Kapitola sedmnáctá
Přišla noc, a když se na moři rozprostřela tma, navedl Hal Volavku o něco blíž k jejich kořisti.
Vlčí vítr se pohyboval na západ od nich, což znamenalo, že byl v mizejícím světle o pár minut déle než Volavka. Ta už byla na východě v relativní tmě, a proto si Hal říkal, že existuje malá pravděpodobnost, že by je zahlédli, když se přiblíží.
Měl v úmyslu ověřit si rychlost a směr Vlčího větru – aby se ujistil, že pokračuje v plavbě na sever a stále stejnou rychlostí. Věděl, že některé lodě na noc zpomalují – ačkoli pochyboval, že zrovna tohle Vlčí vítr udělá. Byla to praxe obvyklá spíš u obchodních lodí, ne u válečných. Potřeboval to ale vědět najisto.
Posledních několik hodin střídavě zpomaloval a zrychloval, aby měl druhou loď občas na dohled, takže si nemohl udělat přesnou představu o její rychlosti. Teď měl v plánu udržovat mezi nimi stálou vzdálenost několik minut, aby mohl určit, jak rychle loď pluje. Jakmile si tím bude dost jistý, trochu zpomalí a pak popluje stejnou rychlostí a ve stejném směru a bude se druhé lodě držet mimo její dohled.
Kapitán Vlčího větru mu to usnadnil tím, že nechal na zádi zapálit malou lucernu. Byl to běžný postup u lodí plujících za noci, ale Hal to samozřejmě v plánu neměl. Světélko bylo sice malé, ale v houstnoucí tmě bylo jasně viditelné a navíc se odráželo od velké čtyřúhelníkové plachty. Hal ho pozorně sledoval a volal rozkazy na dvojčata, která měla opět službu u plachet, dokud se obě lodě nepohybovaly stejnou rychlostí a Volavka si nedržela stálý odstup od velké vlčí lodě.
Potom na pár minut zpomalil a nechal matné vzdálené světélko zmizet za obzor. Jakmile se to stalo, zvýšil rychlost, aby odpovídala vlčí lodi. Po nějaké době ho Thorn přišel vystřídat ke kormidlu.
„Pokud bude držet stejný směr a rychlost, zítra se jí zase snadno přiblížíme,“ řekl Hal.
Thorn přikývl. „Nezapomeň, že ráno budeme mít za svítání světlo za zády, zatímco ona bude pořád ve tmě,“ řekl. Po východu slunce se jejich postavení samozřejmě obrátí, Volavka bude mít světlo dříve, zatímco Vlčí vítr zůstane ve stínu.
Hodinu po půlnoci začalo drobně pršet a vítr se utišil. Hal, který podřimoval pod celtou na ovčí kůži, se okamžitě vzbudil, protože se pohyb lodi změnil. Odhodil pokrývku, vstal a došel k Thornovi, který byl stále u kormidla. Měsíc visel nízko na severovýchodě, jeho svit rozptylovala vlhkost vzduchu a vytvářela kolem něj kruh.
„Co chceš dělat?“ zeptal se Thorn.
Hal zíral před sebe do tmy. Rozeznal siluety Stefana a Jespera u plachet. I oni zaznamenali změnu v rychlosti Volavky a byli připraveni na jakékoli úpravy, které by mohl nařídit.
Podíval se nahoru na větrnou vějičku. Pohybovala se v mírném větru jen lehce, ale viděl, že směr se nezměnil.
„Necháme ji, jak je,“ rozhodl. „Vlčí vítr má stejné větrné podmínky. Když nic nezměníme, měli bychom se udržet ve stejné vzájemné poloze.“
„Více méně,“ podotkl Thorn. Oba věděli, že lodě budou na sníženou rychlost větru reagovat jinak. Bylo pravděpodobné, že Volavka, která byla lehčí, se bude pohybovat rychleji a bude se k Vlčímu větru pomalu blížit. Tato nejistota Halovi seděla v žaludku jako olověná koule.
„Více méně,“ souhlasil. „Hodinu před úsvitem raději zastavíme, jen pro jistotu. Potom mě vzbuďte,“ řekl a uložil se znovu ke spánku.
Věděl, že spát nebude. Obavy, že se blíží k Vlčímu větru, mu nedopřály klid. Ale nemohl s tím nic dělat. Kdyby zpomalil nebo zastavil, bylo by pravděpodobné, že ukradenou vlčí loď ztratí z dohledu. Čím víc o tom přemýšlel, tím si byl jistější, že zvolil správný postup. Byl riskantní a hodně závisel na odhadech. Přesto to byla nejlepší volba, pokud nechtěli Vlčí vítr ztratit z dohledu.
Ležel na zádech, zíral do nebe a lehounký deštík mu dopadal na obličej. Bylo vidět jen pár hvězd, které problikávaly mezerami mezi mraky. Nejasně slyšel také mumlání tlumeného hovoru.
„Ptal jsem se Eraka,“ prohodil Ulf. „Řekl mi, že Hal.“
Bratři neměli službu, a tak měli spát. Ale i oni vycítili změnu po…
