Renata a astrolog
NA HAMBURSKÉM LETIŠTI MĚ ČEKALA ROWOHLTOva sekretářka, okouzlující černooká a černovlasá mladá vdova s italskou krví v žilách. Odvezla mě do hotelu, protože Rowohlt sám musel neočekávaně opustit město.
Příští večer jsem s ní byl na večeři v restauraci na letišti. Ani ona, ani Rowohlt nebydleli v Hamburku. Jeho moderní nakladatelství bylo umístěno v Reinbeku, vesnici asi deset mil vzdálené od města.
Netrvalo mi dlouho zamilovat se do Renaty. Byla půvabná, krásná na první pohled, a měla v sobě něco aristokratického. Její silnou stránkou, jak jsem brzy zjistil, byl jazyk. Ne jazyky, i když mluvila plynně čtyřmi nebo pěti a často i překládala. Ne, jejím zájmem byl jazyk sám o sobě. Etymologie byla její specialitou.
Není nutno dodávat, že jsem pozorně poslouchal, když načala svůj oblíbený námět.
Ona zase přečetla většinu mého díla, jak v angličtině, tak ve francouzštině. Zkrátka: i když byla tak trochu učenec, nepředstavovala typický vzorek Němky.
Přijel jsem do Německa, abych dojednal překlad Obratníku Raka.
Také jsem měl dostat pěknou sumičku jako zálohu - poprvé v mém životě.
Všechno vypadalo příznivě a slibně. Renata a já jsme často jedli někde spolu, a musím přiznat, že jsme ochutnali nejednu vynikající kuchyni. Vína byla rovněž velmi dobrá.
Ukázalo se, že má dva syny zhruba stejného věku jako byli můj syn a dcera, kteří v tu dobu bydleli se svou matkou v Los Angeles.
Jejich matka se právě rozvedla s mužem, se kterým ode mne utekla z Big Suru.
Jednoho dne mne Renata požádala, abych s ní jel do Hamburku na setkání s jejím dobrým přítelem, který je psychoanalytik a astrolog. Domnívala se, že mne bude zajímat.
Měla pravdu. Nebyl jen zajímavý, byl přímo fascinující. Hitler jej přinutil, aby se stal jedním z jeho osobních astrologů. Ale ne na dlouho. Brzy se ukázalo, že budí v Hitlerovi falešné naděje. Najednou se stal nepřítelem Říše a musel zemi opustit.
Tato skutečnost a jeho zájem o madam Blavatskou mi pomohly vytvořit prohlubující se přátelství s tímto mužem. Zapomněl jsem jeho skutečné jméno, takže mu říkejme třeba Schmidt. O pár měsíců později jsme se s Renatou rozhodli spojit naše životy a také děti, aspoň tak se mi to jevilo. Domluvili jsme se, že pojedu na cestu kolem Evropy - po Francii, Itálii, Španělsku a zvlášť po Portugalsku - abych se podíval na nějakém vhodném místě, kde bychom mohli spolu žít.
Můj starý přítel Vincent byl náhodou ve městě a oznámil mi okamžitě, že bude jen rád, když bude moct být mým šoférem, tlumočníkem a sekretářem. (Uměl dobře asi pět jazyků, protože byl několik let pilotem u letecké společnosti. Viděl už pěkný kus světa.)
Začali jsme naši cestu rozmarným putováním po Německu, pak jsme postupně navštívili i ostatní země. Jeli jsme volným tempem; pro jednou jsem zase neměl hluboko do kapsy. Napsal jsem o tom plánu svým vlastním dětem a posílal jsem jim odevšad pohlednice. Na jihu Francie mi bylo nabídnuto několik zámků za slušnou cenu.
Všechny ovšem potřebovaly opravit a kromě toho bych si v nich musel držet šoféra a služebnictvo, to bylo bez debaty. Kdykoli jsme zastavili v nějaké vesnici, našli jsme tam něco kouzelného.
(Dokonce Rakousko, které vlastně nebylo na našem seznamu, se ukázalo jako velmi přitažlivé, obzvlášť venkov.) Přirozeně jsem při každé zastávce ihned běžel na poštu, jestli tam nemám poste restante něco od Renaty. Obvykle tam dopis byl.
Samozřejmě jsem jí napsal hodně dopisů, popisujících naše dojmy a dobrodružství.
Když jsme dojeli do Benátek, přepadla mě z nějakého neznámého důvodu hluboká deprese. Bylo to tak vážné a tak nevysvětlitelné, že jsem se rozhodl napsat zprávu popisující mou nepříjemnou situaci panu Schmidtovi do Hamburku. Snad bude schopen ukázat na to bolavé místo.
Nemusím snad říkat, že i když jsme prochodili město z jednoho konce na druhý, neměl jsem z toho pohádkového místa skoro nic.
Uplynulo několik dní a jednoho dne v restauraci jsem si najednou uvědomil, že mne deprese opouští. Můj zrak padl maně na velké nást…
