Jaroslav jakožto dárek k svátku
(Přestupkový soud)
Byly dvě sestry, Máňa a Věra. Máňa byla spíš po tatínkovi – veliká, s bohatým rusým vlasem a růžovou lící. Věra, pohyblivá brunetka se snědým obličejem, byla po mamince. Sestry si nebyly podobny, ale měly se rády.
Máňa měla hocha. Byl o hlavu větší než ona, úhledný mladík, čistě se nosil a měl dobré místo. Věra často říkala své sestře: „Jezuskonte, Máničko, máš ty štěstí! Ne že bych ti záviděla, ale takového fešáka bych také chtěla mít. Jaké má krásné oči, pořád bych se do nich dívala.“
A Máňa nato: „Mlč, Věro, ještě jsi mladá. Taky to na tebe přijde a užiješ lásky.“
Věra vzdychala: „Ba ne, Máničko, já žádného nechci. Nikdy se neprovdám, uvidíš, já to štěstí nemám.“
Potom uplynul nějaký čas a Máňa, která byla prodavačkou a víc přišla mezi lidi, našla si jiného chlapce. Byl ještě hezčí než ten první. Také měl krásné místo, čistě si chodil a dokonale tančil.
Věra měla svátek a Máňa jí chtěla udělat radost.
„Věro,“ povídá, „nechtěla bys Jaroslava? – (to byl ten první) – Já bych ti ho beze všeho přenechala.“
„Jezuskonte,“ vzkřikla Věra, „že by sis, Máničko, dělala takovou škodu! Hrozně ráda bych ho chtěla, ale já to nemůžu od tebe žádat. A možná že by mne ani nechtěl.“
„Jak by tě nechtěl?“ Máňa nato. „Ještě rád. Takové děvče jako ty tak hned nenajde. Já už jsem s ním mluvila. Je to všecko v pořádku.“
Tak se stalo, že Věra počala chodit s Ja…
Recenze
Zatím zde nejsou žádné recenze.