NAZÍTŘÍ BYLO ÚTERÝ, normální všední den, takže oslava narozenin, kterou pro obě dvojčata uspořádali spolužáci jako překvapení, se konala až po vyučování. V osm večer však už byli oba doma. Když pak v půl desáté dorazil i Carella, seděla April s Teddy v obývacím pokoji, klábosila s ní a ve vzduchu se míhaly její ruce, z nichž matka četla. Rtěnka. Vysoké podpatky. Minisukně. Taková je teď jeho třináctiletá dcera. „Nazdar, rodino,” zavolal, vykročil k imitaci lampy od Tiffanyho, u které obě seděly, nazdar, miláčku, pozdravil Teddy znakovou řečí a vtiskl jí hubičku, potom políbil dceru a zeptal se: „Tak co, jak se vydařila ta oslava?”
„Senzace,” rozzářila se April. „Právě to vyprávím mamce.”
„Kde je Mark?” vyzvídal.
„U sebe v pokoji,” odpověděla April.
„Všechno v pořádku?”
Teddy nenápadně obrátila oči v sloup.
Jejich pohledy se setkaly. Výmluvně.
„Půjdu ho pozdravit,” oznámil. „Kdy bude večeře?”
„My s Markem jsme se už najedli na tý oslavě.”
Já a Mark, poopravila ji gestem rukou Teddy.
„Ty ses na tom večírku najedla taky?” zeptala se April nahlas a doprovodila svá slova zašermováním rukou pro případ, že by matce ušel její pronikavě inteligentní vtípek. Teddy se zasmála němými rty Ha - ha. Carella kráčel po chodbě k synovu pokoji.
Mark ležel na posteli, ruce za hlavou, a zíral do stropu. Televize vypnutá.
Odsunul se dozadu, aby udělal otci místo, a když Carella nabízený prostor přijal, hoch se posadil.
„V čem je problém?” zeptal se Carella.
Mark pokrčil rameny.
„Dospívání je pořádná fuška, co?” řekl Carella a objal syna kolem ramen.
„Táti…,” vypravil se zebe Mark a zaváhal.
„Povídej.”
„Víš, koho jsem vždycky považoval za nejlepšího kamaráda?”
„Koho, synku?”
„April. Táti, je to moje dvojče. Chci říct, že byla můj parťák už jako embryo. Promiň, tohle je z jednoho vtipu pro dvanáctiletý děti, a mně je už třináct a musím se přestat chovat jako pitoměj trpaslík!”
A najednou se rozplakal.
Přitiskl Carellovi tvář k rameni.
„Co se stalo, Marku?”
„Utahovala si ze mě a mých kamarádů, že jsme pitomí trpaslíci!”
„Kdo?”
„Lorraine Pierceová. Ta holka, která pro nás připravovala tu oslavu. Protože jsme menší než holky a protože mutujeme, ale kvůli tomu se nám přece nemůže vysmívat! Vždyť je nám třináct, stejně jako jim. Máme přece stejný právo vyrůst!”
„A jak to všechno souvisí s tvojí sestrou?”
„April jí to dovolila. Jen se s ostatníma klukama a holkama smála. Moje vlastní sestra! Moje dvojče!”
„Promluvím si s ní.”
„Ne, nech to tak. Jen se předváděli.”
Mark si osušil slzy. Carella z něj nespouštěl oči.
„Co ještě, synku?”
„Nic.”
„Pověz mi, co máš ještě na srdci.”
„Tatí… myslím, že má na ni špatnej vliv.”
„Kdo, synku?”
„Lorraine Pierceová. Aprilina nejlepší kamarádka.”
„Protože se tobě a tvým kamarádům vysmívala, že jste pitomí trpaslíci?”
„Ne, protože…” Zavrtěl hlavou. „To je jedno. Nejsem práskač.”
„Na tom není nic zlého, synku. Proč má ta Lorraine špatný vliv?”
„Za prvý, vím, že krade v obchodech.”
Carella okamžitě zbystřil pozornost.
Jak to víš?”
„April mi to řekla.”
„A jak to ví ona?”
„Byla s Lorraine v obchodě, když tam štípla lak na nehty.”
„Kdy se to stalo?”
Je to asi čtrnáct dní, tři neděle.”
„Pověz mi o tom,” řekl Carella a vstal, aby zavřel dveře.
