Hra se skleněnými perlami (Hermann Hesse)

Pokus o obecný srozumitelný úvod do její historie

"... non entia enim licet quodammodo levibusque hominibus facilius atque incuriosius verbis reddere quam entia, verumtamen pio diligentique rerum scriptori plane aliter res se habet: nihil tantum repugnat ne verbis illustretur, at nihil adeo necesse est ante hominum oculos proponere ut certas quasdam res, quas esse neque demonstrari neque probari potest, quae contra eo ipso, quod pii diligentesque viri illas quasi ut entia tractant, enti nascendique facultati paululum appropinquant."

Albertus Secundus
tract. de cristall. spirit. ed. Clangor et Collof. lib.I. cap. 28

V rukopisném překladu Josefa Knechta:

"... neboť dají-li se v jistém ohledu, a to u lidí lehkovážných, věci neexistující snáze a s menší odpovědností znázornit pomocí slov než věci jsoucí, pak u zbožného a svědomitého dějepisce je tomu právě naopak: nic se zn zorňování pomocí slov tolik nevymyká a přitom nic není nezbytnější než lidem ukázat, že jisté věci, jejichž existence není ani doložitelná, ani pravděpodobná, jež se však právě proto, že zbožní a svědomití lidé s nimi zacházejí, jako by existovaly, přivědějí o krůček blíž k bytí a možnosti zrození."

Naším záměrem je uchovat v této knize to málo, co jsme byli s to nalézt ze životopisného materiálu o Josefu Knechtovi, zvaném Ludi Magister Josephus III., jak je také uváděn v archivech Hry se skleněnými perlami. Nejsme nikterak slepí vůči skutečnosti, že takovýto pokus je či se zdá být v určitém rozporu s panujícími zákony a zvyklostmi duchovního života. Vždyť právě smazání všeho individuálního, co nejdokonalejší začlenění jednotlivce do Hierarchie instituce výchovy a věd je jedním z nejvyšších principů našeho duchovního života. A tento princip byl pak v dlouhé tradici uskutečňován do té míry, že je dnes neobyčejně obtížné, ba v mnoha případech naprosto nemožné se o jednotlivých osobách, které Hierarchii vynikajícím způsobem sloužili, dopátrat životopisných a psychologických jednotlivostí; mnohdy nelze ani zjistit jména osob. Ke znakům duchovního života naší provincie prostě patří, že jeho hierarchické organizaci je vlastní ideál anonymity a že se také uskutečňování tohoto ideálu velmi přibližuje.

Jestliže jsme pěesto trvali na tom, že se pokusíme něco o životě Magistra Ludi Josefa III. zjistit a n znakově si pro sebe načrtnout obraz jeho osobnosti, pak jsme tak neučinili, jak věříme, kvůli kultu osobnosti či z neposlušnosti vůči zvyklostem, nýbrž pouze ve smyslu služby pravdě a vědě. Myšlenka je to stará: čím nějakou tezi formulujeme výrazněji a neúprosněji, tím neodolatelněji volá po antitezi. Uznáváme a ctíme myšlenku, která je základem anonymity našich úřadů a našeho duchovního života. Avšak pohled do prvotních dějin právě tohoto duchovního života, zejména do vývoje Hry se skleněnými perlami, nám neodbytně ukazuje, že každá fáze vývoje, každé rozvinutí, každá změna, každý podstatný zásah, a již si ho lze vykládat jako pokrokový či konzervativní, nevyhnutelně sice nevede k jeho jedinému a vlastnímu původci, avšak vyjevuje svou nejzřetelnější tvář právě v osobě toho, kdo onu změnu zavedl, kdo se stal nástrojem přeměny a zdokonalení.

Ovšem to, co pod označením osobnost chápeme dnes, je cosi podstatně jiného než to, co tím mínili životopisci a historikové dřívějších dob. Pro ně, a to zejména pro autory těch časů, kdy vysloveně převládaly tendence životopisné, bylo podle našeho úsudku podstatným rysem nějaké osobnosti zjevně to, v čem se odchylovala, v čem se protivila normě, v čem byla jedinečná , ba přímo její patologičnost, kdežto my lidé dneška o významných osobnostech hovoříme vůbec až tehdy, setkáme-li se s lidmi, jimž se stranou veškeré originality a vší výlučnosti zdařilo co nejdokonaleji se začlenit do obecnosti, celku, co nejdokonaleji sloužit nadosobní sféře. Podíváme-li se na věc blíže, byl tento ideál znám už ve starověku: postava "mudrce" či "člověka dokonalého" u starých Číňanů například anebo ideál sokratovské nauky o ctnostech se od našeho dnešního ideálu dá stěží odlišit, a leckterá velká duchovní organizace, jako třeba římská církev v dobách své největší moci, znala rovněž podobné zásady, a mnohé z jejích největších postav, svatý Tomáš Akvinský kupříkladu, stejně jako rané řecké plastiky, se nám jeví spíše jako klasičtí představitelé typů než jako jednotlivci. Nicméně v dobách před reformací duchovního života, která se započala ve dvacátém století a jejímiž jsme dědici, se onen ryzí starý ideál zjevně téměř naprosto vytratil. Žasneme, čteme-li v životopisech z oněch dob například rozsáhlá líčení, kolik měl hrdina sourozenců anebo jaké jizvy a šrámy na duši v něm zanechalo odpoutávání od dětství, puberta, zápas o uznání a boj o lásku. Nás lidi dneška nezajímá ani hrdinova patologie, ani jeho rodinná historie, ani jeho pudový život, zažívání či spánek. Nijak zvlášť důležitá pro nás není ani jeho duchovní prehistorie, jeho výchova na základě studia oblíbených oborů, oblíbené četby atakdále. Pro nás je hrdinou a zvláštního zájmu hoden pouze ten, kdo od přirozenosti a výchovou dospěl do stavu, že svou osobu téměř naprosto nechal rozplynout v její hierarchické funkci, aniž by přitom ztratila svou silnou, svěží, obdivuhodnou podnětnost, která vytváří vůni a hodnotu individua. A vzniknou-li mezi osobou a Hierarchií konflikty, pak právě v těchto konfliktech spatřujeme zkušební kámen pro velikost osobnosti. Jak málo souhlasíme s rebely, jež žádostivosti a vášně ženou do roztržky s Řádem, s tím větší úctou si připamatováváme oběti, ty vpravdě tragické.

Zde pak, u hrdinů, u těchto vskutku příkladných lidí, se nám zájem o osobu, o jméno, tvář a vzezření jeví jako dovolený a přirozený, vždy i v té nejdokonalejší hierarchii, nejbezvadněji fungující organizaci nikterak nespatřujeme mašinerii složenou z mrtvých a vlastně lhostejných částí, nýbrž živoucí tělo, pozůstávající z takových složek a oživované takovými orgány, z nichž všechny mají svou svébytnost a svobodu a podílejí se na zázraku života. V tomto smyslu jsme se snažili získat zprávy o životě Josefa Knechta, Mistra Hry se skleněnými perlami, a zejména o všem, co sám napsal, a také jsme se dopídili vícerých rukopisů, jež považujeme za hodny toho, aby byly čteny. Co hodláme o Knechtově osobě a životě sdělit, je mnohým členům Řádu a zejména hráčům Hry se skleněnými perlami již zcela či zčásti známo, a proto se naše kniha neobrací pouze k tomuto okruhu, nýbrž doufá v porozumění čtenářů i mimo něj.

Pro onen užší okruh by naší knize nebylo zapotřebí žádného úvodu ani komentáře. Ježto je však naším přáním, aby si život a spisy našeho hrdiny získaly čtenáře i mimo Řád, připadá nám poněkud obtížná úloha, aby právě těmto méně obeznámeným kniha na počátku poskytla malé populární uvedení do smyslu a historie Hry se skleněnými perlami. Zdůrazňujeme, že tato předmluva je a chce být populární a nikterak si neklade nárok na to, aby vysvětlovala otázky týkající se problémů Hry a její historie diskutované uvnitř Řádu samého. K objektivní prezentaci tohoto tématu ještě zdaleka nenastal čas.

Nechť tedy čtenář od nás neočekává úplnou historii a teorii Hry se skleněnými perlami, nebyli by toho dnes schopni ani důstojnější a zdatnější autoři, než jsme my. Takový úkol zůstává vyhrazen pozdějším dobám, pokud zdroje k němu, jakož i duchovní předpoklady dříve nezaniknou. O to méně má toto naše pojednání být učebnicí Hry se skleněnými perlami, žádná totiž nikdy ani nebude napsána. Herním pravidlům této Hry všech her se nelze naučit jinak než běžnou, předepsanou cestou, kter si vyžaduje mnoha let, a nikdo ze zasvěcenců by nikdy nemohl mít zájem na tom, aby naučení herním pravidlům usnadnil. Tato pravidla, znaková řeč a gramatika Hry, představují určitě druh vysoce vyvinutého tajného jazyka, na němž se podílí vícero věd a umění, zejména však matematika a hudba (popřípadě hudební věda), a která je s to vyjadřovat a do vzájemného vztahu uvádět obsahy a výsledky téměř všech věd. Hra se skleněnými perlami je tedy hrou s veškerými obsahy a hodnotami naší kultury, hraje si s nimi tak, jako si v dobách rozkvětu umění nějaký malíř nejspíše pohrával s barvami své palety.

Co lidstvo ve svých tvůrčích dobách vytvořilo ve sféře poznatků, vysokých myšlenek a uměleckých děl, co následná období učeného promýšlení vyjádřila pojmově a učinila z toho intelektuální vlastnictví, s celám tímto obrovitým materiálem duchovních hodnot hraje hráč Hry tak, jako varhaník na varhany, přičemž tyto varhany mají stěží představitelnou dokonalost, jejich manuály a pedály snímají celý duchovní vesmír, jejich rejstříků je téměř bezpočtu, teoreticky by se s tímto nástrojem dal hrou reprodukovat veškerý duchovní obsah světa. Manuály, pedály a rejstříky jsou stanoveny, měnit jejich počet a uspořádání a pokoušet se je zdokonalit je možné už jen teoreticky: obohacování herního jazyka včleňováním nových obsahů podléhá co nejpřísnější kontrole ze strany Nejvyššího vedení Hry. Naproti tomu je v rámci této stanovené soustavy anebo, abychom se přidržovali užitého obrazu, v rámci složité mechaniky těchto obrovitých varhan dán jednotlivému hráči celý svět možností a kombinací, a aby mezi tisíci přísně provozovanými hrami pouhopouhé dvě se navzájem podobaly víc než povrchově, je téměř zcela vyloučeno.

I kdyby se přihodilo, že by si někdy dva hráči náhodou zvolili pro obsah své hry přesně tentýž úzký výběr témat, mohly by obě hry podle způsobu myšlení, charakteru, nálady a virtuozity hráčů probíhat a vypadat naprosto rozdílně.

Koneckonců závisí zcela na historikově libovůli, kam až chce zpětně umístit počátky a prehistorii Hry se skleněnými perlami. Nebo jako každá veliká myšlenka nemá ani Hra vlastně počátek, nýbrž zde byla, totiž právě myšlenkově, odedávna. Její prvotní podobu jako myšlenku, jako tušení a ideál, nacházíme již v mnohěch dřívějších dobách, tak například u Pythagora, poté v pozdním období antické kultury, v helénisticko-gnostickém okruhu, neméně u starých Číňanů, pak opět na vrcholech arabsko-maurského duchovního života, a nato vede stopa její prehistorie dále přes scholastiku a humanismus k matematickým akademiím sedmnáctého a osmnáctého století a posléze až k filozofiím romantiky a runám magických snů Novalisových. V každém pohybu ducha proti ideálnímu cíli nějaké universitas litterarum, v každé platonské akademii, každé pospolitosti nějaké duchovní elity, v každém pokusu o přiblížení mezi vědou a uměním či vědou a náboženstvím tkvěla jako základ tatáž věčná myšlenka, která pro nás nabyla podoby ve Hře se skleněnými perlami. Duchové jako Abélard, jako Leibniz, jako Hegel bezpochyby znali sen zachytit duchovní univerzum do soustředných soustav a živoucí krásu sféry ducha a sféry umění sjednotit s magickou formulační silou exaktních disciplin. V době, kdy hudba a matematika téměř současně prožívaly své klasické období, obě discipliny se často přátelily a oplodňovaly. A o dvě století dříve nacházíme u Mikuláše Kusánského věty z téže atmosféry, kupříkladu tyto: "Duch se připodobňuje potencionalitě, aby vše měřil na způsob potencionality, a absolutní nutnosti, aby vše měřil na způsob jednoty a jednoduchosti, jak to činí Bůh, a nezbytnosti propojení, aby tak vše měřil se zřetelem na danou zvláštnost, vposledku se připodobňuje determinované potencionalitě, aby vše měřil s ohledem na svou vlastní existenci. Dále však duch měří i symbolicky, porovnáváním, když používá čísel a geometrických obrazců a vztahuje se k nim jakožto k příměrům." Ostatně nejenom tato jedna Kusánského myšlenka jako by už poukazovala na naši Hru se skleněnými perlami, nejen ona odpovídala obdobnému směru představivosti, jaký měly jeho myšlenkové hry, a vycházela z ní; daly by se u něho ukázat víceré, ba četné náznaky. I jeho potěšení z matematiky a jeho schopnost a radost z aplikací obrazců a axiomat euklidovské geometrie na teologickofilozofické pojmy jako objasňujících příměrů jako by se mentalitě naší Hry již velmi přibližovaly, a občas dokonce jeho svérázná latina (jejíž výrazy jsou nezřídka jeho vlastními výmysly, aniž však by je kdokoli, kdo je latiny znalý, mohl nepochopit) připomíná svobodnou, hravou plastičnost našeho herního jazyka.

Neméně, jak už patrně naznačuje motto našeho pojednání, náleží k praotcům Hry se skleněnými perlami Albertus Secundus. A domníváme se, aniž jsme sice s to doložit to citáty, že myšlenka na takovou hru ovládala i ty učené hudebníky šestnáctého, sedmnáctého a osmnáctého století, kteří za základ svých hudebních skladeb brali matematické spekulace. Tu a tam lze ve starých literaturách narazit na legendy o moudrých a magických hrách, jež se údajně vymýšlely a provozovaly mezi učenci, mnichy či na pohostinných knížecích dvorech, například v podobě hry v šachy, jejíž figury a pole měly vedle obvyklých významů ještě významy tajné. A všeobecně známy jsou přece zprávy, pohádky a pověsti z epochy mládí všech kultur, které nad to, co je v ní pouze umělecké, připisují hudbě moc vlády nad dušemi a celými národy a činí z ní tajného vládce či zákoník lidí a jejich států. Od staré Číny po řecké pověsti hraje svou úlohu myšlenka o ideálním, nebeském životě lidí pod hegemonií hudby. S tímto kultem hudby ("ve věčných proměnách vítá nás na zemi zpěvu moc tajuplná" - Novalis) souvisí co nejniterněji i Hra se skleněnými perlami.

Jestliže uznáváme, že idea Hry je věčná a že proto existovala a byla v pohybu již dávno před uskutečněním, její realizace v podobě známé nám dnes má přece jen svou určitou historii, jejíž nejdůležitější etapy se nyní pokusíme stručně vylíčit.

Duchovní hnutí, jehož plody mezi mnoha jinými jsou zřízení Řádu a Hra se skleněnými perlami, má své počátky v onom dějinném období, které od zásadního výzkumu literárního historika jménem Plinius Ziegenhalß nese název "fejetonový věk". Taková jména jsou sice hezká, ale nebezpečná a neustále svádějí k tomu, aby se na nějaký stav života lidí v minulosti nazíralo nespravedlivě, a tak i "fejetonový" věk nikterak nebyl bez ducha, ba vůbec ani ne duchem chudě. Jenže, jak se to jeví podle Ziegenhalße, nedokázal si se svým duchem mnoho poradit či spíše neuměl v rámci ekonomie života a státu vykázat duchu jemu přiměřené postavení a funkci. Upřímně řečeno ono období známe velmi špatně, přestože je půdou, z níž vyrostlo téměř všechno, co dnes tvoří znaky našeho duchovního života. Podle Ziegenhalße to byla doba v obzvláštní míře "měšťácká" a dalekosáhle holdovala individualismu, a jestliže my, abychom naznačili její atmosféru, uvádíme některé její rysy podle Ziegenhalßovy prezentace, pak s jistotou víme alespoň jedno, totiž že si tyto rysy nevymyslel a nezaznamenal je s nějakým nadměrným přeháněním, vždy ten velký vědec vše doložil ohromným množstvím literárních i jiných dokumentů. Navazujeme na tohoto učence, kterě dosud jako jedině uznal "fejetonový" věk za hodna vážného zkoumání, a nehodláme přitom zapomínat, že ohrnovat nos nad omyly či nemravem dávných dob je snadné a pošetilé.

Vývoj duchovního života v Evropě měl od konce středověku zjevně dvě tendence: osvobození myšlení a víry od jakéhokoli autoritativního ovlivňování, tedy boj rozumu, který se cítil být suverénní a dospělý, proti panství římské církve a - na druhé straně - skryté, avšak vášnivé hledání legitimity této jeho svobody, hledání nové, z něho samého vycházející a jemu adekvátní autority. Všeobecně lze tedy zřejmě říci: duch celkem vzato ten boj o vzájemně v podstatě si odporující cíle vyhrál. Zda tento zisk vyváží nesčetné oběti, zda náš dnešní řád duchovního života je dostatečně dokonalý a potrvá dostatečně dlouho, aby všechno utrpení, všechny konvulze a abnormity procesů s kacíři a upalování na hranicích až po osudy tolika "géniů" skončivších v šílenství či sebevraždou se prokázaly jako obě smysluplné, po tom se tázat nám není dovoleno. Historie se udála - bylo-li to dobré či zda by bývalo bylo lépe, aby se nebyla stala, zda hodláme její "smysl" uznat, to nemá žádný význam. Tak se také dály ony boje za "svobodu" ducha a právě v onom pozdním, fejetonovém období vedly k tomu, že duch vskutku požíval neslýchané a pro sebe sama již nesnesitelné svobody tím, že naprosto překonal poručníkování církve a zčásti i poručníkování státu, avšak ještě nenalezl zákon, kterě by sám zformuloval a respektoval, nenalezl pravou novou autoritu a legitimitu. Příklady ponižování, prodejnosti a rezignace ducha v oné době, o níž nám Ziegenhalß vypráví, jsou zčásti vskutku neslýchané.

Musíme přiznat, že nejsme s to podat jednoznačnou definici produktů, podle nichž ono období nazýváme, totiž "fejetonů". Jak se zdá, byly jakožto obzvláště oblíbená část obsahu denního tisku vyráběny po milionech, tvořily hlavní potravu vzděláníchtivých čtenářů, referovaly či spíše "rozprávěly" o tisícerých předmětech sféry vědění a, jeví se to tak, ti chytřejší z fejetonistů si ze své vlastní práce často tropili žerty, alespoň Ziegenhalß přiznává , že narazil na velký počet takových prací, u nichž, protože by jinak byly zcela nepochopitelné, se kloní k výkladu, že jde o sebepersifláž jejich autorů. Je zřejmě možné, že do těchto průmyslově vyráběných článků byla vložena spousta ironie a sebeironie a k jejich pochopení že by se teprve musel znovu nalézt klíč. Výrobci těchto tlachavých hříček náleželi zčásti k redakcím novin, zčásti to byli "svobodní" spisovatelé, nazývaní často básníky, ale zjevně velmi mnoho z nich patřilo k učeneckému stavu, ba mezi nimi byli i věhlasní vysokoškolští učitelé. Oblíbeněm obsahem oněch článků bývaly anekdoty ze života proslulých mužů a žen a jejich korespondence, tituly zněy třeba "Friedrich Nietzsche a ženská móda kolem roku 1870" nebo "Oblíbená jídla skladatele Rossiniho" či "úloha psíka mazlíčka v životě velkých kurtizán" a tak podobně. Dále byly v oblibě historizující úvahy k aktuálním látkám rozhovorů zámožných lidí, například "Sen o výrobě umělého zlata v průběhu staletí" anebo "Pokusy k chemicko-fyzikálnímu ovlivňování povětrnosti" a stovky obdobných věcí. Když čteme Ziegenhalßem uváděné tituly takověchto klábosů, náš údiv se ani tak netýká toho, že existovali lidé hltající je coby denní četbu, jako spíše faktu, že i renomovaní autoři s úrovní a dobrým předběžným vzděláním pomáhali "obsluhovat" tuto obrovskou spotřebu nicotných zajímavůstek, jak příznačně zněl výraz pro tu činnost: ten výraz ostatně označuje i tehdejší vztah člověka k stroji. Občas byly obzvláště oblíbené dotazy k známým osobnostem o aktuálních problémech dne, čemuž Ziegenhalß věnuje jednu zvláštní kapitolu, a kdy se například proslulí chemici či klavírní virtuosové vyjadřovali k politice a oblíbení herci, tanečníci, gymnasti, letci anebo i básníci k prospěšnosti či nevýhodám staromládenectví, k domnělým příčinám finančních krizí atakdále. Šlo přitom jedině o to, aby se spojilo nějaké známé jméno s některým právě aktuálním tématem: čtenář nechť si sám u Ziegenhalße vyhledá do značné míry frapantní příklady, uvádí jich stovky. Jak řečeno, příměsí celé této agilnosti byl pravděpodobně pěkný kus ironie, možná to byla ironie dokonce démonická, zoufalá, jen velmi obtížně jsme s to se zde nějak vcítit; avšak velké množství těch, kdo tehdy byli zjevně nápadně četbychtiví, přijímalo bezpochyby všechny ty groteskní věci s důvěřivou vážností. Změnil-li nějaký slavný obraz svého majitele, byl-li vydražován nějaký vzácný rukopis, shořel-li nějaký starý zámek, byl-li nositel starého šlechtického jména zapleten do nějakého skandálu, pak se čtenáři v celých tisících fejetonů nedovídali snad jen tyto skutečnosti, nýbrž už téhož dne či nanejvýš nazítří se jim dostávalo navíc spousty anekdotického, historického, psychologického, erotického a jiného materiálu k danému případu, nad každou denní událostí se vyléval příval horlivých pisálkovských mazanic, a prezentace, třídění a formulace všech těch sdělení veskrze nesly pečeť překotně a nezdopovědně vyrobeného masového zboží. Ostatně, jak se zdá, k fejetonu patřily i určité hry, k nimž bylo čtenářstvo dokonce podněcováno a jimiž se aktivovalo jeho přesycování vědomostmi, pojednává o tom dlouhá Ziegenhalßova poznámka o prazvláštním tématu "křížovka". Tisíce a tisíce lidí, kteří povětšině vykonávali těžkou práci a prožívali těžký život, vysedávaly tehdy ve svých volných chvílích a hrbily se nad čtverci a kříži z písmen a vyplňovaly prázdná místa v nich podle určitých pravidel. Varujeme se toho, abychom na to pohlíželi pouze z aspektu směšnosti a pošetilosti, a hodláme se zdržet veškerého posměchu v té věci. Ti lidé se svými dětskými hádankovými hrami a vzdělávacími články nebyli totiž nikterak bezelstné děti či hraví požitkáři, spíše se asi úzkostně krčili uprostěed politických, hospodářských a morálních kvasů a zemětřesení, vedli spousty hrůzných vojen a občanských válek a jejich drobné vzdělávací hry nebyly pouhým nesmyslným dětinstvím, nýbrž odpovídaly hluboké potřebě zavírat oči a před nevyřešenými problémy a úzkostným tušením zániku se utíkat do co nejbezstarostnějšího světa zdání. Vytrvale se učili řídit automobily, hrát obtížné karetní hry a snivě se věnovali luštění křížovek - neboť byli téměř bez ochrany vystaveni smrti, strachu, bolesti, hladu, církve už je nedokázaly utěšit, neradil jim duch. Načetli se spousty pojednání a vyposlechli si spoustu přednášek, a přitom si nedopřáli času a námahy, aby se posilovali proti strachu, aby v sobě překonávali úzkost ze smrti; těkavě žili jen tak nazdařbůh a nevěřili v žádný zítřek.

— 1 —

Doslov

Hra se skleněnými perlami je knihou stesku, lítosti a ironie. Září sice vytříbenou literární dovedností, sálá z ní oslava ducha, přece však dosvědčuje neodvratnost zániku, jak se na dílo jednoho z posledních velkých vypravěčů měšťanské literatury německého jazyka sluší. Vzpomeňme jen na Mannova Doktora Fausta nebo na Brochovu Smrt Vergilovu. Tito spisovatelé psali u vědomí, že vytvářejí poslední monumenty kultury, které už nebude a mimo dožívání v oáze ducha snad již ani není. Odtud rozcitlivění ke vzmachu Bouře a vzdoru i k tajům romantiky.

Vědomí završenosti posílilo touhu naposled se vzepnout k hodnotové vertikále, přilnout k ní, velnout do náruče věčnosti. U Hesseho a Brocha je vyjádřena odklonem od přímých reakcí na pobuřující aktuality, soustředěním na pravost i nepravost umělectví jako životní formy. Kde se ocitla šklebně odvrácená tvář moderny? Kde avantgardní mesianismus, slibující si zesvětštělou spásu? Thomas Mann polemizuje s německou jízdou do pekel docela přímočaře a snad i z návodu Adornova s ní spojuje i všeliká předznamenání duchovní, sama o sobě nevinná. Hesse a Broch se však banalitě tak brutální svědomitě vyhýbali. Na Hře se skleněnými perlami (1943) pracoval Hesse více než deset let, právě v době, kdy se zánik jazyka a světa Goethova stával bezmála neodvratnou skutečností. Plán díla několikrát změnil. Inspirován představou reinkarnace pomýšlel původně na tři až pět fiktivních biografií, což by mu umožnilo rozvolnit kontinuitu životního času a získat odstup, nutný k co nejvěcnějšímu diagnostikování katastrofy, na niž se — byť z relativně bezpečného švýcarského povzdálí — musel dívat. Zdálo se, že navazuje na Stepního vlka (1927). Magické divadlo pro blázny mělo být tentokrát nahrazeno hrou s časem. Postupně však Hesse eliminoval většinu dobově kritických a satirických reflexí, aby svůj román a hlavně smysl pro hodnoty co nejpevněji zakotvil mimo princip reality, v bezčasí. Duch se vzpíná k absolutnu a neměl by se dát pozřít nahodilostmi. Neznamenalo to však únikovou estetizaci, nýbrž vážné promýšlení ceny i bezcennosti intelektuality, která kvůli svému narcismu ve chvíli zkoušky selhala. Vždyť již sám název je ironický: jakou pravost mohou mít skleněné perly?!

Skeptik se musí zeptat, kdo že nás spasí. Mistři duchovních her kontemplují, osobnostně rostou, vynalézavě, trpělivě a tolerantně hledají společného jmenovatele jednotlivých okrsků vědění a umění všech věků a kultur, nejde?li to jinak a je?li příležitost, smějí sice souložit, avšak nesmějí se ženit. Mine je tak nebezpečí svazků a závazků rodinných, ale i svodů nepočestných, neboť bez osobního majetku si ani děvku nekoupíš. Kdo si mohl vysnít něco tak líbezného než zkušený anarchodezertér z manželství, rodin i škol, přitom však člověk až rozryvně duchovní? Štědře dopřává čtenáři obdivných iluzí o životě domněle zasvěceném. A přece nechá svého Josefa Knechta zhynout trapně. Snad že po léta žil u Bodamského jezera ještě nedotčeného turismem — v selském stavení měl klavír a rád poslouchával, jak na něj manželka hraje, nikoli však elektřinu. Snad že i jinde bydlíval v blízkosti řek a jezer, snad v souvislosti s archetypem, že život vzešel z vody, a proto se tam nakonec navrací.

Jako dříve, též v tomto vrcholném textu osvětluje jedna postava druhou, ba významně se vztahuje k jiným postavám literárním i historickým. Jako bychom v Josefu Knechtovi viděli dvě jiné románové figury, pozměněné jen umně pokřiveným zrcadlem romantické ironie: Mannova i biblického Josefa — a Goethova Viléma Meistera. Též u Hesseho se před hrdinou otvírá dráha vůdce, jeho vyvolenost je založena na duchu a sebekázni, nikoli na násilí. Tendence k protimýtu, k mýtu humanistickému, který by usvědčoval novodobé mýty totalitárně politické z barbarství, zdá se zřetelná. Přece však Hesse postupuje jinak než jeho přítel Thomas Mann ve svém velerománu o Josefovi a jeho bratřích. Má stejně vytříbený smysl pro náznak, pro jemnost zcizující formulace, pro kouzla jazyková. Jeho ironie však míří do srdce, neulpívá na kouzlu zdobnosti.

Goethova Meistera přejmenovává Hesse na Knechta, tedy mistra v pacholka. Goethe je připomenut i pedagogickou provincií a Faustem jako prototypem geniálního diletantismu, který ovládá německé univerzity (na nichž však Hessemu nebylo dopřáno studovat). Knecht musí měnit prostředí jako Vilém Meister, zraje cestováním, pobytem v různých prostředích, málem se ocitne ve Vatikánu, nakonec však opouští řád Hry (umělectví), navrací se do světské skutečnosti za účelem vychovatelským — a hyne. Patří to k románu výchovnému a vzdělávacímu (Bildungsroman), až na to, že výsledný návrat hledače životního smyslu do praktické sociální určitosti změní goethovské schéma v jízlivý škleb. U Hesseho jako by vše bylo vyřešeno zánikem, kdežto smrtiplachý optimista Goethe na problému sociálnětvorného návratu svého hrdiny ztroskotal věcně i umělecky a nejvlastnější závěr svého velkého díla vlastně nedotvořil.

Vztah Josefa a Designoriho umožňuje autorovi exponovat protiklad řádu duchovní hry směřující k dotyku s absolutnem na jedné straně a zbytkem pozemského světa na straně druhé. Knecht rozvažuje, zda má své dary uplatnit v nezávislé učenosti či ve Hře se skleněnými perlami. Má se činit spíše eticky, nebo spíše esteticky? Hostující inteligent a debatér Designori přišel ze světa a zase se do něj vrací, vystuduje práva, usiluje o vliv a žení se s dcerou partajního velmože. Když se za deset let Josef a Plinio setkají, Knecht svému příteli, který jej kdysi zajímal, ba vzrušoval a s nímž se rád přátelsky přel, vůbec nerozumí. Jejich světy se naprosto rozestoupily. Designori se vrátil do Kastálie na zotavenou, z her duchovních však již nechápe téměř nic a přes své bohaté světské zkušenosti je při vší osobní inteligenci a obratnosti bezmocný jako dítě.

Podobně jako v Demianovi, Klingsorovi, Siddhárthovi, Narcisu a Goldmundovi, Pouti do Země východní a zejména ve Stepním vlku však nejde pouze o to, že jedna postava osvětluje druhou. Závažné vztahové a myšlenkové polarity jsou skrytým výrazem dvojnictví, jakéhosi rozštěpení osobnosti v osobností několik, sporem archetypů, jak to odpovídá představivosti jungovské. Dokud Josef Knecht pokorně dlel uzavřen ve svobodě a samoúčelnosti, dokud „hledal hudbu v sobě“ (eurytmie a eufonie, jak tomu po antropozofovi Rudolfu Steinerovi dodnes říkají jeho žáci), soustředěn na ryzost své hry osobní a nevázán zodpovědností nadosobní, bylo mu dobře. Šťasten prodléval v protikladnosti k lidem světa, jež mu představoval Designori. S průnikem do elity ozval se v něm však pocit viny za povýšení a brzy poznal, že nebezpečím duchovně aristokratického Řádu je pokušení k moci nad bližními. Již kádrovým posudkem Tegularia se problém moci vynořuje. Zaráží, jak blízko jsou si v hierarchicky uspořádaných společenstvích projekty a postupy nejčistší s nejpodlejšími; úmysl představuje pouze jednu ze složek, které jsou ve hře. Hierarchické uspořádání dodává člověku sebejistoty. Kdo se jí dá oslnit, ochotně pomíjí, že i kulturně prošlechtění Kastálci jsou jen lidé, kteří pomlouvají, závidí, intrikují a dokáží Mistra Hry, jenž se jim nelíbí, dohnat k sebevraždě. Opevněni v mimosvětskosti svých hrátek snadno podléháme svodu „umělectví“ a estetizujeme kdejakou nahodilost svých životů zapomínajíce, kolik bratří a sester muselo dát svůj život v oběť a stát se otroky práce, abychom si směli vznešeně pohrát.

Nejen Designori, ale i Tegularius je dvojníkem Knechtovým. Knecht v sobě kromě volání světa, jež prožívá nikoli jako pokušení, nýbrž jako hlas svědomí, rozpoznává též sklon k sebestřednosti, který v textu reprezentuje Tegularius, geniální, leč neukázněný a neukáznitelný, vyhraněně individualistický hráč Hry. Obě tyto vlohy, stejně jako polarity jiné, chápe znalec orientálních kultur jako jing a jang, jež vytvářejí dokonalý celek, když se jim úplně povede vzájemné objetí protikladů.

Zatímco Plinio Designori je mužem světa, benediktin Jacob, modelovaný z dojmu, kterým na Hesseho zapůsobil odkaz Jacoba Burckhardta, otevírá Knechtovi svět historický, svět času, který se stal provždy reálným, byť nesnadno osvojitelným, protože byl ve všech svých souvislostech plně prožit. Obojí patří k Hesseho jemné, vcítivé, přece však zdrcují kritice osvícenského pokrokářství. Burckhardt jako znalec, který si nedá své vědění o dějinách ukrást tou či onou dějinně filozofickou či sociálně utopickou floskulí. Designori si naproti tomu jde s dobou a namísto péče o historické rodinné sídlo dá vystavět funkcionalistickou vilu, v níž může kultivovaně bydlet kdokoli úspěšný, dynamický, elegantní.

Pobyt Josefa Knechta u benediktinů nezůstává pouhou epizodou. Soudobému čtenáři snad nebude na škodu připomenout, že benediktini jsou nejstarší a nejpůvodnější řeholí „západního“ křesťanství. Úmyslně neříkám latinského: pro nás není bez zajímavosti, že existovali i benediktini ritu a jazyka staroslovanského, například v klášteře sázavském, jehož opat Prokop prý uměl do pluhu zapřáhnout i samotného ďábla. Hesse neoslavil benediktiny snobsky. Představil je jako lidi žijící z upřímného základu náboženského. Ani jejich představení neumějí tak vytříbeně latinsky jako Kastálci. Princip hierarchický vládne i u nich, jenže mírumilovně, jednoduše, v souladu s přirozenými dary bratří, jako pouhý prostředek správní, služebný, mimo planou ctižádostivost a elitářskou pýchu na tu či onu marnost, kterou přináší nebo nepřináší pomíjivost chvíle. Patří sem porozumění hudbě, jak je Hesse nejen vtělil do svých textů, ale jak jej celoživotně posilovalo: porozumění praktické, leč starosvětské, napros­to vzdálené možnosti proměnit ji v dobře prodejné zboží ve veřejném takzvaně kulturním provozu.

Již za romantiky, záhy po Velké revoluci francouzské a za výbojů napoleonských, zaznamenáváme u německých literátů obdiv ke klášterům předreformační doby. Jak se to liší od romantiků anglických! Též tam působil klášter jako místo tajemství, jenže zrůdného: utajována bývala tu prý neřest nezřídka vedoucí ke zločinu, jak to známe z tzv. gotického románu, předchůdce pozdějších hororů. Snad že němečtí evangeličtí mladíci studovávali ve zdech sekularizovaných klášterů, snad že se v Německu podařilo zestátnit náboženství vždy nanejvýše částečně, snad že reformace německá při všech dílčích vadách na kráse nikdy úplně neztratila vážný zájem o věci ryze duchovní a chápala se jako hnutí opravné, souvislost s tradicí korigující, nikoli však brutálně negující, snad z jiných a dalších důvodů: nostalgická strunka zněla někdy více, někdy méně, avšak nikdy znít nepřestala. Milá byla a zůstala i Hermannu Hessemu, jak jsme viděli mimo jiné v VIII. svazku Souborného díla, na Narcisi a Goldmundovi.

Přes všechna kastálská zjemnění Hesse rozpoznal, že sarastrovský pořádek Kouzelné flétny není pouze osvětným a humanizujícím, vymítajícím temné předsudky a pověry, nýbrž že je to též a především řád utlačivé a manipulativní moci. Knecht si trpce uvědomuje, že nejen v Kouzelné flétně, ale i v Kastálii nadřízení člověku často nastražují léčky a zkoušejí jej, aniž on o tom má potuchy.

Konstrukčním principem textu se stala Hra. Nedozvídáme se o ní sice nic určitějšího, než že ji veleinteligentní zasvěcenci hrají. Vypadá tajemně, spojena s meditacemi a rozmanitými kulturně historickými zvláštnostmi. Vzniká vzrušující dojem aury něčeho, co neznáme a ani snad poznat nemůžeme. Konec Knechtův prozrazuje, že není čeho litovat. Bez Hry by text zůstal přinejlepším řadou romantických fragmentů — o chlapeckém a mužném přátelství, o osvícených zednářích a o benediktinech, o převtěleních Josefa Knechta, o umělectví a jeho úskalích. Každý z fragmentů by navazoval na to, co Hesse již napsal. Tříšť velkolepě sceluje hra o Hře, hra oscilující mezi sujetovým a nesujetovým utvářením literárního textu, vzdálená satiře, v mnohém však blízká parodii. Hesse velmi dobře věděl, že každé nové dílo bude vnímáno ve vztahu k dílům ostatním, již známým, a právě z toho učinil nejvlastnější téma své hry o Hře. Obratně mísí odkazy na prameny či historické osobnosti a události skutečné (kontaktní rozmluva s paterem Jacobem se zdaří, neboť oba znají a oceňují rukopisy švábských reformačních mystiků, starobylé texty opravdu existující) s roztomilými mystifikacemi, výtvory fantazijními. Tak mohou být ve Hře se skleněnými perlami přítomny rozmanité památky či prvky starých východoasijských kultur, aniž by román ovládly a vnutily mu ideologickou kostru. Kdo by se poddal kouzlu vyprávění, je ztracen. Dílo je rozporuplné, aby čtenář směl o Kastálii snít pouze chvílemi, ze snění souvislého je opakovaně vytrhován. Rozrušování navyklého očekávání významové souvislosti jej má probouzet ke kritickému promýšlení premis navyklého chápání umění.

Konstrukce literárního textu, způsob jeho utváření, vstupuje do ohniska vyprávění samého a dokonce nabývá funkční převahy nad vyprávěnými jednotlivostmi. Ruští formalisté tomu říkali nesujetová próza. Sujetová literatura se soustředí na obsahově motivickou stránku svého vyprávění, snaží se vytvořit souvislou iluzi, aby čtenář spoluprožíval příběhy hrdinů, jako by byly skutečné, jako by byly jeho vlastní. Složka nesujetová tuto soudržnost rozrušuje, čímž konvenční postupy vyprávění proměňuje v pouhý jeho materiál. Vysouvá do středu pozornosti samotného vypravěče a jeho konstrukční postupy. Samozřejmě nejde ani v nejmenším o samoúčel, nýbrž o to, aby jazyk uměleckého díla přestal být chápán jako pouhé médium zprostředkovávající mimoliterární faktory a aby byla doceněna jeho svébytnost. Vypravěč — ve Hře se skleněnými perlami zesíleno předstíráním rekonstrukce z náhodně zachovaných a nově objevených pramenů — nabývá dvojí funkce. První tkví v tom, že je mu dána volnost zdůrazňovat, podtrhávat, projevovat osobní sympatie či antipatie. Druhá spočívá v odstupu, který jej osvobozuje k uplatnění ironie a dokonce k zesměšňování, otevírá prostor pro parodii konvenčních vypravěčských postupů i pro parodii konvenčně ustálených představ o vznešenosti. Odtud hra mezi oběma póly, chvílemi zahalující, chvílemi odhalující, že jde o hru o hře. Nehraje se pouze o Hře se skleněnými perlami. Hraje se o hře vůbec, hraje se o život v umění a intelektualitě, o jeho oprávněnost a nezastupitelnou původnost — anebo o jeho parazitní odvozenost, což by nebylo daleko od přiznání k luxusní podobě bezdomovectví.

Antimoderní modernista Hermann Hesse, zasvěcený a v duchovních věcech křesťanských i staroorientálních zkušený, bystrý pozorovatel své doby, říká rafinovaně a jedním dechem své ano i ne. Není sám, kdo se cítí v pasti. Právě pro svou svobodomyslnost a bezmála bezbřehou toleranci nikdy nepřekonal ani bytostný odpor k liberalismu, ani odpor ke zbezdušeným „masám“, novému to božstvu let dvacátých, svůj odpor ke společnosti, kde nejzákladnější hodnotou je schopnost platit. Byl a zůstal znechucen autoritářskou výchovou, byť ji jako milované dítě kultivované rodiny poznal vlastně z nejlíbeznější stránky. Až psychoanalytická léčba mu pomohla překonat mučivé tísně svědomí, objektivně neopodstatněné. Jako jeden z prvních varoval, že německá republika nebude mít bez republikánů šanci na přežití. Chováním mladé generace, kterou se pokusil v humanistickém duchu oslovit ještě za první světové války, byl hluboce zklamán. Nebyl a při vší osobní plachosti se ani necítil osamělý. Stejnou nevoli sdíleli a vyjadřovali němečtí a další umělci i zcela jiného ražení a ideového zaměření, například malíři Georg Grosz, Rudolf Schlichter, Otto Dix, František Kupka, Alfred Kubin, spisovatel Erich Kästner, skladatel Alban Berg a přemnozí další. Reakcí byl únik k charakterové ryzosti, k „revoluci ducha, která by napravila, co politika zkazila“, jak se praví v provolání Spolku pro nové umění a novou literaturu (Vereini­gung für neue Kunst und Literatur), vydaném za převratného kvasu po první světové válce. Sen, že se podaří zachránit a z trosek znovuoživit univerzální smysl pro čisté lidství, a tak uskutečnit rovnost, volnost, bratrství hlouběji a reálněji než zemětřasy politickými, brannými a hospodářskými — tento sen snili tehdy expresionisté, kubisté, dadaisté, futuristé a mnozí další. Revolucionáři političtí i sociální, zleva i zprava, usvědčili je brzy jednoho po druhém ze zpátečnického individualismu, škodlivého jejich hnutím.

V tomto rozpětí byl Hesse umělcem vpravdě a bolestně moderním, byť se k moderně sociální a někdy i umělecké stavěl zdrženlivě či kriticky. Vědomí zániku, o němž byla řeč úvodem, nechápal totiž jako zprávu o pohřbu. Ano, můžeme je uznat za apokalyptické. Nesmíme však zapomenout, že Apokalypsa kromě líčení hrůz zániku světa starého obsahuje naději na nový Jeruzalém, krásný jako nevěsta ozdobená pro svého ženicha (Zj 21, 2), v němž se naplní Izajášovo proroctví o překování mečů v radlice a v němž bude lev pokojně skotačit s beránkem.

— 2 —