Asja

XII

Vrátila se za hodinu, zůstala stát ve dveřích a pokynula mi rukou.

„Poslyšte,“ řekla, „kdybych umřela, bylo by vám mě líto?“

„Co to dnes máte za myšlenky!“ zvolal jsem.

„Myslím, že brzy umřu. Někdy se mi zdá, že se všecko kolem mě se mnou loučí. Lepší je umřít než žít tak… Och, nedívejte se tak na mě. Vážně se nepřetvařuju. Nebo se vás zase budu bát.“

„Copak jste se mě bála?“

„Jestli jsem nějaká divná, tak za to vážně nemůžu,“ odpověděla. „Vidíte, už se ani neumím smát…“

Chodila smutná a ustaraná až do večera. Něco se s ní dělo, čemu jsem nerozuměl. Její zrak často ulpíval na mně, až mi srdce usedalo pod tím záhadným pohledem. Tvářila se klidně, ale jak jsem se tak na ni díval, nejraději bych jí řekl, aby se nerozrušovala. Zálibně jsem ji pozoroval, objevoval jsem dojemné kouzlo v tazích pobledlé tváře, ve zpomalených pohybech, ale ona se kdovíproč domnívala, že mám špatnou náladu.

„Víte,“ řekla mi krátce před tím, než jsme se rozloučili, „trápí mě pomyšlení, že mě považujete za lehkomyslnou… Napříště vždycky věřte všemu, co vám řeknu, ale bu…