Bran
Pivní břich ho našel v kovárně, kde obsluhoval měchy pro Mikkena. „Mistr tě žádá, aby ses dostavil do jeho vížky, můj pane princi. Přiletěl pták od krále.“
„Od Robba?“ Bran, celý vzrušený, ani nečekal na Hodora, ale dovolil, aby ho po schodech vynesl Pivní břich. Byl to velký muž, třebaže ne tak obrovitý jako Hodor a ani zpoloviny tak silný. Než přišli k mistrově vížce, byl rudý v obličeji a sám funěl jako kovářský měch. Rickon se tam dostavil před ním a taky oba Walderové.
Mistr Luwin poslal Pivního břicha pryč a zavřel za ním dveře. „Moji lordi,“ oznámil jim vážným hlasem. „Dostali jsme psaní od Jeho Výsosti, jak s dobrou zprávou, tak se špatnou. Král dosáhl velkého vítězství na západě, kde porazil lannisterskou armádu u místa zvaného Volský brod a také se zmocnil několika hradů. Píše nám z Jasanohradu, bývalé pevnosti rodu Marbrandů.“
Rickon mistra zatahal za róbu. „Vrátí se už Robb domů?“
„Obávám se, že ještě ne,“ odpověděl mistr. „Nepřátelské armádě velel ser Stafford Lannister, který byl v bitvě zabit.“
Bran o seru Staffordu Lannisterovi nikdy neslyšel. Zjistil, že v duchu dává za pravdu Velkému Walderovi, který prohlásil: „Jediným, na kom záleží, je lord Tywin.“
„Napiš Robbovi, že chci, aby se vrátil domů,“ řekl Rickon. „Taky sem může přivést svého vlka a matku s otcem.“ Třebaže Rickon věděl, že lord Eddard je mrtvý, někdy zapomínal… Schválně, jak Bran předpokládal. Jeho malý bratr byl tak umíněný, jak jen čtyřletý chlapec může být.
Bran měl z Robbova vítězství radost, ale také ho to znepokojilo. Pamatoval si, co Oša řekla v den, kdy jeho bratr odvedl svou armádu ze Zimohradu. Pochoduje špatným směrem, trvala tehdy na svém divoká žena.
„Bohužel, to vítězství si vybralo svoji oběť.“ Mistr Luwin se otočil k Walderovým. „Moji lordi, váš strýc ser Stevron Frey byl mezi těmi, kdo u Volského brodu přišli o život. Robb píše, že byl zraněn v bitvě. Domnívali se, že to není nic vážného, ale po třech dnech zemřel uprostřed noci ve svém stanu.“
Velký Walder pokrčil rameny. „Byl už velice starý. Myslím, že mu bylo padesát šest let. To je na válčení hodně. Stále tvrdil, jak je unavený.“
„Nejspíš byl unavený z toho čekání, až náš dědeček zemře,“ zahulákal Malý Walder. „Znamená to, že teď je dědicem ser Emmon?“
„Nebuď hloupý,“ okřikl ho jeho bratranec. „Synové prvního syna jsou na řadě před druhým synem. Jako další je v nástupnické linii ser Ryman, pak Edwyn a Černý Walder a taky Petyr Uher. A po něm Aegon a všichni jeho synové.“
„Ryman už je taky moc starý,“ namítl Malý Walder. „Vsadil bych se, že překročil čtyřicítku. A má špatný žaludek. Myslíš, že bude lordem?“
„Jednou budu lordem já. Je mně jedno, jestli jím teď bude on.“
„Za takové řeči byste se měli stydět, pánové,“ pokáral je ostře mistr Luwin. „Kde je váš zármutek? Váš strýc je mrtvý.“
„Ano,“ řekl Malý Walder, „jsme z toho velmi zarmoucení.“
Ve skutečnosti nebyli. Bran z toho začal mít nepříjemný pocit kolem žaludku. Takže tohle je ten pokrm, jehož chuť se jim zamlouvá víc než mně. Požádal mistra Luwina o svolení odejít.
„Jak si přeješ.“ Mistr zazvonil o pomoc. Hodor byl zřejmě zaneprázdněn ve stájích, protože pro Brana přišla Oša. Byla silnější než Pivní břich a bez problémů ho zvedla do náruče a snesla ho dolů po schodišti.
„Ošo,“ zeptal se Bran, když přecházeli nádvoří, „ty znáš cestu na sever? Ke Zdi… a ještě dál?“
„Cesta je snadná. Stačí najít na obloze Ledového draka a jít za modrou hvězdou v oku jezdce.“ Prošla dveřmi a vydala se vzhůru po točitých schodech.
„A jsou tam stále obři a… ti druzí… Jiní a taky děti lesa?“
„Obry jsem viděla, o dětech lesa jsem slyšela a bílí chodci… Proč to chceš vědět?“
„Viděla jsi někdy tříokou vránu?“
„Ne.“ Zasmála se. „A nemohu říct, že bych o to stála.“ Oša kopnutím otevřela dveře jeho komnaty a posadila ho na okenní sedátko, odkud se mohl dívat na nádvoří dole pod věží.
Zdálo se, jako by uplynul pouhý okamžik od té doby, co Oša odešla, než se dveře otevřely znovu a do Branovy komnaty nezván vstoupil Jojen Reed se svou sestrou Meerou. „Slyšeli jste o ptákovi?“ zeptal se jich Bran. Chlapec přikývl. „Nebyla to večeře, jak jsi říkal. Šlo o ten dopis od Robba a nejedli jsme ho, ale –“
„Zelené sny na sebe někdy berou podivné tvary,“ připustil Jojen. „Nebývá vždy snadné pochopit pravdu ukrytou v nich.“
„Pověz mi o té zlé věci, co se ti o ní zdálo,“ vybídl ho Bran. „O zlé věci, která má potkat Zimohrad.“
„Teď už mi můj princ věří? Bude důvěřovat mým slovům, bez ohledu na to, jak divně budou znít jeho uším?“
Bran přikývl.
„Přijde sem moře.“
„Moře?“
„Zdálo se mi o tom, že všude kolem Zimohradu pleskají vody moře. Viděl jsem černé vlny tříštící se o brány a věže a pak slaná voda přetekla přes hradby a zaplnila celý hrad. Na nádvoří plavali utonulí muži. Když se mi ten sen zdál poprvé, ještě ve Stráži u Šedé vody, neviděl jsem jejich obličeje, ale teď je vidím. Jedním z nich je Pivní břich, ten strážný, který vyvolával naše jména na hostině. Dalším je váš septon. A taky váš kovář.“
„Mikken?“ Bran byl rovným dílem zmatený a vyděšený. „Jenomže moře je přece stovky a stovky lig odsud a zdi Zimohradu jsou tak vysoké, že by se voda přes ně nedostala, dokonce i kdyby sem moře přišlo.“
„Slaná voda se v temnotě noci převalí přes hradby,“ opakoval Jojen. „Viděl jsem mrtvoly, nafouklé a utonulé.“
„Budeme jim to muset říct,“ vyhrkl Bran. „Pivnímu břichovi, Mikkenovi i septonovi Chaylemu. Řekneme jim… že si musí dávat pozor.“
„To je nezachrání,“ odpověděl chlapec v zeleném.
Meera přešla k okennímu sedátku a položila mu ruku na rameno. „Nebudou ti věřit, Brane. O nic víc, než jsi tomu zpočátku věřil ty.“
Jojen se posadil na Branovu postel. „Pověz mi, o čem se zdává tobě.“
Stále byl vyděšen, ale slíbil, že jim bude důvěřovat, a Stark ze Zimohradu plní svoje slovo. „Zdává se mi o různých věcech,“ začal pomalu. „Mívám vlčí sny, ale ty nejsou tak hrozné jako ty ostatní. Běhám v nich, lovím a zabíjím veverky. A taky mívám sny, ve kterých ke mně přichází vrána a říká mi, abych létal. Někdy je v mých snech také strom, který volá moje jméno. To mě děsí. Ale nejhorší sny jsou ty, ve kterých padám.“ S žalostným pocitem pohlédl dolů na nádvoří. „Nikdy předtím jsem při šplhání odnikud nespadl. Dostal jsem se všude, kam jsem chtěl, nahoru na střechy a na hradby a krmíval jsem vrány ve Spálené věži. Matka měla strach, že spadnu, ale já jsem věděl, že nic takového se nestane. Jenomže jsem spadl, a teď, když spím, padám stále znovu.“
Meera mu stiskla rameno. „To je všechno?“
„Myslím, že ano.“
„Vlkodlak,“ řekl Jojen Reed.
Bran na něj pohlédl s vytřeštěnýma očima. „Cože?“
„Vlkodlak. Měnič. Polozvíře. Tak by ti říkali, kdyby se dozvěděli o tvých vlčích snech.“
Ta jména v něm znovu probudila strach. „Kdo mně tak bude říkat?“
„Tvoji vlastní lidé. Ze strachu. Někteří tě budou nenávidět, když se dozvědí, čím jsi. Někteří se tě dokonce budou snažit zabít.“
Stará chůva jim někdy vypravovala děsivé příběhy o polozvířatech a měničích. V jejích vyprávěnkách byli všichni zlí. „Já takový nejsem,“ namítl Bran. „Nejsem. Jsou to jenom sny.“
„Vlčí sny nejsou opravdové sny. Když jsi vzhůru, máš oko pevně zavřené, ale když odpluješ do spánku, oko se otevírá a tvoje duše hledá svoji druhou polovinu. Tato moc je v tobě velmi silná.“
„Já to nechci. Já chci byt rytířem.“
„Rytíř je to, čím chceš být. Vlkodlak je to, čím jsi. Nemůžeš to změnit, Brane, nemůžeš to popřít a nemůžeš tomu uniknout. Jsi okřídlený vlk, ale nikdy nebudeš létat.“ Jojen vstal a přešel k oknu. „Dokud neotevřeš svoje třetí oko.“ Dal dva prsty k sobě a tvrdě jimi Brana dloubl do čela.
Když Bran na to místo zvedl ruku, cítil jen hladkou, ničím nenarušenou kůži. Žádné oko tam nebylo, dokonce ani zavřené. „Jak ho mám otevřít, když tam není?“
„Prsty to oko nikdy nenajdeš, Brane. Musíš je hledat srdcem.“ Jojen pozoroval Branův obličej svýma podivnýma zelenýma očima. „Nebo máš strach?“
„Mistr Luwin říká, že ve snech není nic, čeho by se člověk musel bát.“
„Je,“ řekl Jojen.
„Co?“
„Minulost. Budoucnost. Pravda.“
Nechali ho tam ještě zmatenějšího, než byl kdy předtím. Když se ocitl o samotě, snažil se otevřít svoje třetí oko, ale nevěděl, jak to má udělat. Bez ohledu na to, jak vraštil čelo a bodal se do něj, neviděl o nic odlišněji než předtím. Ve dnech, které následovaly, se pokoušel varovat ostatní před tím, co Jojen viděl, ale nedařilo se mu to tak, jak si přál. Mikkenovi to připadalo zábavné. „Moře, říkáš? Já náhodou vždycky chtěl vidět moře. Nikdy jsem ale nemohl jít tam, kam jsem chtěl. Takže ono teď přijde sem ke mně, je to tak? Bohové jsou dobří, když se tak namáhají kvůli obyčejnému kováři.“
„Bohové si mě vezmou ve chvíli, kdy to uznají za vhodné,“ řekl septon Chayle klidným hlasem, „třebaže si nemyslím, že bych mohl utonout, Brane. Víš, vyrůstal jsem na březích Bílého nože a jsem docela zdatným plavcem.“
Pivní břich byl jediným, kdo si jeho varování vzal k srdci. Osobně si šel promluvit s Jojenem a potom se přestal koupat a odmítal přiblížit se ke studni. Nakonec páchl tak strašlivě, že ho ostatní strážní hodili do kádě plné horké vody a vydrhli ho doruda, zatímco on křičel, že se utopí, jak mu to předpověděl žabí chlapec. Potom se mračil pokaždé, když někde na hradě spatřil Brana nebo Jojena, a mumlal si cosi pod fousy.
Pár dní po koupeli Pivního břichu se na hrad vrátil ser Rodrik se svým vězněm, statným mladíkem s odulými vlhkými rty a dlouhými vlasy, který páchl jako latrína, ještě hůř než předtím Pivní břich. „Říkají mu Smraďoch,“ odpověděl Senohlávek, když se Bran ptal, kdo to je. „Jeho pravé jméno jsem nikdy neslyšel. Sloužil Bastardovi z Hrůzova a říkají, že mu pomáhal zavraždit lady Hornwood.“
Bastard samotný byl mrtvý, jak se Bran dozvěděl toho dne u večeře. Muži sera Rodrika ho chytili na pozemcích Hornwoodů, kde dělal cosi strašného (Bran si nebyl zcela jistý, co to bylo, ale zdálo se, že šlo o něco, co člověk dělá bez šatů), a zastřelili ho šípy, když se pokoušel uprchnout. Pro lady Hornwood tam však dorazili již příliš pozdě. Bastard ji po svatbě zamkl do věže a nedával jí žádné jídlo. Bran slyšel, jak si muži povídají, že když ser Rodrik vyrazil těžké dveře, našli ji tam s ústy plnými krve a ukousanými prsty.
„To monstrum nám to ale pěkně zavařilo,“ řekl starý rytíř mistru Luwinovi. „Ať je to, jak chce, lady Hornwood byla jeho manželkou. Přinutil ji odříkat manželský slib jak před septonem, tak před stromem srdce a ještě téže noci ji před svědky vzal na lože. Podepsala poslední vůli ustavující ho dědicem a opatřila ji svou pečetí.“
„Přísahy učiněné pod nátlakem neplatí,“ namítl mistr.
„Roose Bolton s tebou v tomto ohledu zřejmě nebude souhlasit. Ne, když jde o pozemky.“ Ser Rodrik se tvářil nešťastně. „Kéž bych tak mohl utít hlavu i tomu sluhovi. Je stejně zlý jako jeho pán. Obávám se však, že ho musím nechat naživu, dokud se Robb nevrátí ze svých válek. Je jediným svědkem těch nejhorších z Bastardových zločinů. Až si lord Bolton vyslechne jeho příběh, možná ustoupí od svého nároku, ale mezitím se v lesích Hornwoodů vzájemně zabíjejí Manderlyovi rytíři a muži z Hrůzova, a já postrádám zbrojnoše, abych tomu učinil přítrž.“ Starý rytíř se otočil na své židli a přísně se podíval na Brana. „A co jsi tu dělal ty, můj lorde princi, zatímco já jsem byl pryč? Nařizoval jsi našim strážným, aby se nemyli? Chceš, aby všichni páchli jako ten Smraďoch?“
„Přijde sem moře,“ řekl Bran. „Jojen to viděl v zeleném snu. Pivní břich se utopí.“
Mistr Luwin se zatahal za svůj řetěz z článků. „Ten Reedův chlapec věří, že ve svých snech vidí budoucnost, sere Rodriku. Mluvil jsem s Branem o nedůvěryhodnosti takových předpovědí, ale mám-li být upřímný, máme určité problémy podél Kamenitého pobřeží. Nájezdníci ve válečných veslicích tam plundrují rybářské vesnice. Znásilňují a vypalují. Leobald Tallhart tam poslal svého synovce Benfreda, aby tomu učinil přítrž. Předpokládám, že nasednou do svých lodí a uprchnou v okamžiku, kdy spatří jeho ozbrojence.“
„Ano, a zaútočí někde jinde. Takové zbabělce ať vezmou Jiní. Nikdy by se toho neodvážili, stejně jako ten Boltonův nemanželský spratek, kdyby naše hlavní síla nebyla tisíc lig odsud, daleko na jihu.“ Ser Rodrik pohlédl na Brana. „Co ještě ti ten chlapec řekl?“
„Řekl, že voda se převalí přes naše hradby. Viděl Pivního břicha utopeného, a taky Mikkena a septona Chayleho.“
Ser Rodrik se zamračil. „Nu, kdyby mělo dojít k tomu, že proti těm nájezdníkům budu muset vyjet, raději s sebou Pivního břicha nevezmu. Mě snad utopeného neviděl, co? Ne? To je dobře.“
Brana jeho slova povzbudila. Možná se neutopí, pomyslel si, když zůstanou daleko od moře.
Meera, která později toho večera přišla s Jojenem do Branova pokoje, aby si ve třech zahráli v kostky, si to myslela taky, ale její bratr zavrtěl hlavou. „Věci, které vidím v zelených snech, nelze změnit.“
Jeho sestru to rozčílilo. „Proč by v tom případě bohové sesílali varování, když nemůžeme změnit to, co má přijít?“
„Já nevím,“ odpověděl Jojen smutně.
„Kdybys byl Pivním břichem, pravděpodobně bys skočil do studny, abys to měl odbyté, co? Měl bys bojovat, a Bran taky.“
„Já?“ Bran najednou dostal strach. „Proti čemu bych měl bojovat? Copak se taky utopím?“
Meera se na něho provinile podívala. „Neměla jsem to říkat…“
Poznal, že před ním něco skrývá. „Viděl jsi v zeleném snu mě?“ zeptal se nervózně Jojena. „Utopil jsem se?“
„Neutopil,“ Jojen mluvil, jako by mu každé slovo působilo bolest. „Zdálo se mi o tom muži, který sem dnes přišel, o tom, co mu říkají Smraďoch. Ty a tvůj bratr jste leželi mrtví u jeho nohou a on vám dlouhým zakrváceným nožem stahoval kůži z obličejů.“
Meera vstala. „Kdybych šla do žaláře, mohla bych mu vrazit oštěp rovnou do srdce. Jak by pak mohl zavraždit Brana, kdyby byl mrtvý?“
„Žalářníci tě zastaví,“ namítl Jojen. „Strážní. A když jim povíš, proč ho chceš zabít, neuvěří ti.“
„Já mám taky strážné,“ připomněl jim Bran. „Pivního břicha, Zjizveného Tyma, Senohlávka a ostatní.“
Jojenovy mechové oči byly plné lítosti. „Oni mu v tom nezabrání, Brane. Netuším, proč tomu tak je, ale vím, jak to dopadne. Taky jsem viděl tebe a Rickona ve vašich kryptách, dole ve tmě, se všemi těmi mrtvými králi a jejich kamennými vlky.“
Ne, pomyslel si Bran. Ne. „Kdybych odsud odjel… do Stráže u Šedé vody, nebo se schoval na nějaké místo daleko odsud, kde by mě nenašli…“
„Na tom nezáleží. Ten sen byl zelený, Brane, a zelené sny nelžou.“
