54
Vášnivý pirát
„Jamie, já nemohu nikoho vlastnit,“ řekla jsem a u noční lampy jsem se zděšením zkoumala doklady rozložené před sebou. „Prostě nemohu. To není správné.“
„No, myslím, že s tebou souhlasím, Sassenachová. Ale co s tím chlapem budeme dělat?“ Jamie se posadil vedle mě na lůžko, dostatečně blízko na to, aby mi viděl přes rameno. Pročísl si rukou vlasy.
„Mohli bychom ho pustit na svobodu – to mi připadá jako správná věc – ale co s ním bude pak?“ Naklonil se dopředu, aby se mu lépe četlo. „Je to jen tak trochu Francouz a Angličan; moc toho nenamluví. Kdybychom ho pustili na svobodu anebo mu dali i trochu peněz – myslíš, že by byl schopen se o sebe postarat?“
Zamyšleně jsem okusovala jeden z Murphyho sýrových závitků. Byl dobrý, ale s tím zápachem spáleného oleje z lampy, co se mísil s aromatickým sýrem, k tomu podloženým – jako všechno tady – vtíravým puchem guána, chutnal nějak podivně.
„Nevím,“ řekla jsem. „Lawrence tvrdí, že na Hispaniole žije spousta svobodných černochů. Hodně Kreolů a lidí se smíšeným původem. Mnoho z nich prý dokonce má i vlastní firmu. Na Jamajce je to taky takové?“
Zakroutil hlavou a vzal si z tácku další závitek.
„To jsem nevěděl. Je pravda, že tady žije pár svobodných černochů, kteří jsou schopni vydělat si sami na sebe, ale jsou to spíše řemeslníci – krejčí, rybáři a tak. Trochu jsem s Temerairem mluvil. Byl řezačem třtiny, dokud neztratil ruku, jinak toho moc nesvede.“
Odložila jsem závitek, který jsem sotva ochutnala, a zamračila se nešťastně nad papíry. Pouhá myšlenka na to, že bych měla být majitelkou otroka, mě děsila a znechucovala, ale začalo mi docházet, že nejspíš nebude tak lehké se té zodpovědnosti zbavit.
Ten muž byl odvezen z otrockého tábora na guinejském pobřeží před pěti lety. Moje původní nutkání bylo vrátit ho zpět domů, ale to se ukázalo nemožné; i kdyby se nám podařilo najít loď, která by souhlasila s tím, že by mohl plout jako cestující, drtila mě pravděpodobnost toho, že by jej ihned znovu zotročili. Buďto na lodi, která by jej vzala na palubu, anebo by to udělal jiný otrokář v některém z východoafrických přístavů.
Kdyby cestoval sám, bez jedné ruky, neinformovaný, nemohl by se nijak bránit. A i kdyby se nějakým zázrakem dostal bezpečně do Afriky a vyhnul se evropským i africkým otrokářům, nebyla prakticky žádná šance, aby našel cestu zpátky do své rodné vesnice. A kdyby to udělal, jak to vysvětloval Lawrence, pravděpodobně by ho zabili anebo vyhnali jako ducha, který pro ně představuje nebezpečí.
„Nepředpokládám, že bys ho někomu prodala?“ zeptal se Jamie opatrně a zvedl obočí. „Někomu, u koho bychom měli jistotu, že se k němu bude dobře chovat?“
Třela jsem si dvěma prsty místo mezi obočím, abych zmírnila bolest hlavy.
„Já si myslím, že nejlepší by bylo, kdybychom ho měli my,“ namítla jsem. „Tím hůř, že si nemůžeme být jistí, co by s ním noví majitele udělali.“
Jamie si povzdechl. Strávil většinu dne s Fergusem, ve tmavém čpějícím skladu, a sepisoval inventář zboží, které jsme vezli na Jamajku. Byl unavený.
„Jistě, chápu to,“ řekl. „Ale když na to přijde, pustit ho na svobodu, aby umřel hlady, není žádná laskavost.“
„Ne.“ Potlačila jsem to kruté přání. Ještě nikdy jsem neviděla jednorukého otroka. Pro mě by to bylo mnohem jednodušší – ale pro něj pravděpodobně ne.
Jamie vstal z lůžka a protáhl se. Opřel se o stůl a pohyboval rameny, aby se uvolnil. Potom se sklonil a políbil mě na čelo, mezi obočí.
„Nedělej si starosti, Sassenachová. Promluvím se správcem Jaredovy plantáže. Třeba mu najde nějakou práci, anebo…“
Přerušil ho varovný výkřik seshora.
„Blíží se loď! Hoďte sebou, vy tam dole! U přídi na levoboku!“ Výkřik pozorovatele zněl naléhavě a spustil náhlý shon a neklid, když se muži objevili. Ještě více křiku, nervozity a zmatku nastalo, když Artemis začala couvat.
„Co se to, pro pána krále…“ ozval se Jamie. Jeho slova přehlušilo náhlé trhnutí. Mrštil sebou o stěnu a široce otevřel oči. Loď se naklonila. Stolička, na které jsem seděla, …
