Kapitola dvacátá pátá
Průzkumná skupina vyrazila na obhlídku pirátského tábora před západem slunce.
„Trochu světla na začátku nám pomůže,“ řekl jim Hal. „A Lydia říká, že prvních pár mil není po lidech ani stopy.“
Vyrazili v zástupu křovím, které rostlo na mysech poblíž moře a sahalo jim až po hlavy. Dál ve vnitrozemí, jak si Lydia všimla, se výše nad zem zvedaly malé skupiny pokroucených borovic, protože vítr vanoucí od moře tu byl slabší.
Lydia šla první, za ní Hal, Ingvar a Thorn a jako poslední Stig. Ačkoli Ingvar nebyl zrovna užitečný k pozorování pirátského tábora, existovala možnost, že narazí na nepřátelskou hlídku, a tehdy by jeho obratnost v boji byla nedocenitelná.
Křovím se vinula úzká pěšina a vedla přibližně podél pobřeží. Mohli jen hádat, jestli ji vyšlapala zvířata, nebo lidé. Po životě, zvířecím či jiném, tam nebylo ani stopy.
To platilo, dokud nedorazili k široké rokli, která jim křížila cestu. Lydia kráčející asi třicet stop před skupinou se zastavila a ukázala na zem před sebou. Ostatní k ní došli a spatřili hromádku tmavé hmoty.
Strčila do hromádky hrotem šipky a ta se rozpadla a odhalila vlhký vnitřek.
„Trus,“ řekla. „Medvědí trus. A je čerstvý. Dávejte pozor.“
Ostatní se pozorně rozhlédli kolem sebe v houstnoucím soumraku a hledali v okolí stopy po medvědovi.
„Jací medvědi žijí v téhle části světa?“ zeptal se Stig a těkal očima mezi stíny v křoviscích.
„Velcí,“ odpověděla stručně. „Velcí a v tuhle roční dobu špatně naladění. Probudili se ze zimního spánku, takže jsou hladoví a mrzutí.“
„To je dobré vědět,“ podotkl Hal. „Co když na nějakého narazíme?“
„Snažte se, aby se to nestalo. Medvědi nemají rádi, když se do nich naráží. Já mám v plánu utéct.“
„Ty umíš utíkat rychleji než medvěd?“ zeptal se Thorn.
Pohlédla na něj přímo a bez úsměvu. „Nemusím utíkat rychleji než on,“ řekla. „Stačí, když budu utíkat rychleji než vy.“
Nastalo dlouhé ticho, když jim došel plný význam toho, co bylo řečeno. Pak Hal ukázal na rokli před nimi.
„Půjdeme dál,“ řekl a všichni vyrazili k jejímu okraji. Hlídková věž už byla na dohled, a tak se přikrčili a vydali se dolů po dlouhé, klikaté pěšině, kterou Lydia objevila to odpoledne.
Sestupovali do temné rokle, klouzali a zakopávali o balvany pod nohama a kutáleli před sebou drobné kamínky. Ingvar použil svou sudlici jako hůl a oporu. Hal se otočil, aby se podíval, jak zvládá zvlášť strmý úsek, a napadlo ho, jestli neměl velkého bojovníka z průzkumné skupiny vynechat. Pak pokrčil rameny. Pokud narazí na odpor, budou potřebovat Ingvarovu obří sílu i dovednost. Velký mladík navíc díky Thornově neustálému výcviku získal na nerovných površích větší jistotu. Hodiny cvičení ho naučily, že má důvěřovat vrozenému smyslu pro rovnováhu, a to i v situacích, kdy nevidí, kam šlape.
Je to otázka sebedůvěry, říkával Thorn Ingvarovi, a nesmíš napínat svaly, když se ocitneš na nerovném terénu.
Napjaté, stažené svaly na takto nerovném terénu narušovaly rovnováhu víc než cokoli jiného.
Na dně rokle už byl postup snazší. Lydia našla cestu, která se klikatila bludištěm skal a balvanů, a sebejistě je vedla k západní straně.
„Zkusíme zapálit světlo?“ zeptal se Hal.
Zastavila se, aby jeho návrh zvážila, ale pak ho zavrhla. „Je to moc riskantní. Někdo na protějším hřebeni by nás mohl vidět přicházet. Bude lepší jít pomaleji a postarat se, aby nás nikdo neviděl.“
Hal se podřídil. Lydia byla na tyto situace odbornicí a on ji bez námitek poslechl. Všiml si, že se několikrát zastavila a prohlížela si další medvědí trus, který potom odhodila z cesty hrotem šipky. Začal se nervózně rozhlížet kolem a hledal velikou, chlupatou šelmu řítící se k nim. Ostatní si naštěstí zřejmě nevšimli toho, co Lydia dělala, a Hal si uvědomil, že trus odhazuje stranou proto, aby ho neviděli.
„Nemá smysl, aby z toho byli všichni nervózní,“ řekla mu tiše, když ji při jedné takové příležitosti dostihl. „Pokud to zvíře nedostaneme do úzkých, nebo nebudeme stát mezi ním a jeho mládětem, bude se od nás …
