Jon
V černi noci spatřili oheň plápolající na úbočí hory jako z nebe spadlá hvězda. Zářil červeněji než jiné hvězdy a neblikal, třebaže někdy jasně vzplanul a jindy se ztrácel, až z něj nezbylo nic než vzdálená jiskřička, slabá a nezřetelná.
Je půl míle daleko a dva tisíce stop vysoko, odhadoval to Jon, a je umístěn přesně tak, aby osvětloval cokoli, co se pohybuje v průsmyku pod ním.
„Hlídka v Křivolakém průsmyku?“ divil se ten nejstarší mezi nimi. V rozpuku mládí býval královým panošem, a tak mu černí bratři stále říkali panoš Dalbridge. „Říkám si, čeho se asi Mance Nájezdník tak bojí?“
„Kdyby věděl, že si zapálili oheň, sedřel by ty ubohé bastardy z kůže,“ poznamenal Ebben, podsaditý plešatý muž, který měl tělo svalnaté jako pytel plný kamenů.
„Oheň znamená, že tam nahoře je život,“ řekl Qhorin Půlruký, „ale může tam číhat i smrt.“ Sami se na jeho příkaz neodvážili riskovat otevřený oheň od té doby, co vstoupili do hor. Jedli studené nasolené hovězí, tvrdý chléb a ještě tvrdší sýr a spali oblečení a schoulení pod hromadou plášťů a kožešin, každý vděčný za tělesné teplo vydávané svými druhy. Jon vzpomínal na chladné noci před dávným časem na Zimohradu, kdy se dělil o lože se svými bratry. Tito muži také byli jeho bratři, třebaže postelí, o kterou se spolu dělili, byl kámen a tvrdá země.
„Určitě budou mít roh,“ poznamenal Kamenohad. „Roh, na který nemusí stihnout zatroubit,“ opáčil Půlruký.
„Za tmy by to byl dlouhý, namáhavý výstup,“ řekl Ebben, který si měřil vzdálenou jiskřičku světla skrze průrvu ve skalní stěně, za kterou si udělali úkryt. Bylo jasno a rozeklané hory čněly černé na pozadí černi až vysoko do oblohy, kde v měsíčním světle bledě zářily jejich chladné koruny ze sněhu a ledu.
„A dlouhý pád,“ dodal Qhorin Půlruký. „Myslím, že dva muži by to zvládli. Ano, tam nahoru by měli jít dva z vás, kteří se pak budou střídat na hlídce.“
„Já.“ Průzkumník, kterému přezdívali Kamenohad, již prokázal, že je tím nejlepším horolezcem mezi nimi. Jestli se tam nahoru měl někdo vydat, pak to rozhodně musel být on.
„A já,“ přihlásil se Jon Sníh.
Qhorin Půlruký se na něho podíval. Jon slyšel pronikavé skučení větru, který profukoval mezi vysokými stěnami průsmyku nad nimi. Jeden z jejich koní zaržál a zahrabal kopytem v tenké vrstvičce zeminy na dně rokle, kde se schovávali. „Vlk zůstane s námi,“ řekl Qhorin. „Bílá srst je v měsíčním světle dobře viditelná.“ Otočil se ke Kamenohadovi. „Až to s nimi vyřídíte, hoďte dolů zapálenou pochodeň. Jakmile ji uvidíme, přijdeme za vámi,“
„Nejlépe bude vydat se na cestu okamžitě,“ řekl Kamenohad.
Každý si vzal dlouhé svinuté lano. Kamenohad navíc nesl pytel železných bodců a malé kladivo s hlavicí obalenou silnou plstí. Svoje koně nechali vzadu, společně s přilbicemi, kroužkovou zbrojí a Duchem. Než vyrazili na cestu, Jon si klekl a pomazlil se se svým zlovlkem. „Zůstaň,“ poručil mu. „Já se pro tebe vrátím.“
Kamenohad vyrazil jako první. Byl to malý šlachovitý muž, téměř padesátiletý a s šedivým vousem, ale byl mnohem silnější, než vypadal, a oplýval takovým darem nočního vidění, jaký Jon nepoznal u nikoho jiného. Dnes večer ho potřeboval. Za dne byly hory modrošedé, ojíněné mrazem, ale jakmile slunce zmizelo za rozeklanými vrcholky, zčernaly. Nyní je vycházející měsíc maloval bíle a stříbrně.
Černí bratři stoupali skrze černé stíny mezi černými skalami, pomalu šplhali vzhůru po příkré, křivolaké stezce a jejich dech zamrzal v černém vzduchu. Jon si bez své zbroje připadal jako nahý, třebaže její váhu rozhodně nepostrádal. Byl to zdlouhavý, namáhavý výstup. Pospíchat znamenalo riskovat zlomený kotník nebo něco ještě horšího. Kamenohad jako by instinktivně věděl, kam klást chodidla, ale Jon musel být na nerovném, narušeném terénu mnohem opatrnější.
Křivolaký průsmyk byl ve skutečnosti celou řadou průsmyků za sebou, dlouhým točitým koridorem, který se táhl nahoru podél řady vrcholů ovívaných ledovými vichry a dolů přes skrytá údolí, která zřídkakdy vídala slunce. Kromě svý…
