23
Plány o myších a lidech…
Ráno krvácení ustalo. Vstávala jsem velice opatrně, ale všechno bylo v pořádku. Ale bylo jasné, že už budu muset v L’Hopitalu des Anges přestat pracovat. Poslala jsem proto do nemocnice Ferguse se zprávou a omluvou pro matku Hildegardu. A vrátil se a vzkazoval mi od ní, že se za nás bude modlit a přeje jen vše dobré; a s nahnědlým matným elixírem – podle přiložené zprávy – podle les maitresses sage-femme, který má zabránit potratu. Po zkušenosti s krémem od monsieura Foreze jsem se trošku obávala použít nějaký lék, který bych si nenamíchala sama. Ale pečlivě jsem nápoj očichala a došla k závěru, že jeho ingredience jsou čistě bylinné.
Po jistém váhání jsem lžičku vypila. Tekutina byla hořká a zanechala mi v ústech odpornou pachuť, ale už jen pouhý akt, že mohu něco udělat – i když jsem o účincích měla pochybnosti – mi dělal dobře. Každý den jsem teď většinou ležela na lehátku u nás v pokoji, četla jsem si, pospávala, zašívala anebo jen tak koukala do prázdna, ruce položené na břiše.
Tak to bylo, když jsem byla sama. Pokud byl doma i Jamie, trávil většinu volného času se mnou a povídal mi o obchodech nebo o dopisech Jakobitů. Král Jakub už se dozvěděl o investicích svého syna do portského vína a z celého srdce to schvaloval jako ‚prostředky, které ti poskytnou možnost k lepšímu uvedení na Francii‘.
„Takže Jakub si myslí, že peníze budou sloužit k vylepšení zdejšího postavení,“ řekla jsem. „Myslíš, že to bude všechno? Dnes odpoledne tady byla Louisa; říkala, že za ní přišel minulý týden na návštěvu Karel – trval na tom, že ji musí vidět, protože ho nejdříve odmítla. Říkala, že byl něčím vzrušen, ale nemohl jí o tom nic říci; jen naznačoval, že se před ním rýsuje něco opravdu velkého. Mluvil o ‚velkém dobrodružství‘. To nezní jako obyčejná investice do portského, ne?“
„To ne.“ Jamie se nad tím pomyšlením ušklíbl.
„Hm,“ řekla jsem. „Podle všeho to vypadá, že se tady Karel nemíní usadit jako dobrý obchodník.“
„Pokud bych se sázel, tak bych na to dal i poslední penny,“ řekl Jamie. „Otázka teď zní, jak ho jenom zastavit.“
Odpověď přišla o několik dní později, po mnoha diskusích a planých návrzích. Murtagh byl s námi v mé ložnici, když mi přinesl několik štočků látek z doků.
„Říká se, že v Portugalsku propukly neštovice,“ poznamenal, když mi hodil na postel balík hedvábí, jako kdyby to byla nějaká použitá pytlovina. „Dnes ráno přijela loď se železem z Lisabonu a přišel tam velitel přístavu i se svými asistenty. Nic nenašli, myslím.“ Zahlédl na mém stolku láhev od brandy, nalil si půl sklenice a naráz ji vypil, jako kdyby to byla voda. Sledovala jsem ten výjev s otevřenou pusou a vytrhlo mě z něj jenom Jamieho zvolání.
„Neštovice?“
„Ano,“ řekl Murtagh a oddechoval mezi hlty. „Neštovice.“ Odložil sklenici a ukončil své občerstvení.
„Neštovice,“ mumlal si Jamie pro sebe. „Neštovice.“
Najednou jeho vráska mezi obočím začala mizet. Hluboce se zamyslel, potom se v křesle protáhl, ruce si založil za hlavu a upřeně se díval na Murtagha. V koutcích úst mu zacukal úsměv.
Murtagh ho sledoval skepticky i rezignovaně. Dopil šálek a posadil se zpříma na židli; Jamie vyskočil a začal kolem něj kroužit, pískal si mezi zuby.
„Napadlo tě snad něco?“ zeptala jsem se.
„Ale ano,“ řekl a začal se pro sebe smát. „Ale ano, napadlo.“
Otočil se ke mně a oči mu nad tím nápadem zářily.
„Máš něco ve své krabici, po čem dostaneš horečku a osypeš se? Anebo dostaneš průjem?“
„Ale ano,“ řekla jsem pomalu a přemýšlela. „Rozmarýn. Nebo kajenský pepř. Projímadlo z kůry. Proč?“
Podíval se na Murtagha a už se doširoka usmíval, došel k němu a projel mu rukou vlasy, až mu stály jako černé hřebíky. Murtagh na něj zíral a vypadal při tom jako Louisina cvičená opička.
„Poslouchejte,“ řekl Jamie a sklonil se konspirativně nad nás. „Co se stane, když se loď St. Germaina vrátí z Portugalska s neštovicemi na palubě?“
Zírala jsem na něj. „Zbláznil ses?“ zeptala jsem se opatrně. „A pokud ano?“
„Pokud ano,“ přerušil mě Mur…
