Kapitola 11
Nikdy mě nepřestane udivovat, jak jsou muži naivní. Osobně jsem byla přesvědčena, že vím, proč se Budge rozhodl přesunout svou přednášku na dřívější datum. Bezpochyby se chtěl vyhnout pozornosti falešného egyptského kněze, neboť jeho poslední setkání s touto postavou vyznělo nanejvýš trapně, a dost možná chtěl oklamat i Emersona. Jeho snaha samozřejmě vyšla naprázdno. Emerson byl v této oblasti uznávaný odborník, a dalo se tedy očekávat, že mu někdo o změně data poví, což se nakonec potvrdilo.
Kdyby něco takového organizoval Emerson, jak by se správně slušelo a patřilo, jistě by se naopak postaral, aby falešný kněz neměl na ten večer žádné jiné plány. Jakkoli to totiž Emerson nepřiznal, stačilo mít všech pět pohromadě a člověk hned poznal, že právě to je jeden z důvodů, proč si Emerson přál odhalit tu mumii veřejně a co možná nejokázalejším způsobem. Onen maskovaný lotr mu už dvakrát unikl a o to větší měl Emerson snahu dopadnout ho alespoň napotřetí.
Kdybych naprosto přesně nevěděla, kde jsem, asi bych si byla myslela, že mě Henry odvezl na nesprávnou adresu – snad před Covent Garden v premiérový večer, snad k nějakému paláci, kde se konala slavnostní večeře. Před budovou totiž zastavoval jeden kočár za druhým a ze všech vystupovali muži ve večerních oblecích a ženy zahalené do oslnivého hedvábí a třpytivých šperků. Budge na své vystoupení zřejmě sezval smetánku z celého Londýna. Tímto tahem však ten ješita pochopitelně popřel svůj původní záměr, neboť na rozdíl ode mě patrně netušil, že falešným knězem je s největší pravděpodobností právě některý z aristokratů, o jejichž přízeň se tak okatě ucházel.
Nemeškala jsem a začala jsem si razit cestu davem. To je věc, se kterou nikdy nemívám větší potíže. Hlavní zásluhu na tom ovšem nesou mé neocenitelné deštníky. Vlastním jich celou řadu a vyznačují se nejrůznějšími styly i barvami. Toho večera jsem si s sebou vzala slavnostnější kousek z těžkého černého taftu, takže se mi hodil k večerním šatům i k plášti. Tenhle deštník byl navíc opatřen stříbrnou rukojetí a po obvodu měl našitý kanýr lemovaný krajkou. Ten kanýr se mi obzvláště zamlouval, neboť mé zbrani dodával zdobné, až lehkomyslné zdání, jež s úspěchem zastíralo její pravý účel. Násada deštníku totiž byla z kalené oceli a končila nesmírně ostrým bodcem.
Když mě Emerson upozorňoval, že se bez pozvánky sotva dostanu dovnitř, docela mě pobavil, neboť jsem rozhodně nečekala, že s tím budu mít sebemenší problémy. Jistě, hned u dveří se mě pokusil zastavit jakýsi ouřada, ale stačilo mu říct, kdo jsem, maličko zamávat deštníkem a hned mě nechal jít.
Zda je Budge takový hlupák, že pozve i zástupce tisku, to jsem nevěděla, ale na tom stejně nezáleželo. Novináři se tak jako tak vždycky o všem dozvědí. Snad první, koho jsem uviděla, byl Kevin O’Connell. Stál přede dveřmi přednáškového sálu a spěšně si cosi čmáral do zápisníku.
Když mě zahlédl, prudce se otočil, jako by se chtěl dát na ústup, ale ty volánky na deštníku ho uklidnily. Hned nato si zřejmě vzpomněl, že má důvod být uražený, a tak se napřímil, jak to jen šlo, a pěkně spatra se na mě podíval.
„Dobrý večer, paní Emersonová,“ pozdravil mě odměřeně.
Přátelsky jsem do něho šťouchla deštníkem. „No tak, Kevine, snad byste netrucoval. Vy jste na mě totiž vymyslel víc úskoků než já na vás a sám dobře víte, že byste se na našem místě zachoval naprosto stejně.“
„Hm,“ zabručel Kevin.
„Dnes večer vám to ohromně sluší,“ pokračovala jsem. „Ten večerní úbor se k vám hodí, zvláště pak k té vaší tizianovské kštici. Máte ho z půjčovny?“
Kevin se chvíli snažil tvářit se jako vtělení uražené důstojnosti, ale moc mu to nešlo. Potom mu začalo jiskřit v očích a nakonec mu to nedalo a musel se usmát. „Kdypak jste byla naposledy v Irsku, paní Emersonová? Vždyť vy byste dokázala vymámit z jalové krávy tele. Ba ne, ten oblek není z půjčovny.“
„Hned jsem si to myslela. Na to vám příliš sedí.“
„Kde je pan profesor? Snad neonemocněl? To by mě mrzelo.“
„Kdepak, nemrzelo. N…
