Soudničky III

Poučení, jak zacházeti s hosty
v prvotřídní místnosti

(Krajský trestní soud)

Praha 13. března

Julius Šmejda byl zaměstnán v jistém nočním podniku jako vrátný. Jeho úkolem bylo důstojně nosit zlatou premovanou uniformu, natahovat dlaň o spropitné a čas od času vyhazovat z lokálu výtržníky a neplatiče. Všecky tyto úkoly plnil Šmejda vzorně a zaměstnavatel byl s ním spokojen.

Šel minulého roku v létě na dovolenou, která mu náležela jako každému zaměstnanci; rozloučil se vřele se svým šéfem a odešel. Vsedl na vlak a jel do Roztok, protože všichni lidé o své dovolené jezdí do přírody. V Roztokách byl celé odpoledne a cítil se tam být velmi osamělý. Rodinu neměl, přátel také ne a příroda ho nudila. Nevěděl, co si počít v lese, na louce a u vody. Večer se sebral a jel zase do Prahy.

Jeho cesta vedla přímo do baru, kde sloužil jako portýr. Ve dveřích byl jiný vrátný a Šmejda ho neznal. Viděl, že nedovede nést uniformu důstojně jako on. Nový vrátný strhl před Šmejdou čepici a pozdravil. Šmejda si v duchu řekl: Ani zdravit to pořádně nedovede, a vešel do místnosti.

V lokále usedl ke stolu a poslouchal hudbu. Obsluhující číšník se ho ptal: „Copak, Julku, že už jseš zpátky? To jsi měl krátkou dovolenou.“

Ale Šmejda důstojně odpověděl: „Dnes u vás nejsem žádný Julek. Já jsem host. Přineste mi jednu whisky.“

„Pardon!“ zvolal číšník na svou omluvu a odběhl.

Šmejda seděl u stolu a zamračeně pil jednu whisky za druhou. Bylo mu smutno a on vyzval jednu slečnu, aby mu dělala společnost.

Slečna se mu vysmála. „Já mám jinýho pána v pácu,“ povídala pohrdavě, „on je z venkova. Má plnou prkenici.“

Šmejda se rozhněval a povýšil hlas. „Řekl jsem,“ zařval, „že si půjdeš sednout k mýmu stolu, a tak taky bude. Já jsem zrovna tak dobrej host jako ten venkovskej pán. Mám peníze a dám k le…