49. ZÁŠŤ SEVERNÍHO VĚTRU
Červenec 1774
Brianna zabořila ostrou hranu lopaty do bahnitého břehu a vyrýpla velkou hroudu jílu barvy čokoládových karamel. Pomyslela si, že by neměla pořád myslet na jídlo, a s odfrknutím odhodila jíl stranou. Podkasala si promáčenou košili a otřela si předloktím čelo. Od dopoledne nic nejedla, a to už byl skoro čas na čaj. Nehledě na to, že neplánovala přestat s prací dřív než před večeří. Roger byl v horách, pomáhal tam Amy McCallumové opravit komín, a kluci zmizeli do velkého domu, aby se posilnili chlebem, máslem, medem a celkově se nechali od paní Bugové rozmazlovat. Ona s jídlem ještě počká. Zbývalo tolik práce.
„Nepotřebuješ pomoct, děvče?“
Přimhouřila oči a rukou si zastínila výhled proti slunci. Na sva hu nad ní stál otec, pozoroval její úsilí s výrazem, který by snad nejlépe přirovnala k pobavení.
„ Vypadám snad, že potřebuju pomoct?“ zeptala se podrážděně a otřela si hřbet zablácené ruky o čelist.
„To vypadáš.“
Byl rybařit. Byl bos a mokrý až do půli stehen. Opřel prut o strom a z ramene shodil koš na ryby, až proutí s dopadem pod tíhou úlovku zaskučelo. Chytil se mladého stromku, aby udržel rovnováhu a začal po kluzkém svahu sestupovat dolů. Bosé nohy mu čvachtaly v bahně.
„Počkej – sundej si košili!“ Svoji chybu si uvědomila příliš pozdě. Přes tvář mu přelétl překvapený výraz, pak byl ale pryč.
„Myslím jen… to bahno…,“ řekla, věděla, že už bylo pozdě na vysvětlování. „Kvůli praní.“
„Ach, ovšem.“ Bez zaváhání si stáhl košili přes hlavu, otočil se k ní zády a hledal vhodnou větev, na niž by ji pověsil.
Jeho jizvy nebyly nakonec nijak šokující. Už je letmo zahlédla dřív, představovala si je snad tisíckrát, ale skutečnost byla méně barvitá než představy. Jizvy už byly staré a tvořily blednoucí stříbřitou síť táhnoucí se s lehkostí přes vystupující žebra, když se napřimoval. Pohyboval se zcela přirozeně. Jen jistá tenze v ramenou naznačovala, že to pro něj není snadné.
Mimoděk sevřela pěst, jako by v ní toužila držet tužku a zachytit jejím prostřednictvím v několika liniích ten nepatrný, okem takřka nepostřehnutelný pocit znepokojení, jenž přitáhne pozorovatele blíž a ještě blíž a donutí ho přemýšlet, v čem tkví kouzlo tohoto idylického výjevu…
Neodkryješ nahotu svého otce, pomyslela si, rozevřela dlaň a přitiskla ji tvrdě na stehno. On se ale otočil a scházel ze svahu s očima upřenýma na zamotané rákosí a vyčnívající kameny pod nohama.
Poslední dvě stopy před ní sklouzl po bahně a se šplouchnutím dorazil k ní mávaje kolem sebe divoce pažemi, aby udržel balanc.
Rozesmála se, což bylo jeho úmyslem. Usmál se. Napadlo ji, že by o tom měla mluvit, omluvit se – ale nepodíval se jí do očí.
„Tak co? Posuneme ho, nebo to vezmeme bokem?“ Věnoval pozornost balvanu pevně ukotvenému na břehu. Opřel se do něj celou svou vahou a pokusil se ho posunout.
„Myslíš, že s ním zvládneme hnout?“ Brodila se za ním, znovu si podkasala dlouhou košili a zajistila ji páskem. „Kdybychom to měli vzít okolo, museli bychom vykopat dalších deset stop strouhy.“
„Tolik?“ Překvapeně na ni pohlédl.
„Ano. Chci tady udělat takový zásek, prokopat se tady do toho ohbí – pak bych sem dala malé vodní kolo a získala dobrý spád.“
Nahnula se přes něj a ukázala na tok vody. „Další dobré místo by bylo tam dole – vidíš tam, jak se zvedá břeh? – ale tady je to lepší.“
„Dobře. Chvilku počkej.“ Vyškrábal se znovu na břeh a zmizel v lese, odkud se za moment vrátil s několika tlustými dubovými větvemi, které ještě pokrývaly zbytky lesklých lístků.
„Vždyť ho nemusíme vytahovat ze dna, ne?“ řekl. „Stačí, když ho jen o pár stop posuneme, a ty budeš moct kopat do břehu za ním, ne?“
„To by šlo.“ Čůrky potu zastavené jenom na chvíli jejím hustým obočím jí nyní stékaly po stranách tváře. Už kopala skoro hodinu, ruce ji bolely od přehazování těžkých lopat s bahnem a na dlaních měla puchýře. S pocitem hluboké vděčnosti se vzdala lopaty a přistoupila k potoku, aby si osvěžila poškrábané paže a rozpálenou tvář.
„To je ale…
