Sépie a krabi
Ráno co ráno, když jsem se probudil, měl jsem tygrovitě pruhovanou ložnici, jak mi ji prozářilo slunce, které nakukovalo dovnitř žaluziemi. Obvykle jsem zjistil, že zatímco jsem tvrdě spal, psi si ke mně vylezli na postel, zabírají mnohem víc místa, než se sluší a patří a oddechují v tvrdém a mírumilovném spánku. Odysseus seděl na okně a očima zlobně a nespokojeně zúženýma do štěrbiny pozoroval pruhy zlatého slunce. Zvenčí se ozvývalo chraptivé posměšné kokrhání kohoutů a tichounké štěbetání slepic zobajících pod pomerančovníky a citrónovníky, konejšivé jak bublání horké ovesné kaše, vzdálený cinkot zvonečků na kozích pastvištích a pronikavé švitoření vrabců v okapech, a tu a tam se strhl hlasitý poprask a naléhavý křik, který prozrazoval, že jeden z vlaštovčích rodičů přinesl svému potomstvu v hnízdě pod mým oknem pořádné sousto. Stáhl jsem ze sebe vrchní prostěradlo a vyhodil psy na podlahu, kde se hned začali oklepávat, protahovat a zívat, až se jim růžové jazyky kroutily jak exotické listy, a pak jsem přistoupil k oknu a prudce vytáhl žaluzie. Ranní sluníčko mě hřálo do nahého těla a já se vykláněl nad římsu, zamyšleně si škrábal drobné růžové pupínky, jak mě poštípaly blechy z mých psů, a pomalu jsem se rozkoukával v denním světle. Pak jsem se zadíval přes stříbrné koruny oliv ke břehu a k modrému moři, které leželo asi na půl kilometru od domu. Čas od času tu spouštěli rybáři ze břehu sítě a to pro mne vždycky byla velká událost, protože když je vytáhli z hlubin modré zátoky, našla se v nich spousta úchvatných mořských živočichů, k jakým jsem se sám jakživ nedostal.
Sotva jsem zahlédl, že se na vodě kolébá malý rybářský člun, rychle jsem se oblékl, popadl sběračské náčiní, proběhl olivovým hájem k silnici a uháněl po ní až k pobřeží. Většinu rybářů jsem už znal jménem, ale s jedním jsem se spřátelil zvlášť dobře. Byl to vysoký statný mládenec s hřívou rezavých vlasů a samozřejmě že se jmenoval po svatém Spiridionovi Spiro. Abych ho odlišil od všech Spirů, co jsem už znal, říkal jsem mu Kokino neboli Zrzek. Kokino mi nadšeně obstarával exempláře, a i když ho ti živočichové ani dost málo nezajímali, těšilo ho, že z nich mám takovou radost.
Jednou jsem doběhl k pobřeží zrovna ve chvíli, kdy síť byla ještě napůl ponořená ve vodě. Rybáři, hnědí jak ořechy, vysoukávali mokrá lana, a jak přitahovali těžký síťový vak blíž a blíž ke břehu, vzpírali se v písku doširoka roztaženými prsty.
"Buď zdráv, kyrié, Gerry," zvolal na mne Kokino, zamával mi na uvítanou velikou pihovatou rukou a vlasy se mu zaleskly ve slunci jak oheň. "Dneska pro tebe budem mít nejspíš pěkná zvířata, protože jsme lovili na novém místě."
Sedl jsem si do písku, trpělivě čekal a pozoroval rybáře, jak si přitahují pravidelnými pohyby síť, vykládají se mezi sebou a žertují. Za chvíli se v mělčině objevil vršek sítě, a když vystoupil nad hladinu, bylo vidět, že se uvnitř blyští a házejí chycené ryby. Než jsem se nadál, ležela síť na písku a vypadala skoro jak živá, zachvívala se celou spoustou ryb a ustavičně to v ní pronikavě bzučelo, jak ryby v marném úsilí mrskaly ocasy a vrážely do sebe. Rybáři přinesli rychle koše a vyndávali do nich ryby ze sítí. Byly tam ryby červené, bílé, ryby s vínově rudými pruhy a ropušnice, které vypadaly jak bohatě vzorované čalouny. Někdy se na nás ze sítě zadívala s poděšeným výrazem v téměř liských očích chobotnice anebo sépie. Jakmile rybáři bezpečně uložili do košíků všechno, co se jen dalo jíst, nastala moje chvíle.
Na dně sítě většinou zůstala hromada kamení a mořských chaluh a v té jsem objevoval své poklady. Jednou jsem našel kulatý plochý kámen, z kterého vyrůstal naprosto dokonalý, čistě bílý korálový stromeček. Vypadal jako malý buk v zimě, s holými bezlistými větvemi a posypaný popraškem sněhu. Někdy jsem objevil hvězdici pěcicípou, silnou jak piškotový koláč a skoro stejně velkou. Její okraje všek netvořily zašpičatělé paže, jak tomu bývá u jiných hvězdic, ale zaokrouhlené laloky. Barvu měly …
