Soudničky II

Kterak se staneš milým společníkem

(Přestupkový soud)

Adolf Niněra, nepatrný a čisťounký stařík, má rád vážné rozhovory, a proto vyhledává lidi, aby s nimi přetřásal ožehavé otázky. Nejraději má letní hosty, pokládaje je za lidi zkušené a světem zběhlé. S takovými je nejlépe si podebatovat o všelijakých záležitostech. Adolf Niněra je penzista, a proto mu zbývá dost času, aby se mohl nořit do ideových hloubek a odtud vylovit leckterou duševní perlu.

Adolf Niněra v poledne vyhledává restaurace, kde obědvají letní hosté, slušně pozdraví a dívá se oddaným pohledem do úst, kde mizejí kusy vepřového a knedlíky. Kývá hlavou a praví: „Šmakuje? – To je dobře, to je velmi dobře. Schvaluji. Nejlepší u všeho je, když žaludek dobře vaří. Pak je celý svět veselejší. Pane – ne vy, myslím toho tlustýho pána – pane, visí vám kus zelí z vousů.“

„Děkuju,“ pravil ten tlustý a utřel si knír.

„Není zač,“ dí stařík a pokračuje: „Jo, žaludek, to je to hlavní. Někteří mají takovou slabou náturu, že nic nesnášejí. Jsou i takoví, kteří když vidí tlusté, tak se jim žaludek obrací. Zle a zle. Znal jsem jednoho, na kterého přišlo u stolu vždycky dávení. Ten pán byl touto vlastností proslulý a ostatní strávníci vždycky od něho odsedávali, aby jim oděv nepotřísnil.“

Tato zvěst byla stolní společností přijata s ponurým mlčením.

„Žaludek a střeva,“ rozpřádal pan Niněra svou ideu, „je počátek a konec všeho. Když jsem byl mladý, tak jsem byl široko daleko vyhlášený jedlík. Co já toho dovedl spořádat, to už ani nebylo hezké. Ve…