Závěrečná poznámka o současné vědě, etice a kultivovaném člověku
Před exaktními vědami leží určitý úvazek. Nestačí jen dál prohlubovat a rozšiřovat konkrétní znalosti, rozšiřovat a obohacovat pokladnici našich poznatků. To se jistě nezastaví, to jde takřka samospádem. Je však důležité, aby jednotliví vědci začali uvažovat o tom, do jaké míry potřebují, či mohou potřebovat, konfrontovat základní otázky ve své vědě se základními otázkami v jiných vědních oborech. Najde se tady tercium komparazione, množství styčných bodů mezi vědami. Pravděpodobně se zjistí, že naléhavé otázky a sporné problémy jsou mezi jednotlivými vědami v podstatě analogické. Ručím za to, že řada dnes neobyčejně svízelně řešitelných problémů v historiografii je zcela analogická komplikovanému zádrhelu problémů, který se objevil v genetice nebo ve fyzice elementárních částic. Strukturálně jsou tyto zádrhele velmi analogické.
I když by byla chyba chtít vytvářet nějakou univerzální vědeckou výkladovou metodu, která neprůstřelně platí pro všechno a pro všechny, tak ale z porovnání problémů jednotlivých věd, může vzejít poznání o jednotě jejich vývoje. O jednotě jejich pohybu po společné frontě, jedou jak tank a teď se dostali k nějakému zátarasu, který je pro všechny vědy jeden a tentýž. Každá věda kouká jak ten zátaras vyřešit vlastními prostředky a ne dost bedlivě studuje, jak vypadá situace ve vedlejších vědách.
Někdo by si měl nechat projít hlavou komparatistiku současných vědeckých zádrhelů. Není vyloučeno že úvahy vedené jen v ontologické rovině (pozn. editora: narážka na Bondyho rozsáhlé ontologické dílo), když se svlečou z abstraktní podoby v níž jsou vyjádřeny, se najednou ukáží být velmi praktickými nástroji a poslouží k metodickému zpracování problémů.
Velikou chybou by bylo, kdybychom se domnívali, že vědecké problémy, které máme dnes k řešení pro příštích několik století, jsou omezeny jen oblast přírodních věd. Když se budeme domnívat, že ostatní záležitosti jsou otázkou konvenční dohody v rámci společnosti, dohody o mezilidských vztazích, normativních postojích, a nebudeme tyto otázky vidět jako samstatné vědecké problémy.
To se týká například etiky.
Musíme analyzovat všechny problémy spojené s etikou v nejširším slova smyslu, od naivního desatera přikázání, které lze snadno nahradit nějakým trestním zákoníkem, až po takové podivné věci jako jsou existenciální hlubiny. A přes ně ještě dál až k těm elementárním, někdy člověka až ponižujícím, animálním vlastnostem, potřebám, zlozvykům, a špatným charakterovým rysům, které má člověk proto, že je skutečně příslušníkem zoologického světa. Že je to skutečně jen ta zažívací trubice, kde na jednom konci hypertrofovala původně miniaturní nervová uzlina.
My vědět o sklonech k inerci, zálibě v lenosti, flákání se, radši čumět na televizi, než dělat něco pořádnýho, sklonech obohatit se a využít bližního. To vše je třeba registrovat, psychologové to jistě pomohou zmapovat, a s tím musíme počítat jako s prvky, které dohromady dávají event, který nazýváme člověk.
A když ty jednotlivé lidi dáme dohromady a vznikne nám společnost, nejdříve malá a nakonec globální, tak nám samozřejmě vznikají nové kvalitativní vztahy.
Nic z toho nelze opominout. Je svatá pravda, že nic lidského nám není cizí. Tato věc je známa od antických dob. Ale je třeba to vzít důsledně, a jestliže lenost, či sklon k lumpárně a ničení, jsou u člověka zřetelně projeveny, tak to patří do toho komplexu všeho lidského. Jsou tedy tyto sklony u každého z nás, u některého ovšem v rudimentární podobě.
O významu vědeckého zpracování těchto problémů pro revoluční změnu není třeba ztrácet slov.
Každý kultivovaný člověk věnuje dejme tomu devadesát pět procent pozornosti a zájmu své pracovní disciplíně.
A je vcelku jedno, zda se věnuje hraní mariáše, volejbalu, či filosofii. Když se tomu věnuje intenzivně, poctivě, nešvindluje přitom, tak to má stejnou hodnotu.
Ale ve zbývajících pěti procentech by si měl být vědom, že skutečná, holistic…
