Marcella
BYLA SE MNOU NĚJAK SPŘÍZNĚNÁ, SNAD JAKO SEstřenice z druhého kolena. Poznali jsme se, když jsme byli oba v pubertě. Obyčejně jsme se setkávali o prázdninách nebo při narozeninách u jedněch našich příbuzných.
Hrál jsem na klavír už pět nebo šest let, a když jsem šel někam, kde měli klavír, bral jsem si s sebou roličku not. Byly to noty dvojího druhu - populární písně a klasická hudba jako Grieg, Rachmaninov a Liszt.
Marcella, která obyčejně byla na těchto slavnostních setkáních, říkala, že hraji krásně. Měla pěkný hlas a znala všechny písně z mé sbírky not. Byla veselá a plná života.
Jednou jsem se jí zeptal, jestli by se mnou nechtěla jít do kina.
Ochotně souhlasila. Když jsme se vrátili k ní domů, nějakou chvíli jsme stáli v chodbě, líbali se a laskali. Přitom jsem zamumlal: “Víš, Marcello, myslím, že tě začínám milovat.”
Krátce nato jsem narazil na vdovu a moje pletky s ní trvaly několik let. To znamenalo i konec rodinných setkání, konec narozeninových oslav. Definitivně jsem skončil s těmi nesmysly. A samozřejmě jsem úplně zapomněl na Marcellu.
Od jednoho z mých příbuzných jsem se dozvěděl, že se dala dohromady s nějakým křupanem, který prodával auta. Zjevně jim to spolu moc neklapalo. Marcella prý se hodně změnila. Tak zaprvé začala pít. Zdá se, že čas od času se opila do němoty. Další divnou věcí bylo, že dál žila s tou nulou, ale nikdy se nevdala - a to přitom měla přísné katolické vychování.
Občas se ke mně doneslo, co dělá. Vždycky to byly zprávy překvapivé, nepříjemné a skličující. Jelikož jsme se pohybovali v úplně odlišných kruzích, nikdy jsme se nesetkali od toho dávného večera, kdy jsem ji vzal do kina. Pak došlo k náhlému úmrtí v rodině a koho jsem nepotkal na pohřbu jako Marcellu. Za ta léta se hrozně změnila. Vypadala víc tlustá, hrubá a ucuchtaná.
Když jsme opustili hřbitov a šli se napít do zahradní pivnice, podařilo se mi zůstat na pár vteřin s Marcellou o samotě.
Přistoupil jsem k ní, srdečně jsem ji pozdravil a nevinně jsem se jí zeptal, co se jí proboha stalo, že se tak změnila.
K mému obrovskému překvapení chladně odvětila: “Ty! Je to všecko tvoje vina!”
“Moje?” zalapal jsem po dechu. “Jak to myslíš?”
“Jednou jsi mi řekl, že mě miluješ a já jsem ti uvěřila.”
“A co?”
“Čekala jsem na tebe!”
“Tys celé ty roky čekala, aniž bys mi vůbec dala o tom vědět?”
Přikývla.
“Takže proto jsi začala pít?”
Opět přikývla.
“To byla zatracená blbost!” zvolal jsem. Rozbrečela se.
Dodal jsem: “Víš, Marcello, nevědomost se dá odpustit, ale ne blbost.” Když jsem to ze sebe vypravil, otočil jsem se na podpatku a odkráčel jsem.
Asi o rok později jsem se dozvěděl, že umřela - v okresní nemocnici. Stal se z ní beznadějný alkoholik. Tiše jsem si pro sebe zamumlal: “To byla vaše chyba, pane Henry. Buďte příště opatrný, až budete chtít někomu říct ,Miluji tě’.”
