11
Šek vystavený Georgeovi Badueckovi měl číslo 018. Byl jen na pět dolarů a Carellovi se nezdál důležitý, ale byl to jeden z těch tří nevysvětlených, a tak se rozhodl, že se na něj podívá zbízka.
Z Baduecka se vyklubal fotograf. Obchod v Isole měl na téže ulici, co byl Okresní soud, ale na protější straně hned proti němu. Ve výloze oznamoval, že pořizuje snímky na řidičské průkazy, lovecké lístky, pasy, průkazy pro taxikáře, zbrojní pasy a podobně. Obchod byl malý a stísněný. Badueck se tam hodil jako slon do pastičky na myši. Byl to obrovitý chlap s rozcuchanými černými pačesy a táhlo z něj vývojkou.
„Kdo si to má pamatovat?“ řekl. „Mám tu denně milióny zákazníků. Platí hotově, platí šekem, jsou ošklivý, jsou hezký, hubený nebo tlustý, na mejch fotkách vypadají všichni stejně. Všichni pod obraz boží. Vypadají, jako kdybych je všechny fotil pro vás. Vy jste tyhle úřední fotky nikdy neviděl, člověče? Lidi jsou na nich jak idioti. Tak jak bych si moh pamatovat tu... jak že se jmenuje? Jo, Claudia Davisová. Pro mě je to jen další ksicht, nic víc. Další idiotská fotka. Proč se vůbec ptáte? Je ten šek falešnej nebo co?“
„Ne, šek je v pořádku.“
„Tak o co kráčí?“
„O nic,“ řekl Carella. „Díky „
Vzdychl a vyšel do srpnového vedra. Budova Okresního soudu naproti byla ve slunci bílá - gotická. Otřel si čelo kapesníkem a řekl si Další ksicht, nic víc. S povzdechem přešel ulici a vešel do soudní budovy. Vysoké, klenuté chodby byly chladné. Podíval se, jak jsou rozmístěna oddělení, a zamířil nejdřív k Úřadu pro motorová vozidla. Úředníka se zeptal, jestli osoba jménem Claudia Davisová požádala o průkaz vyžadující fotografii.
„My požadujeme fotografie jen na řidičské průkazy,“ informoval ho úředník.
„Podíval byste se, prosím?“
„Jistěže, ale může to pár minut trvat. Posaďte se zatím.“
Carella se posadil. Bylo tam chladno, skoro jako v říjnu. Podíval se na hodinky. Blížila se doba oběda, začínal mít hlad. Úředník se vrátil a pokynul mu.
„Máme v seznamu jednu Claudii Davisovou,“ řekl, „ale ta už řidičský průkaz má a nepožádala o nový.“
„Jaký je to průkaz?“
„Na osobní vůz.“
„Kdy vyprší?“
„Příští září.“
„O žádný jiný, ke kterému se potřebuje fotografie, nepožádala?“
„Ne, bohužel.“
„To je v pořádku, děkuju,“ řekl Carella.
Vyšel zase na chodbu. Nebylo pravděpodobné, že by Claudia Davisová žádala o povolení vlastnit nebo řídit taxík, tak vynechal Nájemná vozidla a šel nahoru ke Zbrojním pasům. Úřednice, se kterou mluvil, byla velmi ochotná a velmi schopná. Nahlédla do záznamů a sdělila mu, že o povolení vlastnit nebo nosit zbraň žádná Claudia Davisová nepožádala. Carella jí poděkoval a šel zase ven. Měl hlad jako vlk, kručelo mu v žaludku. Rozhodl se, že půjde na oběd, ale pak se vrátil. Vem to čert, ať to mám raději z krku! řekl si.
Muž za stolem v pasovém oddělení byl starý a vychrtlý a měl na očích zelené stínítko. Carella mu přednesl svůj dotaz a starý pán odešel s vrzáním kloubů ke kartotéce.
„Je to tak,“ řekl, když se vrátil. „Co je tak?“
„Požádala. Claudia Davisová požádala o cestovní pas.“
„Kdy?“
Stareček se podíval na ústřižek papíru, který držel v třesoucí se ruce.
„Devátého července,“ řekl.
„Vystavili jste jí ho?“
„Přijali jsme její žádost, samozřejmě. Jenže my pasy nevydáváme. Podle předpisu posíláme žádosti do Washingtonu.“
„Ale přijali jste to?“
„Ovšem, proč taky ne? Měla všechno, co je k tomu zapotřebí. Proč bychom to neměli přijmout?“
„Co všechno bylo zapotřebí?“
„Dvě fotografie, potvrzení o občanství, vyplněný formulář a poplatek.“
„Čím se prokázala, pokud jde o občanství?“
„Rodným listem.“
„Kde se narodila?“
„V Kalifornii.“
„Zaplatila vám hotově?“
„Ano.“
„Ne šekem?“
„Ne. Začala vypisovat šek, ale pero přestalo psát. Užíváme propisky, víte, a ta její přestala psát, hned jak slečna Davisová vyplnila žádost. Proto mi zaplatila v hotovosti. Nedělá to moc, víte.“
„Rozumím, a děkuju vám,“ řekl Carella.
„Není zač,“ odpověděl starý pán a vrátil se rozvrzaně zpátky ke kartotéce, zařadit des…
