78. VŠEOBECNÉ BRATRSTVÍ ČLOVĚKA
Brianna zdvihla voskované plátno, jímž byla zakryta jedna z velkých kameninových mís, a přičichla. Zatuchlý zemitý pach jí lahodil. Pravidelně promíchávala bledou směs klackem, aby posoudila její texturu.
Nebylo to špatné. Následujícího dne by měl nastat ideální čas na lisování. Přemýšlela, jestli by měla přidat více roztoku kyseliny sírové, ale nakonec se rozhodla, že ne. Místo toho zalovila v míse, jež jí stála po boku a byla naplněna okvětními plátky dřínu a zmarliky, které pro ni nasbírali Jemmy s Aidanem. Hrst kvítků střídmě rozsypala po šedavé dřeni, vmíchala je dovnitř a pak mísu znovu přiklopila. Zítra z nich budou na hotových listech papíru jen stíny.
„Vždy jsem slýchával, že papírny zapáchají.“ Roger si k ní zrovna prorazil cestu křovím. „Je možné, že při výrobě papíru používají ještě jiné látky?“
„Buď rád, že nevyčiňuji kůže,“ poznamenala. „Ian povídal, že indiánské ženy používají psí hovna.“
„To se dělá i v Evropě. Říkají, že je pak výsledek ‚čistý‘.“
„Čistý jak?“
„Čistý jak psí hovna, předpokládám,“ řekl a pokrčil rameny.
„Jak ti to jde?“
Přistoupil k ní a se zájmem si prohlížel její malou papírnu, jež sestávala asi z tuctu velkých hliněných nádob, z nichž každá byla naplněna kousky papíru, obnošenými cáry hedvábí a bavlny, lněnými vlákny, měkkými klasy orobince a čímkoliv, co jí přišlo pod ruku a zdálo se jí vhodné. Vše natrhané na titěrné kousíčky nebo rozmělněné v mlýnku. Vykopala malou díru a položila do ní jednu z rozbitých vodních trubek jako nádrž na vodu, která stékala z půdy, a tak se stala příhodným vodním zdrojem.
Ne daleko postavila z kamene a dřeva plošinu, na kterou rozložila zarámovaná hedvábná plátna, mezi nimiž vzniklou dřeň lisovala.
V jedné z nádob plavala na hladině mrtvá můra. Natáhl se pro ni, Brianna mu však jen posunkem naznačila, ať ji nechá být.
„Hmyz tam spadne každou chvíli. Pokud jsou to brouci s měkkým tělem, pak je to jedno. Kyselina sírová,“ – pokynula na láhev zazátkovanou smotkem hadrů – „si s nimi poradí, za chvíli se z nich stane součást dřeně. Můry, motýli, mravenci, komáři, zlatoočky… nicméně křídla se nikdy úplně nerozpustí. Zlatoočky sice vypadají v papíře pěkně, ale třeba šváb už ne.“ Vytáhla jednoho z mísy a odhodila ho do křoví. Pak přilila trochu vody z tykve a zamíchala.
„To mě ani nepřekvapuje. Dnes ráno jsem na jednoho šlápl.
Rozplácl se. Ale jak jsem sňal nohu, nadskočil a uháněl pryč.
Snad se ještě uculoval.“ Na chvíli se odmlčel. Chtěl se jí na něco zeptat, jak vytušila. Tázavě na něj zamručela, aby ho pobídla.
„Jen jsem přemýšlel – nevadilo by ti, kdybys šla s Jemem po večeři do velkého domu? A třeba byste tam vy dva přespali?“
Udiveně se na něj zadívala.
„Co plánuješ? Pořádáš loučení se svobodou pro Gordona Lind saye?“ Gordon byl asi sedmnáctiletý stydlín zasnoubený s kvakerkou z mlýna Woolamových. Celý den se ochomýtal kolem, aby „vyškemral“ drobnosti do domácnosti v rámci příprav na své manželství.
„Holky z dortu vyskakovat nebudou,“ ujistil ji, „ale nepochybně by to měla být jen pánská záležitost. Bude to první schůze lóže Fraserova hřebene.“
„Lóže? Myslíš zednářské lóže?“ Pochybovačně se na něj podívala přimhouřenýma očima, ale on jen přikývl. Vítr zesílil a pročísl mu černé vlasy. Uhladil si je rukou.
„Na neutrální půdě,“ vysvětloval. „Nechtěl jsem pořádat schůze ve velkém domě nebo u Toma Christieho. Nechtěl jsem zvýhodnit ani jednu stranu, řekněme.“
Přikývla, už chápala.
„Dobře. Ale proč zrovna svobodní zednáři?“ O zednářích věděla jenom to, že šlo o tajný spolek, jehož členy se nesměli stát katolíci.
To také připomněla Rogerovi, jenž se vzápětí rozesmál.
„Pravda,“ odvětil. „Asi před čtyřiceti lety je totiž papež zakázal.“
„Proč? Co měl papež proti svobodným zednářům?“ zeptala se zaujatě.
„Je to docela mocné společenstvo. Jeho členy byli muži mající moc a společenský vliv, a to napříč hranicemi států. Myslím si, že papež v současnosti bojuje především o moc, i když, jak si pamatuji, jeho of…
