Kapitola 12
A pak přišel pavouk
Naneštěstí neměl čas navštívit obchod Fraser et Cie ještě před schůzkou s Quarrym. Toho našel čekat před kostelem sv. Martina v polích, jak mu bylo oznámeno.
„Jdeme na svatbu, nebo na pohřeb?“ zeptal se Grey, když sestupoval z kočáru, který ho přivezl.
„Musí to být svatba – vidím, že jsi přinesl dárek. Nebo je to pro mě?“ Quarry kývl na knihu pod jeho paží.
„Můžeš ji mít, jestli chceš.“ Grey se výstavní kopie Fanny Hill vzdal s jistou úlevou. Byl nucen s ní opustit dům, protože cestou přes halu narazil na Olivii, která ho poté doprovodila ke dveřím a pod nos mu strkala další vzorky krajek, zatímco se vyptávala na jeho názor.
Quarry otevřel knihu a zamrkal. Pak se podíval zpět na Greye a chlípně zakmital řasami.
„Ale Johnny. Nevěděl jsem, že ti na mně tak záleží!“
„Cože?“ Když uviděl Quarryho úšklebek, chňapl po knize, a až tehdy přišel na to, že na titulní stránce je věnování. Hraběnka o něm evidentně také neměla tušení – nebo v to aspoň doufal.
Byl to vcelku explicitní verš od Catulla, věnovaný hraběnce a podepsaný iniciálou „J“.
„Škoda, že se nejmenuji Benedicta,“ poznamenal Quarry. „Vypadá to na docela zajímavé dílo!“
Zatímco skřípal zuby a v duchu si spěšně procházel seznam matčiných známých kvůli osobám začínajícím na „J“, vytrhl Grey opatrně z knihy titulní stránku, vrazil si ji do kapsy a odhodlaně podal výtisk zpět Quarrymu.
„S kým se uvidíme?“ vyptával se. Přišel, dle instrukcí, ve své nejstarší uniformě. Kriticky se nímal v rozpadajícím se švu na manžetě. Tom Byrd byl vynikající holič, ale jeho schopnosti komorníka měly jisté mezery.
„S někým,“ řekl neurčitě Quarry a podíval se na jednu z ilustrací. „Neznám jeho jméno. Upozornil mě na něj Richard. Říkal, že ví o té calaiské záležitosti všechno. Mohlo by to pomoct.“ Richard byl lord Joffrey, Quarryho starší nevlastní bratr a politik. I když nebyl přímo angažován v armádě nebo námořnictvu, znal každou významnou osobu, která kde byla, a obecně byl informován o každém bublajícím skandálu týdny předtím, než vyplul na veřejnost.
„Takže někdo ve vládě, tahle osoba?“ zeptal se Grey, protože zatáčeli do Whitehall Street, která neobsahovala skoro nic jiného.
Quarry zavřel knihu a věnoval mu obezřetný pohled.
„Přesně nevím.“
Grey vyptávání vzdal, ale doufal, že ta záležitost nepotrvá dlouho. Měl za sebou frustrující den. Ráno strávené kladením marných otázek, odpoledne tím, že mu brali míry na oblek, o němž si byl čím dál jistější, že si ho nikdy nevezme na svatbu, na niž byl určen. Celkově vzato měl náladu na horký čaj a tvrdé pití – ne rozhovory s bezejmennými osobami zastávajícími neexistující pozice.
Ale byl voják a poznal povinnost, když volala.
Whitehall Street byla architektonicky nezajímavá, až na zbytky paláce a velké Banqueting Hall, které tam zůstaly z minulého století. Jejich cílem nebyla ani jedna z těchto budov, a dokonce ani jedna z těch lehce plesnivých v sousedství, v nichž sídlily nižší funkční úřady vlády. Ke Greyovu překvapení se místo toho Quarry otočil na dveře Golden Cross, zchátralého hostince, který stál naproti sv. Martinu v polích.
Quarry je zavedl do salonku, přičemž cestou si voláním poručil dvě pinty. Usedl na lavici, jako by tohle byla jeho běžná nálevna – a mezi klientelou skutečně bylo mnoho osob od vojska, i když většina z nich byli nižší námořní důstojníci. Quarry udržoval přetvářku natolik, že s Greyem vedl hlasitou žoviální konverzaci o dostizích, i když jeho pohled neustále bloudil po místnosti a bral na vědomí každého, kdo vstoupil nebo odešel.
Po dvou minutách toho představení řekl Quarry velice tiše: „Počkej dvě minuty, pak jdi za mnou.“ Hodil do sebe zbytek pití, nedbale odstrčil prázdnou sklenici stranou a odešel zadním východem, jako by mířil na záchod.
Grey, poněkud zmatený, zvolna dopil zbytek svého piva, než vstal.
Slunce zapadalo, ale bylo tolik světla, aby bylo vidět, že přecpaný dvorek za Golden Cross je prázdný, až na obvyklou změť odpadků, mokrého popela a r…
