11
Následující den, v pondělí v půl jedenácté dopoledne, navštívil Cukuru sídlo Akovy firmy. Nacházelo se nějakých pět kilometrů od předváděcích prostor Lexusu a zabíralo půl patra v moderní prosklené kancelářské budově. Tu druhou půlku patra zabraly kanceláře jedné velice známé německé farmaceutické společnosti. Cukuru si vzal stejný tmavý oblek jako předchozího dne a k němu modrou kravatu od Sary.
U vchodu hned zkraje narazil na elegantní logo BEYOND, vyvedené ve velikánských písmenech. Prostory působily radostně, otevřeně a čistě. Na zdi u recepce visela velikánská abstraktní malba, pojatá ve velkorysé plejádě základních barevných tónů. Co měla představovat, nebylo jisté, přesto ale nepůsobila zvlášť záhadně. Mimo tenhle obraz už se tu nenalézala jediná dekorace, která by stála za řeč. Rozhodně žádné květiny a žádná váza. Pohled na tyhle vstupní prostory vám nedal jedinou šanci představit si, čímpak se asi v téhleté firmě můžou zabývat.
U recepčního pultu ho přijala asi tak pětadvacetiletá slečna s vlasy úhledně nakroucenými směrem ven. Na světlemodrých šatech s krátkým rukávem měla připnutou perlovou brož a ve všem vyhlížela jak dívenka, které se dostalo starostlivé a zdraví prospěšné výchovy v bohaté, optimisticky založené rodině. Když jí Cukuru předal vizitku, udělala na něj úsměv přes celý obličej a tlačítky telefonu interní linky navolila kód s tímtéž gestem, jako by tiskla měkounký čenich nějakého velikého psa.
O chvilku později se vzadu otevřely dveře a v nich se ukázala dáma robustní konstituce. Mohlo jí být tak něco k pětačtyřicítce, na sobě tmavý kostýmek s rozložitými rameny, na nohou černé lodičky s masivními podpatky. Rysy tváře až překvapivě nevykazovaly jediný nedostatek. Vlasový porost krátce střižený, čelisti mohutné; už od pohledu velice schopná osoba. Na světě se občas vyskytnou i ženy středního věku, které vyhlížejí, že budou výkonné v čemkoli, co po nich jen budete žádat, a tohle právě byl takový případ. Jako herečku byste ji mohli obsadit coby ostřílenou staniční sestru ze špitálu právě tak dobře jako bordelmamá z luxusního kurvince a v obou těch rolích by byla perfektní.
Vizitku od Cukurua si prohlížela s podezřívavým výrazem. Copak asi tak může chtít takový zástupce vedoucího architektonického oddělení z úseku výstavby tokijské železniční firmy po reprezentačním řediteli nagojských seminářů kreativního byznysu? A to ještě bez předchozího ohlášení? Na cíl návštěvy se ale Cukurua neptala ani slovem.
„Nezlobte se, ale nepočkal byste laskavě chvíli tady?“ požádala, na tváři nejmenší přípustnou dávku zdvořilostního úsměvu. Nabídla Cukuruovi židli a zmizela ve stejných dveřích, ze kterých před chvílí vyšla. Byla to úplně jednoduchá židle z chromové oceli a bílé kůže, skandinávský design. Produkt elegantní, čistý, tichý a bez jakéhokoli lidského tepla, jako bílá noc zkrápěná nepřetržitým drobným deštěm. Cukuru se na ni posadil a čekal. Slečna v recepci zatím na něčem pracovala na laptopu, co měla před sebou na pultu. Tu a tam pohlédla na Cukurua a povzbudivě se na něj usmála.
Stejně jako ta v recepci Lexusu představovala i tahle dívka typ, na jaký v Nagoji často narazíte. Dívenky s úhlednou tvářičkou a úpravným zevnějškem. Působí skrznaskrz sympaticky a vždycky mají úhledně nakroucené vlasy. Absolvují za drahé peníze francouzský jazyk a literaturu na soukromých dívčích univerzitách a pak si najdou práci v některé z lokálních firem a dělají buď recepční, anebo sekretářky. Odkroutí si tam pár let a jednou do roka si s kamarádkami zaletí nakoupit do Paříže. A nakonec si vyhlédnou nějakého perspektivního chlapa přímo ve firmě nebo si nechají vhodného nápadníka dohodit a z firmy šťastně odejdou. Načež se soustředí už jenom na to, jak dostat vlastní ratolest na některou z vyhlášených soukromých univerzit. Cukuru seděl ve své židli a přemítal o osudu podobných nešťastnic.
Když se pak pět minut nato vrátila sekretářka středních let, uvedla Cukurua do Akovy kanceláře. Úsměv, co tentokrát nasadila, by…
