II.
Několik hodin spánku mi navrátilo obvyklou energii a zápal. Ale slunce už stálo vysoko, když jsem se probudila. A tak jsem ještě předtím, než jsem si vypila čaj, který mi safragi přinesl, zašla do vedlejšího pokoje. Byl prázdný. Na viditelném místě na stole ležel lístek se vzkazem od Johna, že se s Ramsesem vydali na obhlídku města a nechtěli nás budit. „Nemějte obavy, pane a paní,“ psal John, „já na pana Ramsese dohlédnu.“
Emersona ta zpráva neuklidnila. „Tak vidíš, co se stane, když nás zavlečeš na jednu z tvých bláznivých výprav,“ vrčel. „Zaspali jsme a náš bezmocný, zranitelný synek se teď toulá po tomhle hříšném městě bez dozoru.“
„Taky mi to dělá starosti,“ přikývla jsem. „Neumím si ani představit všechno, co Ramses dokáže Káhiře během těch pár hodin provést. Nejspíš se tu brzy začnou srocovat rozhořčení občané s účty za způsobené škody.“
Mluvila jsem jen napůl v žertu. Konfrontaci jsem totiž očekávala, ovšem ne s Ramsesovými obětmi, ale s policií. Emerson se sice o Attiho vraždě odmítal bavit, ale mně bylo jasné, že naše účast v tom případu ještě není ukončena. A samozřejmě, sotva jsme stačili dojíst snídani, objevil se safragi v bílém, klaněl se až k zemi a ptal se, zda bychom laskavě nezašli do kanceláře ředitele hotelu, kde na nás čeká policejní úředník.
Emerson zlostně odhodil ubrousek. „Vidíš? Jenom další zdržování a trable. To je tvoje vina, Amelie. Jdeme, ať to máme rychle z krku.“
Když jsme vešli do kanceláře, zvedl se od stolu ředitel hotelu Shepheard’s pan Baehler. Byl to vysoký, pohledný Švýcar s hřívou prošedivělých vlasů a okouzlujícím úsměvem.
Můj úsměv se ale rychle změnil v grimasu, když jsem uviděla další osoby přítomné v místnosti. Čekala jsem sice policejního důstojníka, ale ne proto, že přivede našeho neskutečně špinavého syna.
Emersona to šokovalo naprosto stejně. Odstrčil ředitele, ignoroval jeho nataženou ruku, vrhl se k synovi a sevřel ho v náručí. „Ramsesi! Chlapče drahý! Co tady děláš? Nejsi zraněný?“
Syn nemohl odpovědět, protože ho dusila otcova náruč. Emerson se pak rozhořčeně zadíval na policistu. „Jak se opovažujete, pane?“
„Ovládej se, Emersone,“ zvolala jsem. „Měl bys tomu džentlmenovi poděkovat, že ti přivedl syna zpátky.“
Důstojník se na mě zadíval s vděčností. Byl to postarší podsaditý muž s kávově hnědou pletí. Jeho výborná angličtina a upravená uniforma dokazovaly, jak britská disciplína zapustila v Egyptě kořeny od chvíle, kdy se dříve zpustlé země ujala vláda Jejího Veličenstva.
„Děkuji, madam,“ odpověděl a dotkl se štítku čepice. „Mladý pán rozhodně není zraněn.“
„To je dobře. Ale čekala jsem, inspektore – snad vás tituluji správně –, že nás přijdete vyslechnout v souvislosti s tou včerejší vraždou.“
„To jsem také přišel, madam,“ odpověděl muž uctivě, „jenomže mladého pána jsme našli právě v domku toho mrtvého muže.“
Sesunula jsem se na židli, kterou mi ředitel hotelu přistrčil, a Ramses promluvil: „Maminko, je tu něco, o čem bych s tebou chtěl mluvit v soukromí…“
„Ticho!“ vykřikla jsem.
„Ale mami, Bastet…“
„Povídám, ticho!“
Nastalo ticho. I pan Baehler, pověstný nestranností a smyslem pro bonton, se zdál v koncích. Zadívala jsem se tedy na Johna, který se tiskl ke stěně a snažil se být nenápadný, i když to při jeho velikosti nebylo možné. Pod mým pohledem zavrávoral. „Ach, madam, já sem se snažil, vážně, ale neměl sem tucha, kam to vlastně jdem, dokud…“
„Mluv pořádně,“ napomenula jsem ho. „Jako by se na tobě výchova profesora Emersona a pět let mého snažení nijak nepodepsaly.“
John polkl na prázdno, až mu ohryzek divoce poskočil. „Já,“ opakoval pomaleji, „jsem netušil, kde jsme, dokud…“
„To je pravda, mami,“ pípl Ramses, „John za nic nemůže. On si myslel, že jen zkoumáme místní bazar.“
Vtom začali mluvit všichni naráz. Pan Baehler prosil, abychom si rodinné věci nechali do soukromí, protože má hodně jiné práce, inspektor už chtěl také odejít, Emerson ječel na Johna, John se snažil bránit a jeho mluva přitom opět silně trpěla, Ramses ho obhajova…
