Asja

IV

Cesta ke zřícenině se vinula po svahu úzké zalesněné doliny. Na dně tekl potok, bublal a skákal přes kameny, jako by se už nemohl dočkat, kdy splyne s velkou řekou, pokojně svítící za temnou hrází ostře lomených horských hřebenů. Gagin mě upozornil na některé příznivě osvětlené partie; z jeho výroků se ozýval ne-li malíř, tedy jistě umělecký duch. Záhy se vynořila zřícenina. Na vrcholu holé skály se tyčila čtyřhranná věž, celá černá, dosud pevná, ale jakoby rozťatá podélnou puklinou. K věži přiléhaly omšelé zdi; tu a tam se plazil břečťan; zkroucené stromečky visely z šedivých střílen a polozřícené klenby. Kamenitá stezka vedla k bráně, jež zůstala celkem zachovalá. Už jsme se k ní blížili, když se před námi mihla ženská postava, hbitě přeběhla hromadu trosek a usadila se na výčnělku zdi přímo nad propastí.

„Vždyť to je Asja!“ zvolal Gagin. „Ona se snad zbláznila!“

Prošli jsme branou a octli se na malém nádvoříčku, zpola zarostlém planými jabloněmi a kopřivami. Na výstupku opravdu seděla Asja. Otočila se čelem k nám a dala se do smíchu, ale nehnula se z místa. Gagin jí pohrozil a já jsem ji hlasitě pokáral za neopatrnost.

„Radši ji nechte,“ pravil mi Gagin šeptem, „nedrážděte ji. Vy ji neznáte, nakonec by ještě vylezla na věž. To se spíš podivujte, jak jsou zdejší obyvatelé podnikaví.“

Rozhlédl jsem se. V koutku se uvelebila v maličké dřevěné boudě stařenka. Pletla punčochu a šilhala po nás přes brýle. Prodávala turistům pivo, preclíky a sodovku. Sedli jsme si na lavičku a popíjeli z těžkých cínových džbánků poměrně dost vychlazené pivo. Asja pořád seděla bez hnutí, nohy skrčené pod sebe a hlavu ovinutou mušelínovým šálem; její ladný zjev se výrazně a půvabně rýsoval proti jasné obloze; díval jsem se však na ni nevraživě. Už včera jsem v ní postřehl jistou křečovitost, cosi nepřirozeného. Chce nás ohromit, říkal jsem si. Nač? Co je to za dětinství? Jako by uhádla mé myšlenky, najednou na mě vrhla rychlý, pronikavý pohled, opět se zasmála, dvěma skoky byla dole, zamířila ke stařence a požádala ji o sklenici vody.

„Myslíš, že mám žízeň?“ obrátila se k bratrovi. „Kdepak! Ale tady ty kytky po zdech potřebují zalít.“

Gagin jí neodpovídal. Šplhala se sklenicí v ruce po troskách, občas se zastavila, skláněla se a s komickou vážností ulévala několik kapek vody, jasně se třpytících v slunci. Její pohyby byly velice roztomilé, ale já jsem se na ni stále mrzel, i když jsem s bezděčným zalíbením pozoroval, jak je svižná a obratná. Na jednom nebezpečném místě naschvál vykřikla a pak se dala do smíchu. Dostal jsem ještě větší zlost.

„Skáče jako srnka,“ zabručela si pod nos stařenka, která na okamžik nechala punčochu punčochou.

Asja konečně vyprázdnila celou sklenici a rozdováděná se vrátila kolébavým krokem k nám. Podivný úsměv jí slabě škubal obočím, chřípím i rty. Tmavé oči se mhouřily zpola vyzývavě, zpola vesele.

Považujete mé chování za nevhodné, jako by říkal její výraz, ale to máte jedno. Stejně vím, že se vám líbím.

„Moc hezky to umíš, Asjo, moc hezky,“ pravil Gagin polohlasem.

Najednou se nějak zastyděla, sklopila dlouhé řasy a skromně a provinile si k nám přisedla. Teď jsem si poprvé důkladně prohlédl její obličej, ten nejproměnlivější obličej, jaký jsem kdy viděl. Za několik okamžiků docela pobledl a nabyl soustředěného, téměř smutného výrazu; i její rysy mi teď připadaly hrubší, přísnější, prostší. Byla zticha jak myška. Obešli jsme zříceninu kolem dokola (Asja šla v patách za námi) a pokochali se krásnou vyhlídkou. Mezitím se přiblížil čas oběda. Když Gagin platil stařence, ještě si objednal džbánek piva, a otočiv se ke mně, zvolal s potutelným gestem:

„Na zdraví paní vašeho srdce!“

„Ale copak on… Copak vy máte takovou paní?“ vyhrkla Asja.

„A kdo by neměl?“ ozval se Gagin.

Asja se na okamžik zamyslela; její tvář se znovu proměnila, opět se v ní objevil vyzývavý, téměř impertinentní úsměv.

Na zpáteční cestě se smála a dováděla ještě víc. Ulomila si dlouhou větev, dala si ji přes rameno jako pušku, uvázala si na hlavu šál. Vzpomínám si, že jsme potkali početnou rodinu škrobených plavovlasých Angličanů. Všichni jako na povel provázeli Asju s chladným údivem skelnými zraky a ona se jako naschvál dala do hlasitého zpěvu. Po návratu domů se ihned odebrala do svého pokoje a přišla až k obědu, ustrojená do parádních šatů, pečlivě učesaná, sešněrovaná a v rukavičkách. U stolu se chovala velice obřadně, téměř upjatě, taktak že okusila jídlo a upila vody z malého kalíšku. Zřejmě chtěla přede mnou vystoupit v nové úloze, v úloze způsobné, vzorně vychované slečny. Gagin jí nebránil. Bylo vidět, že je zvyklý všecko jí trpět. Jenom se na mě chvílemi dobromyslně zadíval a mírně krčil rameny, jako by chtěl říci: „Je to dítě, buďte k ní shovívavý.“ Hned po obědě Asja vstala, udělala pukrle, a když si brala klobouk, zeptala se Gagina, zda smí k Frau Louise.

„Odkdy se dovoluješ?“ odvětil se svým nezbytným, tentokrát trochu rozpačitým úsměvem. „Copak se s námi nudíš?“

„To ne, ale s…