Jon
Qhorin Půlruký mu řekl, aby nasbíral nějaké dříví na oheň, a Jon pochopil, že konec není daleko. Bude dobré opět se ohřát u ohně, i kdyby jen na kratičkou chvíli, říkal si v duchu, zatímco odsekával holé větve z kmene mrtvého stromu. Duch seděl vedle něho a díval se, tichý jako vždycky. Bude pro mne výt, až budu mrtvý, tak jako vyl Branův vlk, když můj bratr spadl? přemýšlel Jon. Bude výt Chundeláč, který je daleko na Zimohradu, a Šedý vítr a Nymeria, ať jsou kdekoli?
Měsíc vycházel zpoza jedné hory a slunce zapadalo za jinou, zatímco Jon pazourkem a dýkou vykřesával jiskry, dokud se nakonec neobjevil tenký prst kouře. Qhorin k němu přišel, stál nad ním a díval se, jak z kousků kůry a mrtvého borového jehličí vyšlehl první mihotavý plamínek. „Je ostýchavý jako panna ve svatební noc,“ řekl velký průzkumník tichým hlasem, „a téměř stejně hezký. Někdy člověk zapomíná, jak krásný dokáže oheň být.“
Qhorin nebyl muž, od kterého byste očekávali, že bude mluvit o pannách a svatebních nocích. Podle toho, co Jon věděl, strávil celý svůj život u Noční hlídky. Miloval vůbec někdy nějakou pannu nebo měl dokonce svatbu? Nedokázal se ho na to zeptat. Místo toho raději rozfoukával oheň. Když plameny vesele praskaly, stáhl si svoje mrazem ztuhlé rukavice, aby si zahřál ruce, a povzdechl si přitom blahem, přemýšleje v duchu o tom, zda vůbec může být tak krásně cítit polibek. Teplo se mu rozlévalo po prstech jako tající máslo.
Půlruký se se zkříženýma nohama posadil vedle ohně a mihotavé světlo plamenů proměnlivě vykreslovalo tvrdé rysy jeho obličeje. Z pěti průzkumníků, kteří uprchli z Křivolakého průsmyku zpátky do šedomodré divočiny Mrazoklů, zůstali jen oni dva.
Zpočátku se Jon držel naděje, že panoš Dalbridge dokáže svými šípy odradit divoké od přechodu průsmykem. Když ale uslyšeli troubení válečného rohu, pochopili, že panoš je mrtev. Později spatřili orla kroužícího na velkých modrošedých křídlech soumračnou oblohou. Kamenohad sňal ze zad svůj luk, ale než ho stačil napnout, pták odletěl mimo dostřel, Ebben si odplivoval a tiše si mumlal pod vousy cosi o vlkodlacích a měničích.
Dalšího dne spatřili orla dvakrát a za sebou uslyšeli zvuk loveckého rohu odrážející se od skalních stěn. Pokaždé jim připadal o něco hlasitější a bližší. Když padla noc, Půlruký řekl Ebbenovi, aby si kromě svého vlastního koně vzal také panošova a s co největším spěchem ujížděl na východ k Mormontovi, stejnou cestou, kterou přijeli. Ostatní se budou snažit zmást pronásledovatele. „Pošli tam Jona,“ naléhal na něho Ebben. „Dokáže jet stejně rychle jako já.“
„Pro Jona mám jiný úkol,“
„Je to ještě napůl kluk.“
„Ne,“ řekl Qhorin, „je to muž Noční hlídky.“
Když vyšel měsíc, Ebben se s nimi rozloučil, Kamenohad jel do určité vzdálenosti na východ s ním a pak se po stejné trase vrátil zpátky, aby po něm zahladil stopy. Tři muži, kteří zůstali, se poté společně vydali jihozápadním směrem.
Dny a noci jako by splývaly jedny s druhými. Spali v sedlech a zastavovali jenom na tak dlouho, aby nakrmili a napojili koně, pak znovu nasedali. Jeli přes holá skaliska, skrze ponuré borové lesy a nánosy starého sněhu, přes ledové hřebeny a mělké říčky, které neměly jména. Někdy se Qhorin Půlruký vracel zpátky, aby po nich zahladil stopy, ale bylo to zbytečně vynakládané úsilí. Sledovali je. Za každého rozbřesku a soumraku viděli orla vznášejícího se mezi horskými vrcholy, ne většího než malou tečku na rozlehlé obloze. Vystupovali po nízkém hřebeni mezi dvěma zasněženými vrcholy, když tu se ze svého doupěte necelých deset yardů od nich vyplížila stínokočka. Zvíře bylo vyzáblé a napůl mrtvé hlady, ale Kamenohadova klisna při pohledu na ně přesto zpanikařila; vzepjala se na zadních a utekla, a než ji průzkumník stačil chytit a uklidnit, zakopla na prudkém svahu a zlomila si nohu.
Duch se toho dne nažral do sytosti a Qhorin Půlruký trval na tom, aby smísili něco z koňské krve s ovesnými vločkami a načerpali z toho pokrmu sílu. Jon se z chuti podivně páchnoucí ovesné kaše málem zalkl, ale přinutil se ji sníst. Každý si pak z koňské mrtvoly uřízl tucet proužků syrového vláknitého masa, aby je mohli žvýkat za jízdy, a zbytek tam nechali pro stínokočky.
O jízdě ve dvou na jednom koni nemohla být řeč. Kamenohad jim navrhl, aby tam počkali na pronásledovatele a překvapili je, až přijedou. Možná by jich pár dokázali poslat do pekel, Qhorin jeho návrh zamítl. „Pokud se někdo z Noční hlídky dokáže přes Mrazokly dostat sám a pěšky, pak jsi to ty, bratře. Můžeš projít přes hory, které kůň musí objíždět. Jdi rovnou k Pěsti. Řekni Mormontovi, co Jon viděl a jak to viděl. Vyřiď mu, že staré síly se probouzejí, že proti nám stojí obři, měniči a ještě horší věci. Pověz mu, že stromy zase mají oči.“
Jinou možnost nemá, pomyslel si Jon, když se díval, jak Kamenohad mizí za zasněženým hřebenem jako drobný černý brouk lezoucí přes zvlněnou bílou pustinu.
Poté jim každá noc připadala chladnější než ta předchozí, a taky osamělejší. Duch nebyl stále s nimi, ale také nikdy nebyl příliš daleko. Dokonce i když byli fyzicky odděleni, Jon cítil, že zlovlk je nablízku. Byl tomu rád. Půlruký nebyl zrovna družným společníkem. Jeho dlouhý šedý cop se pomalu komíhal do rytmu pohybů jeho koně. Často jeli celé hodiny, aniž promluvili slova, a jediným zvukem bylo tiché klapotání koňských kopyt na kameni a skučení větru, který v těch končinách nikdy neustával. Když spal, nezdály se mu žádné sny; ani o vlcích, ani o jeho bratrech, o ničem. Tady nahoře nemohou žít dokonce ani sny, říkal si v duchu.
„Je tvůj meč dost ostrý, Jone Sněhu?“ zeptal se ho Qhorin Půlruký nad mihotavými plameny ohně. „Můj meč je z valyrijské oceli. Dal mi ho Starý medvěd,“ odpověděl Jon.
„Pamatuješ si slova své přísahy?“
„Ano.“ Nebyla to slova, která by člověk jen tak zapomněl. Jakmile je jednou vyřkl, nic je nedokázalo vymazat. Ta slova měnila lidský život navždy.
„Odříkej je se mnou znovu, Jone Sněhu.“
„Jak si přeješ.“ Jejich hlasy se pod vycházejícím měsícem spojily v jeden, zatímco Duch naslouchal a hory byly jejich svědkem. „Noc přichází a moje stráž začíná. Neskončí až do mé smrti. Nepojmu žádnou ženu za manželku, nebudu vlastnit žádné země, nezplodím děti. Nebudu nosit korunu a nezískám si slávu. Budu žít a zemřu na svém stanovišti. Jsem meč v temnotě. Jsem strážce na zdech. Jsem oheň, který hoří ve tmě, světlo, které přináší úsvit, roh, který probouzí spící, štít, co střeží říše lidí. Svěřuji svůj život a čest Noční hlídce, pro tuto noc a pro všechny noci, které přijdou.“
Když skončili, kolem panovalo hrobové ticho, kromě tichého praskání plamenů a vzdáleného vzdychání větru. Jon rozevřel a sevřel svoje spálené prsty, s myšlenkami upjatými ke slovům, která právě odříkal, a s modlitbou, aby mu bohové jeho otce dali sílu zemřít statečně, až přijde jeho hodina. Už to nebude dlouho trvat. Jejich koně byli téměř na konci svých sil. Předpokládal, že Qhorinovo zvíře nevydrží další den.
Plameny již byly nízké, tepla ubývalo. „Oheň brzy vyhasne,“ poznamenal Qhorin, „ale pokud by někdy měla padnout Zeď, vyhasnou všechny ohně.“
Neexistovalo nic, co by na to Jon mohl říci. Přikývl.
„Ještě bychom jim mohli uprchnout,“ řekl průzkumník. „Anebo taky ne.“
„Já se nebojím zemřít.“ Byla to jen poloviční lež.
„Možná to nebudeš mít tak snadné, Jone.“
Nerozuměl mu. „Co tím chceš říct?“
„Když nás zajmou, musíš se vzdát.“
„Vzdát?“ Nevěřícně zamrkal. Nestávalo se, aby divocí zajímali muže, které nazývali vránami. Zabíjeli je, kromě… „Ušetří jen křivopřísežníky. Ty, kteří se přidají k nim, jako Mance Nájezdník.“
„A jako ty.“
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Nikdy. To neudělám.“
„Uděláš. Já ti to nařizuji.“
„Nařizuješ mi to? Ale…“
„Pokud říše má být v bezpečí, naše čest nemá větší cenu než naše životy. Jsi mužem Noční hlídky?“
„Ano, ale –“
„Tady žádné ale neplatí, Jone Sněhu. Buď jsi, nebo nejsi.“
Jon se vsedě napřímil. „Jsem.“
„Pak mne tedy poslouchej. Pokud nás zajmou, dáš se k nim, tak jak na tebe jednou naléhalo to zajaté děvče. Možná po tobě budou žádat, abys svůj plášť rozsekal na kusy, abys pohaněl hrob svého otce nebo proklel svoje bratry a svého lorda velitele. Nesmíš ucuknout, ať po tobě budou žádat cokoli. Udělej, co ti poručí… ale ve svém srdci nikdy nezapomeň na to, kým jsi. Jeď s nimi, jez s nimi, bojuj s nimi, pokud to bude zapotřebí. A dávej pozor.“
„Na co?“ zeptal se Jon.
„To kdybych věděl,“ odpověděl Qhorin. „Tvůj vlk je viděl, jak kopou v údolí u Mléčné vody. Co tam hledali, na takovém pustém a odlehlém místě? Našli to? Právě tohle se musíš dozvědět, než se vrátíš k lordu Mormontovi a svým bratřím. Taková je povinnost, kterou ti ukládám, Jone Sněhu.“
„Udělám, oč žádáš,“ souhlasil Jon neochotně, „ale… vysvětlíš jim to, ano? Alespoň Starému medvědovi? Povíš mu, že jsem nikdy neporušil svoji přísahu?“
Qhorin Půlruký na něho hleděl přes oheň, očima ztracenýma v jezírkách stínu. „Až ho příště uvidím. Slibuju ti to.“ Ukázal na oheň. „Přilož další dřevo. Chci, aby jasně plápolal.“
Jon odešel nasekat větve a každou z nich ještě přelomil vpůli, než ji hodil do plamenů. Strom byl mrtvý dlouhou dobu, ale zdálo se, jako by v ohni opět ožil, jako divocí tanečníci probuzení ze spánku v každém kousku dřeva, aby se otáčeli a vířili dokola ve svých zářivých oděvech žluté, červené a oranžové barvy.
„To stačí,“ řekl Qhorin najednou, „vyrazíme na cestu.“
„Na cestu?“ Jen kousek od ohně panovala tma a noc byla chladná. „Kam pojedeme?“
„Zpátky.“ Qhorin znovu vysedl na svého znaveného koně. „Doufám, že oheň je od nás odláká. Pojeď, bratře.“
Jon si natáhl rukavice a zvedl si kápi na hlavu. Dokonce i koně jako by oheň opouštěli neradi. Slunce bylo již dlouho za obzorem a cestu přes zrádný terén před nimi jim osvětloval jen chladný stříbrný svit měsíce. Nevěděl, co má Qhorin v úmyslu, ale možná to byla šance. Alespoň v to doufal. Já si nechci hrát na křivopřísežníka, dokonce ani z dobrého důvodu.
Postupovali opatrně, pohybovali se tak tiše, jak jen člověk a kůň dokáže, a vraceli se po svých stopách, dokud nedosáhli úzké soutěsky, odkud mezi dvěma horami vytékal malý, ledově chladný pramen. Jon si na to místo vzpomínal. Než zapadlo slunce, napojili u něho koně.
„Voda zamrzá,“ poznamenal Qhorin, „jinak bychom mohli jet korytem. Jenomže pokud prolomíme led, poznali by, že jsme jeli tudy. Drž se blízko útesů. Asi po půl míli je ohyb, který nás skryje.“ Vjel do soutěsky. Jon se naposledy toužebně ohlédl ke vzdálenému ohni a vydal se za ním.
Čím dál jeli, tím blíž se k nim z obou stran tiskly skalní útesy. Jeli podél měsícem zalité stuhy potoka k jeho zdroji. Jeho kamenité břehy byly olemované rampouchy, ale Jon přesto slyšel zvuk vody řítící se pod tenkou pevnou vrstvou ledu.
O kus dál, tam, kde se zřítila část útesu, soutěsku uzavírala velká hromada spadaného kamení, ale malí koně s jistýma nohama přes ni dokázali najít cestu. Za ní se skalnaté stěny prudce nakláněly k sobě a potok je vedl k úpatí dlouhého klikatého vodopádu. Vzduch byl prosycen mlžnatým oparem, který vypadal jako dech nějakého obrovitého studeného zvířete. Padající voda stříbřitě zářila v měsíčním svitu. Jon se zmateně rozhlédl kolem. Odsud se nedostaneme. On a Qhorin by možná byli schopni vyšplhat na útesy, ovšem ne s koňmi. Byl si jistý, že pěšky daleko nedojdou.
„Teď rychle,“ poručil Půlruký. Velký muž na malém koni vjel přes ledem kluzké kameny rovnou do záclony z vody a zmizel v ní. Když se po chvíli neobjevil, Jon pobídl svého koně patami a následoval jej. Kůň začal panikařit. Padající voda do nich bila svými mrazivými pěstmi a šok z chladu Jonovi málem zastavil dech v těle. A pak najednou byl na druhé straně; promáčený a rozechvělý, ale venku z vody.
Průrva ve skále byla stěží dost velká, aby jí projel muž na koni, ale za ní se stěny rozevíraly a kámen pod koňskými kopyty se proměnil v měkký písek. Jon cítil, jak mu vodní tříšť zamrzá ve vousech. Duch divoce proletěl přes vodopád, otřepal si vodu z kožichu, podezřívavě začichal ve vzduchu a zvedl nohu proti jedné ze skalních stěn. Qhorin již sesedl, Jon učinil to samé. „Ty jsi o tomhle místě musel vědět.“
„Když jsem byl mladík zhruba tvého věku, slyšel jsem jednoho bratra vyprávět, jak přes tento vodopád pronásledoval stínokočku.“ Sundal své klisně sedlo, odstranil udidlo a uzdu a prohrábl jí prsty chundelatou hřívu. „Srdcem této hory vede cesta. Když nás nenajdou do svítání, půjdeme dál. Beru si první hlídku, bratře.“ Qhorin se posadil do písku a opřel se zády o zeď, ne víc než nezřetelný černý obrys v šeru jeskyně. Jon nad hukotem padající vody uslyšel tiché zaskřípění oceli o kůži, což mohlo znamenat jedině to, že Půlruký tasil svůj meč.
Sundal si mokrý plášť, ale na to, aby si svlékl něco víc, tam bylo příliš chladno a vlhko. Duch si lehl vedle něho a stulil se do klubíčka ke spánku. Jon byl vděčný za jeho tělesné teplo. Říkal si, zda ten oheň venku stále hoří, nebo již uhasl. Pokud by někdy měla padnout Zeď, vyhasnou všechny ohně. Měsíc svítil skrze záclonu padající vody a kladl mihotavý bledý pruh na písek, ale po čase zmizel a v jeskyni se rozhostila tma.
Nakonec se dostavil spánek a s ním i noční můry. Zdálo se mu o hořících hradech a obživlých mrtvolách vstávajících z hrobů. Stále ještě byla tma, když ho Qhorin probudil. Zatímco Půlruký spal, Jon tam seděl opřený zády o zeď, naslouchal zurčení vody a čekal na svítání.
Jakmile se začalo rozednívat, každý sežvýkal napolo zmrzlý proužek koňského masa, pak znovu osedlali koně a připevnili si černé pláště kolem ramen. Půlruký během své hlídky vyrobil půl tuctu pochodní, tím způsobem, že namočil smotky suchého mechu do oleje, který vezl s sebou v sedlové brašně. Nyní zapálil první z nich a drže slabý plamen v natažené ruce, vedl je dolů do tmy. Jon ho následoval s koňmi. Kamenitá stezka se vinula a otáčela, nejdříve vedla dolů, pak nahoru, pak ještě prudčeji dolů. Místy byla tak úzká, že bylo obtížné přesvědčit koně, aby se protáhli mezi skalami. Než se dostaneme ven, setřeseme své pronásledovatele, říkal si Jon, zatímco postupovali dál. Dokonce ani orel nevidí přes pevný kámen. Setřeseme je a pak pojedeme rovnou k Pěsti a povíme Starému medvědovi všechno, co víme.
Jenomže když se o celé hodiny později vynořili zpátky do světla, orel tam na ně čekal, seděl na mrtvém stromě na svahu, sto stop nad nimi. Duch se rozletěl přes kameny za ním, ale pták zamával křídly a vznesl se do vzduchu.
Qhorin sledoval let ptáka očima a jeho ústa se stáhla. „Toto je to nejlepší místo, kde můžeme zaujmout stanoviště,“ prohlásil. „Ústí jeskyně nás chrání seshora a za nás se dostat nemohou, aniž by prošli horou. Je tvůj meč ostrý, Jone Sněhu?“
„Ano,“ odpověděl.
„Nakrmíme koně. Posloužili nám dobře, ubohá zvířata.“
Jon dal svému koni poslední oves a pohladil ho po chundelaté hřívě, zatímco Duch nepokojně pobíhal mezi skalisky. Utáhl si těsněji rukavice a zahýbal spálenými prsty. Jsem štít, co střeží říše lidí.
Mezi horami se rozezněl lovecký roh a o okamžik později Jon uslyšel štěkání psů. „Brzy nás dostihnou,“ oznámil Qhorin. „Drž si svého vlka nablízku.“
„Duchu, ke mně!“ zavolal Jon. Zlovlk se neochotně vrátil k němu, s ocasem strnule zvednutým do výše.
Divocí se vyrojili zpoza hřebene necelé půl míle od nich. Před nimi běželi jejich psi, vzteklé hnědošedé bestie, v jejichž žilách kolovalo nemálo vlčí krve. Duch vycenil zuby, naježil srst. „Klid,“ zamumlal Jon. „Zůstaň.“ Nad hlavou uslyšel šustot křídel. Na skalnatém výběžku opodál přistál orel a vydal vítězoslavný výkřik.
Lovci se k nim přibližovali opatrně, možná se obávali šípů. Jon jich napočítal čtrnáct, a osm psů. Jejich velké kulaté štíty byly vyrobeny z kůží natažených nad základem z propleteného proutí a pomalovaných lebkami. Zhruba polovina z nich měla obličeje schované za hrubými přilbicemi ze dřeva a vařené kůže. Lučištníci na křídle přiložili šípy k tětivám svých malých luků ze dřeva a rohoviny, ale nevystřelili z nich. Ostatní byli vyzbrojeni oštěpy a kyji, jeden měl sekeru vytesanou z kamene. Na sobě měli nesourodé kousky zbroje, které sebrali mrtvým průzkumníkům nebo ukradli během nájezdů. Divocí nedolovali ani netavili kovy a na sever od Zdi žilo jen málo kovářů a ještě méně tam bylo pecí.
Qhorin tasil svůj dlouhý meč. O tom, jak se naučil bojovat levou rukou poté, co ztratil půlku pravé dlaně, se vyprávěly legendy; říkalo se, že nyní vládne mečem lépe než předtím. Jon, který stál vedle něho, tasil z pochvy Dlouhý dráp. Navzdory mrazivému vzduchu cítil, jak ho do očí štípe pot.
Deset yardů od ústí jeskyně lovci zastavili a dál jel jenom jejich velitel, který seděl na zvířeti, o němž by se podle jistoty, s jakou šplhalo po nerovném svahu, dalo říci, že to je spíš koza než kůň. Jak se muž a jeho zvíře přibližovali, Jon slyšel, že oba chřestí; byli odění v kostech. V kravských kostech, ovčích kostech, v kostech koz, pratura a losů, ve velkých kostech chlupatých mamutů… a také v lidských kostech.
„Chřestivá košile,“ zavolal na něj Qhorin s ledovou zdvořilostí.
„Pro vrány jsem Pán kostí.“ Jezdcova přílba byla vyrobená z rozbité lebky obra a po délce rukávů měl na vařenou kůži našity medvědí drápy.
Qhorin si odfrkl. „Já žádného pána nevidím. Jenom psa přestrojeného do slepičích kůstek, které při chůzi chřestí.“
Divoký zasyčel hněvem a jeho zvíře se vzepjalo na zadních. Opravdu chřestily, Jon to slyšel; kosti byly k sobě pospojovány volně, takže se při pohybech muže a jeho zvířete také pohybovaly a narážely do sebe. „Brzy budu chřestit tvými kostmi, Půlruký. Ovařím z tebe maso a z tvých žeber si vyrobím košík. Tvoje zuby si otesám na kostky a budu si s nimi házet runy a z tvé lebky budu jídat ovesnou kaši.“
„Jestli chceš moje kosti, pojď si pro ně.“
Do toho se Chřestivá košile moc nehrnul. Skutečnost, že divocí byli v převaze, znamenala ve stísněných prostorách skalisek, kde si Černí bratři udělali svoje stanoviště, málo; aby je dostali ven z jeskyně, divocí by se k nim museli přibližovat po dvou. Jenomže to už místo vedle jeho koně zaujal další z jeho společnosti, jedna z bojových žen, kterým říkali kopinice. „Je nás čtrnáct proti dvěma, vrány, a osm psů proti vašemu vlkovi,“ zvolala. „Ať budete bojovat nebo utečete, jste naši,“
„Ukaž jim to!“ poručil jí Chřestivá košile.
Žena sáhla do krví poskvrněného pytle a vytáhla z něho trofej. Ebben měl hlavu holou jako vejce, takže ji musela držet za ucho. „Zemřel statečně,“ řekla.
„Ale zemřel,“ dodal Chřestivá košile, „stejně jako zemřete vy.“ Tasil svou bitevní sekeru a zamával jí nad hlavou. Byla to dobrá ocel, se zlověstným leskem na obou ostřích; Ebben nikdy nebyl mužem, který by zanedbával svoje zbraně. Ostatní divocí se shlukli kolem něho a začali na ně křičet urážky. Pár si jich za svůj terč vybralo Jona. „To je tvůj vlk, chlapče?“ zvolal kostnatý mladík, který zvedl do výše kamenný cep. „Než slunce zapadne, ušiju si z něj plášť!“ Na druhé straně řady rozevřela svoje otrhané kožešiny další kopinice a ukázala Jonovi těžký bílý prs. „Chce chlapeček svoji maminku? Pojď sem, děťátko, napij se!“ Psi začali štěkat.
„Chtějí nás vyprovokovat, abychom provedli nějakou hloupost.“ Qhorin se na Jona dlouze zadíval. „Nezapomeň, co jsem ti přikázal.“
„Že bychom ty vrány trochu rozcuchali?“ zaburácel Chřestivá košile nad chřestěním svých kostí a hlomozem zbraní. „Oškubejte je!“
„Ne!“ Ta slova vytryskla z Jonových rtů dřív, než lučištníci stačili vystřelit. Udělal dva rychlé kroky dopředu. „Vzdávám se!“
„Varovali mě, že krev bastardů je zrádná,“ ozval se chladně Qhorin Půlruký za ním. „Vidím, že to je pravda. Jen si utíkej ke svým novým pánům, zbabělce.“
Jon s rudnoucím obličejem sestupoval po svahu k místu, kde seděl Chřestivá košile na svém koni. Divoký se na něho podíval očními otvory ve své přilbici a řekl: „Svobodní lidé žádné zbabělce nepotřebují.“
„On není zbabělec.“ Jedna z kopinic si sundala přilbici sešitou z ovčích kůží a potřásla hlavou plnou rudých vlasů. „Je to bastard ze Zimohradu, který mě ušetřil. Nechme ho žít.“
Jon se setkal s Ygrittiným pohledem, ale neměl slov.
„Nechme ho zemřít,“ trval na svém Pán kostí. „Černá vrána je proradným ptákem. Já mu nevěřím.“ Orel na skalisku nad nimi zamával křídly a proťal vzduch hněvivým výkřikem.
„Ten pták tě nenávidí. Jone Sněhu,“ řekla Ygritte. „A má k tomu důvod. Než jsi ho zabil, byl člověkem.“
„To jsem nevěděl,“ řekl Jon po pravdě a snažil se přitom vzpomenout na obličej muže, kterého zabil v průsmyku. „Říkala jsi, že Mance mě přijme.“
„Udělá to,“ ujistila ho Ygritte.
„Mance tady není,“ namítl Chřestivá košile. „Hadrnice, vykuchej ho.“
Velká kopinice přimhouřila oči a řekla: „Pokud se vrána chce připojit k nám, dovolte mu prokázat jeho odvahu a pravost jeho úmyslů.“
„Udělám, cokoli po mně budete chtít.“ Ta slova z něj nevycházela snadno, ale Jon je přesto řekl.
Chřestivá košile se dal do smíchu a jeho kostěné brnění hlasitě zachřestilo. „V tom případě zabij Půlrukého, bastarde.“
„Jako kdyby mohl,“ řekl Qhorin. „Otoč se, Sněhu, a jsi mrtvý.“
A pak už se na něj řítil Qhorinův meč a Dlouhý dráp nějak vyskočil nahoru, aby ho odrazil. Síla nárazu mu téměř vyrazila bastardí meč z ruky a srazila ho dozadu. Nesmíš ucuknout, ať po tobě budou žádat cokoli. Sevřel jílec oběma rukama, dost rychle na to, aby sám mohl zaútočit, ale velký průzkumník jeho výpad s pohrdavou lehkostí smetl stranou. Pohybovali se dozadu a dopředu, černé pláště vlály za nimi, rychlost mladíka se střetávala s divošskou silou Qhorinových výpadů vedených levou rukou. Meč Půlrukého jako by byl všude najednou, v dešti výpadů se snášel dolů z jedné strany a ze druhé, hnal Jona tam, kde ho chtěl mít, a zbavoval ho rovnováhy. Již cítil, jak mu umdlévají ruce.
Dokonce i když Duch pevně sevřel zuby kolem průzkumníkova lýtka, Qhorinovi se nějak podařilo zůstat na nohou. Ale v okamžiku, kdy se ke zvířeti otočil, Jon uviděl svou šanci. S mečem v ruce se zapřel a sekl. Průzkumník se nakláněl stranou a na okamžik se zdálo, že Jonův výpad ho nezasáhl. Pak se na hrdle velkého muže objevila šňůra rudých slz, jasná jako náhrdelník z rubínů, vyvalila se z něho krev a Qhorin Půlruký se zhroutil k zemi. Z Duchova čenichu odkapávala rudá krev, ale z Jonova meče byla potřísněná jenom špička, jenom posledního půl palce. Jon zlovlka odstrčil, poklekl a objal ho kolem krku. Půlrukému již vyhasínaly oči. „Opravdu byl ostrý…“ vydechl a zvedl svoje zmrzačené prsty. Pak jeho ruka odpadla a byl mrtvý.
On to věděl, pomyslel si Jon otupěle. Věděl, co po mně budou chtít. Tehdy si vzpomněl na Samwella Tarlyho, na Grenna a Bolestínského Edda, na Pypa a Žábu, kteří zůstali v Černém hradu. Ztratil je všechny, tak jako ztratil Brana, Rickona a Robba? Kým je teď? Čím je?
„Zvedněte ho.“ Drsné ruce ho vytáhly na nohy. Jon se jim nevzpíral. „Máš nějaké jméno?“
Ygritte odpověděla za něho. „Jmenuje se Jon Sníh. Je z krve Eddarda Starka, ze Zimohradu.“
Hadrnice se zasmála. „Kdo by si to byl pomyslel? Qhorin Půlruký zabitý nemanželským spratkem nějakého lorda.“
„Zabte ho,“ řekl Chřestivá košile, který stále seděl na koni. Orel slétl k němu a s křikem se usadil na vrcholku jeho kostěné přilbice.
„Vzdal se,“ připomněla mu Ygritte.
„Jo, a taky zabil svého bratra,“ řekl malý, dobrosrdečně vyhlížející muž ve rzí prožrané železné přilbici.
Chřestivá košile přijel blíž, kosti jeho zbroje zachrastily. „Udělal to za něho ten vlk. Byl to nečestný boj. Půlrukého jsem měl zabít já.“
„Všichni jsme viděli, jak ses do toho hrnul,“ ušklíbla se Hadrnice.
„Je to měnič,“ řekl Pán kostí, „a navíc vrána. Nelíbí se mi.“
„Aťsi je to měnič,“ odsekla Ygritte, „to nás přece nikdy neděsilo.“ Ostatní souhlasně přikyvovali. Pohled Chřestivé košile za očními otvory jeho zažloutlé obří lebky byl plný vzteku, ale nakonec to přece jen s mručením vzdal. Tohle opravdu jsou svobodní lidé, pomyslel si Jon.
Qhorina Půlrukého spálili na místě, kde padl, na hranici z borového jehličí, mlází a olámaných větví. Některé ze dřeva bylo stále zelené, hořelo pomalu a čadilo, vysílalo černý kouř do jasné tvrdé modři oblohy. Potom si pro sebe Chřestivá košile zabral pár ohořelých kostí, zatímco ostatní si hodili kostky o průzkumníkovu zbroj a zbraně. Ygritte získala jeho plášť.
„Vrátíme se do Křivolakého průsmyku?“ zeptal se jí Jon. Nevěděl, zda bude opět schopen čelit těm výšinám, nebo zda jeho kůň přežije druhý přechod hor.
„Ne,“ odpověděla. „Tam za námi už nic není.“ Pohled, kterým ho obdařila, byl plný smutku. „Teď už je Mance daleko u dolního toku Mléčné vody, táhne na tu vaši Zeď.“
