Jestliže v klubu Ambassador na Kennedyho letišti nepropukla žádná panika, všude jinde po světě jí bylo spousta. Každý ve velkoměstech supervelmocí věděl, že jeho život je v sázce. Ať dělali cokoli, mohlo to být zbytečné, přesto však museli něco dělat. Cokoli! Utéct, schovat se, zavrtat se, připravit se… modlit se. Lidé z měst se pokoušeli utéct z metropolí do bezpečí otevřené krajiny a farmáři a obyvatelé satelitních sídlišť hledali pevnější, bezpečnější městské budovy.
A rakety padaly.
Bomby, které spálily Hirošimu a Nagasaki, byly pouhými zápalkami v porovnání s těmito vodíkovými světlicemi, které jen v prvních hodinách ukončily osmdesát milionů životů. Nad stovkami měst vytryskly ohnivé bouře. Větry o rychlosti tři sta kilometrů za hodinu do nich vtahovaly auta, trosky domů i lidi a to vše jako popel stoupalo k obloze. Vzduch byl plný roztavených skal a prachu.
Nebe ztemnělo.
A pak bylo ještě temnější.
Když islandská letadlo přistálo na keflavickém letišti, snesl Malibert chlapce průchodem k malému stánku označenému Přistěhovalci. Řada byla dlouhá, protože většina uprchlíků neměla vůbec pas, a imigrační úřednice byla velmi unavena vydáváním dočasných povolení k pobytu, když k ní Malibert dorazil. „To je můj syn,“ lhal Malibert. „Manželka má jeho pas, ale nevím, kde moje žena je.“
Unaveně přikývla. Sešpulila rty, pohlédla ke dveřím, za kterými seděl její nadřízený a v potu tváře potvrzoval a přijímal zprávy, potom pokrčila rameny a nechala je projít. Malibert vzal chlapce ke dveřím označeným Snirtling, což byl zřejmě islandský výraz pro toalety a ulevilo se mu, když uviděl, že Timothy je schopen stát alespoň při močení, přestože měl oči ještě napůl zavřené. Hlavu měl rozpálenou. Malibert se modlil, aby byl v Reykjavíku lékař.
V autobusu seděla na opěradle prvního sedadla anglicky hovořící průvodkyně, kterou pověřili, aby o ně pečovala – nic jiného na práci neměla, neboť její zájezd nikdy nepřiletí – měla v ruce mikrofon a živě si povídala s uprchlíky. „Chicago? Jo, je pryč, Chicago. A Detroit a Pittsburg jsou na tom zle. New York? New York určitě taky!“ řekla drsně a velké slzy, které se jí kutálely po tvářích, donutily plakat i Timothyho.
Malibert ho objal. „Neboj se, Timmy. Nikdo se nebude obtěžovat bombardováním Reykjavíku.“ A nikdo to ani neměl v úmyslu. Ale když autobus ujel asi deset mil, objevila se v mracích před nimi náhlá záře, která je přinutila rychle zavřít oči. Kdosi v SSSR rozhodl, že nastal čas neponechat nic náhodě. Ten někdo, kdo zůstal v tom, co zbylo z jejich hlavního velitelství raketových sil, si uvědomil, že nikdo nezlikvidoval tu maximálně a urážlivě nebezpečnou baštu imperialistických amerických zájmů v severním Atlantiku, leteckou základnu Spojených států v Keflavíku.
Na neštěstí elektromagnetické pulsy a opotřebovanost zařízení otupily přesnost míření. Malibert měl pravdu. Nikdo by se neobtěžoval bombardováním Reykjavíku – úmyslně – ale čtyřicetimílová chyba zcela změnila okolnosti a Reykjavík přestal existovat.
Museli zamířit hluboko do vnitrozemí, aby se vyhnuli ohni a radiaci. A když jejich první den na Islandu vyšlo slunce, spatřil Malibert, který klímal nad chlapcovým lůžkem poté, co ho islandská sestra nacpala antibiotiky, děsivý úsvit, rudě drásající oblohu.
Přesto to stálo za to, neboť v následujících dnech už žádné svítání nenastalo.
Nejhorší ze všeho byla tma, ale zprvu se jim to nezdálo tak zlé. Déšť byl větším problémem. Biliony a biliony prachových částic způsobovaly kondenzaci vodní páry. Vznikaly kapky. Řeky se rozvodňovaly. Mississippi se rozlila, stejně jako Ganga a Žlutá řeka. Voda se přelila přes okraj Velké asuánské přehrady, potom se hráz protrhla. Deště přišly i tam, kde nikdy nepršelo. Sahara zažila okamžik povodní. Ohnivé hory na okraji Gobi už neplanuly; desetiletý úhrn srážek spadl za týden a opláchl prašné svahy dohola.
A tma trvala.
Lidský rod se neustále nachází osmdesát dní od hladu. Natolik mu vystačí zásoby potravin v celosvětovém měřítku. A v m…
