V.
Můj modul stál vedle kosmodromu a šlo se k němu stejnou cestou jako ke startovací ploše. Výtah k přechodové kabině na povrch a traktor nás přenesly přes suchý, zmučený povrch Venuše, uhlazený větrem o rychlosti dvě stě padesát kilometrů za hodinu. Normálně byl modul samozřejmě pod pěnovým hangárem, na povrchu se totiž nemůže nic nechávat jen tak volně, pokud to chcete udržet v pořádku, zvlášť když je to z chromované oceli. Kryt jsem sundal dneska ráno, když jsem ho prohlížel a doplňoval zásoby. Byl v pořádku. Zahlédl jsem ho skrz žluto - zelenou tmu venku vypouklými průzory. Cochenour s dívkou by ho bývali viděli také, kdyby věděli, kam se mají podívat, ale takhle to bylo lepší.
"Vy jste se s Dorrie pohádali?" křičel mi Cochenour do ucha.
"Nepohádali," odpověděl jsem.
"Nedělej si z toho hlavu. Nemusíte se mít rádi, stačí, když budete dělat, co vám řeknu." Na chvíli se odmlčel, aby nechal hlasivky odpočinout. "Bože, to je vítr."
"Zefýr," odvětil jsem. A pak už jsem neřekl nic. Nakonec na to stejně přijde sám. Kolem kosmodromu je na venušské poměry docela klidno. Větrolam odklání nahoru i ten sebemenší závan a na plochu se dostane jenom slabý proměnlivý odražený vítr a díky tomu je start i přistání relativně snadné. Ale na ploše se vylučují sloučeniny těžkých kovů z atmosféry. Na Venuši se do spodních vrstev v povětří dostává sulfid rtuťnatý a když se dostanete nahoru do těch hezkých nadýchaných mraků, zjistíte, že některé z nich tvoří kyselina chlorovodíková a fluorovodíková.
Ale i na to existují grify. Navigace na Venuši je trojrozměrná. Dostat se z jednoho bodu do druhého je poměrně snadné. Ti, kdo vás mají na starosti, si vyladí vaši radiovou frekvenci a průběžně zanášejí do map vaši polohu. Problém je najít správnou výšku, a proto jsme já a můj modul měli pro Cochenoura cenu miliónu dolarů.
Byli jsme uvnitř a teleskopické čidlo se zasunulo do svého uzávěru. Cochenour chtěl civět průzorem ven.
"Vždyť to nemá křídla!" vykřikl, jako bych ho podvedl.
"Ani plachty, ani sněhové řetězy," odpověděl jsem. "Jestli chcete mluvit, běžte na palubu, tam to jde líp."
Protáhli jsme se úzkým průlezem, otevřel jsem vchod a bez větších potíží jsme se dostali na palubu.
Jo modul, to je na Venuši něco. Měl jsem z pekla štěstí, když se mi naskytla příležitost ho odkoupit a - nebudu chodit okolo horké kaše - měl jsem ho svým způsobem rád. Do toho mého se vešlo deset lidí bez výstroje s tím, co mi prodalo obchodní oddělení Sub Vastry a Pobočka 88 potvrdila jako základní palubní vybavení, byl nacpaný, i když jsme tam byli jenom tři. Čekal jsem přinejmenším nějaký sarkasmus - Cochenour se dost dlouho rozhlížel kolem sebe, ale jenom proto, aby si vybral tu nejlepší palandu, natáhl se na ní a prohlásil, že je jeho. Dívka byla docela příjemná, a já jsem zbyl nechaný napospas svým žlázám.
Uvnitř byl mnohem větší klid. Poryvy větru byly sice dost hlasité, ale bylo to jenom nepříjemné. Dal jsem jim tlumiče na uši a s nimi se to už docela dalo vydržet.
"Sedněte si a připoutejte se," nařídil jsem jim a když se uvelebili, odstartoval jsem.
Při dvaceti tisících milibarů nejsou křídla k ničemu, jenom by překážela. Můj modul měl zvedáky ve tvaru mořské lastury, zabudované do trupu. Otevřel jsem obě palivové trysky, poskočili jsme na relativně hladkém povrchu kolem kosmodromu (jednou týdně povrch rovnali buldozerem, což byl jediný způsob, jak ho udržet jakž takž hladký) a střemhlav jsme vyrazili do žlutozelené změti, která o chvilku později, ne víc než po padesáti metrech, přešla do divoké šedohnědé.
Cochenour si rozepnul pásy a udělal si pohodlí. Byla to docela zábava poslouchat ho, jak se rozčiluje, když to s ním hodí. Ale netrvalo to dlouho. Ve výšce tisíc metrů jsme se dostali do poměrně stabilní atmosférické inverze a turbulence se zmírnila, dokonce jsme si mohli odepnout pásy a stoupnout si.
Sundal jsem si tlumiče z uší a naznačil jim, aby udělali totéž. Cochenour si třel na hlavě místo, kam se uhodil o polici s mapami, pověšen…
