PAPOUŠEK PRO PASTORA
Letěla ke mně po nástupišti. Na sobě měla elegantní modrý tvídový kostýmek a modrý klobouček, pod nímž její ultramarínové oči vypadaly dvakrát větší.
"Miláčku, tady jsem. To jsem já, Ursula," vykřikla, když se jako ragbyový hráč proplétala mezi cestujícími, zavazadly a nosiči. Vrhla se mi do náručí a přimkla svá kouzelná ústa k mým. Vychutnávala si mlaskavý zvuk, který s potěšením vydávala, kdykoliv se naše rty dotkly. Všichni muži na nástupošti na mě závistivě zírali a všechny ženy zíraly nenávistně na Ursulu, protože byla tak přitažlivá a nádherná.
"Miláčku," řekla konečně, když ode mne odlepila ústa, "příšerně se mi po tobě stýskalo."
"Ale vždyť jsme se viděli předevčírem," protestoval jsem a snažil se vyprostit z jejího svíravého objetí.
"Ano, miláčku, jenže včerejšek byl tak dlouhý," zašveholila a ještě jednou mě políbila. "Jé, miláčku, být s tebou takhle na jaře v Londýně! To je epesní."
"Kde máš zavazadla?" zajímal jsem se.
"Nosič je vzal," ukázala na stařičkého muže, který na nástupišti zápolil se čtyřmi obrovskými kufry, krabidí na klobouky a velikou mosaznou klecí, v níž seděl šedý papoušek.
"Na co jsi s sebou, ksakru, přivezla papouška?" zeptal jsem se poděšeně.
"Miláčku, jmenuje se Mojžíš a nádherně mluví, i když někdy dost sprostě. Koupila jsem ho od jednoho námořníka, počítám, že se to asi naučil od něj. Víš přece, jací jsou námořnící hrubí, pokud se zrovna nejedná o kapitány nebo admirály. Nelsou určitě sprostě nemluvil. Myslím tedy, že mu nějaké to zaklení třeba uteklo, když přišel o ruku nebo o oko, ale te se podle mě dá pochopit, nezdá se ti?"
Přepadl mě jakýsi pocit neskutečna, který se u mně dostavil vždy, kdykoli jsem se setkal s touhle svou nejoblíbenější přítelkyní.
"Ale na co potřebuješ papouška? Přece si ho nemůžeš vzít do hotelu."
"Neblázni, miláčku, do hotelu Claridge's tě pustí s čímkoli. Je to dárek pro reverenda Penge, který je hrozně nešťastný a nemocný, chudáček."
Zatočila se mi hlava. Tohle bude zřejmě zase další z Ursuliných dobročinných skutků, které nakonec vždy způsobí nějakou katastrofu. A mě do toho teď zatáhne. Na chvíli jsem odsunul stranou problém s papouškem a podíval se na horu jejích kufrů a krabici na klobouky.
"To opravdu potřebuješ tolik zavazadel? Nebo snad chceš zůstat v Londýně nastálo?"
"Neblázni, miláčku, to je jenom na tři dny. Věděla jsem, že budeš chtít, aby mi to slušelo," vysvětlovala. "A vždyť jsem si nepřivezla skoro nic, jenom naprosto nezbytné věci. Koneckonců, přeci bys snad nechtěl, abych chodila nahá, nebo ano?"
"Na tuto otázku odmítám odpovědět, mohlo by toho být použito proti mně."
Přišli jsme na stanoviště taxíků, nosič naskládal zavazadla do vozu a klec s Mojžíšem dal na zadní sedadlo. Přitom se dopustil té pošetilosti, že Mojžíšovi řekl: "Krrásný papoušek!" Mojžíš, s perfektní výslovností, jaká se u papouška jen tak neslyší, odpověděl nosičovi, kam by měl jít a co by si tam měl udělat. Oba tyto návrhy byly fyzicky neproveditelné.
"Opravdu si myslíš, že takovýhle papoušek je vhodný dárek pro pastora s křehkým zdravím?" zeptal jsem se své krásné společnice, když se taxík rozjel směrem k hotelu Clardge's.
Ursula ke mně udiveně otočila své magnetické modré oči.
"Samozdřejmě, vždyť mluví."
"No, já vím, že mluví, ale dělá mi spíš starosti, co říká."
Jako na povel Mojžíš otevřel zobák a pronesl:
"Ó, Charlie, ó deme na to znova, Charlie. Ó, já to rád. He, he, he, já to tak rád dělám."
"Už chápeš, jak to myslím? Je to sice laskavé gesto, ale máš pocit, že je to moudré?"
"Víš, musím ti nejdířv vyprávět o chudákovi starém reverendovi Pengovi," rozpovídala se Ursula. "Byl vikářem v jedné malé vesničce blízko místa, kde jsme bydleli, a dostal se do příšerného maléru kvůli sboru."
"Myslíš smíšený sbor nebo jenom chlapecký?" zjímal jsem se.
"No, byli to jenom chlapci. Víš, nikdo by se tím asi zase tak netrápil, kdyby šlo o jednoho kluka, ale když už se to stalo celému sboru, lidi z vesnice se přirozené vzbouřili. Říka…
