Svět byl teď úplně temný. Nebyly dny nebo noci a nebylo nikoho, kdo by mohl říci, na jak dlouho. Přestalo pršet a sněžit. Bez slunečního tepla, které by vysávalo vodu z oceánů, nezbyla v atmosféře žádná vláha. Povodně nahradila mrazivá sucha. Půda Islandu byla do hloubky dvou metrů ocelově tvrdá a kopáči už nemohli kopat. Naděje na pokládání dalšího teplovodního potrubí zmizela. Když někde bylo potřeba více tepla, nezbylo než uzavřít jiné budovy a jejich potrubí zaslepit. Eldini pacienti teď měli méně často omrzliny, zato častěji trpěli nemocí z ozáření – jako dobrovolníci, kteří prohledávali reykjavické ruiny, aby nalezli léky a potraviny. Nikdo se těmto výpravám nevyhýbal. Když se Elda vrátila na motorových saních z cesty do hotelu Loftleider, přivezla pro chlapce dárek. Cukroví a pohlednice z obchodu s dárky; kousky cukroví musely být rozděleny, ale pohlednice byly všechny pro něho. „Víš, co na nich je?“ zeptala se. Pohlednice zobrazovaly ohromné, ošklivé muže a ženy usazené na bobku, oblečené v kostýmech z doby před tisícem let. „To jsou trollové. Podle mýtů žijí trollové tady na Islandu. Ještě jsou tady, Timmy, alespoň se to říká; hory jsou trollové, kteří zestárli a příliš se unavili, než aby se mohli ještě někdy hýbat.“
„To jsou jen pohádky, že je to tak?“ zeptal se vážně chlapec a neusmál se, dokud ho o tom neujistili. Pak zavtipkoval. „Hádám, že trollové nakonec lidi porazili.“
„Ach, Timmy!“ Elda byla zděšena. Alespoň je chlapec schopen dělat vtipy, řekla si nakonec, a dokonce i černý humor je lepší než žádný. S novými pacienty se pro ni život stával o něco snazším, protože nemoc z ozáření tu byla velmi slabá a ona se zabývala myšlenkami, jak chlapce zabavit.
Napadlo ji něco skvělého.
Od té doby, co bylo palivo vzácné, nepodnikaly se žádné turistické lety kolem zamrzlého ostrova. Stejně neexistoval způsob, jak ve věčné temnotě něco uvidět. Když byl ale nemocniční vrtulník povolán na cestu do Stokksnesu na východní pobřeží kvůli přepravě dítěte s poraněnými zády, vyprosila místo na palubě pro Maliberta a Timmyho. Elda sama musela letět jako sestra ve službě. „Dům zasypala lavina,“ vysvětlovala. „Je přímo pod pohořím Stokksnes a zdá se, že přistání bude trochu komplikované. Ale můžeme přiletět od moře a přistát bezpečně. Alespoň v přistávacích světlech helikoptéry bude něco vidět.“
Měli štěstí. Světla bylo víc. Nic neprošlo mraky, kde se miliardy částeček, které byly kdysi Eldiným manželem, přidávaly k trilionům trilionů, které byly Detroitem, Marseilles a Šanghají, a zahalily oblohu. Ale v mracích a pod nimi se plazili hadi a pruhy nejasné barvy, kusy zasmušilé červeně, vějíře bledé zeleně. Severní polární záře moc světla nedávala – ale neměla jinou konkurenci než mdlou záři pilotova řídícího panelu. Když si oči přivykly, spatřili tmavé barvy Vatnajokullu, plynoucího pod nimi. „Velcí trollové,“ vykřikl chlapec šťastně a Elda, která ho objímala, se také usmívala.
Pilot klesal, jak Elda předpověděla, ke svahům východního pásma, nad moře a opatrně se obrátil k malé rybářské vesnici. Když dosedali vedly je červeně mrkající baterky – přistávací světla vrtulníku slabě svítila bílou hmotu, podobnou talíři. „Parabolická anténa radaru,“ řekl Malibert a ukázal prstem.
Timmy přitiskl nos k zamrzlému oknu. „Je to jedna z nich, tatínku? Z věcí, které by mohly mluvit s hvězdami?“
Pilot odpověděl: „Ale ne, Timmy – tenhle je vojenský.“
A Malibert dodal: „Sem se žádný z nich dostat nemohl, Timothy, jsme příliš daleko na severu. K tomu je zapotřebí radioteleskop, který může obsáhnout celou oblohu a ne jen její malý kousek, který můžeš vidět z Islandu.“
A zatímco zvolna a opatrně, jak jen uměli, pomáhali vklouznout nosítkám s poraněným chlapcem do helikoptéry, myslel Malibert na Arecibo, Woomeru a Socorro a všechna ta ostatní místa. Všechna teď byla mrtvá a určitě zhroucená pod tíží sněhu nebo rozervaná větrnými bouřemi. Rozdrcené, zrezivělé, odplavené, všechny ty oči upřené do vesmíru byly teď slepé; a myšlenka na ně M…
