11.
Peter Miller psal dopisy matce a Sigi pod pozorným zrakem Mottiho a v půli dopoledne byl hotov. Z hotelu mu přinesli zavazadlo, zaplatili účet a krátce před polednem se - doprovázeni stejným šoférem, který je vezl předchozí noc - vydali na cestu do Bayreuthu.
Miller veden reportérským instinktem vrhl rychlý pohled na poznávací značku opela, který vystřídal mercedes ze včerejška. Motti, po jeho boku, pohled postřehl a usmál se.
„Nenamáhejte se,“ řekl. „Je to najaté auto a objednané na falešné jméno.“
„Je příjemné vědět, že je člověk mezi profesionály,“ řekl Miller. Motti pokrčil rameny.
„Musíme se chovat profesionálně. Je to jediný způsob, jak zůstat naživu, když bojujete proti Odesse.“
V garáži byla dvě místa a na tom druhém spatřil Miller svého jaguára. Tající sníh z minulé noci mu stékal v loužičkách pod kola a štíhle protáhlý zadek vozu se třpytil v elektrickém světle.
Jakmile se posadil dozadu do opela, natáhli mu znovu přes hlavu černou ponožku, a když vůz couval z garáže přes dvůr a na ulici, zasunuli ho na podlahu. Motti mu nechal zavázané oči, dokud nevyjeli z Mnichova a nezamířili na sever po dálnici E 6 k Norimberku a Bayreuthu.
Když konečně Millerovi svlékli z hlavy ponožku, viděl, že přes noc zase napadal sníh. Svažující se zalesněná krajina Bavorska přecházejícího do Frank byla zahalena do těžkého, neposkvrněně bělostného pláště, který zaobloval bezlisté stromy bukového lesa podél silnice. Řidič jel pomalu a opatrně a stěrače na předním skle se vytrvale a trpělivě namáhaly, aby setřely z okna padající vločky a bláto odstřikující od nákladních vozů, které je míjely.
Naobědvali se v zájezdní hospodě v Ingolstadtu, přitisknutém k východnímu okraji Norimberka, a o hodinu později byli v Bayreuthu.
Malé venkovské městečko Bayreuth ležící v jedné z nejkrásnějších oblastí v Německu - přezdívá se jí Bavorské Švýcarsko - je proslavené pouze jedinou událostí, a to je každoroční festival Wagnerovy hudby. V minulých letech bývalo město pyšným hostitelem téměř celé nacistické hierarchie, oddaně následující Adolfa Hitlera, horlivého obdivovatele skladatele, který učinil nesmrtelnými hrdiny nordické mytologie.
V lednu to ale je tiché městečko, pokryté sněhem a z klepadel na domovních dveřích úhledných a upravených domků zmizely teprve před pár dny věnce cesmíny. Chalupu Alfreda Ostera našli v tiché vedlejší ulici, asi kilometr a půl za městem, a když jejich malá skupinka přicházela ke vchodu do domu, nebylo na silnici ani jedno auto.
Bývalý důstojník SS je očekával - mohutný, jadrný muž s modrýma očima a s prořídlými zrzavými vlasy na šošolce hlavy. Navzdory ročnímu období byl zdravě ruměný jako lidé, kteří tráví čas na horách ve větru a slunci a čistém vzduchu.
Motti je představil a předal Osterovi dopis od Leona. Bavorák dopis přečetl a přikývl a krátce se podíval na Millera.
„Zkusit se to může,“ řekl. „Jak dlouho ho můžu mít?“
„Ještě nevíme,“ řekl Motti. „Zřejmě dokud nebude připravený. Musíme mu také opatřit novou totožnost. Dáme vám vědět.“
Za pár minut odejel.
Oster odvedl Millera do obývacího pokoje, zatáhl záclony před nadcházejícím soumrakem a pak rozsvítil.
„Tak vy byste chtěl vypadat jako bývalý esesman?“
Miller přikývl.
„Přesně tak,“ řekl. Oster se k němu obrátil.
„Vezměme si tedy pár základních faktů. Nevím, kde jste byl na vojně, ale soudím, že v tom nedisciplinovaném, demokratickém, rozmazleném svinčíku, který si říká nová německá armáda. Fakt číslo jedna. Nová německá armáda by za poslední války proti kterémukoli elitnímu pluku Britů, Američanů nebo Rusů vydržela přesně deset vteřin. Zatímco mužstvo SS - každý z nich - by rozmázlo na maděru pětinásobnou převahu Spojenců.
Fakt číslo dvě. Vojsko SS byli nejvytrvalejší, nejlépe vycvičení, nejlépe disciplinovaní, nejbystřejší a nejschopnější vojáci, kteří kdy v dějinách naší planety šli do boje. Ať se dopustili čehokoli, nemůže to na téhle skutečnosti nic měnit. Tak se hoďte do latě, Millere. Dokud budete tady v domě, budete dodržovat…
