8.
Miller našel bez potíží ten dům v tiché ulici odbočující z hlavní ulice v londýnském okrese Wimbledon. Na zazvonění mu otevřel dveře sám lord Russell, šedesátník až sedmdesátník, ve vlněném kabátku a s motýlkem. Miller se představil.
„Včera jsem byl v Bonnu,“ vysvětlil britskému šlechtici. „Obědval jsem s panem Anthonym Cadburym. Dal mi vaši adresu a doporučující dopis. Doufal jsem, že bych si s vámi mohl pohovořit, Sire.“
Lord Russell na něj s podivem shlížel ze schodu, na němž stál.
„Cadbury? Anthony Cadbury? Nemohu si vzpomenout...“
„Britský dopisovatel,“ řekl Miller. „Byl v Německu hned po válce. Psal reportáže o procesech s válečnými zločinci, v nichž jste zastupoval prokuraturu. Proces s Josefem Kramerem a dalšími z Belsenu. Pamatujete se na ty procesy...?“
„Ale ovšem. Samozřejmě. Ano, Cadbury, ano, chlápek od novin. Už si na něj vzpomínám. Léta jsem ho neviděl. Tak tu přece nestůjte. Je chladno a já už nejsem tak mladý, jako jsem býval. Pojďte dál. Pojďte dál.“
Nečekal na odpověď, otočil se a šel do chodby.
Miller ho následoval a zavřel dveře za chladem prvního dne roku 1964. Lord Russell ho vybídl, aby pověsil kabát na věšák v chodbě, a vedl ho dozadu do domu, kde ho v obývacím pokoji uvítal v krbu hořící oheň.
Miller mu podal dopis od Cadburyho. Lord Russell ho vzal, rychle přečetl a zdvihl obočí.
„Hm, hm, že mám pomoct vypátrat nacistu? Kvůli tomu jste přijel?“
Prohlížel si Millera zpod huňatého obočí. Než mohl Němec odpovědět, lord Russell pokračoval:
„Tak se přece posaďte, žádné postávání.“
Posadili se do křesel s květovaným potahem, každý po jedné straně krbu.
„Jakpak to přijde, že se mladý německý novinář honí za nacisty?“ zeptal se bez úvodu lord Russell.
Jeho nepřikrášlená přímost vyvedla Millera z konceptu.
„Já vám to raději vysvětlím od začátku,“ řekl Miller.
„Asi to bude lepší,“ řekl šlechtic a naklonil se ke krbové mřížce, aby vyklepal lulku.
Zatímco Miller vyprávěl, nacpal si lord Russell tabák, znovu si zapálil a spokojeně pokuřoval, dokud Němec neskončil.
„Doufám, že moje angličtina je srozumitelná,“ řekl konečně Miller, když se mu zdálo, že bývalý prokurátor nejeví žádnou reakci.
Lord Russell jako by se probudil z osobního rozjímání.
„Ale ano, ano, lepší než moje němčina, po všech těch letech. Člověk zapomíná, znáte to.“
„Ta záležitost s Roschmannem...“ začal Miller.
„Ano, zajímavé, velmi zajímavé. A vy se ho tedy snažíte najít. Proč?“
Otázka byla přímá a příkrá a oči starého pána na něj hleděly upřeně a laskavě zpod obočí.
„Mám svoje důvody,“ řekl zdrženlivě. „Jsem přesvědčený, že je nutné toho člověka najít a postavit před soud.“
„Hm. O tom jsme přesvědčeni všichni. Problém je v tom, jestli se to stane. Jestli bude vůbec někdy postaven před soud.“
Miller odpověděl a bez zaváhání.
„Jestli ho najdu, bude postaven před soud. Na to vám dávám slovo.“
Nezdálo se, že by to na britského šlechtice valně zapůsobilo. Z jeho dýmky stoupaly v dokonalých spirálách malé kouřové signály. Mlčení se prodlužovalo.
„Důležité je, Sire, pamatujete se na něj?“
Lord Russell sebou jakoby překvapeně trhl.
„Jestli se na něj pamatuji? Ale ano, pamatuji. Alespoň na to jméno. Snažím se vybavit si k tomu jménu i tvář. Ale paměť nás starých lidí časem slábne. A tenkrát jich bylo tolik.“
„Vaše vojenská policie ho zajistila 20. prosince 1947 v Štýrském Hradci,“ řekl Miller.
Vytáhl z náprsní kapsy dvě kopie Roschmannovy fotografie a podal mu je. Lord Russell se podíval na oba obrázky, z anfasu a z profilu, a v hlubokém zamyšlení začal chodit po místnosti.
„Ano,“ řekl konečně. „Už ho mám. Už ho přesně vidím. Ano, po několika dnech mi poslala vojenská policie z Hradce jeho spis do Hannoveru. Tam odtud asi také pochází Cadburyho zpráva. Z naší kanceláře v Hannoveru.“
Odmlčel se a prudce se otočil k Millerovi.
„Vy tvrdíte, že ho ten váš Tauber naposledy viděl třetího dubna 1945, jak projížděl Magdeburkem na západ, ještě s několika dalšími?“
„Tak to napsal do deníku.“
„Hm. Dva a půl roku pře…
