Bratrstvo 9: Pronásledování (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola třicátá šestá

Hlavním městem Sonderlanďanů byl Livosk. Ležel dva dny plavby na západ, na místě, kde se pobřeží stáčelo zpátky k severu.

Obě lodě k němu společně zamířily. Poškození stěžně Vlčího větru bylo příliš závažné na to, aby ho Hal mohl opravit na moři, a tak plula větší loď pod vesly. Kromě tuctu Iberionců, kteří se vzdali, tu bylo ještě dalších osm, kteří byli jen lehce zraněni při srážce s Volavkou či v následném boji.

Když se přeživší piráti vzdali, objevil Stig jejich náčelníka. Krčil se pod celtou na zádi a třásl se strachy, bez jediného zranění. Když se Hal zeptal posádky, zjistil, že se mu říká El Despiadado, Divoký.

„Teď už moc Despiadado nevypadá,“ poznamenal.

Piráti projevili pohrdání a znechucení nad zbabělostí svého bývalého vůdce a syčeli na něho urážky a výhrůžky, když si uvědomili, že je opustil v boji a schoval se před rozzuřenými Skandijci na zádi.

El Despiadada a dvacet bývalých pirátů přivázali k veslům. Vlčí vítr měl obvykle třicet vesel, ale mnoho jich bylo poškozeno nebo úplně zničeno, když je Hal na levoboku rozdrtil nájezdem Volavky. Výsledkem bylo, že k některým veslům byli připoutáni dva muži, kteří je obsluhovali.

„To jim zabrání vymýšlet hlouposti,“ prohlásil Thorn, když sledoval, jak svázaní muži zabírají za vesla. Byl to účinný způsob, jak udržet zajatce pod kontrolou. Málokdo by začal vzpouru přivázaný k těžkému dlouhému veslu. Thorn a Stig zůstali na palubě Vlčího větru, aby na piráty dohlédli, společně s Erakem, Ingvarem, Stefanem a Jesperem. Kromě nich se po střední palubě procházela Kluf, shlížela dolů na veslařské lavice a cenila zuby na piráty, kteří se od ní ustrašeně odtahovali.

Ulf, Wulf a Edvin se vrátili na Volavku a pomáhali Halovi a Lydii. Menší loď hladce plula pod plachtou na dohled své společnice a dávala pozor na jakékoli známky nepokoje v její bývalé posádce. Večer lodě přistály na pobřeží a zakotvily na pláži. Zajatce nechali přivázané a nakrmili a napojili je tam, kde seděli.

Do Livosku dopluli brzy odpoledne. Město leželo v široké zátoce – příliš široké na to, aby ji chránila závora či nějaké jiné obranné zařízení. Obě lodě vpluly do přístavu a Hal si okamžitě všiml vzrušení mezi lidmi na břehu. Volavka měla vyvěšenou skandijskou vlajku – zlatou vlčí hlavu v modrém poli – a Vlčí vítr měl podobnou, vlající nad iberionskou červeno-zlatou vlajkou na znamení, že loď byla zajata na moři. Obě lodě měly na předním vazu upevněnou zelenou větev, která oznamovala, že chtějí vyjednávat.

Vlčí vítr zakotvil v zátoce kus od břehu. Volavka se uvelebila vedle něj a posádka přivázala obě lodě k sobě.

„Konec konců,“ poznamenal Erak jízlivě, „nechceme je vystrašit.“

Do Livosku zjevně došla zpráva o skandijském drancování, což vysvětlovalo známky poplachu na břehu při jejich příjezdu. Ale vlčí loď byla očividně poškozená, chyběla jí polovina stěžně. Nezdálo se, že by pro město představovala hrozbu, když byla ukotvená uprostřed přístavu, a tak prvotní panika rychle opadla.

Přesto k nim vzápětí zamířil strážní člun. Byl to velký veslařský člun, na jehož palubě bylo kromě deseti veslařů asi dvacet ozbrojenců. Opatrně obkroužil obě lodě a pak připlul na doslech.

„Co je to za loď?“ zavolal na ně důstojník z člunu.

Erak vystoupil na kormidelní plošinu. „Tohle je skandijská loď Vlčí vítr,“ zavolal zvučným hlasem. „A já jsem Erak, oberjarl Skandijců. A přeji si mluvit s vaším hierarchou.“

Sonderlanďanům vládl triumvirát, tři muži, kteří získali své postavení a moc intrikařením, uplácením a někdy i vražděním. Každé dva roky se střídali na pozici hierarchy, vládce. Erak neměl tušení, který z nich zrovna sedí na trůně. Ani ho to nezajímalo. Chtěl jen oznámit, že Vlčí vítr je opět v rukou svého právoplatného majitele.

Jeho požadavek na palubě strážního člunu vyvolal údiv. Muži se mezi sebou rychle poradili a pak znovu promluvil jejich důstojník. „Kdo jsi říkal, že jsi?“ zeptal se. V jeho hlase zaznívaly pochyby.

Erak vybuchl. „Jsem Erak Hvězdec, oberjarl Skandie, a už mě unavuje trčet tady uprostřed vašeho přístavu a odpovídat na vaše nedovtipné otázky! Vezměte mě k hierarchovi! Hned!“

Nastalo dlouhé ticho, a pak důstojník odpověděl, znejistělý ještě víc. „Vaše loď…byla obviněna z pirátství proti Sonderlandu…“

„Ukradli ji iberionští piráti a já jsem jim ji právě vzal!“ zařval Erak. „Žádám vás naposledy: vezměte mě – “

Dál se nedostal. Důstojník zřejmě dospěl k rozhodnutí. Dal příkaz svým mužům a strážní člun se obrátil zpátky ke břehu. „Následujte nás,“ zavolal na Eraka.

Erak přestoupil na palubu Volavky a Stig s Jesperem uvolnili lana, která držela obě lodě u sebe. Když se plachta naplnila, Volavka ladně obloukem odrazila od vlčí lodě a zamířila za strážním člunem.

Strážní člun zastavil u něčeho, co vypadalo jako oficiální vládní molo. Volavka zakotvila za ním a Erak, Hal a Thorn vystoupili na břeh. Důstojník ze strážního člunu už na ně čekal a pokynul jim, aby ho následovali.

Hlavní sídlo hierarchy leželo jen kousek pěšky od nábřeží, na velkém otevřeném náměstí. Byl to bachratý a neladný monolit postavený z pískovce. Měl dvě patra a čněl nad jednopatrovými domy kolem náměstí. Průčelí bylo dvakrát lomené a završené mělkou kopulí. K hlavnímu vchodu – masivním kovaným dvoukřídlým dveřím – vedly tři široké schody. Jejich průvodce pokynul vojákům, kteří tam stáli na stráži, a dveře se otevřely a vpustily návštěvníky do rozlehlého sálu uvnitř.

Hal si prohlížel zšeřelý interiér. Prázdný, to slovo ho napadlo jako první. Bylo tu velmi málo nábytku, a ačkoli byla budova hodně vysoká, nebylo tu žádné patro. Prostoru dominovala jedna veliká síň, ale když si jeho oči přivykly šeru, viděl, že v zadní části budovy se nachází několik dalších místností. Hierarcha seděl v mohutném dřevěném křesle – v podstatě na trůně, který však nebyl zlacený ani ničím zdobený. Stál ve dvou třetinách sálu, na prostředku, dva schody nad podlahou. Na mramorové podlaze před ním bylo rozmístěno několik dřevěných lavic, zřejmě pro žadatele, kteří získali u hierarchy audienci.

Hierarcha samotný byl malý a podsaditý. Stěží nohama dosáhl z křesla na zem, takže vypadal komicky, trochu jako dítě.

Na jeho výrazu ovšem nic komického nebylo. Měl olivovou pleť, masitou tvář i krk, nos jako zobák a husté obočí ježící se nad černýma očima. Mezi nimi se rýsovala vráska od neustálého mračení, která se prohloubila, když se zadíval na nově příchozí před sebou.

„Ano? Co chcete?“ zeptal se nezdvořile.

Hal cítil, jak Erak vedle něj ztuhl. Mohutný oberjarl se při tom naštvaném, nevlídném tónu trochu víc napřímil.

„Vy jste hierarcha?“ zeptal se Erak.

Vráska mezi Sonderlanďanovýma očima se prohloubila ještě víc. „Ano. Já jsem hieracha! Co myslíte, že jsem? Dvorní šašek?“ ptal se.

Erak pokrčil rameny. „Jeden nikdy neví,“ odvětil klidně.

Hierarchova snědá tvář zrudla vzteky. Zvedl se z trůnu a zuřivě namířil na velkého Skandijce prst. Ačkoli stál na dvou schodech, hleděl Erakovi téměř z očí do očí.

„Co si to dovoluješ? Kdo si myslíš, že jsi?“

„Já vím, že jsem Erak Hvězdec, oberjarl Skandijců, a mám stejné postavení jako ty,“ odpověděl Erak rozhodně. „Tobě podobnými se nenechám zastrašit.“

Ruka mu sjela na hlavici bojové sekery, která mu visela u opasku. Sonderlandská stráž, nejspíš nerozumně, zapomněla Skandijcům odebrat zbraně.

Hierarcha si toho pohybu všiml a nervózně polkl. Očima měřil vzdálenost mezi Erakem a sebou a porovnával ji se vzdáleností mezi svými strážemi a rozzlobeným Skandijcem. Viděl, že výhoda je na straně Eraka, a věděl, že rozzlobení Skandijci mají sklony k náhlým násilnostem.

Udělal smířlivé gesto. „Odpusť mi, oberjarle. Mluvil jsem nerozvážně. Netušil jsem, kdo jsi a jaké máš postavení. Prosím, co pro vás mohu udělat?“ Posadil se zpátky do křesla, ale zůstal napjatý a rukama sevřel područky.

„Už několik dní jedna z našich vlčích lodí, s posádkou iberionských pirátů, sužuje lodní dopravu i pobřežní města kolem Bílého moře,“ začal Erak.

Hierarcha přikývl. „Ano, slyšel jsem, že Skandijci opět drancují,“ řekl.

Erak se zamračil. „Řekl jsem, že loď byla obsazena iberionskými piráty. Před časem ji ukradli z hallasholmského přístavu.“

Hierarcha si dopřál sarkastický úsměv. „To od vás bylo nedbalé,“ prohodil.

Erak se odmlčel, zhluboka se nadechl, a pak rozvážně pokračoval. „Loď byla použita k drancování a zabíjení v pokusu zničit dobrou pověst skandijského námořnictva a narušit dohodu mezi Skandií a ostatními státy kolem Bílého moře. Posledních jedenáct dní jsme tu loď pronásledovali.“

„A, jak mi moji muži sdělili, dopadli jste ji,“ doplnil hierarcha. Pak zavrtěl hlavou a našpulil rty. „Není mi ale jasné, jak to souvisí se Sonderlandem. Je to přece problém Skandie.“

„Je to problém nás obou,“ trval na svém Erak, „protože piráti vyplouvali ze základny na vašem pobřeží, která je asi patnáct líg západně od Malmetu.“

Hierarcha pokrčil rameny. „O tom jsem nevěděl.“

„Možná ne, ale dalo by se to vyložit i tak, že Sonderland poskytl úkryt a pomoc pirátům a dokonce jim nabídl základnu a zásoby.“ Když Erak ta slova vyřkl, najednou ho napadlo, jestli v nich náhodou není něco pravdy. Sonderland neměl zrovna dobrou pověst, co se týkalo mezinárodního práva. Země proslula tím, že dodávala jednotky žoldáků jiným státům, v nichž vypukla občanská válka.

Hierarcha se na svém trůně nejistě ošil a Erak začal být přesvědčený, že jeho podezření je oprávněné.

„Nic jsem o tom nevěděl,“ zopakoval hierarcha.

Erak se odmlčel a provrtával ho očima. Nakonec to byl Sonderlanďan, kdo sklopil zrak.

„Já ti samozřejmě věřím,“ řekl Erak. „A ta důvěra se potvrdí, až poskytneš vojáky, aby zničili základnu a zatkli zbývající piráty, kteří budou postaveni před váš soud. Jsem si jistý, že vaši sousedé kolem Bílého moře uvidí věci ve stejném světle. Jinak by se mohlo stát, že vaší zemi budou hrozit obchodní embarga a sankce.“

Hierarcha viděl, že se bude muset podvolit. Zkusil se alespoň urazit. „Vyhrožuješ mi?“

Erak se usmál. „Ano,“ odpověděl.

Hierarcha to zkusil ještě jednou. „Co tě vede k přesvědčení, že mi tady můžeš takhle vyhrožovat, a pak si klidně odejít?“ ptal se.

Erak opět položil ruku na hlavici své sekery. „Co vede k přesvědčení tebe, že bych nemohl?“ odpověděl otázkou.

Hierarcha od Eraka odvrátil zrak. Nebyl mužem činu. Získal a udržoval si své postavení pomocí intrik, nečestností a nekalých prostředků. Při tom nechal pár lidí zavraždit, ale sám se nikdy takových činů neúčastnil. Když teď čelil Erakově silné osobnosti i fyzické sebejistotě a útočnosti, nevěděl si rady. Nebyl si jistý, jak velký skandijský vůdce zareaguje, když odmítne problém s iberionskými piráty řešit. Cítil se ale v přímém fyzickém ohrožení. V duchu proklel své podřízené, že Skandijcům nechali zbraně a pustili je tak blízko trůnu.

„Dobrá,“ řekl poraženě. „Co mám udělat?“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024