Catelyn
Velká síň Řekotočí byla bezútěšným místem, když v ní večeřeli jenom dva lidé. Stěny byly ověnčeny temnými stíny. Jedna z pochodní při náhlém poryvu větru zhasla a zůstaly svítit jenom tři, Catelyn seděla u stolu a upírala zrak do svého poháru. Víno jí připadalo slabé a kyselé. Brienne seděla proti ní. Vysoké křeslo jejího otce mezi nimi bylo prázdné, stejně jako zel prázdnotou zbytek síně. Dokonce i služebnictvo bylo pryč. Dala jim svolení připojit se k oslavě.
Stěny hradu byly silné, a přesto k nim doléhaly tlumené zvuky veselí z nádvoří. Ser Desmond nechal ze sklepa vyvalit dvacet sudů s vínem a lid pozvedal rohy s oříškově hnědým hustým pivem na počest Edmurova očekávaného návratu, jakož i dalšího Robbova vítězství, při kterém se mu podařilo dobýt Skalisko.
Nemohu je z ničeho vinit, pomyslela si Catelyn. Oni to nevědí. A i kdyby věděli, proč by jim na tom mělo záležet? Oni moje syny neznali. Nikdy se se srdcem v krku a s pocitem pýchy i zděšení nedívali, jak Bran šplhá, nikdy ho neslyšeli smát se, nikdy se neusmívali při pohledu na Rickona, který se tak usilovně snažil vyrovnat svým starším bratrům. Hleděla na večeři, kterou před ni položili: pstruha obaleného ve slanině, salát z tuřínové natě, fenyklu a sladké trávy, hrášek, cibulky a horký chléb. Brienne jedla metodicky, jako by večeře byla jen dalším úkolem, který je třeba vykonat. Změnila jsem se v zatrpklou ženu, pomyslela si Catelyn. Neshledávám potěšení v jídle ani ve víně a píseňa smích se pro mne staly podezřelými cizinci, jsem stvořením smutku, prachu a hořkého toužení. Tam, kde jsem kdysi mívala srdce, teď zeje prázdné místo.
Zvuky, které při jídle vydávala druhá žena, jí připadaly nesnesitelné. „Brienne, nejsem právě příjemnou společnicí. Jdi, připoj se k oslavě, jestli chceš. Vypij si roh piva a zatanči si při zvuku Rymundovy harfy.“
„Já na nějaké oslavování nejsem, moje paní.“ Roztrhla svýma velkýma rukama skývu černého chleba a pak se na ni podívala, jako by ji viděla poprvé v životě. „Jestli mi to ale poroučíš…“
„Jenom jsem si myslela, že by sis mohla užít veselejší společnosti, než je ta moje,“ řekla Catelyn.
„Já jsem tady spokojená.“ Brienne si chléb namočila do šťávy vypečené ze pstruha.
„Dnes ráno přiletěl další pták.“ Catelyn nevěděla, proč jí to říká. „Mistr mě okamžitě přišel probudit. Byla to jeho povinnost, i když vůbec ne příjemná. Ani trochu příjemná.“ Původně neměla v úmyslu svěřovat se s tím Brienne. Nevěděl to nikdo kromě ní a mistra Vymana a ona si to chtěla nechat pro sebe, dokud… dokud…
Dokud co? Bláznivá ženská. Myslíš si, že když to tajemství budeš skrývat ve svém srdci, učiní je to méně pravdivým? Že když to nikomu neřekneš a nikdy o tom nebudeš mluvit, stane se to jenom snem, něčím méně než snem, noční můrou jen zpola zapamatovanou? Och, kéž by jen bohové byli tak milosrdní…
„Byla to zpráva z Králova přístaviště?“ zeptala se Brienne.
„Kéž by tak byla. Ten pták přiletěl z hradu Cerwynů a dopis byl od sera Rodrika, mého kastelána.“ Temná křídla, temná slova. „Shromáždil tolik mužů, kolik jen mohl, a táhne na Zimohrad, aby hrad dobyl zpátky.“ Jak bezvýznamné jí to nyní všechno připadalo. „Řekl… napsal… řekl mi, že…“
„Moje paní, co se stalo? Týká se to tvých synů?“
Jak prostá to byla otázka; kéž by tak jednoduchá mohla být i odpověď na ni. Catelyn se snažila promluvit, ale slova jí uvízla v hrdle. „Už nemám žádné syny kromě Robba.“ Podařilo se jí ta strašlivá slova říci bez jediného zavzlykání a byla za to vděčná.
Brienne na ni pohlédla se zděšením v očích. „Moje paní?“
„Bran a Rickon se snažili uprchnout, ale byli zajati ve mlýně na Žaludové vodě. Theon Greyjoy nabodl jejich hlavy na kopí a vystavil je na hradbách Zimohradu. Theon Greyjoy, který jedl u mého stolu od té doby, co byl desetiletým chlapcem.“ Řekla jsem to, bohové, odpusťte mi. Řekla jsem to a učinila jsem to pravdou.
Briennin obličej se před ní rozplýval v záplavě slz. Dívka se k ní natáhla přes stůl, ale její prsty se zastavily kousek od Catelyn…
