65. OKAMŽIK PROHLÁŠENÍ
Poblíž Woolamova mlýna potkal Jamie pět jezdců na koních.
Dva byli cizinci, dva byli muži ze Salisbury, jež znal – bývalí regulátoři jménem Green a Wherry, zanícení whigové. Posledním byl Richard Brown, jehož tvář působila chladně. Až na oči.
Tiše proklínal svoji zálibu v družných hovorech. Nebýt jí, rozloučil by se s MacDonaldem jako obvykle v Coopersville. Ale mluvili zrovna o poezii – poezii, pro Pána Boha! – a navzájem se bavili svými přednesy. A proto se najednou ocitl sám uprostřed prázdné cesty a držel dva koně, zatímco MacDonald, jehož vnitřnosti, které s ním byly nejspíše v hluboké rozepři, ho zaměstnávaly někde hluboko v lese.
Amos Green se mu náznakem uklonil, a kdyby Kitman Wherry nezatáhl svého koně za uzdu a nezastavil, jel by klidně dál.
Cizinci se samozřejmě také zastavili a překvapeně zírali.
„Kam vás nohy nesou, příteli Jamesi?“ zeptal se kvaker Wherry potěšeně. „Dorazíte na shromáždění v Halifaxu? Pokud ano, jste vítaným členem naší družiny.“
Halifax. Cítil, jak mu po zádech stéká čůrek potu. Shromáždění komise korespondence, jež zvolí delegáty do kontinentálního kongresu.
„Doprovázím přítele na cestě,“ odvětil zdvořile a přikývnutím pokynul k MacDonaldovu koni. „Ale pojedu za vámi. Třeba vás dostihnu po cestě.“ Tak přes moji mrtvolu, pomyslel si a dával si pozor, aby se ani koutkem oka nepodíval na Browna.
„Ale já bych si nebyl tak jist, že budete vítán, pane Frasere.“
Green mluvil zcela civilně, nicméně v jeho hlase byl znatelný chlad, jenž přiměl Wherryho překvapeně vzhlédnout. „Ne po tom, co se stalo v Cross Creeku.“
„Ano? A vy byste snad chtěl, aby byl nevinný muž upálen zaživa? Nebo potřen térem a zasypán peřím?“ Poslední, co si přál, bylo začít se s muži hádat, ale něco říct musel.
Jeden z cizinců si odplivl na zem.
„Pokud je řeč o Fogartym Simmsovi, tak rozhodně tak nevinný nebyl. Malej toryovskej bídák,“ řekl dodatečně.
„Ano, to je on,“ odvětil Green a na znamení souhlasu si také odplivl. „Komise v Cross Creeku se usnesla, že mu udělí lekci.
Nicméně zde přítomný pan Fraser s tím evidentně nesouhlasil.
Pěkná podívaná dle toho, co jsem slyšel,“ řekl rozvláčně, zatímco se zakláněl v sedle, aby si Jamieho povýšeně prohlédl z výšky. „Jak jsem řekl, pane Frasere – nejste v současné době právě oblíbený.“
Wherry se mračil, ohlížel se dopředu a dozadu střídavě na Jamieho a na Greena. „Zachránit muže od lynčování, nehledě na politické otázky, není nic než výraz čiré lidskosti,“ pronesl ostře.
Brown se protivně zasmál.
„To se zdá možná vám. Ale ne ostatním, jak si myslím. Muže poznáte podle toho, jaké se drží společnosti. A krom toho, pak je tu také vaše tetička, že?“ řekl a obrátil svoji řeč k Jamiemu.
„A pak ona slavná paní MacDonaldová. Četl jsem její proslov v závěrečném vydání Simmsových novin,“ dodal a zopakoval svůj protivný smích.
„Hosté mé tety se mnou nemají nic společného,“ řekl Jamie a snažil se o co nejvěcnější tón.
„Ne? A co manžel vaší tety – váš strýc? Ten také ne?“
„Duncan?“ Nechápavost v jeho hlase byla naprosto zřetelná.
Cizinci se po sobě ohlédli a lehce se uvolnili. „Není to můj strýc.
Je to již čtvrtý manžel mé tety – a přítel. Proč o něm mluvíte?“
„Proč? Protože Duncan Innes je jedna ruka s Farquardem Campbellem a mnoha dalšími loajalisty. Ti dva vydali peněz, že by se z toho zaplatilo tolik pamfletů volajících po smíření s matičkou Anglií, že si to ani neumíte představit. Překvapuje mě, že to nevíte, pane Frasere.“
Nedalo se říct, že by byl Jamie překvapen. On byl přímo ohromen a šokován. Snažil se to ale skrýt.
„Každý muž má právo na své vlastní názory,“ odvětil a pokrčil rameny. „Duncan si může dělat, co se mu zlíbí, a já rovněž.“
Wherry na to souhlasně přikývl, ale ostatní si ho stále prohlíželi se skepsí hraničící až s otevřeným nepřátelstvím.
Wherry si byl vědom rozpoložení svých společníků.
„Co je tedy vaším názorem, příteli?“ zeptal se ve vší slušnosti.
Dobrá. Věděl, že to jednou přijde. Tu a tam si představoval, za j…
