11 S.Ya. Lavorovna
Přesně v pět patnáct ráno se na monitoru u postele S.Ya. Lavorovny-Broadheadové jemně rozzářila zelená barva. Nebyla tak pronikavá, aby probudila hluboce spícího člověka, ale ona už skoro nespala. „Dobře,“ zavolala, „už jsem vzhůru, nemusíte v tomhle programu pokračovat. Ale dejte mi ještě chvíli.“
„Da, gospoža,“ řekla její sekretářka, ale zelená barva tam zůstala. Kdyby S.Ya. nevykazovala známky bdělosti, tak by za pár minut sekretářka spustila jemný bzučák bez ohledu na to, co měla podle jejích pokynů dělat; tak jak vepsala do programu, když ho tvořila.
V tomto případě to nebylo třeba. Essie se probudila s docela jasnou myslí. To ráno měla absolvovat další operaci a Robin tu nebyl. Protože starý Peter Herter varoval, než napadl mozky celého světa, zbyl ještě čas na přípravu. Nebyly zaznamenány skoro žádné škody. Ne reálné škody; ale mohlo to způsobit šílené rozčilování z důvodu odkladu a nových příprav a když Robin letěl, došlo ke značným komplikacím.
Škoda. Dokonce ještě hůř, dokonce strach. Ale nebyl horší než ty, které už prodělal. Essie tuhle útěchu přijala. Bylo dobré vědět, že se pokusil.
„Můžu jíst?“ zeptala se.
„Ne, gospoža Broadheadová. Vůbec nic, dokonce ani vodu pít nesmíte,“ odpověděla jí sekretářka okamžitě. „Chcete se podívat na vzkazy?“
„Třeba. Jaké vzkazy?“ Rozhodla se, že jestli budou aspoň trochu zajímavé, tak se na ně podívá; cokoli, co by odvedlo její myšlenky od operace a od pokoření cévkami a trubičkami, které ji poutaly na tohle lůžko.
„Máte tu jeden vzkaz, jenom zvukový, od manžela, gospoža, ale pokud byste chtěla, snad se mi podaří získat přímé spojení. Mám koordináty jeho polohy, jestli ještě platí.“
„Tak to udělej.“ Essie se na zkoušku posadila na kraj postele, zatímco čekala na spojení nebo spíš na manžela, než ji zavolá z nějaké tranzitní místnosti. Opatrně vstala a dávala bedlivý pozor, aby se jí nezauzlovaly trubičky. Kromě toho, že se cítila slabá, jí bylo docela dobře. Měla strach. Žízeň. Dokonce se i třásla. Ale necítila žádnou bolest. Možná by jí to všechno připadalo vážnější, kdyby to víc bolelo, a možná by to bylo lepší. Ty měsíce, kdy se potíže zhoršovaly, ji značně iritovaly; v Essie bylo dost z Anny Kareniny, aby toužila trpět. Jak se ten svět zjednodušil! Její život visel na vlásku a jediné, co cítila, byly nepříjemné pocity na přirození.
„Gospoža Broadheadová?“
„Ano?“
Objevil se vizuální program, tvářil se omluvně. „Spojení s vaším manželem teď, bohužel, není možné. Je na cestě z Mexico City do Dallasu a právě vzlétl; veškeré komunikační kanály jsou teď využívány pro navigaci.“
„Mexico City? Dallas?“ Chudák! Bude poletovat přes celou zeměkouli, aby se k ní dostal! „Tak mi aspoň dejte ten zvukový vzkaz,“ přikázala.
„Da, gospoža.“
Obličej a nazelenalá zář zmizely a ze zvukových obvodů ji oslovil manžel:
„Miláčku, mám trochu potíže se spojením. Dostal jsem se linkou do Meridy a myslel jsem, že budu mít spojení do Miami, ale zmeškal jsem let. Teď, jak doufám, se mi podaří dostat se do Dallasu a – V každém případě jsem na cestě.“ Pauza. Hlas měl rozčilený, nebylo divu, a Essie ho skoro viděla, jak hledá slova, aby řekl něco veselého. Ale byl tak roztěkaný. Povídal něco o Heechee, kteří nebyli Heechee a – a prostě samé nesmysly. Chudák malá! Snažil se jí dodat odvahy. Poslouchala spíš jeho srdce než slova, dokud znovu neudělal pauzu a potom řekl: „Sakra, Essie. Já bych chtěl být u tebe. Budu u tebe. Co nejdřív to půjde. A zatím –, Opatruj se. Jestli vyšetříš ještě chvíli, než budeš, no, než se Wilma dá do práce, řekl jsem Albertovi, aby ti nahrál všechny nejdůležitější zprávy. Je to starý dobrý program…“ Dlouhá pauza. „Miluju tě,“ řekl a zmizel.
S.Ya. ležela na své měkké mohutné posteli a přemýšlela, co udělá s další (a možná poslední) hodinou svého života. Hodně jí chyběl manžel, hlavně proto, že ho považovala v jistém smyslu za hlupáčka. „Starý dobrý program“! Jak to od něj bylo hloupé zlidšťovat počítačové programy! Jeho program Albert Einstei…
