto, že jsem byl zjevně nešťastně zadumaný a vyplňoval jsem tím celou místnost, snažili se nevšímat si toho a poslouchali nahrávky Verdiho a Pucciniho oper v hořejší obrovitánské knihovně (čtyři stěny od koberce ke stropu našlapané věcmi jako Objasnění Apokalypsy ve třech svazcích, kompletní dílo a básně Chrise Smarta, kompletní tohle a tamto, obrana toho či onoho, kterou napsal někdo, koho stěží znáš, v roce 1839, v roce 1638 –). Využiju příležitosti a řeknu: "Jdu si schrupnout," je už jedenáct, mám právo být unavený, seděl jsem na zemi a Mardou s majestátem dámy si přitom pěkně celou tu dobu seděla v rohu knihovny v lenošce (kde jsem onehdy spatřil sedět slavného jednorukého Nicka Spaina, když nám Bromberg v dobách větší pohody na začátku roku pouštěl originální nahrávku Pokroku hříšníka) a sama vypadá tak tragicky, tak ztraceně – tolik ji bolí moje bolest – můj žal vypůjčený z jejího – získávám pochopení – takže v návalu odpuštění a potřeby běžím a sednu si jí k nohám a sklopím hlavu na její koleno před ostatními, kterým je to teď ale naprosto fuk, tedy Sandovi, protože se hluboce pohroužil do hudby, do knih, do brilantní konverzace (mimochodem, takovýmto zálibám se nic na světě nevyrovná a mně to teď, i když unaveně, probíhá myslivnou, která si žádá epičnost, a vidím v obrysech celý svůj život, všechny známosti, lásky, obavy i cesty se mi opět vynořují ve velké neohraničené symfonii, ale už mi na tom tak moc nesejde kvůli této ženě, která váží 105 liber, navíc hnědé, jejíž drobné nehtíky na nohách se červenají v sandálech s řemínky, musím polknout) – "Ach, drahý Leo, PŘECI jen to vypadá, že se nudíš." – "Ale kdeže! jak bych se tady mohl nudit!" – Kéž bych nějak příjemněji uměl Brombergovi říct: "Kdykoli sem přijdu, mám nějaké problémy, vypadá to jako hrozná narážka na tvůj dům a pohostinnost, ale tak to vůbec není, copak nechápeš, že mám jen dnes ráno v srdci bolest a venku za oknem je ponuře" (a jak mu vysvětlit tu další návštěvu, kdy mě taky nepozval, ale kdy jsem k němu vpadl nad šedavým ránem s Charleyem Krasnerem a byla tam omladina a i Mary, přišli ještě další, chlastal jsem gin a Schweppes, zběsile jsem se zpil, ztracený, pak mě popadly chmury a vlastně jsem usnul za bílého dne uprostřed pokoje – a ty příčiny jsou dnes už tak vzdálené, i když pořád ještě jako by nepříznivě vypovídaly o kvalitě víkendu u Bromberga) – "Ne, Austine, je mi jen nanic –," Bezpochyby ho taky už Sand při tom šuškání zpravil, jak je to s milenci, když i Mardou seděla jako pěna – tak podivného hosta tady Bromberg snad ještě neměl, chudák podzemníkovská holka, zbitá*) černoška, co na sobě nemá šaty za víc jak dva dolary (to jsem bral velkoryse) a navíc ta zvláštní tvář, vážná a slavnostní, vypadala jak legrační, slavnostní, nejspíš asi nevítaný anděl v domě – a okolnosti tomu chtěly, že se fakt cítila nevítaná, jak mi řekla později. – Tak od nich ode všech zdrhnu, život nechám být, prostě všechno, a jdu se vyspat do ložnice (kde jsme tehdy s Charleyem nazí tančili mambu s Mary) a vyčerpaně se propadám do nových nočních můr, probudím se asi za tři hodiny a je neskonale čisté jasné zdravé šťastné odpoledne, ptáci ještě vyzpěvují, teď i děti štěbetají, prostě si připadám jako pavouk, který se probudí v prachovém zásobníku, a jako by svět nebyl pro mě, ale pro jiná stvoření, živější a stálejší a taky méně podléhající kaňkám nestálosti –
Zatímco spím, nasednou ti tři do Sandova auta a (spořádaně) si vyjedou na pláž, dvacet mil, hoši skočí do vody, zaplavou si, Mardou se prochází na pobřeží věčnosti, její prsty i chodidla k zulíbání se otlačují do bledého písku proti lasturkám, sasankám a potrhaným vyschlým chaluhám, které moře vyplavilo už dávno, vítr jí vyfoukává krátký účes, jako by Heavenly Lane navštívila Věčnost (tak se mi to jeví v posteli) (ještě ji vidím, jak se promenuje, špulí rty, neví co podniknout, když ji opustil Trpící Leo a je úplně sama, nedokáže švitořit s Brombergem a se Sandem o všemožných prkotinách v umění, co s tím?) – Takže po návratu přijde za mnou k posteli (po Brombergovi, který divoce vyběhne po schodech a vpálí do dveří: "PROBUĎ se, Leo, přece nechceš prospat celý den, byli jsme na pláži, to fakt není fér!") – "Leo," řekne Mardou, "nechtěla jsem s tebou spát, protože jsem se nechtěla vzbudit v Brombergově posteli v sedm večer, to už bych nezvládla, nemůžu –", čímž myslí svou terapii (na kterou už vůbec nechodila, protože jsem ji naprosto paralyzoval svými kunčofty a pitkami), svou úchylku, strach ze šílenství ji drtí a hrozí, že ji rozmačká v tomhle zmateném a hrozném životě se mnou, který už přestal být milostným dobrodružstvím, teď se navíc probudit vystrašeně z kocoviny v cizí posteli (cizí, přes laskavé, ale asi ne příliš srdečné přivítání) vedle Lea, toho neschopného chudáčka. – Náhle jsem se na ni zadíval, přestal jsem poslouchat ty upřímné opravdové prosby, spíš jsem se nechal okouzlovat světlem z jejích očí, co svítilo na Yuriho a nebyla to její vina, vždyť svítilo na celý svět po celý čas, moje světlo, ó lásko –
"Jsi upřímná?" – ("Bože ty mě děsíš," řekla mi později, "kvůli tobě si najednou připadám jak dva lidi, v jedné roli tě podvádím a v té druhé – to mě fakt vyděsilo –") ale když se ptám "Jsi upřímná?", cítím hroznou bolest, která se právě zrodila z toho zmateného, řvoucího snu ("Bůh je naladěn tak, že vytváří naše životy méně kruté než naše sny," tenhle citát jsem bůhvíkde onehdy viděl) – všechno to cítím a promítám si svá další, hrozná probuzení v kocovině u Bromberga a vůbec všechna probuzení v kocovině ve svém životě, cítím teď: "Hochu, tohle je jistý, neodvratný začátek konce, už moc daleko nedojdeš, kolik další zmatenosti ještě unese tvé vlastní tělo a jak dlouho vydrží pohromadě, když tvé duševno na něj neustále doráží – hochu, zemřeš, když ptáci smutní – to je znamení –." Ale spíš než myšlenky je ve mně řev, zapomínám na vize o své práci, kašlu na své pohodlí (zas takzvané staré dobré pohodlí), mozek si teď neustále rozdírám – zahrávám si s myšlenkou dělat na dráze – ó, bože, jakou nepřátelskou a bláhovou iluzi a naprostou zmatenost a šílenství si ve svém smutku vytváříme tam, kde by měla zůstat věrná láska – jako to já teď dělám s Mardou, která se nade mnou sklání, unavená, vážná, zasmušilá, dokáže prohlédnout skrz kůži (jak se potýká s neoholenými škaredinami na mé bradě) do mé hrůzy, a proto cítí všechnu bolest a bezútěšnost, která ze mě ve vibracích vychází, jak jsem to otestoval tím "Jsi upřímná?" a ona v tom správně poznala mé zoufalé volání jakoby ze dna hluboké studny – "Miláčku, pojďme domů."
"Musíme počkat na Bromberga, pojedeme společně vlakem – nejspíš –." A tak vstanu z postele, jdu do koupelny (kde jsem byl už předtím, zatímco byli na pláži, a nechal se unášet sexuálními vzpomínkami do mnohem divočejších a dávnějších víkendů u Bromberga, chudáček Annie, nenalíčená a s kudrlinkami ve vlasech, a Leroy, chudáček Leroy v pokoji dumá, co že tam jeho žena dělá, a Leroy později zoufale odjíždí do noci s vědomím, že jsme v koupelně něco kutili, a tak si teď připomínám tu bolest, co jsem tehdy ráno způsobil Leroyovi, jen abych trošinku nasytil toho červa a hada, který se nazývá sex) – jdu do koupelny, opláchnu se a scházím dolů, snažím se být veselý.
Přesto se nedokážu podívat Mardou zpříma do očí – v srdci mám: "Ach, proč jsi to udělala?" – a vyciťuju ve svém zoufalství proroctví toho, co má přijít.
— 26 —
— 27 —
Není to fajn, vědět, že se blíží zima –
a život bude kapánek
klidnější – a ty budeš doma
psát a dobře jíst a budeme
trávit příjemné noci zatočeni
jeden ve druhém – a teď jsi doma
odpočinutý a jíš dobře, protože
by ses neměl moc rozesmutňovat – a mně je
líp, když vím, že se cítíš dobře.
a
Napiš mi Cokoli.
Prosím, opatruj se
Tvá přítlekyně
a má lásko
a ach
A miluji tě
MARDOU
Prosím
— 28 —
Ale nejhlouběji v sobě jsem vždycky měl neblahou předtuchu a proroctví, že až přijdu na Heavenly Lane, zahnu ostře z chodníku, podívám se nahoru, a když se u Mardou bude svítit, tak se tam bude svítit – "Ale jednou, drahý Leo, se tam svítit pro tebe nebude" – a to je proroctví, které se neohlíží na žádné tvé Yurie a ani neslábne s hadem času. – "Jednoho dne tam nebude, až budeš chtít, aby tam byla, nebude se tam svítit, ty se budeš dívat nahoru a v Heavenly Lane bude tma a Mardou bude pryč a přijde to, až to budeš nejmíň očekávat a chtít." – Tohle jsem vždycky věděl – proletělo mi to hlavou tu noc, co jsem vylítl z taxíku, sešel se se Samem v baru, měl tam dva novináře, kupovali jsme drinky, prachy se mi vysypaly na zem, spěchal jsem, abych se namazal (skoncoval jsem se svou holčičkou!), vrazil jsem k Adamovi a Frankovi, zase jsem je vzbudil, zápasili jsme na zemi, Sam mi roztrhl tričko, smetl jsem lampu, vypil sám litrovku bourbonu jako za starých báječných časů pospolitosti, takhle pokračoval ten noční rachot a všechno k ničemu... probudím se ráno s definitivní kocovinou, která mi oznámí: "Příliš pozdě" – a vstanu, vrávorám ke dveřím přes tu spoušť, otevřu a odcházím domů, Adam, když slyší moje skuhrání, mi řekne: "Leo, běž domů a dej si řádný oddych," cítil, jak jsem na tom mizerně, i když nevěděl o Mardou a o mně – a doma jsem šoupal nohama, nemohl jsem tam vydržet, musel jsem vypadnout ven, jako by někdo měl brzy umřít, jako by ve vzduchu voněly kytky smrti, a šel jsem se vyplakat na nákladové nádraží v Jižním San Francisku.
Plakal jsem na nádraží, seděl jsem na plátu starého železa, nade mnou měsíc v novoluní a o kousek dál tratě staré South Pacific, plakal jsem, protože jsem se nejen vykašlal na Mardou a teď jsem si nebyl jistý, jestli jsem se na ni chtěl vykašlat, avšak kostky byly vrženy, ale taky že jsem cítil, jak nocí prostupují její mocné vzlyky a v závěrečné hrůze máme oba dva oči vytřestěné, uvědomujeme si, že se rozcházíme – ale jak vzhlédnu a čekám představy, spatřím náhle tvář své matky, avšak ne ve tváři měsíce, ale někde na obloze – jde vlastně o vzpomínku z toho samého dne, kdy jsem nemohl sedět na židli ani nic podnikat a mrákotně jsem si po večeři zdříml – zrovna když jsem se probudil k nějakému televiznímu programu s Arthurem Godfreyem, spatřil jsem nad sebou nakloněnou tvář své matky, její neproniknutelné oči, nehybné rty, kulaté líce a brýle, které svým leskem téměř zakrývaly její výraz, a já ho zprvu pokládal za vizi hrůzy, abych se roztřásl, ale neroztřáslo mě to – přemítal jsem o tom cestou a teď najednou na nádraží brečím nad svou ztracenou Mardou a docela hloupě, protože jsem to byl já, kdo se rozhodl ji odmrštit, byla to vize lásky mojí matky vůči mně – ta tvář bez výrazu (a výraz neměla, protože byla tak hluboce upřímná) se ke mně skláněla ve vizích mého spánku, ale s trochu pootevřenými rty, jako by trpěla a chtěla říct: ,,Pauvre Ti Leo, pauvre Ti Leo, tu souffri, les hommes souffri tant, y'ainque toi dans le monde j'va't prendre soin, j'aim'ra beaucoup ťprendre soin tous tes jours mon ange." – "Chudáčku Leo, ubohý Leo, ty trpíš, muži tak trpí, jsi sám samotinký na světě, budu se o tebe starat, ráda se o tebe postarám po všechny tvé dny, můj anděli." – Moje matka, ta je anděl – slzy se mi tlačí do očí, něco prasklo, jsem na dně – seděl jsem tak asi hodinu, přede mnou Butler Road a gigantický, dlouhatánský růžový neon BETHLEHEM WEST COAST STEEL a hvězdy na nebi, kolem fičí Zipper a vůně uhelného kouře z lokomotiv, jak tam sedím a nechám je míjet, a ještě dál po trati v té noční temnotě kolem letiště v Jižním San Francisku spatříš zkurvené červené světlo, signální světlo letící k Marsu, jak plave v tmavých velkých rudých majácích, které vystřelují nahoru a dolů a vysílají ohnivé záblesky do neskonale čisté líbezné starokalifornské oblohy ztracené neposkvrněnosti v pozdní smutné noci letního času podzimu, jara, babího léta, zimy, vysoko jako stromy – jediný člověk ze South City, který odešel z útulného předměstského domova, aby se schoval mezi nákladní vagóny a přemýšlel – zlomený. – Něco se ve mně uvolnilo a spadlo – a pomyslel jsem si: ó, ty živote mé duše a dobrotivý Bože či to, co mě sem přivedlo, abych trpěl a sténal a ještě se proviňoval, a kdo mi dává tělo a krev, věci tak bolestné, to –ženy myslí všecko dobře – to jsem věděl – ženy milují, ohýbají se před tebou – zradit lásku ženy je stejně snadné jako si plivnout na nohy, na vlastní hliněné nohy –
Ten náhlý krátký pláč na nákladovém nádraží a proč, to jsem opravdu nechápal a ani nemohl – říkal jsem si v duchu hluboko v sobě: "Vidíš tvář ženy, která je tvojí matkou a tolik tě miluje a po léta tě chrání, tebe, takového vandráka, opilce – nikdy si ani trochu nepostěžovala – protože ví, že ve svém nynějším rozpoložení nemůžeš jít do světa a starat se o sebe, dokonce ani nemůžeš najít a udržet si lásku jiné ženy, která by tě ochraňovala – a to vše, protože jsi hloupoučký Ti Leo – ztracený v hluboké tmavé jámě noci pod hvězdami světa, zesláblý, každý na tebe kašle, a teď jsi odhodil lásku téhle dívenky, protože jsi potřeboval další sklenku pro hulvátského zloducha z odvrácené strany svého šílenství."
A jako pokaždé.
Skončilo to velkým zármutkem na Price Street, když jsem se s Mardou setkal v neděli večer podle svého rozvrhu (v tom týdnu jsem napsal rozvrh, když jsem přemítal na dvorku v marihuanovém blouznění: "To je nejchytřejší program, co jsem kdy vymyslel, takhle se můžu plně věnovat milostnému životu," vědomý si toho, jak je na tom Mardou s Reichem, a současně napíšu ty tři romány a budu proslulý – atd.) (rozvrh jsem rozepsal a poslal Mardou, co na to řekne, stálo v něm: "Jít k Mardou v 9 večer, spánek, návrat následujícího dne v poledne a odpoledne psát a povečeřet, po večeři odpočinek a pak opět k Mardou v 9 večer" s prázdnými místy, kdybychom přes víkend "chtěli snad jít ven") (to jsem vymazal) – tak s tímto rozvrhem v hlavě a po víkendu stráveném doma jsem vkročil do toho hrozného – vypálil jsem zkrátka k Mardou v neděli večer v 21 hodin podle rozvrhu, v jejím okně se nesvítilo ("Zrovinka jak jsem věděl, že to jednou přijde") – ale na dveřích je vzkaz, a pro mě, čtu ho, když jsem se napřed rychle vymočil na záchodě na chodbě – "Drahý Leo, vrátím se ve 22.30," a dveře jsou (jako vždy) nezamčené, jdu dovnitř počkat a čtu si Reicha – opět s sebou nosím svého velkého, zdravého Reicha, prozíravou knihu, a aspoň budu připravený "pěkně jí to tam projet", jestli to má skončit ještě tuhle noc, a sedím tam, těkám očima a kuju plány – 23.30 a stále ještě nepřišla – začínám mít obavu – schází mi – ("Leo," řekla mi později, "já si fakt myslela, že je mezi námi konec, že už se vůbec nevrátíš") – a přece tam pro mě nechala ten féerický vzkaz, vždycky a ještě i teď doufá a nechce mě ranit a nechat čekat ve tmě – ale protože se ve 23.30 nevrací, vystřelím ven k Adamovi, nechám jí tam vzkaz, aby zavolala, a k tomu dodatek, který po chvíli vymažu – prostě chumáč drobných detailů, které pílí k velkému zármutku na Price Street, a dojde k němu po tom, co spolu strávíme "úspěšnou" milostnou noc, kdy jí řeknu: "Mardou, stala ses mi mnohem dražší po tom všem, co se přihodilo," a proto, jak se shodneme, ji dokážu lépe uspokojit, takže to konečně dostane – vlastně dvakrát, a poprvé – strávíme sladce celé odpoledne jakoby znovu sjednoceni, ale občas se na mě chudinka Mardou podívá a řekne: "Ale fakt bychom s tím měli praštit, nikdy jsme nepodnikli nic společného, chystali jsme se do Mexika, potom ses chystal najít si práci a měli jsme žít spolu a vzpomeň si na nápad s podkrovím, samý přelud, který nemohl vyjít, protože jsi ho nevytlačil ze své hlavy ven do světa, nepotýkal ses s tím a já, já teda taky ne – kolik týdnů jsem už nebyla u své psychoterapeutky." (Tentýž den jí napsala hezký dopis, ve kterém se omluvila a prosila, jestli by za pár týdnů nemohla zase chodit a poradit se o své ztracenosti, a já jí to odsouhlasil.) – To vše se zneskutečnilo v okamžiku, kdy jsem dorazil na Heavenly Lane na konci toho dne, kdy jsem ve chmurách přebýval doma a plakal na nákladovém nádraží, a spatřil jsem, že se u ní nesvítí (jak mi bylo dokonale přislíbeno), ale ten vzkaz nás na chvilku ještě zachrání, shledám se s ní tu noc o něco později, když mi nakonec přece jen zavolá k Adamovi a řekne, abych přišel k Řitě, kam donesu pivo a pak ještě přijde Mike Murphy a přinese taky pivo – a je z toho další pošetilá noc uřvané opilecké zábavy. – Ráno Mardou řekne: "Pamatuješ si něco z toho, co jsi říkal v noci Mikeovi a Řitě?" – a já: "To víš že ne." – Celý den si půjčujeme z blankytného nebe, je sladký – milujeme se a snažíme se slibovat si maličkosti – že nikam nebudeme chodit, ale večer řekne: "Pojďme do kina" (za její skromňoučké peníze ze šeku). – "Jéžiš, utratíme všecky tvé prachy." – "No a co, kašlu na to, utratím je a žádný fraky," s velkým důrazem – tak si natáhne své černé sametové kalhoty a stříkne na sebe nějaký parfém a já vstanu, přivoním jí ke krku a, bože, jak sladce voníš – a toužím po ní víc než kdy předtím, ztrácí se v mém objetí – z rukou mi vyklouzává jako prach – něco neklape. – "Sekl jsem tě, jak jsem vypálil z taxíku?" – "Leo, to bylo něco šíleného, takového maniaka jsem ještě neviděla." – "Promiň." – "Ja vím, že je ti to líto, ale šílenější chování jsem ještě neviděla a pokračuje to a je to pořád horší a třeba teď, ale kruci – pojďme někam do kina." – Tak jdeme ven a ona má na sobě krátký červený pršák, který jsem ještě neviděl, co mi ještě zlomí srdce, a černé sametové kalhoty a střihá to vedle mě, v těch krátkých černých vlasech vypadá tak zvláštně jako – jako někdo v Paříži – já mám na sobě jen staré nezničitelné brzdařské kalhoty a boty ze železnice a pracovní košili bez spodního tílka a náhle je venku studený říjen s poryvy deště, tak se jí klepu po boku, jak spěcháme po Price Street – směrem k Market Street, k biografům – připomínáme si odpoledne, kdy jsme se vraceli od Bromberga – něco se nám oběma vzpříčilo v krku, já nevím co, ona ano.
"Brouku, chci ti teďka něco říct, ale ještě než ti to řeknu, chci, abys mi dopředu slíbil, že i přesto se mnou půjdeš do kina." – "Jasně." – A samozřejmě jsem po chvíli dodal: "O co jde?" – Myslím si, že to souvisí s tím "fakt už to tutově, definitivně skončeme, už to nechci dělat, ne že bych tě neměla ráda, ale teď už nám je nebo by mělo být zřejmý –" takový nějaký argument, který dokážu zlomit jako dřív, když řeknu: "Ale hele, podívej, mám, počkej –" protože muž vždycky přinutí malou ženu, aby se ohnula, byla stvořena k ohýbání, ženy byly – a tak sebejistě očekávám podobnou řeč, i když se cítím mizerně tragicky ponuře a vzduch je ledový. – "Víš, tehdy v noci" (chvíli stráví ujasňováním, jak po sobě šly předešlé večery – a já jí pomáhám, aby si vzpomněla, a paži mám kolem jejího pasu, rychlou chůzí se blížíme ke křehkým vyšperkovaným světlům Price Street a Columbus Street, k tomu starému koutu North Beach, tak magickému a teď ještě magičtějšímu, když si jej v duchu vybavuju ze dřívějších momentů svého života v San Francisku, zkrátka, skoro se tetelím ve svém doupěti – shodneme se, že v každém případě má na mysli sobotní noc, což byla ta noc, kdy jsem plakal na nákladovém nádraží – ten náhlý, jak říkám, krátký pláč, ta vize – vlastně se ji snažím přerušit a říct jí to, snažím se si taky představit, co za hrůzu mi chce říct o té sobotní noci, že bych to měl vědět –).
"Víš, šla jsem k Dantemu a neměla jsem chuť tam trčet, snažila jsem se vypadnout – a Yuri se snažil mi dělat společnost – a někomu volal – a já byla u telefonu – řekla jsem Yurimu, že ho volají" (takhle nesouvisle) "a zatímco byl v telefonním boxu, vypálila jsem domů, protože jsem byla groggy – brouku, ve dvě ráno přišel a zaklepal na dveře –"
"Proč?" – "Aby se vyspal, byl opilý, vrazil dovnitř – a – víš –." "Hm?"
"Víš, zlato, pomilovali jsme se," – to bezva slovo – když ho vyslovila, nohy mě nesly dál a chodidla s jistotou našlapovala, ale spodní část žaludku se zbortila do kalhot či do slabin a tělo zažilo pocit hlubokého rozpuštění, kleslo do něčeho měkkého někam, nikam – pojednou byla ulice tak bezútěšná, kolemjdoucí lidé tak odporní, světla k nepotřebě, jen aby svítila na tenhle... tenhle jedovatý svět – šli jsme po dlažbě, když řekla "pomilovali jsme se", a musel jsem se soustředit, abych se dostal zpátky na obrubník, a nepodíval jsem se na ni – vzhlédl jsem po Columbus Street a napadlo mě rychle odejít, bleskově, jako tehdy u Larryho – neodešel jsem – řekl jsem: "Nechce se mi žít v tomhle odporném světě" – ale tak tiše, že mě stěží slyšela, možná vůbec ne, a jestli ano, tak to nekomentovala, ale po chvíli dodala pár slov, něco na způsob: "Ještě nějaký maličkosti, jako že – ale nebudu to teď rozebírat – třeba," zajíkavě a pomalu – a přitom svižně mažeme ulicí ke kinu – dávají Udatné býky (plakal jsem nad matadorovým zármutkem, když mu nejlepší přítel odjede s jeho dívkou do hor v jeho vlastním autě, plakal jsem i nad býkem, o kterém jsem věděl, že zemře, protože býkům velké smrti je souzeno zemřít v pasti, které se říká býčí aréna) – chtěl jsem utéct od Mardou pryč. ("Hele, podívej," řekla mi, není to ani týden, když jsem najednou začal mluvit o Adamovi a o Evě a vyjádřil jsem se o ní jako o Evě – ženě, jejíž krása donutí muže, aby udělali cokoli, "nejsem žádná Eva.") – Ale teď na tom nesejde – jdeme vedle sebe, pak se znenadání zastaví na opršelém chodníku a podráždí mě tím, že chladně řekne: "Potřebuju šátek," a otočí se a vejde do obchodu a já se otočím a následuju ji naštvaně tři metry za ní, uvědomím si, že fakt nevím, co se mi mlelo v hlavě od Price Street a Columbus Street, vždyť už jsme teď na Market Street – zatímco je v obchodě, jsem definitivně rozpolcený, neměl bych teď odejít, jízdenku mám, stačí to bleskově švihnout přes ulici a jet domů, až vyjde, uvidí, že jsi odešel, pozná, že jsi porušil slib o kině, tak jako jsi porušil fůru slibů, ale tentokrát bude vědět, že na to máš velké samčí právo – ale to vše ještě nestačí – připadám si, jako by mě Yuri probodl – Mardou mě opustila a zahanbila – otočím se, že se naslepo podívám do obchodu, zrovna přichází, na hlavě má nachový fosforeskující šátek (protože právě začaly padat velké dešťové kapky a ona nechce, aby jí déšť porušil vlasy, které si pečlivě do kina načesala, a tak tu trochu peněz utrácí za šátky.) – V kině ji po patnáctiminutovém vyčkávání chytím za ruku, ne že bych na to myslel, vůbec ne, na to jsem moc šílel, ale cítil jsem, že by to v té chvíli pokládala za příliš ponížené, kdybych ji vzal za ruku v kině jako milenku – ale vzal jsem ji za ruku, byla teplá a ztracená – neptej se moře, proč jsou oči tmavooké ženy zvláštní a ztracené – vyšli jsme z kina, já sklíčený, ona soustředěná, abychom rychle přešli chladnou ulicí k autobusu, a tam na autobusové zastávce ode mě poodešla, aby mě odvedla čekat na teplejší místo, a já (jak už jsem říkal) jsem ji v duchu obvinil z toho, že je šlapka.
Po příchodu domů, kdy jsme si sedli, ona mně na klín, když jsme si předtím dlouze a příjemně popovídali s Johnem Golzem, který přišel za ní, ale našel tam také mě, a tak jsem mohl odejít, ale ve své nové náladě jsem mu chtěl ukázat, že ho respektuju a mám rád, bavil jsem se s ním a on se zdržel dvě hodiny – vlastně jsem viděl tu Mardouinu otrávenost, jak si s ní povídal o věcech z literatury, které ji nezajímají nebo které dávno zná – chudinka Mardou.
Když odešel, uvelebil jsem si ji do klína a ona povídala o válce mezi muži: "Válčí mezi sebou, žena je pro ně kořist, a vy dva jste na tom teď tak, že pro Yuriho má tvoje kořist menší cenu."
"Jo," říkám smutně, "ale stejně jsem měl dát na toho starého feťáka, který říkal, že milenku najdeš na každém rohu – vole, všechny jsou na jedno brdo, neuvazuj se na jednu."
"To není pravda, ne, to jen Yuri teďka chce, abys za ním zašel k Dantemu, a oba dva se zasmějete a pomluvíte mě a shodnete se, že ženy jsou dobrý do postele a je jich habaděj. – Připadá mi, že jsi stejný jako já – toužíš po jedné lásce – chci říct, že lidé mají podstatu v ženě, ta podstata tam je" ("Ano," říkám si, "je tam podstata, to tvý lůno") "a muž ji má v rukách a utíká pryč, aby stavěl nabubřelý konstrukce." (Právě jsem jí přečetl pár prvních stránek z Plaček nad Finneganem a vysvětlil jí to, tam, kde Finnegan pořád staví "obrbu–dovy obrbudovy" na březích Liffey – blbec jeden!)
"Nebudu nic říkat," pomyslel jsem si – "Řekneš si, že nejsem chlap, když nezačnu jančit?"
"To je jako ta válka, co jsem ti říkala."
"Ženy taky vedou války –"
Ach, co si počnem? uvažuju – teď půjdu domů a všemu je nepochybně konec, nejen že je znuděná a má mě po krk, ale taky mě proklála mečem cizoložství, byla nestálá, jak to prorokoval sen, ten prokletý sen – spatřím sebe, jak chytám Yuriho za košili a svalím ho na zem, vytáhne jugoslávský nůž, chytnu židli, abych ho s ní rozčísl, každý to sleduje... ale pak rozvádím své denní snění a pohlédnu mu do očí a náhle spatřím pronikavý pohled šaška – anděla, pro kterého je život na zemi jediným šprýmem, a uvědomím si, že i tohle s Mardou byl šprým, a pomyslím si: "Legrační anděli, který jsi sestoupil mezi podzemníky."
"Kotě, je to na tobě," řekne mi nakonec, "jak často mě chceš vidět a tak – ale, jak říkám, chci být nezávislá."
A já jdu domů, když jsem ztratil její lásku.
A píšu tuhle knihu.
— 29 —
