Dvojice protikladů definují tvé touhy a tyto touhy jsou ti vězením.
ZENSUNNITSKÝ APEL
"Tys je pustil schválně, Danieli!"
Žena si otřela ruce do zamazané zahradní zástěry. Bylo letní ráno, květiny kvetly, ptáci štěbetali z nedalekých stromů. Mírně zamžená obloha, nad horizontem žlutá záře.
"Ne, Marty, to nebylo schválně," řekl Daniel. Na okamžik sejmul z hlavy svůj tralaláček a prohrábl si husté strniště šedých vlasů. "Překvapil mě. Že vidí nás, jsem věděl, ale netušil jsem, že vidí i síť."
"A já měla pro ně přichystanou takovou hezkou planetu," posteskla si Marty. "Jednu z nejlepších. Opravdovou prověrku jejich schopností."
"Stesky jsou k ničemu," řekl Daniel. "Jsou pryč, tam, kam na ně nemůžeme."
"Mají s sebou tleilaxanského Pána," řekla Marty. "Všimla jsem si ho, když šli pod síť. Moct tak zkoumat dalšího Pána, to by se mi líbilo."
"Nechápu proč. Pořád na nás pískají a nutí nás k nejhoršímu. Takové zacházení s Pány se mi nelíbí, a ty to víš! Nebýt jich…"
"Nejsou to bohové, Danieli."
"My taky ne."
"Stejně si myslím, žes je pustil. Už se nemůžeš dočkat zaštipování těch svých růží!"
"Stejně, co bys mu řekla?" zajímal se Daniel.
"Chtěla jsem si z něj vystřelit, kdyby se zeptal, kdo jsme. Na to se ptají vždycky. Řekla bych mu: ,A koho jsi čekal? Boha všemohoucího s rozevlátým plnovousem?'"
Daniel se zachichotal. "To by bylo zábavné. Neumí se srovnat s tím, že Tvaroví tanečníci na nich mohou být nezávislí."
"Nechápu proč. Je to přece přirozený důsledek. Dali nám schopnost vstřebávat vzpomínky a zkušenosti jiných. Stačí jich nasbírat dostatečné množství a…"
"Sbíráme persony, Marty."
"To je jedno. Páni si měli uvědomit, že jednoho dne jich nasbíráme dost na to, abychom si sami rozhodli o své budoucnosti."
"A jejich?"
"Ach, strčila bych ho, kam patří, a potom se mu omluvila. S lidmi se toho dá vymyslet, když víš, jak na ně, viď, Danieli?"
"Když nasadíš tenhle výraz, Marty, odcházím se raději věnovat svým růžím." Vrátil se k řadě keřů se svěžími zelenými lístky a černými květy o velikosti jeho hlavy.
Marty za ním zakřičela: "Posbíráš dost lidí a máš svůj velký balík vědomostí! To bych mu řekla. A těm benegesseriťankám na palubě, těm bych řekla, kolik jich mám. Všiml sis někdy, jaké mají pocity, když na ně koukáme?"
Daniel se sklonil ke svým černým růžím.
Dívala se za ním, ruce v bok.
"Co teprve mentaté," řekl. "Na lodi byli dva - oba gholové. Chceš si s nimi hrát?"
"Páni se je také vždycky snažili ovládat."
"Tenhle Pán bude mít velké problémy, jestli na toho velkého něco zkusí," řekl Daniel a odstřihl nízký výhon od kořene. "Ten je nádherný."
"Mentaté taky!" zakřičela Marty. "Řekla bych jim, že stojí za děravý groš, tak."
"Groš? Nemyslím, že by tomu rozuměli, Marty. Ctihodné matky, ty ano, ale ten velký mentat ne. Tak daleko dozadu se nenatáhl."
"Víš, co jsi nechal utéct, Danieli?" Přistoupila k němu. "Ten Pán měl v hrudi nulentropní pouzdro. Plné buněk dalších gholů!"
"Já vím."
"Proto jsi je pustil!"
"Nepustil." Jeho nůžky udělaly šmik-šmik. "Gholové. Jen ať si je nechá."
