Jak přežít s rodiči v jednom bytě
Maminka mé kamarádky Veroniky byla hypochondr-diktátor. Když jí bylo padesát, tak se Veronika rozhodla, že dá matce konečně otevřeně najevo své city. Vystála dvouhodinovou frontu a koupila speciální "lékovku". Krabičku, kde bylo sedm přihrádek na prášek pro každý den. Veronika na neděli matce připravila velkou ampuli strychninu. K tomu jí dala papírek s textem: "Spi sladce!"
My jsme s tatínkem a maminkou do mých deseti let bydleli v garsonce. Pak jsme si výrazně polepšili do jedna plus jedna. Pak jsem si tam přivedla manžela, a když se nám narodila dcera a dostala jsem honorář za svůj první film, přestěhovali jsme se do dva plus jedna. Pak přišel syn a pak byt, kde máme každý svůj pokoj. (A kde je s námi ještě želva, jezevčík, králík a krysa.) Troufám si říct, že jsem svým způsobem odborník na společný byt. Sama doma jsem totiž byla jen jednou. To mi bylo pět a otec s matkou vyšli na chodbu, aby zkusili, zda jsem natolik chytrá, abych neotevřela vrahům. Otec tehdy měnil hlas. Předstíral, že je "strýček", který mi nese čokoládové ježky. Dělal, že je Ježíšek s koťátkem. Neotevřela jsem mu. Neotevřela jsem, ani když chtěla otevřít i má maminka. Neotevřela jsem, ani když oba mí rodiče žadonili, abych je už konečně pustila, že si nemohou odemknout, protože si doma nechali klíče. Dveře od našeho bytu musel nakonec vypáčit domovník Lapaur a mí rodiče se rozhodli, že mi budou navždy dělat společnost. Mohu vám proto sdělit pár poznatků, se kterými musíte ve společném bytě počítat. A počítat musíte s tím, že každý váš den začne bojem o koupelnu!
V domácnosti, kde bydlí dvě až tři generace, má koupelna totiž stejný význam jako za války továrna na munici. Každý se chová v duchu Sellersovy básně. Každý chce být uvnitř první, urvat všechnu horkou vodu a nalít do ní všechno, co se dá. Po nás potopa. Vždycky jsem se fascinovaně dívala na koupelny svých přítelkyň, které se osamostatnily, měly ručníky v pastelových tónech, které jim ladily s kachlíčky, a vanu jim zdobily pěny, šampony a krémy. Naši vanu vždycky zdobily tatínkovy staré rozježené (vypadaly podrážděně) zubní kartáčky, staré houby zmačkané do ruličky, vazelína a špalky kamence na zastavení krve. V naší koupelně nikdy nevoněla levandulová sůl, u nás vždycky všechno přebije pitralon a občas z dosahu dětí odstraňuji mističky s babiččiným peroxidem. Skoro denně tahám flašky s gely, laky, esencemi, koupelovými oleji a mléky. Denně ráno stepuji přede dveřmi, za kterými je můj tatínek, můj syn, můj manžel, má dcera, má matka. Tuhle vyšel z koupelnových dveří asi osmdesátiletý tatínkův bratranec. Prudce voněl konvalinkami a na čele měl třpytivé hvězdičky. Stařík si totiž do vany nasypal celou krabičku "zlaté novinky od Diora"!
Jednou jsem šla ke kamarádce na návštěvu. Měla jsem dělat se starým pánem (bylo mu asi devadesát dva let) rozhovor do časopisu. Byla jsem pro něj zcela neznámá novinářka. Cizí žena. Kamarádčin otec mi hned ve dveřích řekl: "To musíte vidět!" a okamžitě mne vedl do prvního patra. Tam otevřel dveře a řekl: "Tohle je pokoj mého syna Tomáše! To je, co? Že jste ještě nikdy neviděla takový bordel?!"
Když bydlíte s tatínkem, maminkou, manželem a svými dětmi, tak je často problém, když chcete použít telefon!
Pořídila jsem si záznamník, ale můj tatínek se k němu pořád vrhal a přes můj hlas, který říkal, že nikdo není doma, řval: "Ale já jsem doma, co chcete! Mluvte!" Až jsme stroj (i já) pochopily marnost svého úsilí a zkolabovaly jsme.
Moje maminka si zase pořád plete přenosné telefonní sluchátko s ovladačem na televizi a přepíná tak, že se k nám nikdo nedovolá. Dcera nosí telefon neustále při sobě a zamyká se s ním na záchodě. My pak sice neslyšíme, co vrká do sluchátka, ale světlíkem to slyší celý dům. Můj muž telefon vždycky odloží někam tak rafinovaně, že k nám pak musím telefonovat mobilem, abych zjistila, kde to zvoní. A když si nevšímám syna, tak se s telefonem schová a je dvanáct hodin nonstop napojený na internet. Kdy…
