Benzín (Gregory Corso)

Padlé růži

Když jsem odložil Mimnermovy verše,
žil jsem životem konzervovaného horka a drsných rukou,
sám, nedaleko svého těla jsem bloudil bez cíle
a chodil jsem s nadějí, že náhle spatřím zlatý es ze snů.
Ó růže, opadalá růže, skloň svůj nesmírný rostlinný hřbet;
sraž pohledem to podvodnické slunce … v zimním spánku
si svou růžovoslavnou hlavu vyvzdoruj hněv zlatého obra,
ach růže, rozmnož svou růžovou podstatu ještě víc!
V té hospodě, kterou sis sama stvořila v Edenu,
kde jsi rozkvétala a kde Hodinář Nicoty dřímal,
tvé zrození způsobilo, že střepy roztříštěné noci vybuchovaly,
a můj les za snů se mi zjevil.
Ano, a když se Hodinář probudil, měl tělo z koleček
a kosti ze šperků zkažené,
a tváří v tvář tvé Nicotě prchl,
mávaje zapomnětlivými mnichy v nenatažených ručičkách.
Slunce nevidí vyzvracené hlávky, Venušin tenis
a Martův court, jak zpívají velkou lež slunce,
ach daleký chundeláčku, vstřebej do sebe živly;
rozjasni stromy a pohoří země,
vzbuď se a odvrať nesmírné nehybnosti.
Růže! Růže! má růže s hlasem jak plechová trubka!
Růže je moje vizionářské oko veškeré Mystiky
Růže je moudré křeslo bombardovaných domů
Růže je mýma trpělivýma elektrickýma očima,
       očima, očima, očima,
Růže je má slavnostní tvář
Dalajláma Generální vikář Slavný César!
Když uslyším naříkající růži,
posbírám všechny nezdařené experimenty
jedné anatomické říše
a s pomocí nějakého chemického snu objevím
nenáviděný zákon země a slunce a naříkající růži mezi nimi.

— 1 —

Nestřílejte divokou svini

Přišlo ke mně dítě,
houpalo oceánem na prutu.
Řekl mi, že mu umřela sestra,
stáhl jsem mu gatě
a dal mu kopanec.
Hnal jsem ho ulicemi,
nocí své generace
a děti při tom jménu radostně poskočily
a sbíhaly se ostošest.
Matky a otcové sklonili hlavy a poslouchali;
křičel jsem jméno

Dítě se třáslo a upadlo
a pak vrávoravě vstalo.
Křičel jsem jeho jméno!
A šílenství matek a otců
zarylo zuby do jeho mozku.
Svolával jsem anděly své generace
ze střech, ze zapadlých ulic,
zpod odpadků a kamení.
Křičel jsem jméno! a oni přišli
a ohlodali dětské kosti.
Křičel jsem jméno: Kráso
Kráso Kráso Kráso

— 2 —

Italská extravagance

Paní Lombardiové zemřel měsíční syn.
Viděl jsem ho v Rizzově pohřební síni,
vrásčitou nachovou hlavičku.

Právě za něho dosloužili zádušní mši;
pozůstalí vycházejí ven
… hele, taková malá rakvička!
A deset černých cadillaců, aby ji odvleklo

— 3 —

Rodný dům po letech

Stojím v temném světle v temné ulici
a dívám se nahoru na okna, tam jsem se narodil.
Chodí tam cizí lidé; mají rozsvíceno.
Mám pršák; cigaretu v puse,
klobouk do očí, ruku na bouchačce.
Přejdu ulici a jdu dovnitř.
Popelnice pořád smrdí jak tehdy.
Vylezu do prvního patra; Špinavé Ucho
jde po mně nožem …
Nastřílím do něho spousty ztracených hodinek.

— 4 —

Šílený jak

Dívám se, jak stloukají máslo z posledního mléka,
které jsem jim kdy dal.
Čekají, až umřu;
chtějí z mých kostí nadělat knoflíky.
Kde jsou mé sestry a bratři?
Tamten vysoký mnich, co přivazuje náklad na mého strýce,
 má novou čepici.
A ten jeho přitroublý žák -
tu šálu jsem na něm ještě neviděl.
Chudák strýc, nechá si od nich dát na hřbet náklad.
Je tak smutný, tak unavený!
Rád bych věděl, co udělají s jeho kostmi.
A ten nádherný ocas!
Z toho nadělají spoustu tkaniček do bot!

— 5 —

Báseň o panence

Milovaná panenka
zná bolest dětského sbohem.
Umírá navždy zahrabaná v dětské postýlce na půdě.
Barvy cukroví blednou
dlouhé kalhoty nás odvádějí jinam
a na dětských rukou začnou růst chlupy.
Okousané tužky, sponky na kolo, šestáky v našich kapsách,
kdepak teď jsou?
Dětské tělo je delší,
dlouhé jak země,
každý po něm přejde, někdo přejede v kolečkovém křesle,
dlouhá závistivá šílená cesta.
Sodovku a fíkové cukroví při tom vykucká.

— 6 —