Druhá cesta
Druhá alternativa je:
Situace se vyhrotí a to už v průběhu několika desítek let, tedy během 21. století, takže přes všechny snahy globalizátorů udržet tu věc v plynulém procesu, dojde ke střetu. Není zaručeno, že ten střet bude úspěšný pro globalizátory, že ho vyhrají. Můžeme úspěšně poukázat na to že jejich vnitřní stabilita a schopnost sebeobrany není zvlášť vysoká, takže mohou ve střetu podlehnout. Pak je ovšem nutno počítat s tím, že pokud zvítězí vykořisťovaní, tak by byla dnešní vládnoucí skupina fyzicky likvidována, a co by zbylo tak by bylo podstatně sociálně zatlačeno. S tím by se potom bez velkého rozlišování svezli i ti, kteří jsou ve službách oligarchie. Což nejsou jen námezdní žoldnéři, ale i vysoce kvalifikovaní profesionálové bez nichž moderní společnost fungovat nemůže. To je pochopitelně velké riziko. Nemluvě o tom, že v podobně turbulentí situaci se přirozeným způsobem mohou rozvinout rasistické a jiné tendence, jež by podstatně deformovaly výsledek jehož bylo dosaženo zničením nadnárodní mafie finanční oligarchie.
Důsledek podobné revoluční akce, nebo vítězného ozbrojeného střetu těchto dvou táborů by byl s největší pravděpodobnostní nejen defektní, znamenal by pravděpodobně těžkou vývojovou retardaci a možná by podstatně zhoršil i ekologickou situaci. Samozřejmě ekonomická porucha, která by nastala, by byla taková, že by došlo k velkému zpustošení demografickému. Při hluboké destrukci současné ekonomiky, by do stavu hladovění a do stavu bez jakéhokoliv lékařského zabezpečení upadlo daleko vyšší procento lidí než je tomu dnes. Důsledky podobné revoluční války by byly pravděpodobně v praxi velmi katastrofické.
Uvažme ještě třetí možnost, která není v praxi příliš nadějná, ale uveďme ji jako alternativu, kterou si je snad možno představit či přát.
Při likvidaci globalizátorů a jejich žoldnéřů by nedošlo k retardaci, nedošlo by k masovým vražedným excesům, zabarveným rasově, genocidně či jinak. Průběh by byl relativně krátký a relativně nekatastrofický, bylo by to asi tak snadné, jako když sedmého listopadu v Petrohradě svrhli prozatímní vládu.
Kdyby nebyla vzápětí začala občanská válka, tak koneckonců by to, čemu se říká Říjnová revoluce, která se protáhla až roku 1921, bylo daleko kratší, nedošlo by v té obrovské zemi k takovém disasteru. Teoreticky tu taková možnost je, ale její pravděpodobnost však není příliš veliká.
Půjdeme tedy ještě dále. Představme si, že by určité pohromy, ekonomické i jiné, nepřesahovali únosnou míru, takže první den potom co by došlo k vyvlastnění vyvlastňovatelů, by to vypadalo poměrně normálně. Ekonomické kapacity by zůstali zachovány, byla by odstraněna vláda vykořisťovatelů a nějakým způsobem by byly izolovány či likvidovány jejich mocenské instrumenty,.
Jaká situace by nastal?
Vykořisťovaní by měli převzít vládu jaksi do svých rukou. I ve velmi vyspělých zemích by tento přechod nebyl hladký, bezporuchový. Vykořisťovaní, nebo prostě chudí, zchudobnělý, ožebračení, tito lidé i ve vyspělých zemích tvoří poměrně silnou skupinu s heterogenními zájmy a různorodými představami o tom co se má dělat nejdřív. Priorita by nebyla okamžitě jasná. Někteří by chtěli okamžitě zlepšení zásobování potravinami, jiní zase zlepšení zdravotní péče, jiní zase ubytování, já nevím co všecko.
Na racionální, klidné, řízení, seřízení, systému celosvětové ekonomiky by asi moc lidí nemyslelo. Uvažovali by v rámci regionálních zájmů a bezprostředních potřeb. A to i ve vyspělejších zemích.
V zemích, které jsou vysloveně pod hranicí bídy a ve stavu vyhladovění, což jsou celé subkontinenty, miliardy lidí. Kde ekonomické kapacity jsou nerozvinuté, tam by pravděpodobně došlo prostě jen k rozkrádání bohatství, které mají před očima. Z bezprostředně minulých desetile tí máme tisíce zkušeností o tom, jak v podstatě racionálně a úspěšně hospodařící, technologicky moderně vybavený a dobře produkující, velký output přinášející, dejme tomu velkostatek, když byl zabrán bezzemky a vyhladověl…
