Alec Considine
NEJSEM SI JIST, ZDA TO BYLO GALWAY, NEBO HRABství Cork, odkud pocházeli jeho rodiče, ale určitě byli Irčani jako poleno. Jeho otec byl nádeník a taky na to vypadal. Jeho matka byla spíš jako rodačka z Nového Skotska, než jako Irka. Fotřík občas míval velmi špatnou náladu. Byl rozmrzelý a nevrlý. Dokázal být bez sebe vzteky a řádit jako tajfun. Jestliže bych řekl o mém rodinném životě, že byl těžký, Alec na tom byl stokrát hůř. Otec Aleka neustále ponižoval. Byl to takový ignorant, že ani v životě neslyšel o Robertu Burnsovi. Dodejme ještě, že byl plný předsudků, tvrdohlavý a zarputilý, jak to u katolíků bývá zvykem.
Alec byl z naší staré čtvrti, i když nechodil do téže školy co já. Chodil do obchodní školy, kde se učil těsnopis a psaní na stroji. Chtěl být stenografem a přitom studovat na univerzitě. S Alekem jsem se seznámil prostřednictvím Maxe Winthropa. Žili v téže čtvrti. To, že Alekův otec a matka přišli z Irska, znamenalo, že mohli stejně tak pocházet z jiné planety. Alekovy způsoby byly pro ně nepochopitelné a jejich způsoby zase nechápal on.
Stejně jako můj přítel Jimmy Pasta, Alec byl také ctižádostivý, i když se ještě definitivně nerozhodl, čím se má stát. Ze všeho nejdřív chtěl získat dobré vzdělání.
Právě s Alekem jsem měl nejužší vztah, pokud šlo o intelektuální záležitosti. Zatímco Max Winthrop jednal, ba dokonce myslel úplně konvenčně, Alec Considine byl rebel a radikál do morku kostí.
Vždycky jsme se přeli a diskutovali o mnoha věcech, hlavně o knihách a světových událostech. Mnoho nočních diskusí jsme ukončili až ve čtyři nebo v pět hodin ráno.
Když se nám poštěstilo vidět dobrou hru, řekněme Shawa, Galsworthyho nebo O’Neilla, dokázali jsme o ní mudrovat po celé týdny. Samozřejmě jsme oba četli velké evropské dramatiky - Ibsena, Ernsta Tollera, Strindberga, německé expresionisty a další. Byli jsme oba nenasytní čtenáři a docela jsme na ostatní členy našeho klubu koukali spatra.
Alekovou hlavní posedlostí - stejně jako u Maxe Winthropa - byla kunda. Nezáleželo na tom, jak ženská vypadala, jestli byla hloupá, ale - dalo se s ní šoustat? To bylo jediné, co ho zajímalo. Mockrát chytil tripla, ale nijak zvlášť ho to netrápilo: pro něj to bylo něco jako bolení hlavy. Zdálo se, že je proto snad ještě nemravnější.
Nejspokojenější byl, když našel dobrosrdečnou kurvu, se kterou si mohl zašoustat v jejím vlastním pokoji, a pak se zdejchnout bez placení.
Samozřejmě měl rád tančírny. Ne ty s děvkami, ale suterénní kluby, kam si naopak děvčata chodila vybírat muže. Pil jako duha, ale to přirozeně patřilo k jeho irskému původu. Jeho otec pocházel z chudinské čtvrti. Bylo zábavné, že jsem dobře vycházel s jeho rodiči. Považovali mne docela za džentlmena, líbil se jim uctivý způsob, jakým jsem je oslovoval a mé chování vůbec. Proč by Alec nemohl být jako já? V jejich očích nebyl nic víc, než vandrák, který to nikdy nikam nedotáhne. (Musím dodat, že mí vlastní rodiče si něco velmi podobného mysleli o mně.) Nicméně jim všem vytřel zrak. Prošel obchodní školou, úspěšně vystudoval vysokou. Co dál? ptal se sám sebe. Čím se budu živit?
Nic z toho ho nezušlechtilo. Byl nenapravitelný. Kupodivu se rozhodl stát se architektem. Někdo mu půjčil knihu o Sullivanovi z Chicaga, předchůdci Franka Lloyda Wrighta. To rozhodlo. Dá New Yorku pár památečných budov. Je to divné, ale nakonec se mu to opravdu podařilo.
Ale to opět předbíhám.
Jedna z těch věcí, která ho na mně štvala, bylo, že jsem byl pořád bez peněz. Vždycky, když jsme někde byli, platil účet on, ale ne bez reptání a nadávání. Měl ve zvyku mě plísnit za nedostatek ctižádosti. Čím nakonec budu? Samozřejmě věděl, že píšu, nebo se pokouším psát, ale nikdy to na něj neudělalo velký dojem.
Má první žena ho nenáviděla. Věděla, co je Alec zač a vždycky se mě pokoušela držet zpátky, když mne pozval, abych šel někam s ním. Alec byl svědkem, jak jsem procházel kalvárií s Corou a s vdovou a věděl tedy, že ani s mou ženou nevydržím dlouho.
“Nenavrhoval jse…
