77. OSMNÁCTÉHO DUBNA
Roger se zničehonic probudil, aniž tušil, co ho vlastně vzbudilo.
Kolem se rozprostírala tma, vzduch byl ale klidný, prosycený důvěrně niternou atmosférou, jak to bývá ve velmi brzké ranní hodině. Svět jako by na moment zadržel dech v očekávání blížícího se rozbřesku, s nímž se zvolna zvedal vítr.
Otočil hlavu na polštáři a spatřil Briannu, jež byla rovněž vzhůru. Ležela tváří ke stropu a on si všiml, jak se jí při mrknutí zatřepetaly řasy.
Natáhl ruku, aby se jí dotkl. Ona ho pevně sevřela. Byla to snad mlčenlivá, ale o to naléhavější prosba zůstat v naprosté tichosti? Ležel klidně, naslouchal, ale nic neslyšel. Žhavé uhlíky tlumeně praskaly v krbu a její sevření najednou ještě zesílilo.
Jemmy se v postýlce za šustění přikrývek převrátil, tiše zaštkal a zase utichl. Noc dále plynula ve svém ničím nenarušovaném rytmu.
„Co se děje?“ zeptal se tiše.
Neotočila se k němu, pohledem nyní upřeně sledovala okno, tmavě šedý, takřka neviditelný obdélník na stěně.
„Včera bylo osmnáctého dubna,“ řekla. „Je to tady.“ Její hlas byl klidný, ale bylo v něm něco, co ho přimělo přivinout se k ní blíže. Leželi vedle sebe, bok po boku, dotýkali se po celé délce svých těl, od ramen po chodidla.
Někde na sever od nich se za chladné jarní noci seskupovali muži. Osm set britských vojáků hořekovalo a klelo, zatímco se muselo strojit do plné polní jen za svitu svíčky. Ti, kteří šli spát, se probouzeli za úderů bubnů v domech, skladech a kostelech, v nichž přebývali. Ti, kteří spát nešli, se těžkopádně zvedali od pití a kostek, krbů v hospodách sálajících příjemné teplo, z hřejivých náručí žen, tápali ve tmě po botách a zbraních, aby se posléze za řinkotu a mumlání vynořovali po dvojicích, trojicích a čtveřicích na ulice pokryté zmrzlým bahnem a mířili k místu nástupu.
„Vyrůstala jsem v Bostonu,“ řekla konverzačním tónem.
„Všichni jsme se v dětství učili jednu básničku. Já se ji naučila v páté třídě.“
„Poslouchej, dítě mé, zatímco vítr hvízdá, jak o půlnoci ze tmy vynořil se Paul Revere a jeho jízda.“ Roger se usmál, neboť si ji představil jako malou v uniformě farní školy svatého Finbara, v modrých šatech, bílé blůzce a podkolenkách. Jednou viděl její fotografii z páté třídy. Vypadala jako malý, zuřivý, rozcuchaný tygr, kterého nějaký maniak oblékl do panenkovských šatiček.
„Takhle to bylo. Osmnáctého dubna v pětasedmdesátém, málokdo zůstal živ na tom poli bažinatém, kdo by pamatoval tento slavný den a rok.“
„Málokdo,“ zopakoval Roger tiše. Někdo tedy ano – ale kdo?
Bytný naslouchající přes zeď, co si britští velitelé u něj ubytovaní vyprávěli? Hospodská přinášející poháry s horkým rumem dvojici seržantů? S osmi sty muži nešlo udržet tajemství. Vše bylo jen otázkou času. Někdo z obléhaného města poslal zprávu, že Britové se chystají zmocnit zbraní a prachu uskladněných v Concordu a přitom zajmout Hancocka a Samuela Adamse – zakladatele komise bezpečnosti, buřiče, vůdce této zrádné rebelie – o nichž se vědělo, že by se měli nacházet v Lexingtonu.
Osm set mužů na zajetí dvou? Nechtějí nic nechat náhodě.
A tak se stříbrotepec s přáteli, zburcováni touto zprávou, vydali do chladné noci. Bree pokračovala:
„Řekl svému příteli: ‚Pokud Brit uprostřed noci, ať už po vodě, či po souši z města vypochoduje, zavěs lucernu na kostelní zvonici, nechť její světlo právě to zvěstuje.
Jednu, pokud po souši, když po moři, tak dvě, já na protějším břehu čekat budu v temnotě, připraven vyrazit a všechny vzbudit, každou middlesexskou ves a farmu probudit, všechen lid přimět vstát a vyzbrojit.‘“
„ Takové básně se už nepíší,“ poznamenal Roger. Navzdory cynickému tónu se však neubránil, aby neviděl stejný obraz jako ona. Koňský dech srážející se v chladné noci, bělostné obláčky zářící v temnotě a nad černočernou hladinou titěrné světýlko lucerny vysoko nad spícím městem. A pak další.
„Co se dělo pak?“ zeptal se.
„Pak řekl: ‚Dobrou noc!‘ a na veslici tiše plul vstříc charlestownským břehům a vítr dul.
Právě když měsíc ozářil zá…
