9
Krise poslední tvrdý náraz naší pouti do neznáma omráčil. Zpola visel v bezpečnostním pásu, zpola ležel na kniplu. Sám jsem při nárazu cítil vydatnou ránu do hrudníku, po které to v něm skřípalo, byl jsem jako zmámený, ale vyřazený z akce jsem nebyl. Nic mi nebránilo v tom, abych se pokusil otevřít dvířka. Nepodařilo se mi to však, byla zkřížená.
V hlavě se mi zmateně honila slova jako „oheň" a „sakra, máme obě nádrže v křídlech plné" a podobné povzbudivé myšlenky. Vtom však už tlupy záchranářů dveře vypáčily a oba nás hezky opatrně, šetrně a hlavně rychle z naší dopředu nakloněné pilotní kabiny vyprostily. Čúrky unikajícího paliva kolem nás bohatě pokryli hasicí pěnou. Všichni zúčastnění si počínali účelně.
Křis se probral se zasténáním. Když se slyšel, polekal se a rychle se ušklíbl. Než se mezi uniformami objevily první kamery, přestali ho zajímat živí lidé, dělal si starost jen a jen o svůj pochroumaný poklad. Nechtěli mu dovolit, aby si šel letadlo prohlédnout.
Mohl jsem mu říct, že viditelné škody postihly podvozek a vrtuli. Přední kolo podvozku bylo polámané, všechny tři pneumatiky prasklé a listy vrtule zohýbané do pravého úhlu.
Stál jsem na trávníku a třásl se. Nějaký dobrý člověk prese mne hodil přikrývku. Sledoval jsem, jak Křis marně zápasí s lidmi s nosítky a s jinými pomocníky nadanými dobrou vůlí. Přemohli ho.
Pak nevyhnutelně došlo na otázku, jak se mohlo stát, že z motoru unikal olej. Ze všech otázek to byla otázka první a základní, dočkala se však odpovědi skoro jako poslední. Jak se mi občas v krajní situaci stává, začalo mi to najednou zase jasně myslet. Vybavil jsem si Krisova přítele ve White Walthamu a jeho slib, že pro nás osvítí dráhu. Náš zachránce z lutonské věže sestoupil se svých výšin a ochotně mi slíbil, že dá Krisovu příteli vědět. Tak se stalo, že se dobré i špatné zprávy o našich osudech rychle rozšířily a nebylo možné jen tak tiše zmizet ze scény. Ve White Walthamu to hučelo jak ve včelím úle a všichni se shodli na tom, že rosničkáři mají určitě víc než devět životů.
Když saniťáci vzpouzejícího se Krise odnášeli, prošli kolem mne. Křis mne zapřísahal, abych se od letadla za nic na světě nehnul, že si je jistý, že provedl kontrolu dokonale a že olej neměl co unikat. Jak ho
odnášeli k sanitce, nepřestával se bouřit. Byla pravda, že jsme před několika hodinami bez obtíží doletěli do Doncasteru a s olejem bylo všechno v pořádku.
Sundal jsem si z ramen přikrývku, pěkněji složil a vrátil bez komentáře sanitáři. Pak jsem si zakryl rukou obličej (příliš známý na veřejnosti) a vmísil se nenápadně do davu přihlížejících. Nejen proto, že si Křis přál vědět co a jak, já to chtěl vědět taky, dělalo mi to starost. Nebýt D/F a našeho naváděče na věži v Lutonu, nebýt Krisova „teď nebo nikdy" nouzového přistání, stanice BBC by definitivně přišla o dva ze svých rosničkářů, a to na konci krásného, bezoblačného dne.
Samozřejmě, že jsme se s Krisem oba stali terčem zájmu zpravodajů, ale ten večer jsem u havarovaného letadla vydržel až do okamžiku, kdy pro ně přijeli s jeřábem. Příští den, když Krise pustili z nemocnice, mi můj přítel roztržitě poděkoval. Chtěl pak především slyšet, jestli jsem se něco dozvěděl.
„No..., když jsme přistáli, tak nebyla v olejové vaně měrka."
Pobouřeně se na mne zadíval. Seděli jsme v mé mansardě, zavalení nedělními novinami. Přinesl je Křis. Na titulních stránkách všech novin byly fotografie havarovaného letadla a naše pěkné, oficiální BBC portréty. Komentáře byly pochvalné, bez jedovatostí (taky právem), připomínaly však i náš nedávný střet s hurikánem. Absolvovat dvě letecké havárie v průběhu pouhých dvou týdnů je prý poněkud přehnané.
„Neudělal jsem žádnou chybu," rozčiloval se Křis a záměrně se vyhýbal možné trapné narážce na přívod paliva. „Viděls přece, že jsem olej měřil před odletem do Doncasteru, a že jsem měrku zase zastrčil. Viděls, jak ji vyndávám, čistím, znovu zasouvám, abych zjistil hladinu oleje, a jak ji vracím, kam patří. Oleje bylo dost. Měr…
