Trpasličí džungle
Byl teplý jarní den, modrý jak sojčí křídla, a já netrpělivě čekal na Theodora, protože jsme si měli vzít něco k jídlu a vyjít si asi dva kilometry k malému jezírku, které patřilo k našim nejoblíbenějším lovištím. Dny strávené s Theodorem, jimž on sám říkal "exkurze", pro mne byly nekonečně zajímavé, ale Theodor se z nich určitě vracel úplně vyčerpán, protože od chvíle, kdy k nám dorazil, až do odjezdu jsem ho zahrnoval nepřetržitým proudem otázek.
Konečně si to nahoru po cestě k vile s klapotem přihrčela Theodorova drožka a Theodor vystoupil, oblečen jako vždy v nejnevhodnějším úboru k sbírání - v elegantním tvídovém obleku, naleštěných botách a plsťáku hluboko nasazeném na hlavě. Jediné, co se k tomuto vznešenému městskému oblečení nehodilo, byla sběračská krabice plná zkumavek a lahviček, kterou si Theodor nesl přehozenou přes rameno, a síťka vespod s kinklající se lahvičkou uvázanou na konci hole.
"Hm, hm," řekl Theodor a vážně mi podával ruku. "Tak jakpak se máš? Vidím, že naší exkurzi počasí... ehm... přeje."
Nezdálo se mi na tom nic překvapujícího, protože teď na jaře bylo počasí nádherné celé týdny, ale Theodor se o něm nikdy neopomněl zmínit, jako by šlo o nějakou výjimečnou výsadu, kterou nám poskytli bohové sběru. Rychle jsme popadli pytel jídla a malé kameninové lahvičky zázvorového piva, které nám připravila maminka, a hodili si to všechno na záda i s mým sběračským vybavením. Nosil jsem s sebou ještě o trochu víc nádob než Theodor, protože se mi hodilo úplně všechno, co mi přišlo pod ruku, a musel jsem se připravit na různé možnosti.
Potom jsme pískli na Rogera a vykročili sluncem prozářenými a stínem pruhovanými olivovými háji. Ležel před námi celý ostrov, jarně čerstvý a jiskřivě jasný. V této roční ddobě rozkvétaly olivové háje nesčetnými květy. Vyrůstaly tu bledé sasanky s konečky okvětních plátků zbarvenými dočervena, jako by usrkávaly vína, rudohlávky jehlancové, které vypadaly jak z růžového práškového cukru, a žluté šafrány, tlusté, lesklé a voskovití, až měl člověk pocit, že kdyby k nim přiložil zápalku, vzplanou jak svíce. Drahnou dobu jsme si vykračovali po hrbolatých kamenitých pěšinkách mezi olivami a pak jsme šli asi kilimetr po silnici vroubené vysokými prastarými cypřiši, pokrytými vrstvou bílého prachu, takže vypadaly jak stsovky temných malířských štětců namočených v křídově bílé barvě. Po chvíli jsme odbočili ze silnice a zamířili přes hřeben nízkého kopečka a to už se před námi prostíralo jezírko, široké asi na čtyři akry, s kraji zcuchanými rákosím a vodou zelenou od rostlin.
Když jsme toho dne šlapali z kopce k jezírku, šel jsem kousek před Theodorem a najednou jsem se prudce zastavil a užasle zadíval na pěšinku před sebou. Kolem pěšinky vedlo koryto malého potůčku, který se vinul dolů a vléval do jezírka. Byl to potůček tak nepatrný, že ho dokázalo vysušit první jarní slunce, a zbývala z něho už jen uzounká stružka. Korytem tohoto potůčku, přes pěšinku a zase zpátky do koryta se však teď táhlo cosi, co připomínalo na první pohled tlustý kabel záhadně obdařený životem. Přihlédl jsem blíž a zjistil, že kabel se skládá z tělíček, která vypadají jak stovky maličkých zaprášených hádků. Dychtivě jsem zavolal na Theodora, a když přiběhl, ukázal jsem mu tu zajímavost.
"Aha!" řekl, vousy se mu naježily a v očích se mu dychtivě zablesklo, jak ho ten pohled zaujal. "Hm. Jistě. Jistě. To je velice pozoruhodné. Mladí úhoři - monté." Vyptával jsem se ho, co je to vlastně za hady a proč takhle putují průvodem.
"Kdepak, kdepak," odpověděl mi Theodor. "Žádní hadi to nejsou. Jde o mláďata úhořů, a ti teď zřejmě... ehm... míří dolů k jezeru."
Nadšeně jsem se přikrčil nad dlouhým zástupem úhořích mláďat, která se odhodlaně plazila mezi kamením, trávou a ostnatými bodláky, kůži na těle celou suchou a zaprášenou. Bylo jich zřejmě na milióny. Kdo by kdy čekal, že potká na tomhle suchém místě vinoucí se úhoře?
"Historie úhořů je... ehm... vůbec velmi zajímavá," řekl Theodor, pol…
