Jimmy Pasta
NA STŘEDNÍ ŠKOLE BYL MÝM JEDINÝM RIVALEM. STEJně jako já se hodně věnoval atletice, bral vážně studium a byl ctižádostivý.
(Zamýšlel stát se prezidentem Spojených států, ničím menším.) Věřím, že skutečnost, že jeho otec byl příštipkář a přistěhovalec ze Sicílie, jen posilovala jeho ctižádost. Kromě toho jej otec miloval a byl pro něj schopný jakékoli oběti.
Jim a já jsme spolu vycházeli dobře, ale nebyli jsme tím, čemu se říká velcí přátelé. Jediný takový přítel, kterého jsem během studia měl, byl Jack Lawton. Ale ten zemřel velmi mladý - ve dvanácti nebo třinácti - na srdeční revmatismus.
To, že náš vztah byl chladný, mělo dvě příčiny. Jimmy byl “Talián” a katolík, kdežto já jsem byl potomkem stoprocentního Američana ze středostavovského protestantského rodu, který, zdá se, vládne Americe. Jimmyho přátelé všichni pocházeli z nízké nebo nejnižší třídy. Byli to dobří rváči - někteří už začínali být velmi známí v kruzích amatérského boxu. Ale snad nejvíc mi na Jimmym vadila jeho pýcha a ctižádost. Chtěl ve všem vést. Ba co je horší, věřil všem těm mýtům a legendám o našich hrdinech.
Nikdo ho nedokázal přesvědčit, že George Washington byl protivný jak osina v řiti a že Thomas Jefferson měl několik dětí se svými černými otrokyněmi.
Učitelé jej ovšem milovali a pomáhali mu, jak to jen šlo. Nikdo si nedovolil dělat si z něj srandu. Jeho kůže byla velmi snědá, šilhal na jedno oko a měl italský přízvuk.
Jimmy si zakládal na tom, že se kamarádí s každým. To byla jeho “politika”. Před Jimmym jsem nepoznal nikoho tak ctižádostivého.
Podle mne to byl kašpar.
Pořád něco organizoval nebo zakládal nadace pro to či ono. Ve dvanácti nebo třinácti se choval jako dospělý. Bylo to nepřirozené. Odmítl jsem jeho pozvání stát se členem klubu, který založil. Nikdy jsem mu neřekl o našem klubu. Neporozuměl by duchu, který nás podněcoval. Nechodili jsme nikam, nikam jsme to podle Jimmyho měřítek nedotáhli. Vše, co dělal, muselo mít účel, muselo být smysluplné. Je zbytečné říkat, že toto nebyl převládající duch v Klubu hlubokomyslných nebo spolku Xerxes.
Jimmy taky dokázal zařídit, aby se jeho jméno často objevovalo v místních novinách. Vždycky byl oceňován a obdivován a záviděli mu.
Jednou běžel maratón. Byla to trpká zkušenost a pěkná bláznivina, ale Jimmy musel ukázat, že na to má.
Ještě snad ani neukončil školu - myslím, že chodil do večerní - a už se v novinách objevovaly zmínky o tom, že přednáší skautským družinám.Titulky říkaly: Jimmy Pasta dnes večer přednáší o “Loajalitě a poslušnosti,” nebo Dnes přednáška Jamese Pasty “Co dělá muže velkými.” Takové a podobné věci. Můj táta čítával tyhle slátaniny v novinách a říkal mi významně, jak Jimmyho obdivuje.
“Ten to dotáhne daleko,” říkal otec. Rozumělo se: “Ne jako ty”.
Neviděl pro mne žádnou budoucnost.
Zhruba v té době, kdy si Jimmy budoval svou pověst, jsem já cvičil, abych se stal poručíkem nebo kapitánem v chlapecké brigádě nazvané “Baterie A”, která patřila k presbyteriánskému kostelu, do kterého jsem chodil. Jen proto, že jsem chtěl být v té brigádě. Byly to dobré časy, když jsme cvičili v kostelní kryptě. Brzo jsem se stal nadrotmistrem a byl jsem velice pyšný na své červené prýmky. Červené proto, že jsme byli součástí Pobřežní dělostřelecké hlídky.
Muž, který organizoval tuto brigádu, major _______, byl přihřátý.
Měl rád chlapce - a všichni rodiče o něm mluvili jako o “fajn chlapíkovi”. Měl nás až příliš rád pro své vlastní dobro. Každou noc, když jsme se hlásili do služby, nás dovedl do malé kanceláře, donutil nás, abychom si mu sedli na klín, a pak nás hladil, tiskl a líbal, jak jen uměl. My jsme měli z těch sedánků hrůzu, ale nikdo z nás neměl odvahu to na něj říct. Stejně by nám nikdo nevěřil, protože na to nevypadal. Asi byl podobojí a asi nás miloval. Jednoho dne na něj někdo žaloval a major byl z církve potupně vyobcován. Abych pravdu řekl, bylo nám ho líto.
V církvi byli horší buzeranti než ubohý major _______, ale nikdo je nikdy nechytil.
Nicmé…
