TELEFONNÍ ČÍSLO si můžete měnit stejně často jako spodní prádlo. Můžete si změnit i adresu, třeba každých padesát let nebo i častěji, pokud se stěhujete z místa na místo. Pokaždé když si koupíte nové auto, můžete si změnit i číslo řidičského průkazu. A snadno si změníte i čísla platebních karet, kdy se vám zachce. Ale pokud žijete ve Spojených státech amerických, existuje jedno číslo, které se vás drží po celý život.
Devět cifer na lícové straně obyčejné modré průkazky.
Devět cifer rozdělených do tří skupin.
Číslo regionu, číslo skupiny a sériové číslo.
Číslo, které vám je přiděleno s prvním zaměstnáním a které vás provází až do smrti.
Číslo sociálního pojištění.
Jeden telefonát do úřadu sociálního zabezpečení vysledoval Helen Reillyovou do let, kdy se ještě jmenovala Helen Purcellová, a pak ještě dál do minulosti, kdy jako Helen Rogersová nastoupila v sedmnácti letech do svého prvního zaměstnání.
Hawes věděl, že se její první manžel zřejmě jmenoval Luke; naznačila to Paula Wellingtonová. Možnost, že kdosi jménem Luke Purcell je ještě naživu, nezemřel…
Pokud ano, bude mu teď určitě něco kolem osmdesáti, o pár let víc nebo míň…
… Hawes zkontroloval všechny telefonní seznamy ve městě. Našel několik stovek Purcellů, ale žádný Luke mezi nimi nebyl.
Jeden telefonát na matriční úřad mu prozradil, že jakýsi Luke Randolph Purcell zemřel před sedmi lety na rakovinu ve věku jednasedmdesáti let. Po několika dalších telefonátech se Hawes dopátral oddacího listu z roku 1950 pro manžele Lukea Randolpha Purcella a Helen Rogersovou a poté i jejich rozvodového rozsudku. Ale pokud spolu měli Luke a Helen Purcellovi nějaké děti - ať už dívky nebo chlapce -, než se jejich cesty rozdělily, zůstali tito potomci v tomhle velkém městě plném převážně neznámých lidí také neznámí. Hawes zatelefonoval na centrální evidenci obyvatel a požádal muže jménem Paul Endicott, aby mu zjistil, jestli má v záznamech o Lukeovi a Helen Purcellových nějaké děti.
„Víte, kolik Purcellů tady vedeme v evidenci?” zeptal se ho Endicott.
Hawes přiznal, že neví.
Jsou jich tisíce,” odpověděl Endicott. „Purcell je naprosto běžné jméno.
Nechtěl byste se tu zastavit, detektive, a podívat se na ty záznamy o tisícovkách Purcellů osobně? Vyhledat si tu Helen nebo Lukea a zjistit, jak se ty jejich zatracený dětičky jmenovaly?”
„Byl bych vám vděčný, kdybyste mi mohl pomoct,” odpověděl Hawes. „Vyšetřujeme totiž vraždu.”
Do jedenácti hodin v pondělí Hawes prozkoumal čtyři z pěti městských telefonních seznamů a právě pracoval na pátém - prokousával se jednotlivými jmény, vytáčel čísla, představoval se a potom každému Purcellovi, který zvedl sluchátko, do omrzení opakoval tutéž otázku: Jste nějak spřízněn s Lukem nebo Helen Purcellovými?”
Chvílemi si připadal jako provozovatel telefonického marketingu; lidé mu pokládali sluchátko, dokonce i potom, co se jim představil jako detektiv. Jindy měl pocit, že postupuje strašně staromódně. V nynější době rychlého přenosu dat přece musí existovat rychlejší a jednodušší způsob jak vystopovat potomky Helen a Lukea - pokud ovšem existují; zatím jen měli slovo Heleniny švagrové.
Zvedl oči k nástěnným hodinám. Vzdychl. Sjel prstem k dalšímu Purcellovi v riverheadském telefonním seznamu. Jennifer Purcellová. Znovu začal vytáčet.
Poslouchal vyzvánění na druhém konci linky.
„Haló?”
Ženský hlas.
„Dobrý den, tady detektiv Hawes z osmdesátého sedmého okrsku. Snažím se dovolat Jennifer Purcellové…”
„Ano, tady je Jennifer,” odpověděla žena. Mladistvý hlas, asi třicet let, možná o něco míň nebo víc, podle všeho zmatená. „O co jde?”
„Madam, snažím se vystopovat děti Lukea a Helen Purcellových. Rád bych…”
„To jsou moji prarodiče,” vyhrkla. „Vyšetřujete její vraždu? Viděla jsem to v televizi…”
„Ano, vyšetřuju,” odpověděl okamžitě Hawes, jako by mu spadl kámen ze srdce, a naklonil se blíž k telefonu. „Slečno Purcellová, rád bych za vámi zašel a promluvil si s vámi, pokud dovolíte. Nemohla byste si dnes dopoledne…”
Je mi líto, ale …
