9 Brazílie
Nejdůležitější ze všeho byla Essie. Seděl jsem u její postele pokaždé, když ji přivezli z operačního sálu – čtrnáctkrát za šest týdnů – a pokaždé byl její hlas slabší a vypadala vždycky o něco vyzáblejší. Pořád jsem měl někoho v patách, žaloba proti mně v Brazílii vypadala špatně, hodně zpráv přicházelo z Továrny na potraviny, požár v potravinových dolech pořád ještě nebyl zažehnán. Ale Essie měla přednost. Harriet měla své pokyny. Ať jsem byl kdekoli, ať jsem spal či bděl, pokud se mnou chtěla Essie mluvit, musela nás okamžitě spojit. „Ano, ano, paní Broadheadová, hned vás s Robinem spojím. Ne, nebudete ho v žádném případě vyrušovat. Právě si odpočinul a vstává.“ Nebo právě teď má čas mezi dvěma schůzkami nebo právě přichází po trávníku od moře Tappan nebo cokoli jiného, co by Essie nebránilo mluvit se mnou okamžitě. A pak jsem šel do tmavé místnosti, celý opálený, usměvavý a odpočinutý a říkal jsem jí, jak dobře vypadá. Zabrali můj biliárový pokoj a přestěhovali tam celý operační sál, z knihovny odvedle vystěhovali knížky a udělali jí z toho ložnici. Měla to tam velmi pohodlné. Aspoň to sama tvrdila.
A ve skutečnosti nevypadala vůbec špatně. Dali jí dlahy a kostní transplantáty a nacpali do ní dvě nebo tři kila náhrad a tkání. Dokonce jí zase dali kůži; nebo bych spíš měl říct, že jí transplantovali kůži někoho jiného. V obličeji vypadala dobře, až na lehký obvaz na jedné straně, svoje neposedné blonďaté vlasy si česala přes něj.
„Tak, samečku,“ pozdravila mě. „Jak si vedeš?“
„Je to dobrý, je to dobrý. Jsem jen trochu nadrženej,“ řekl jsem a přitulil jsem se nosem k jejímu krku. „A ty?“
„Je to dobrý.“ Tak jsme se navzájem ujišťovali a víte, nelhali jsme. Den ode dne se jí dařilo líp, říkali mi to doktoři. A mně se dařilo – já nevím, jak se mi dařilo. Ale nemohl jsem se dočkat rána. Energii k práci jsem čerpal z pětihodinového spánku. Nikdy jsem se necítil unaven. Nikdy v životě jsem se necítil líp.
Ale ona pořád hubla. Doktoři mi řekli, co mám dělat, a tak jsem řekl Harriet, aby udělala nový program stravy. Přestali jsme jíst saláty a steaky na roštu. Žádné snídaně s kávou a džusem, ale tvarožniki, lívance se smetanovým sýrem a litry horkého kakaa. K obědu kavkazský skopový pilaf. K večeři pečený tetřev v kyselé smetanové omáčce. „Rozmazluješ mě, Robine“ obviňovala mě a já jí na to řekl:
„Jen chci, abys přibrala. Nemůžu vystát vychrtlý ženský.“
„No dobře. Ale tohle všechno je nějak moc etnický. Neexistuje něco jinýho, po čem bych přibrala, aby to nebyla ruská strava?“
„Počkej na dezert,“ usmíval jsem se. „Jahodové suchary.“ A zdobené dvojitou devonshirskou šlehačkou. Sestra mě přesvědčila, abych z psychických důvodů začal s malými porcemi na velkých talířích. Essie snědla vždycky všechno, co bylo na talíři, a jak jsme jí postupně předkládali větší porce, tak každý den jedla o něco víc. Přestala hubnout. Ale všechno se to nějak moc zpomalilo a po šesti týdnech charakterizovali lékaři její zdravotní stav, velmi opatrně, jako stabilizovaný.
Když jsem jí tu dobrou zprávu sdělil, skutečně vstala – připoutaná k přístrojům pod postelí, ale už byla schopná chodit po pokoji. „Už je čas,“ řekla a natáhla se ke mně, aby mě políbila. „Byl jsi už příliš dlouho doma.“
„To je ale příjemné,“ řekl jsem na to.
„Mluví z tebe jen zdvořilost,“ řekla suše. „Moc si cením toho, žes tu pořád byl, Robine. Ale teď, když už jsem skoro v pořádku, musíš se věnovat taky trochu svým záležitostem.“
„Ne tak docela. Všechno zvládám přes komunikační systémy v centrále. Bylo by samozřejmě moc príma, kdybysme mohli spolu někam odjet. Myslím, že jsi ještě nebyla v Brazílii. Třeba za pár týdnů –“
„Ne. Ne za pár týdnů. Ne se mnou. Jestli potřebuješ jet, tak jeď, udělej to, prosím tě, Robine.“
Váhal jsem. „No, Morton říká, že by to bylo vhodný.“
Okamžitě přikývla a zavolala: „Harriet? Pan Broadhead poletí zítra ráno do Brazílie. Zajisti rezervaci a tak dále.“
„Samozřejmě, paní Broadheadová,“ řekla Harriet z konzoly v hlavách Essie…
