Ledový dech (Diana Gabaldon)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

121. PŘES PROPAST

O tři noci později jsem se v hostinci ve Wilmingtonu probudila z neklidného spánku. Hrdlo jsem měla jako suchou vypraženou slaninu, kterou jsem jedla k večeři. Sedla jsem si, abych si vzala sklenici vody, ale vtom jsem si uvědomila, že jsem sama – měsíční paprsky procházející oknem osvětlovaly opuštěný polštář ležící vedle mě.

Jamieho jsem našla venku za hostincem. Jeho noční košile do tmy na dvoře bledě svítila. Seděl na zemi zády opřený o špalek na štípání dřeva, paže měl obtočené kolem skrčených kolen.

Když jsem k němu přišla, neřekl ani slovo, jen zvedl hlavu a poposunul se v bezeslovném přivítání. Sedla jsem si na špalek za ním a on si s dlouhým hlubokým povzdechem opřel hlavu o mé stehno.

„Nemohl jsi spát?“ Jemně jsem ho pohladila a odhrnula mu pramen vlasů z obličeje. Spával s rozpuštěnými vlasy, které mu teď bujně a divoce splývaly po ramenou, ještě rozespale zcuchané.

„Ne, spal jsem,“ řekl tiše. Měl otevřené oči a hleděl na zlatavý dorůstající měsíc nad topoly. „Jen se mi zdál sen.“

„Noční můra?“ Měl je už jen zřídka, ale tu a tam přišly. Ty zatracené vzpomínky na Culloden, vidiny zbytečné smrti a jatek, vězeňské sny o hladu a touze po svobodě – a někdy, velmi vzácně, se mu do snů vkrádal i Jack Randall se svou milující krutostí. Takové sny ho vždy vyhnaly z postele. Pak přecházel sem a tam i celé hodiny, než ho děsivých vidin zbavilo vyčerpání. Ale od noci u mostu přes Moore’s Creek se mu nic nezdálo.

„Ne,“ řekl napůl překvapeně. „Ne, to vůbec ne. Zdálo se mi o ní – o našem děvčeti – a dětech.“

Srdce mi podivně poskočilo překvapením a něčím, co se snad podobalo závisti.

„Tobě se zdálo o Brianně a dětech? A co v tom snu bylo?“

Usmál se. Jeho tvář působila v měsíčním světle klidně a zamyšleně, jako by se mu před očima stále odehrával útržek snu.

„Všechno je v pořádku,“ řekl. „Jsou v bezpečí. Viděl jsem je ve městě – vypadalo jako Inverness, ale bylo nějak jiné. Vyšli na schod u domu – Roger Mac byl s nimi,“ dodal okamžitě. „Zaklepali na dveře a otevřela jim taková menší hnědovlasá žena.

Radostně se rozesmála, že je vidí, a pozvala je dál. Šli nějakou chodbou, kde ze stropu visely divné mísy.

Pak vešli do místnosti s pohovkami a křesly. Po celé stěně byla velká okna sahající od stropu k zemi. Prosvítalo jimi odpolední slunce. Brianniny vlasy zářily jako oheň. A když slunce zasvitlo malé Mandy do očí, rozplakala se.“

„Oslovil… oslovil někdo z nich tu hnědovlasou ženu jménem?“ zeptala jsem se, zatímco mi srdce bilo v horečném tempu.

Zamračil se, měsíc mu ozářil nos a čelo.

„Ano, nějak jí říkali,“ odvětil. „Jenom si nemohu – ale ano, Roger Mac ji nazval Fionou.“

„Skutečně?“ zeptala jsem se. Dlaně jsem měla položené na jeho ramenou. V ústech jsem měla asi tak stokrát vyprahleji, než když jsem se vzbudila. Noc byla chladná, ale s chladem mých dlaní se nemohla rovnat.

Během našeho manželství jsem Jamiemu o svém životě v budoucnosti vyprávěla všelicos. Říkala jsem mu o vlacích, letadlech, automobilech, válkách, a dokonce i o vodovodech. Ale byla jsem si skoro jistá, že jsem mu nikdy nepopisovala studovnu na faře, kde Roger vyrůstal u svého adoptivního otce.

Pokoj s prosklenou stěnou dokonale vyhovoval reverendově zálibě v malování. Na faře byla i dlouhá chodba vybavená staro módními lustry, jež se skutečně podobaly ze stropu visícím mísám. A věděla jsem na sto procent, že jsem mu nikdy neříkala o reverendově hospodyni, děvčeti s tmavými kudrnatými vlasy jménem Fiona.

„Byli šťastní?“ zeptala jsem se velmi tiše.

„Ano. Brianna a on – tváře jim halil lehký stín, ale cítil jsem, že jsou i tak šťastní. Všichni si sedli k jídlu – Brianna a její muž seděli u sebe, opírali se jeden o druhého – a malý Jem měl pusinku nacpanou koláči a šlehačkou.“ Usmál se, když si onen obrázek znovu vybavil. Ve tmě se mu lehce zaleskly zuby.

„Ach – a nakonec, těsně, než jsem se probudil… malý Jem začínal zlobit. Bral věci a pokládal je na zem, jak to rád dělával.

Byla tam… na stole… taková věc. Nevím, co to bylo. Nic podobného jsem nikdy neviděl.“

Držel dlaně asi šest palců od sebe a zamračil se na ně. „Bylo to asi takhle široké, možná o něco delší – vypadalo to jako truhlička, jen trochu… hrbolatá.“

„Hrbolatá?“ podivila jsem se a přemýšlela, co by to jen mohlo být.

„Ano, a nahoře to mělo takovou hůlku s koulemi na obou koncích. Byla k té truhličce přivázána takovou černou šňůrou zkroucenou jako prasečí ocásek. Jem to viděl, natáhl ruku a řekl: ‚Já chci mluvit s dědou.‘ A vtom jsem se probudil.“

Naklonil hlavu, aby mi vzhlédl do tváře.

„Nevíš, co by ta věc mohla být, Anglánko? Nepodobalo se to ničemu, co jsem kdy viděl.“

Podzimní vítr šumivě dul z kopce, nesl s sebou zlaté listí, které tančilo ve vzduchu jako rychlé a lehké kroky ducha, a já cítila, jak mi na zátylku a předloktích naskočila husí kůže.

„Ano,“ odvětila jsem. „Říkala jsem ti o tom, to vím.“ Ačkoliv bych již netvrdila, že jsem mu popisovala, jak taková věc vypadá, alespoň ne podrobněji než v základních obrysech. Odkašlala jsem si.

„Říká se tomu telefon.“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024