8
Pondělní ráno nemá rád nikdo.
Jako by je vynalezli jen kvůli kocovině. Pondělí ráno není ve skutečnosti začátek nového týdne, nýbrž konec toho předešlého. Rád ho nemá nikdo a ta nepřízeň není zaviněna tím, že je deštivé nebo pošmourné či beznadějné. Může být jasné a slunečné a na začátku srpna. Může začít rozhovorem před garáží, ale do půl desáté téhož dne se o moc zhoršit. Pondělí je zkrátka pondělí a nestojí za nic.
To pondělí ráno v půl deváté byl detektiv Steve Carella na pokraji totálního zmatku a jako každý normální člověk to přičítal pondělku. Po návratu do služebny se prokousal hromadou šeků, které Claudia Davisová vystavila v červenci, celkem jich bylo pětadvacet, a pátral v nich po náznaku, proč ji někdo zardousil. Prostudoval je s pozorností tiskárenského sazeče. Několik věcí z nich vyčetl, ale žádná se nezdála důležitá. Připomněl si vlastní slova: Když se podívám na ty šeky, odhalí se přede mnou celý její život, připadám si, že čtu její deník. A málem uvěřil, že se tou větou zařadil mezi autory slavných posledních slov. Jako Claudiin deník to bylo čtení mimořádně nezajímavé a sotva kdy se dostane na seznam nejprodávanějších knih.
Většinou šeků platila za šaty nebo zboží z obchodruch domů. Claudia zřejmě jako pravá žena ráda nakupovala - a šeková knížka jí umožňovala utrácet, co hrdlo ráčí. Když si zavolali do různých obchodů, zjistili, že její vkus zahrnoval široký sortiment zboží. Podle stvrzenek nakoupila jen v červenci tři noční košile s volánky a kraječkami, dvě spodničky, nepromokavý plášť, hodinky, čtyři páry úzkých kalhot různých barev, dvoje sportovní boty, jedny sluneční brýle, čtvery plavky bikini, osmery prací šaty, dvě sukně, dva kašmírové svetříky, půl tuctu populárních románů, velkou lékovku aspirinu, dvě lahvičky dramaminu, šest zavazadel a čtyři krabice papírových kapesníčků. To nejdražší, co si koupila, byla večerní toaleta za pět set dolarů. Tyto nákupy tvořily většinu červencových šeků. Pak tu byly ještě šeky určené kademictví, květinářství, obuvníkovi, cukrářství a nakonec tři neobjasněné šeky vystavené jednotlivým osobám - dvěma mužům a jedné ženě.
První Georgeovi Badueckovi.
Druhý Davidu Oblinskému.
Třetím příjemcem byla Martha Fedelsonová.
Jeden příslušník pátračky se vrhl na telefonní seznam a našel adresu dvou z těchto tří lidí. Třetí, Oblinsky, nebyl v seznamu, ale po půlhodinovém handrkování s odpovědnou úřední osobou získali jeho adresu. Carella měl teď na stole úplný seznam všech příjemců a všechny vyplacené šeky. Měl by se pustit do těch jmen, to věděl, ale pořád mu něco vrtalo hlavou.
„Proč Courtenoy mně a Meyerovi lhal?“ zeptal se Cottona Hawese. „Proč lhal kvůli takový hlouposti, jako co měla Claudia na sobě v den tý nešťastný události?“
„Jak lhal?“
„Nejdřív řek, že Claudia měla žlutý šaty, že viděl, jak se žlutá barva vyhoupla nad hladinu. A pak to změnil na modrou. Proč to udělal, Cottone?“
„Nevím.“
„A jestli lhal v tomhle, proč by nelhal i v něčem jiným? Proč by se nemohli on a Claudia zbavit tý chudinky Josie společně?“
„Nevím,“ opakoval Hawes.
„A kde se vzalo těch dvacet táců, Cottone?“
„Třeba to byly dividendy z kapitálu.“
„Třeba. A proč by pak ten šek prostě neuložila? Byla to hotovost, Cottone, hotovost. Jak k ní přišla? To je přece slušná hromádka. Dvacet táců nesebereš jen tak na ulici.“
„To sotva.“
„Počkej, já vím, kde vzít dvacet táců, Cottone.“
„Kde?“
„V pojišťovně. Když někdo umře.“ Carella energicky kývl hlavou. „Já se do toho pustím, Cottone. Vem to ďas, ty prachy přece nespadly z nebe!“
Strefil se při šestém pokusu. Člověk, kterému se dovolal, se jmenoval Jeremiah Dodd a zastupoval pojišťovnu Security Corporation a. s. Jméno Josie Thompsonové poznal okamžitě.
„No ovšem,“ řekl. „To pojistné plnění jsme vyplatili v červenci.“
„Komu, pane Dodde?“
„Oprávněné osobě, samozřejmě. Okamžíček, hned si to najdu. Počkejte, prosím.“
Carella netrpělivě čekal. Na druhém konci linky, v pojišťovně, se ozývaly přitlumené hlasy. Najednou se zahihňal…
