Střet králů 2 (George R. R. Martin)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Davos

Ser Cortnay Penrose na sobě neměl zbroj. Seděl na ryšavém hřebci a jeho vlajkonoš na šedobílém grošákovi. Ve větru nad nimi plápolaly praporce s korunovaným jelenem Baratheonů a překříženými brky Penroseů, bílými na rezavém poli. Do čtverce zastřižený vous sera Penrosea byl také ryšavé barvy, ale hlavu měl holou jako koleno. Pokud na něj zapůsobila velikost a nádhera královské družiny, nedal to na svém větrem ošlehaném obličeji znát.

Klusali kupředu za hlasitého cinkání kroužkové zbroje a břinkotu plátů. Dokonce i Davos na sobě měl kroužkovou zbroj, ač k tomu neměl žádný důvod; ramena a záda ho bolela od tíhy, na kterou nebyl zvyklý. Připadal si ve zbroji neohrabaný a jako blázen, a tím víc se divil, proč tady vlastně je. Nepřísluší mi pochybovat o králových rozkazech, a přesto…

Každý muž ve skupině byl urozenějšího původu a vyššího postavení než Davos Mořský. Vznešení lordi se blýskali v ranním slunci, odění v postříbřené oceli vykládané zlatem a v přilbicích zdobených různorodostí hedvábných chocholů, per a fantasticky tvarovaných heraldických zvířat s očima z drahých kamenů. Stannis sám do této bohaté královské společnosti jaksi nezapadal. Podobně jako Davos i král byl prostě oděn ve vlně a vařené kůži, třebaže koruna z rudého zlata obepínající mu spánky mu přece jen propůjčovala určitou vznešenost. Kdykoli pohnul hlavou, sluneční světlo se odrazilo od hrotů vytvarovaných do podoby plamenů. To bylo nejblíž, co se Davos dostal k Jeho Výsosti během osmi dnů, od té doby co se Černá Betha připojila ke zbytku flotily Bouřlivého konce. Žádal o audienci do hodiny po svém příchodu, jen aby mu bylo řečeno, že král je zaneprázdněn. Král byl zaneprázdněn velmi často, jak se Davos dozvěděl od svého syna Devana, jednoho z králových panošů. Nyní, když se Stannis Baratheon dostal k moci, lordi se kolem něj hemžili jako mouchy kolem mrtvoly. Sám taky vypadá jako mrtvola, o celá léta starší, než když jsem vyplouval z Dračího kamene. Devan mu řekl, že král poslední dobou špatné spí. „Od té doby, co lord Renly zemřel, trápí ho noční můry,“ prozradil chlapec svému otci. „Mistrovy lektvary na ně nepůsobí. Jenom lady Melisandra ho dokáže ukonejšit ke spánku.“

Proto s ním nyní přebývá v jeho altánu? divil se Davos. Aby se s ním modlila? Nebo zná nějaký jiný způsob jak ho ukonejšit? Byla to nestoudná otázka a on se neodvažoval položit ji, dokonce ani svému synovi. Devan byl dobrý chlapec, ale to svoje plamenné srdce nosil na kabátci s patřičnou hrdostí, a jeho otec ho za soumraku vídal u nočních ohňů, kde prosil Pána světla, aby opět přinesl úsvit. Je to králův panoš, omlouval ho v duchu, očekává se od něho, že se bude modlit k bohu svého krále.

Davos již téměř zapomněl, jak vysoké a silné jsou zdi Bouřlivého konce, které se nyní tyčily nad nimi. Král Stannis zastavil jen pár stop od sera Cortnayho a jeho vlajkonoše. „Sere,“ řekl se strohou zdvořilostí, aniž sesedl z koně,

„Můj pane.“ To bylo méně zdvořilé, třebaže ne neočekávané.

„Je zvykem používat ve styku s králem oslovení Tvoje Výsosti,“ poznamenal lord Florent. Na jeho hrudním plátu vystrkovala svůj zářivý čenich rudozlatá liška obklopená věncem květin z lazuritu. Lord ze Stráže u Šedé vody, velmi urozený, velmi uhlazený a velmi bohatý, byl prvním z Renlyho vazalů, kteří odpřísáhli věrnost Stannisovi, a prvním, kdo se vzdal starých bohů a přijal za svého Pána světla. Svoji choť společně s jejím strýcem Axellem Stannis zanechal v Dračím kameni, ale královnini muži přesto byli početnější a silnější než kdykoli předtím a Alester Florent byl tím nejzanícenějším ze všech.

Ser Cortnay Penrose ho ignoroval a začal mluvit ke králi. „Jaká pozoruhodná společnost. Urození lordové Estermont, Errol a Varner. Ser Jon ze zeleného jablka Fossowayů a ser Bryan z červeného. Lord Caron a ser Guyard z Duhové gardy krále Renlyho… a abych nezapomněl na mocného lorda Alestera Florenta ze Stráže u Jasné vody. Pokud mne oči neklamou, tamhle vzadu vidím Cibulového rytíře. Vítám tě, sere Davosi. Obávám se, že tu dámu neznám.“

„Jmenuji se Melisandra, pane.“ Jako jediná přijela beze zbroje, jen ve své splývavé rudé róbě. Velký rubín na jejím hrdle hltavě vpíjel denní světlo. „Sloužím tvému králi a Pánovi světla.“

„Ať se jim daří, moje paní.“ odpověděl ser Cortnay, „ale já se klaním jiným bohům a jinému králi.“

„Je jen jeden pravý král a jeden pravý bůh,“ prohlásil lord Florent.

„Sešli jsme se zde, abychom diskutovali o teologii, můj pane? To kdybych věděl, byl bych s sebou přivedl septona.“

„Dobře víš, proč jsme tady,“ řekl Stannis. „Měl jsi čtrnáct dní na to, abys zvážil mou nabídku. Vyslal jsi na cestu havrany. Nikdo ti na pomoc nepřišel. Nikdo ani nepřijde. Bouřlivý konec je sám a mně došla trpělivost. Ještě jednou naposledy ti nařizuji, abys otevřel bránu a odevzdal mi to, co mi po právu náleží.“

„A podmínky?“ zeptal se ser Cortnay.

„Zůstávají stejné jako předtím,“ odpověděl Stannis. „Prominu ti tvoji zradu, tak jako jsem prominul lordům, kteří sem přijeli se mnou. Muži z tvé posádky budou moct vstoupit do mých služeb nebo se mohou vrátit do svých domovů. Můžete si ponechat svoje zbraně a tolik majetku, kolik každý muž unese. Budu však požadovat vaše koně a nosná zvířata.“

„A co Edrik Bouře?“

„Nemanželského syna mého bratra mně musíš vydat.“

„V tom případě moje odpověď stále zní ne, můj pane.“

Král zaťal čelist a mlčel.

Místo něho promluvila Melisandra. „Nechť tě Pán světla ochraňuje ve tvé temnotě, sere Cortnayi.“

„Tvého Pána světla ať ošoustají Jiní,“ vyštěkl Penrose v odpověď, „a zadek ať mu utřou těmi cáry, co máš na sobě.“

Lord Alester Florent si odkašlal. „Sere Cortnayi, dávej si pozor na jazyk. Jeho Výsost nemá v úmyslu ublížit tomu chlapci. To dítě je z jeho vlastní krve a také z mojí. Všichni vědí, že jeho matkou byla moje neteř Delena. Pokud nedůvěřuješ králi, věř alespoň mně. Znáš mne přece jako čestného muže –“

„Znám tě především jako ambiciózního muže,“ skočil mu do řeči ser Cortnay. „Jako muže, který mění krále a bohy tak, jako já měním boty. A stejně tak ti ostatní odrodilci, co tu vidím před sebou.“

Od králových mužů zaznělo rozhořčené mumlání. Není daleko od pravdy. Fossowayové, Guyard Morrigen a lordi Caron, Varner, Errol a Estermont ještě před nedávném patřili Renlymu. Seděli s ním v jeho altánu, pomáhali mu vymýšlet válečné strategie, snažili se přijít na to, jak porazit Stannise. A lord Florent byl s nimi – byl to sice vlastní strýc královny Selyse, ale to lordu ze Stráže u Jasné vody nebránilo v tom, aby poklekl před Renlym, když jeho hvězda vycházela.

Bryce Caron popojel na svém koni o pár kroků dopředu. Jeho duhově pruhovaný plášť plápolal ve větru vanoucím od zálivu. „Nikdo tu není odrodilec, sere. Jsem loajální Bouřlivému konci a král Stannis je jeho právoplatným pánem… a naším pravým králem. Je posledním z rodu Baratheonů, Robertovým a Renlyho dědicem.“

„Pokud je tomu tak, proč mezi vámi není Rytíř květin? A kde je Mathis Rowan, Randyll Tarly a lady Oakheart? Proč nejsou ve vaší společnosti ti, kteří Renlyho milovali nejvíc? Kde je Brienne z Tarthu, ptám se vás!

„Ta?“ Ser Guyard Morrigen se drsně zasmál. „Utekla. A dobře udělala. To ona krále zabila.“

„To je lež,“ namítl ser Cortnay. „Znal jsem Brienne, když ještě byla děvčátkem hrajícím si u nohou svého otce ve Večeropádu, a ještě lépe jsem ji poznal, když ji Večerní hvězda poslal sem do Bouřlivého konce. I slepý viděl, že Renlyho Baratheona milovala od prvního okamžiku, kdy na něm spočinula zrakem.“

„Jistě,“ prohlásil lord Florent afektovaně, „sotva by byla první dívkou dohnanou zoufalstvím až k vraždě muže, který ji připravil o panenství. Třebaže co se mě týče, osobně věřím, že krále zabila lady Stark. Urazila celou tu dlouhou cestu až z Řekotočí, aby požádala o spojenectví, a Renly ji odmítl. Nepochybně v něm viděla hrozbu pro svého syna, a tak ho raději odstranila.“

„Byla to Brienne,“ trval na svém lord Caron. „Ser Emmon Cuy to odpřísáhl, než zemřel. A mohu ti na to přísahat i já, sere Cortnayi.“

Hlas sera Cortnayho byl zastřený pohrdáním. „A za co by ta tvoje přísaha stála? Vidím, že stále nosíš svůj duhový plášť. Ten, který ti dal Renly, když jsi vyslovil přísahu, že ho budeš ochraňovat. Když je teď mrtvý, jak to, že ty jsi naživu?“ Otočil se ke Guyardu Morrigenovi. „Totéž bych se mohl zeptat tebe. Guyard Zelený, že ano? Jeden z rytířů Duhové gardy, který přísahal, že svůj život položí za svého krále. Kdybych já měl takový plášť, styděl bych se ho teď nosit.“

Morrigen se naježil. „Buď rád, že jsme sem přijeli jenom vyjednávat, Penrosi, jinak bych ti za taková slova vyřízl jazyk.“

„A hodil ho do stejného ohně, kam jsi hodil svoje přirození?“

„Dost!“ zasáhl Stannis. „To Pán světla si přál, aby můj bratr za svou zradu zemřel. Na tom, kdo to udělal, nezáleží.“

Tobě možná ne,“ řekl ser Cortnay. „Vyslechl jsem si tvoji nabídku, lorde Stannisi. Zde je moje.“ Stáhl si rukavici a udeřil jí krále do obličeje. „Souboj muže proti muži. S mečem, kopím či jakoukoli zbraní, kterou si vybereš. Nebo jestli máš strach jít na trh se svým magickým mečem a královskou kůží a postavit se starému muži, jmenuj šampióna, který bude bojovat za tebe, a totéž udělám já.“ Obdařil Guyarda Morrigena a Brycea Carona sžíravým pohledem. „Myslím, že některé z těchto štěňat by stačilo.“

Ser Guyard Morrigen potemněl vzteky. „Zvednu tu rukavici, pokud to krále potěší.“

„Stejně jako já.“ Bryce Caron pohlédl na Stannise.

„Ne,“ procedil král mezi zuby.

Zdálo se, že sera Cortnayho to nepřekvapilo. „Pochybuješ snad o spravedlnosti své věci, můj pane, nebo o sile svých paží? Bojíš se, že se na ten tvůj hořící meč vymočím a on uhasne?“

„Považuješ mne za naprostého blázna, sere?“ opáčil Stannis. „Mám dvacet tisíc mužů. Jsi obklíčen z pevniny i z moře. Proč bych měl volit souboj muže proti muži, když moje konečné vítězství je předem jisté?“ Král na něj namířil prst. „Dal jsem ti čestné varování. Pokud mne nutíš zmocnit se mého hradu násilím, neočekávej ode mne žádné milosrdenství. Nechám vás pověsit za zradu, všechny do jednoho.“

„Ať se stane, jak si bohové přejí. Pokus se hrad zdolat bouří, jestli chceš, můj pane – a vzpomeň si přitom na jeho jméno.“ Ser Cortnay potáhl za otěže svého koně a rozjel se zpátky k bráně hradu.

Stannis neřekl ani slovo. Otočil koně dokola a zamířil ke svému táboru. Ostatní ho následovali.

„Pokud na tyto hradby zaútočíme, zbytečné padnou tisíce mužů,“ rozčiloval se starý lord Estermont, který byl královým dědečkem z matčiny strany. „Zajisté by bylo moudřejší riskovat jen jeden život. Naše věc je spravedlivá a bohové by našeho šampióna určitě obdařili vítězstvím.“

Bůh, starče, opravil ho Davos v duchu. Zapomínáš, že teď máme jen jednoho, Melisandřina Pána světla.

„Rád bych se té výzvy zhostil sám,“ ozval se ser Jon Fossoway, „i když nejsem ani zpoloviny tak dobrým šermířem jako tady lord Caron nebo ser Guyard. Renly v Bouřlivém konci nezanechal žádné pozoruhodné bojovníky. Hrad je plný starých mužů a nezkušených chlapců.“

Lord Caron s ním souhlasil. „Jistě, bylo by to snadné vítězství. A jaká by to byla sláva, kdybychom Bouřlivý konec dobili jediným soubojem!“

Stannis je všechny zpražil pohledem. „Klevetíte tady jako straky a všechno jsou to nesmysly. Chci tu mít ticho.“ Královy oči padly na Davose. „Sere. Pojeď za mnou.“ Bodl koně ostruhami do slabin a poodjel od svých následovníků. Tempo s ním udržovala jenom Melisandra, třímající v ruce velkou zástavu s ohnivým srdcem, v jehož středu byl korunovaný jelen. Jakoby jím byl celý pohlcený.

Davos viděl pohledy, kterými si ho měřili lordové, když projížděl kolem nich, aby se připojil ke králi. Nebyli to žádní cibuloví rytíři, ale hrdí muži z prastarých vážených rodů. Mohl si domyslet, že Renly je podobným způsobem nikdy neplísnil. Nejmladší z Baratheonů se narodil s darem přirozené zdvořilosti, kterou jeho bratr naneštěstí postrádal.

Jeho kůň dohonil králova a Davos zvolnil tempo do pomalého klusu. „Tvoje Výsosti.“ Zblízka Stannis vypadal ještě hůř, než Davosovi připadal zdálky. Jeho obličej byl ztrhaný a pod očima měl temné kruhy. „Jako pašerák umíš dobře odhadnout lidi,“ řekl král. „Co si myslíš o seru Cortnaym Penroseovi?“

„Je to tvrdohlavý muž,“ odpověděl Davos opatrně.

„Já bych spíš řekl, že dychtí po smrti. Hodil mi moji nabídku milosti do obličeje. Tím předem odepsal život nejenom svůj, ale také každého člověka za hradbami Bouřlivého konce. Souboj muže proti muži!“ Král si odfrkl pohrdáním. „Nepochybně si mě spletl s Robertem.“

„Spíš byl zoufalý. Jakou jinou má šanci?“

„Žádnou. Hrad padne. Ale jak to zařídit, abychom ho dobyli co nejrychleji?“ Stannis se na chvíli zamyslel, Davos pod neúnavným klapotáním kopyt slyšel, jak král tiše skřípe zuby. „Lord Alester na mne naléhá, abych sem přivedl starého lorda Penrosea, otce sera Cortnayho. Ty toho muže tuším znáš, že ano?“

„Když jsem navštěvoval lordy jako tvůj vyslanec, lord Penrose mne přijal zdvořileji než většina ostatních,“ odpověděl Davos. „Je to starý muž, Tvoje Výsosti. Nemocný a unavený.“

„Florent by věděl, jak na to. Nechal by ho pověsit před hradbami, jeho synovi na očích.“

Bylo nebezpečné oponovat královniným mužům, ale Davos přísahal, že svému králi bude vždy říkat pravdu.

„Myslím, že to by nebylo moudré, můj pane. I když se ser Cortnay bude muset dívat, jak jeho otec umírá, bránu stejně neotevře. Nezískali bychom tím nic, a ty bys jen znevážil spravedlnost své věci.“

„Jak znevážil?“ naježil se Stannis. „Copak chceš, abych šetřil životy zrádců?“

„Životy těch, co jedou za námi, jsi ušetřil.“

„Ty mi to vytýkáš, pašeráku?“

„To mi nepřísluší, Tvoje Výsosti.“ Obával se, že zašel příliš daleko.

Král ho ale na pokoji nenechal. „Mám dojem, že si toho Penrosea vážíš víc než mých lordů vazalů. Proč?“

„Zůstává věrný.“

„Mylně věrný mrtvému uchvatiteli.“

„Ano,“ připustil Davos, „ale přesto zůstává loajální.“

„A ti za námi ne?“

Davos už v rozhovoru se Stannisem zašel příliš daleko, než aby mohl couvnout. „Ještě vloni to byli Robertovi muži. Před měsícem patřili Renlymu. Dnes ráno jsou tvoji. Komu budou patřit zítra?“

Stannis se zasmál. Náhlým výbuchem, surovým a plným pohrdání. „Co jsem ti říkal, Melisandro?“ otočil se k rudé ženě. „Můj Cibulový rytíř mně vždycky říká jen pravdu.“

„Vidím, že ho znáš dobře, Tvoje Výsosti,“ odvětila rudá žena.

„Velmi jsi mi chyběl, Davosi,“ řekl král. „Ano, tvůj čich tě neklame, mám za sebou průvod zrádců. Moji lordi vazalové jsou nestálí dokonce i ve své zradě. Potřebuju je, ale měl bys vědět, jak se mi zvedá žaludek z toho, že musím udělovat milost takovým, jako jsou oni, když jsem potrestal muže za daleko menší zločiny. Máš právo kárat mne za to, sere Davosi.“

„Ty sám sebe káráš víc, než bych se kdy odvážil já, Tvoje Výsosti. Potřebuješ ty velké lordy, aby ti pomohli získat tvůj trůn –“

„Člověku jako ty jsem usekl prsty.“ Stannis se ponuře usmál.

Davos bez přemýšlení zvedl svou zmrzačenou ruku k váčku, který nosil kolem hrdla, a nahmatal prsty uvnitř. Pro štěstí.

Král si toho pohybu všiml. „Ty je stále máš, Cibulový rytíři? Ještě jsi je neztratil?“

„Ne.“

„Často jsem si říkal, proč si je vlastně necháváš.“

„Připomínají mi, čím jsem byl. Odkud jsem přišel. Připomínají mi to, jak jsi spravedlivý, Tvoje Výsosti.“

„Ano, byl jsem spravedlivý,“ přitakal Stannis. „Dobrý skutek nesmyje špatný, stejně jako špatný nesmyje dobrý. Za dobrý by měla následovat odměna a za špatný odplata. Byl jsi hrdinou a pašerákem zároveň.“ Pohlédl za sebe na lorda Florenta a ostatní, duhové rytíře a odrodilce, kteří jeli v uctivé vzdálenosti za ním. „Ti na milost vzatí lordi by se nad tím také měli zamyslet. Dobří a poctiví lidé budou bojovat za Joffreyho, protože jej mylně považují za pravého krále. Seveřan by dokonce totéž mohl říct o Robbu Starkovi. Ale tito lordi se shlukli kolem praporců mého bratra, o přitom o něm věděli, že je to uchvatitel. Otočili se zády ke svému pravému králi, a to jen z toho důvodu, že snili o moci a slávě. A já jsem jim dal milost. Odpustil jsem jim, ale nezapomněl jsem.“ Na okamžik zmlkl, přemýšleje o své představě spravedlnosti. A pak se najednou zeptal: „Co o Renlyho smrti říkají obyčejní lidé?“

„Jsou zarmoucení. Tvého bratra všichni milovali.“

„Blázni milují blázna,“ zamumlal Stannis, „ale já jsem kvůli němu také smutný. Kvůli chlapci, kterým byl, ne kvůli muži, ve kterého vyrostl.“ Chvíli byl zticha, pak položil další otázku: „Jak lid přijímá zprávy o Cerseině krvesmilstvu?“

„Když jsme byli mezi nimi, provolávali slávu králi Stannisovi. Nemohu říct, co si mezi sebou povídali, jakmile jsme odpluli.“

„Takže podle tebe tomu nevěřili?“

„Když jsem ještě byl pašerákem, pochopil jsem, že někteří lidé věří všemu a jiní ničemu. Setkali jsme se s jedněmi i s druhými. A také se mezi nimi šíří jiná povídačka.“

„Ano.“ Stannis to řekl za něho. „Selyse mi nasadila parohy a uvázala na ně bláznovy zvonce. Moji dceru zplodil šašek s polovičním rozumem. Ten příběh je stejně zlý, jako je absurdní. Renly mi ho hodil do obličeje, když jsme se setkali na vyjednávání. Aby člověk věřil takovým povídačkám, musel by být šílený jako Strakoš.“

„To je možná pravda, Tvoje Výsosti… ale ať už té povídačce věří či ne, rádi si ji povídají.“ Na mnoho míst se dostala ještě před nimi a lidé pak s o to větší nedůvěrou přijímali jejich vlastní pravdivý příběh.

„Robert by se mohl vymočit do poháru a lidé by to zvali vínem, ale já jim nabízím čistou studenou vodu a oni podezřívavě mhouří oči a navzájem si stěžují, jak divně chutná.“ Stannis zaskřípal zuby. „Kdyby někdo řekl, že jsem se převtělil v kance, abych mohl Roberta zabít, pravděpodobně by tomu uvěřili taky.“

„Nemůžeš jim zabránit v řečech, Tvoje Výsosti,“ řekl Davos, „ale když se pomstíš skutečným vrahům svého bratra, říše bude vědět, že ty povídačky jsou lživé.“

Zdálo se, jako by ho Stannis slyšel jen napolo. „Nepochybuji o tom, že na Robertově smrti měla svůj podíl Cersei. Já jeho smrt ale pomstím. Ano, a taky smrt Neda Starka a Jona Arryna.“

„A Renlyho smrt?“ Ta slova z něj vyšla dřív, než si to Davos stačil rozmyslet. Král dlouho mlčel. Pak velmi tiše řekl: „Někdy se mi o tom zdá. O tom, jak Renly umíral. Zelený stan, svíce, ženský výkřik. A krev.“ Stannis pohlédl na svoje ruce. „Když zemřel, byl jsem ještě v posteli. Tvůj Devan mi to může dosvědčit. Snažil se mě probudit, protože už svítalo. Moji lordi čekali, dávali najevo nespokojenost. Měl jsem už sedět na koni, ve zbroji. Věděl jsem, že Renly za rozbřesku zaútočí. Devan říkal, že jsem sebou házel ze spaní a křičel jsem, ale co na tom záleží? Byl to jenom sen. V okamžiku, kdy Renly zemřel, jsem byl ve svém stanu, a když jsem se probudil, moje ruce byly čisté.“

Ser Davos Mořský cítil, jak ho začínají svrbět useklé konečky prstů. Tady není něco v pořádku, pomyslel si bývalý pašerák. Přesto přikývl a řekl: „Chápu.“

„Tehdy na vyjednávání mi Renly nabídl broskev. Urážel mne, posmíval se mi, vyhrožoval mi a pak mi nabídl broskev. Myslel jsem, že má v úmyslu tasit meč, a tak jsem vytáhl svůj. O co mu šlo? Aby mě přinutil dát najevo strach? Nebo to byl jen další z jeho bezvýznamných žertíků? Když mluvil o tom, jak sladká je ta broskev, měla jeho slova nějaký skrytý význam?“ Král prudce zavrtěl hlavou, jako pes třesoucí králíkem, kterého chytil pod krkem. „Jenom Renly mě dokázal tak rozčílit obyčejným kouskem ovoce. Svou zradou na sebe přivolal zkázu, ale měl jsem ho rád, Davosi, teď to vím. Přísahám, že až půjdu do hrobu, budu přitom myslet na broskev svého bratra.“

Do té doby již byli v táboře a jeli kolem vyrovnaných řad stanů, plápolajících praporců a hromad štítů a kopí. Ve vzduchu se vznášel těžký pach koňského trusu, mísící se s kouřem varných ohňů a vůní pekoucího se masa. Stannis počkal, až ho dohoní ser Florent a ostatní, stroze je propustil a nařídil jim, aby se za hodinu dostavili k válečnému sněmu do jeho stanu. Lordi pokývli hlavami na souhlas a rozešli se, zatímco Davos a Melisandra spolu odjeli ke královu altánu.

Měl velký stan, protože se v něm scházeli jeho lordi vazalové k poradám, ale jinak na něm nebylo nic velkolepého. Byl to vojenský stan z těžkého plátna v barvě temné žluti, která někdy vypadala jako zlato. Jenom královská zástava na vrcholu středového kůlu vypovídala o tom, že se jedná o králův stan. Ta, a strážní venku; královnini muži opírající se o dlouhá kopí, se znakem ohnivého srdce našitým nad jejich vlastními.

Přišli k nim štolbové a pomohli jim sesednout. Jeden ze strážných vzal od Melisandry její těžkopádný praporec a zabodl jeho rukojeť do měkké hlíny. Devan stál z jedné strany vchodu a čekal, až bude moci zvednout plentu pro krále. Vedle něho stál starší panoš. Stannis si sundal korunu z hlavy a podal ji Devanovi. „Přines nám studenou vodu a dva poháry. Davosi, pojď se mnou. Moje paní, pro tebe pošlu, až tě budu potřebovat.“

„Jak král poroučí.“ Melisandra se vzdálila.

Po jasu rána byl vnitřek stanu chladný a tmavý. Stannis se posadil na obyčejnou dřevěnou táborovou židli a pokynul Davosovi, aby si sedl na druhou. „Jednoho dne z tebe udělám lorda, pašeráku. I kdyby jen proto, abych zahýbal žlučí Celtigarovi a Florentovi. Nebudeš mi za to ale vděčný. Znamená to, že budeš muset přežít sněmy jako ten, co mě teď čeká, a předstírat zájem o oslí hýkání.“

„Na co je máš, když jsou ti k ničemu?“

„Oslové zvuk svého vlastního hýkání milují. Potřebuju je, aby táhli moji káru. Jistě, jednou za dlouhý čas některý z nich přijde s dobrým nápadem. Obávám se však, že dnes tomu tak nebude – á, je zde tvůj syn s vodou.“

Devan položil tác na stolek a naplnil dva hliněné poháry. Než se král napil, vsypal do svého poháru špetku soli. Davos svou vodu pil bez ničeho a přál si přitom, aby to bylo víno. „Mluvil jsi o svém sněmu.“

„Dovol mi povědět ti, jak bude probíhat. Lord Velaryon na mě bude naléhat, abych za prvního kuropění začal ztékat zdi hradu, s lodními háky a žebříky proti šípům a vroucímu oleji. Ti mladí oslové to považují za vynikající nápad. Estermont bude nakloněn spíš tomu, abychom je vyhladověli, tak jako se to Tyrell a Redwyne kdysi pokoušeli se mnou. To by mohlo trvat rok, ale staří oslové jsou trpěliví. A Caron a ostatní, kteří rádi kopou, by chtěli zvednout rukavici sera Cortnayho a riskovat souboj muže proti muži. Každý z nich si představuje, že on bude šampiónem a získá si nehynoucí slávu.“ Král dopil svou vodu. „Co bys mi poradil ty, pašeráku?“

Než Davos odpověděl, na okamžik se zamyslel.

„Neprodleně zaútočit na Královo přístaviště.“ Král se zamračil. „A nechat zde Bouřlivý konec nedobytý?“

„Ser Cortnay není nijak silný, aby ti mohl ublížit. Lannisterové ano. Obléhání by trvalo příliš dlouho, souboj muže proti muži je příliš riskantní a přímý útok by stál tisíce životů, a to bez záruky, že uspějeme. A navíc to není zapotřebí. Jakmile Joffreyho zbavíš trůnu, tento hrad ti připadne tak či tak. Po táboře se povídá, že lord Tywin Lannister se žene na západ, aby osvobodil Lannisport od seveřanské hrozby…“

„Máš velmi chytrého otce, Devane,“ řekl král chlapci, který stál u jeho lokte. „Kéž bych tak měl ve svých službách víc takových pašeráků a méně lordů. V jednom ohledu se však mýlíš, Davosi. Je to zapotřebí. Pokud nechám Bouřlivý konec nedobytý za svými zády, bude se říkat, že jsem zde byl poražen. Oni jsou se mnou proto, že se mne bojí… a porážka znamená smrt strachu. Ten hrad musí padnout.“ Zaskřípal zuby. „A to rychle. Doran Martell povolal svoje vazaly a obsadil horské průsmyky. Jeho Dornové jsou připravení přihrnout se na Blata. A navíc je tu Vysoká zahrada. Můj bratr ponechal větší část své armády v Drsném mostu. Téměř šedesát tisíc pěšáků. Poslal jsem tam bratra své ženy, sera Errola, se serem Parmenem Cranem, aby převzali velení v mém jménu, ale oni se nevrátili. Obávám se, že ser Loras Tyrell dosáhl Drsného mostu před mými vyslanci a zabral si armádu pro sebe.“

„O to větší máme důvod zaútočit co nejdříve na Královo přístaviště. Salladhor Saan mi řekl –“

„Salladhor Saan myslí jen na zlato,“ vybuchl Stannis. „Má hlavu plnou snů o pokladu, který podle něho leží pod Rudou baštou. O Salladhoru Saanovi už nechci slyšet. Den, kdy budu potřebovat radu od toho lysenského korzára, bude dnem, kdy sundám z hlavy korunu a dám se k černým.“ Král zaťal ruku v pěst. „Jsi tu, abys mi sloužil, pašeráku? Nebo abys mne rozčiloval planými řečmi?“

„Jsem tvůj,“ řekl Davos.

„V tom případě mne poslouchej. Zástupcem sera Cortnayho je bratranec Fossowayů. Lord Meadows, dvacetiletý zelenáč. Kdyby se Penroseovi náhodou něco stalo, velení Bouřlivého konce by připadlo tomuhle výrostkovi a jeho bratranci věří, že by přijal moje podmínky a vzdal se hradu.“

„Vzpomínám si na jiného výrostka, kterému bylo svěřeno velení Bouřlivého konce. Tomu tehdy také nemohlo být víc než dvacet.“

„Lord Meadows není taková tvrdohlavá palice, jako jsem byl já.“

„Tvrdohlavý nebo zbabělý, záleží na tom? Ser Cortnay Penrose mi připadal zdravý a v plné síle.“

„Tak vypadal i můj bratr v den předtím, než zemřel. Noc je temná a plná hrůz, Davosi.“

Davos Mořský cítil, jak se mu vzadu na krku ježí vlasy. „Můj pane, já ti nerozumím.“

„Já po tobě nežádám, abys porozuměl. Chci jenom, abys mi sloužil. Ser Cortnay bude během dne mrtvý. Melisandra to viděla v plamenech budoucnosti. Jeho smrt i způsob, jakým zemře. Netřeba říkat, že nezemře v rytířském souboji.“ Stannis natáhl ruku s pohárem a Devan jej opět naplnil vodou ze džbánu. „Její plameny nelžou. Viděla v nich také Renlyho konec. Viděla to v Dračím kameni a řekla to Selyse. Lord Velaryon a tvůj přítel Salladhor Saan chtěli, abych vyplul proti Joffreymu, ale Melisandra mi řekla, že když se vydám do Bouřlivého konce, získám větší část armády svého bratra. Měla pravdu.“

„A-ale,“ zajíkl se Davos, „lord Renly sem přijel jen proto, že jsi začal obléhat jeho hrad. Sám předtím byl na tažení proti Královu přístavišti, proti Lannisterům, a zaútočil by –“

Stannis se zamračeně posunul na své židli. „Byl, zaútočil by, k čemu to všechno? Udělal zkrátka to, co udělal. Přijel sem se svými praporci a broskvemi a přijel si pro svou zkázu… a dobře pro mě, že to udělal. Melisandra viděla v plamenech ještě jiný den. Ráno, kdy by Renly vyjel ve své zelené zbroji, aby rozbil moji armádu pod hradbami Králova přístaviště. Kdybych se se svým bratrem setkal tam, mohl jsem místo něho zemřít já.“

„Nebo jsi mohl svoji armádu spojit s jeho, abyste porazili Lannistery,“ protestoval Davos. „Proč ne? Pokud viděla dvě verze budoucnosti… obě přece nemohly být pravdivé.“

Král Stannis zvedl prst. „V tomto ohledu se mýlíš, Cibulový rytíři. Některá světla vrhají víc než jen jeden stín. Postav se za noci vedle ohně a přesvědčíš se o tom na vlastní oči. Plameny se posouvají a tančí, ani na okamžik nezůstávají v klidu. Stíny jsou chvíli dlouhé a chvíli krátké a každý člověk jich vrhá celý tucet. Některé jsou slabší než jiné a lidé vrhají stíny také přes budoucnost. Jeden stín nebo mnoho. Melisandra je všechny vidí.

Ty tu ženu nemáš rád. Já to vím, Davosi, nejsem slepý. Nemají ji v lásce ani moji lordi. Estermont si myslí, že vybrat si za znak plamenné srdce bylo špatným nápadem, a prosí, aby směl bojovat pod korunovaným jelenem jako zastara. Ser Guyard říká, že ta žena by neměla být mojí vlajkonoškou. Ostatní si šeptají, že by neměla mít právo zasedat na válečných sněmech, že bych ji měl poslat zpátky do Ašaje, že je hříšné nechávat ji na noc ve svém stanu. Ano, šeptají si… zatímco ona jen slouží.“

„Jak slouží?“ zeptal se Davos, obávaje se odpovědi.

„Jak je zapotřebí.“ Král na něho pohlédl. „A ty?“

„Já…“ Davos si oblízl rty. „Jsem zde na tvůj příkaz. Co pro tebe mám vykonat?“

„Nic, co jsi nedělal už předtím. Jenom zapluješ s lodí pod hrad, neviděn v černi noci. Uděláš to pro mě?“

„Ano. Dnes v noci?“

Král stroze přikývl. „Budeš potřebovat jen malou loďku. Ne Černou Bethu. Nikdo o tvém konání nesmí vědět.“

Davos chtěl protestovat. Už nebyl pašerákem, ale rytířem, a nikdy nebyl vrahem. Jenomže když otevřel ústa, nevyšla mu z nich žádná slova. Je to přece Stannis, jeho právoplatný pán, kterému vděčí za všechno, čím je. A musí myslet také na svoje syny. Bohové, buďte dobří, co to s ním ta žena udělala?

„Neodpovídáš,“ poznamenal Stannis.

Ani bych neměl, pomyslel si Davos, ale místo toho řekl: „Můj pane, nyní už chápu, že ten hrad musíš dobýt, ale určitě existují jiné způsoby. Čistší způsoby. Dovolme seru Cortnayovi nechat si toho chlapce, a on se pak vzdá.“

„Jenomže já toho chlapce potřebuju, Davosi. Potřebuju. I tohle Melisandra viděla v plamenech.“

Davos tápal po odpovědi. „V Bouřlivém konci nejsou žádní rytíři, kteří by se mohli rovnat seru Guyardovi, lordu Caronovi nebo kterémukoli ze stovky jiných, co ti odpřísáhli věrnost. Ten souboj muže proti muži… možná seru Penroseovi jde jen o to, aby se vzdal a neztratil svoji čest. Dokonce i kdyby přitom měl přijít o život.“ Královým obličejem přelétl utrápený výraz. „Spíš plánuje nějakou zradu. K žádnému souboji nedojde. Ser Cortnay byl mrtvý předtím, než mi hodil rukavici do tváře. Plameny nelžou, Davosi.“

Jenomže k tomu, aby byly pravdivé, potřebuješ mě, pomyslel si Davos Mořský. Už dlouho necítil takový smutek.

A tak se stalo, že v temnotě noci opět křižoval Záliv ztroskotání, tentokrát u kormidla malé loďky s černou plachtou. Obloha byla stejná jako tehdy a moře taky. Ve vzduchu byla stejně cítit sůl a voda dorážela proti trupu přesně tak, jak si to pamatoval. Kolem hradu blikalo na tisíc jiskřiček táborových ohňů, stejně jako tam před šestnácti lety hořely ohně Tyrellů a Redwynů. Ale to ostatní bylo jinak.

Tenkrát jsem do Bouřlivého konce vezl život v podobě cibulí. Tentokrát je to smrt v podobě Melisandry z Ašaje. Před šestnácti lety s každým pohybem větru hlasitě pleskaly plachty, dokud je nespustil a neplul dál jen za pomoci vesel. Přesto měl tenkrát srdce až v krku. Muži z Redwynových galér však po tak dlouhé době obléhání již nebyli tak ostražití a on jejich kordonem proplul hladce jako přes černý satén. Dnes jediné lodě v dohledu patřily Stannisovi a jediné nebezpečí představovali strážní na hradbách. Davos byl přesto napjatý jako tětiva luku.

Melisandra seděla schoulená na sedátku veslaře, zahalená v záhybech temně rudého pláště, který ji halil od hlavy až k patě. Pod kápí se rýsoval její bledý obličej. Davos miloval vodu. Nejlépe se mu spalo, když pod sebou měl rozhoupanou palubu, a vzdychání větru v ráhnoví mu znělo sladčeji než píseň, kterou by na své harfě mohl vyloudit sebelepší trubadúr, ale dnes mu dokonce ani moře nedokázalo poskytnout útěchu. „Čiší z tebe strach, pane rytíři,“ řekla rudá žena tiše.

„Kdosi mi řekl, že noc je temná a plná hrůz. A já dnes večer nejsem žádný rytíř. Dnes jsem znovu jen pašerák Davos. Kéž bys tak byla cibulí.“

Zasmála se. „Takže mě se bojíš? Nebo toho, co děláme?“

„Toho, co děláš ty. Já se na tom nijak nepodílím.“

„To tvoje ruka zvedla kotvu. Tvoje ruka svírá kormidlo.“

Davos tiše udržoval kurz. Pobřeží bylo pásem rozeklaných skalisek, a tak s loďkou plul daleko od něj. Než se obrátí ke břehu, vyčká na příliv. Bouřlivý konec se tyčil před nimi, ale rudou ženu to nijak nevzrušovalo. „Jsi dobrý muž, Davosi Mořský?“ zeptala se.

Copak by tohle dělal dobrý muž? „Jsem muž,“ odpověděl. „Jsem laskavý na svoji manželku, ale měl jsem i jiné ženy. Snažím se být dobrým otcem svým synům, pomáhám jim najít si pro sebe místo na tomto světě. Ano, porušoval jsem zákony, ale nikdy jsem si nepřipadal špatný. Až do dnešního večera. Řekl bych, že jsem obojím, moje paní. Dobrým i špatným.“

„Šedý muž,“ řekla, „ani bílý, ani černý, ale díl z obého. Takový jsi, sere Davosi?“

„A co když ano? Mám dojem, že většina lidí je šedivá.“

„Pokud je polovina cibule černá hnilobou, pak je shnilá celá cibule. Člověk je buď dobrý, nebo špatný.“

Ohně za nimi se rozplynuly do nejasné záře na pozadí černé oblohy a pevninu měli téměř z dohledu. Bylo načase zamířit k pobřeží. „Pozor na hlavu, moje paní.“ Otočil kormidlem a loďka se prudce naklonila, zčeřila velkou černou vlnu a zabočila. Melisandra se opírala o rozhoupané ráhno a jednou rukou svírala bok loďky, klidná jako vždy. Dřevo skřípalo, plachta praskala, voda stříkala, a to všechno tak hlasitě, že člověk by mohl přísahat, že ti v hradu to určitě slyší taky. Davos ale věděl, že tomu tak není. Jediným zvukem, který kdy pronikl masivními přímořskými hradbami Bouřlivého konce, bylo nekonečné dorážení vln proti kameni, a to ještě jen slabě.

Uháněli kupředu a v jejich brázdě se zvedala vysoká černá vlna. „Mluvíš o mužích a cibulích,“ řekl Davos Melisandře. „A co ženy? Neplatí totéž pro ně? Jsi dobrá, nebo špatná, moje paní?“

Melisandra se dala do smíchu. „Ach, já jsem dobrá. Jsem svým vlastním rytířem, drahý pane. Šampiónem světla a života.“

„A přesto máš v úmyslu zabít dnes v noci člověka,“ řekl. „Tak jako jsi zabila mistra Cressena.“

„Tvůj mistr se otrávil sám. Měl v úmyslu zabít mne, ale mne chránila vyšší moc, zatímco jeho ne.“

„A Renly Baratheon? Kdo zabil jeho?“

Otočila k němu hlavu. Její oči pod stínem kápě žhnuly jako bledě červené plameny svící. „Já ne.“

„Lhářko.“ Davos si tím nyní byl jistý.

Melisandra se znovu dala do smíchu. „Zmítáš se v temnotě a zmatku, sere Davosi.“

„Což je dobrá věc.“ Davos pokynul ke vzdáleným světlům blikajícím podél hradeb Bouřlivého konce. „Cítíš, jak je vítr chladný? Strážní se k sobě choulí kolem pochodní. Trocha světla, něco málo tepla, za noci, jako je tahle, jsou za ně jen vděční. Jenomže světlo je oslepí, takže nás pak neuvidí, jak se k nim blížíme.“ Alespoň v to doufám. „Nyní nás ochraňuje bůh tmy, moje paní. Dokonce i tebe.“

Plamínky v jejích očích jako by při jeho slovech zažhnuly o něco jasněji. „Nevyslovuj to jméno, pane, nebo k nám přitáhneš jeho černý pohled. Ujišťuji tě, že ten žádné lidi nechrání, protože je nepřítelem všeho, co žije. To pochodně nás chrání, jak jsi sám řekl. Světelný dar od Pána světla.“

„Aťsi je to, jak chceš.“

„Spíš jak chce on.“

Vítr se měnil. Davos to cítil, poznal to podle toho, jak se vlnila plachta. Sáhl po zdvihacím lanu. „Pomoz mi zkasat plachtu. Po zbytek cesty budu veslovat.“

Společně stáhli plachtu, zatímco loďka se houpala na vlnách. Když Davos spouštěl do zpěněné černé vody vesla, zeptal se: „Kdo tě odvezl k Renlymu?“

„Nebylo zapotřebí, aby mne k němu někdo vezl,“ řekla. „Nic ho nechránilo. Ale tady… je to Bouřlivý konec, prastaré místo. Jeho kameny jsou očarované kouzlem. Jsou tu temné zdi, kterými neprojde žádný stín – staré, zapomenuté, ale stále jsou tady.“

„Stín?“ Davos cítil, jak mu po těle naskakuje husí kůže. „Stín je přece věcí temnoty.“

„Jsi větší ignorant než dítě, pane rytíři. Ve tmě žádné stíny nejsou. Stíny jsou služebníky světla. Čím jasnější plamen, tím temnější vrhá stíny.“

Davos se zamračil a pak již mlčel. Blížili se k pobřeží a jejich hlasy by se mohly nést přes vodu. Vesloval a jeho vesla přitom vydávala jen ten nejtišší zvuk, který navíc zanikal v rytmu vln. Přímořská strana Bouřlivého konce dřepěla na bílém útesu, příkře se svažujícím vápencovém skalisku, které končilo ve výši masivní parkánové zdi. V útesu zel černý otvor, právě k němu nyní Davos zamířil, tak jako tehdy před šestnácti lety. Tunel se otevíral v jeskyni pod hradem, kde si bouřliví lordi postavili přístaviště.

Tímto průchodem bylo možné proplout jenom za přílivu, a i tehdy byl zrádný, ale Davos zjistil, že jeho um pašeráka ho stále ještě neopustil. Zručně loď prováděl mezi rozeklanými skalisky, dokud se před nimi netyčilo ústí jeskyně. Nechal vlny, aby je vnesly dovnitř. Tříštily se kolem nich, narážely do člunu z jedné strany a ze druhé a smáčely je na kost. Z šera proti nim vyskočil neviděný kamenný prst, ale Davos ho za pomoci vesla na poslední chvíli zručně obeplul.

Pak už byli uvnitř, obklopeni temnotou, a voda se uklidnila. Loďka zpomalila a zatočila se na hladině. Zvuk jejich vlastního dechu se odrážel od stěn kolem nich, dokud je zcela neobklopil, Davos čerň neočekával. Posledně po celé délce tunelu hořely pochodně a vražednými děrami na ně shlížely oči hladovějících mužů. Věděl, že někde vpředu je padací mříž. Za pomoci vesel loďku zbrzdil a nyní již pluli pomalu.

„Dál už nemůžeme, pokud nemáš uvnitř člověka, který by pro nás zvedl mříž.“ Jeho šepot uháněl přes šplouchající vodu jako řada myšek na měkkých růžových tlapkách.

„Projeli jsme už pod hradbami?“

„Ano. Projeli. Dál se nedostaneme. Mříž sahá až na samé dno a její tyče jsou tak těsně u sebe, že by se mezi nimi neprotáhlo ani dítě.“

Neozvala se žádná odpověď, jenom tichý šustot. A pak uprostřed temnoty vytrysklo světlo.

Davos zvedl ruku, aby si ochránil oči, a dech mu uvízl v hrdle. Melisandra odhodila svou kápi a setřásla z ramen doutnající plášť. Pod ním byla nahá a břicho měla vzedmuté pokročilým těhotenstvím. Na hrudi jí visely těžké naběhlé prsy a břicho se jí napínalo, jako by mělo každou chvíli prasknout. „Bohové, ochraňte nás,“ zašeptal, a v odpověď uslyšel smích, hluboký a hrdelní. Její oči byly jako žhavé uhlíky a pot, který jí v krůpějích stál na kůži, jako by zářil svým vlastním světlem. Melisandra svítila.

S prudkým oddychováním si sedla do dřepu a roztáhla nohy. Po stehnech jí stékala krev, černá jako inkoust. Její výkřik mohl být agónií, extází, nebo možná obojím. Davos se díval, jak se z jejího těla začíná drát na svět vrcholek dětské hlavičky. Na svobodu se vykroutily dvě ruce, tápající kolem sebe, šmátrající černými prsty po Melisandřiných napjatých stehnech, vykrucující se z ní, dokud z ní nevyklouzl celý stín a nestal se větším než Davos, velkým jako tunel sám, a dokud se netýčil nad loďkou. Viděl ho jen na okamžik, než zmizel. Prolezl mezi tyčemi padací mříže a pak už klouzal nad vodou. Ten okamžik však byl dost dlouhý na to, aby Davos stín poznal. A znal i člověka, který ho vrhal.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024