III.
A právě to byla chyba, řekl si Daniels. Neměl se vůbec zmiňovat o naslouchání hvězdám. Dokud to neudělal, rozhovor probíhal dobře. Thorne mu samozřejmě nevěřil, ale drápkem se chytil, byl by býval poslouchal dál a snad by za tou záležitostí byl i šel, byť nepochybně potají a nesmírně opatrně.
Daniels věděl, že na vině byla jeho posedlost tím stvořením ve skále. Na minulosti nezáleží - důležitý je ten tvor, a aby o něm mohl mluvit, aby vysvětlil, odkud ví, že tam je, musel se zmínit o svém naslouchání hvězdám.
Mělo ho to napadnout, říkal si. Měl držet jazyk za zuby. Ale měl před sebou člověka, který, ač pochyboval, byl ochotný vyslechnout ho bez výsměchu a Daniels toho ve své vděčnosti řekl příliš mnoho.
Plamínek olejové lampy zavěšené nad kuchyňským stolem se třepetal v závanech průvanu pronikajícího špatně těsnícími okenními rámy. Když skončil s prací, zvedl se vítr a jeho nárazy nyní otřásaly domem. Na opačném konci místnosti oheň v kamnech vrhal přátelské, mihotavé odlesky na podlahu i na komínovou rouru jakoby v odpověď na vítr, který se proháněl v komíně a vydával bublavé, savé zvuky.
Thorne se zmínil o psychiatrovi, upamatoval se Daniels, a možná by někoho takového měl navštívit. Možná, že než se pokusil obrátit něčí pozornost na to, co vidí, či slyší, se měl snažit zjistit, čím to je, že dokáže vidět a slyšet takové věci.
Změnila ta rána do hlavy nějaký proces v jeho mozku tak, že získal nové schopnosti? Bylo možné, že jeho mozek byl tak vyvedený z rovnováhy, tak nově uspořádaný, aby uvedl do hry nějaká skrytá nadání, která by se třeba v příštích tisíciletích vyvinula přirozenou evolucí? Způsobilo snad zranění mozku evoluční zkrat a poskytlo mu - jenom jemu jedinému - tyto schopnosti, tyto smysly možná i o milión let dříve?
Znělo to… nu, ne snad rozumně, ale jako jedno z možných vysvětlení. Vzdělaný člověk by to ovšem mohl vysvětlit i jinak.
Odsunul se i s židlí od stolu a přešel ke kamnům. Sehnul se, sebral z truhlíku kus dřeva a přiložil jej, přidal ještě jeden menší a kamna zavřel. Některého z příštích dní, řekl si, bude muset uvést do provozuschopného stavu krb.
Vyšel ven, zůstal stát na verandě a vyhlížel ke kopcům nad řekou. Vítr vál od severu, hvízdal kolem rohů budovy a hučel v roklích, které se táhly k řece, avšak nebe bylo čisté, vymetené větrem a poseté hvězdami, jejichž světlo se chvělo v bouřlivém ovzduší.
Při pohledu na hvězdy ho napadlo, co asi tak mohou právě říkat, ale poslouchat se je nesnažil. Naslouchat hvězdám vyžadovalo velké úsilí a soustředěnost. Poprvé jim naslouchal právě v takové noci, jako byla tato; stál tehdy na verandě a přemítal o tom, zda mezi sebou hvězdy mluví a co tak mohou říkat. Bláznivá, přelétavá myšlenka, divoká představa, snění s otevřenýma očima, avšak když už ho to napadlo, pokusil se zaposlouchat. Už když se o to snažil, věděl, že je to bláznovství, ale byl na své bláznovství hrdý a říkal si, jaké má štěstí, že si může dovolit takovou pošetilost, jako je naslouchat hvězdám - asi tak, jako dítě může věřit v Santa Clause nebo ve Velikonočního králíčka. Naslouchal a slyšel a byl udiven, protože naprosto nepochybně tam někde spolu mezi různými místy rozmlouvaly cizí bytosti. Bylo to, jako by je poslouchal na skupinové telefonní přípojce, pomyslel si, ale byla to přípojka, která obsáhla milióny, možná miliardy dálkových hovorů. Vedených samozřejmě ne slovy, ale něčím (snad myšlenkami), co bylo stejně názorné jako slova. Ne všechno bylo srozumitelné - ve skutečnosti nerozuměl mnohému, snad proto, že mu jeho prostředí a vzdělání neposkytovalo dostatečný základ pro pochopení. Sám se přirovnával k australskému domorodci, který poslouchá diskusi jaderných fyziků o nové teorii.
Když brzy nato prozkoumával mělkou jeskyni v Kočičí skále, zachytil první známku přítomnosti toho stvoření pohřbeného v kameni. Možná, napadlo ho, že kdyby nebyl naslouchal hvězdám, kdyby nebyl věděl, že jim dokáže naslouchat, kdyby tím nasloucháním nebyl cvičil svou mysl, nebyl by zasl…
