Studna přání (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

28

Eugene řídil vůz tažený mezky. Oz, Lou a Diamond seděli vzadu na pytlích s osivem a dalšími zásobami koupenými v obchodě u McKenzieho za peníze, které dostali za vejce, a za pár dolarů, které Lou zbyly po výletu do Dickensu.

Cesta vedla kolem mocného toku McCloud River a Lou překvapilo množství automobilů a vozů krytých plachtami, které na plochém, travnatém břehu spatřila. Na nábřeží postávali lidé a někteří byli dokonce v kalné řece, jejíž hladinu zčeřil nedávný déšť a svěží vítr. Nějaký muž s vyhrnutými rukávy právě ponořil mladou ženu do vody.

„Potopení!“ zvolal Diamond. „Podme se na to podívat!“

Eugene mezky zastavil a děti seskočily z vozu na zem. Lou se ohlédla na Eugena, který se k nim zřejmě nehodlal připojit.

„Ty nejdeš?“

„Jen děte sami, slečno Lou, já si tu zatim vodpočinu.“ Lou se zamračila, ale rozběhla se za ostatními.

Diamond se prodral davem přihlížejících a dychtivě cosi sledoval. Když se Oz s Lou protáhli k němu a spatřili, o co jde, oba uskočili.

Postarší žena oblečená v něčem, co vypadalo jako hábit vytvořený z doma tkaného plátna, s dlouhým konopným provazem uvázaným kolem pasu, se pohybovala v malých, rozvážných kroužcích, monotónně odříkávala nesrozumitelné litanie a podle květnatého způsobu mluvy musela být opilá, šílená nebo šlo o náboženskou fanatičku. Vedle ní stál muž v tričku a kalhotách a z úst mu jako spadlý list visela cigareta. V každé ruce držel hada; plazi byli strnulí a nehybní jako ohnuté kusy železa.

„Jsou jedovatý?“ pošeptala Lou Diamondovi.

„To víš, že sou! Kdyby to nebyly zmije, nefungovalo by to.“

Přikrčený Oz upíral pohled na nehybné tvory a zdálo se, že se při jejich sebemenším pohybu rozběhne k nejbližším stromům. Lou cítila jeho napětí, a když se hadi skutečně začali hýbat, chytila Oze za ruku a odvlekla ho pryč. Diamond je neochotně následoval.

„Co to tam s těma hadama provádějí, Diamonde?“ zeptala se Lou.

„Vyháněj zlý duchy kvůli potopení.“ Podíval se na ně. „Vás taky potopili?“

„Pokřtili, Diamonde,“ opravila ho Lou. „Pokřtili nás v katolickým kostele. A kněz ti jen pokropí čelo vodou.“ Otočila se k řece, z níž se právě vynořila mladá žena a prskala kolem sebe špinavou tekutinu. „Nesnaží se člověka utopit.“

„V katolickým? Vo tom sem nikdy neslyšel. To je něco novýho?“

Lou se málem rozesmála. „Ani ne. Naše maminka je katolička. Táta do kostela nikdy moc nechodil. Katolíci mají dokonce svoje vlastní školy. Jednu takovou jsme s Ozem v New Yorku navštěvovali. Nejdřív se v ní naučíš věci, jako jsou svátosti, Krédo, růženec, otčenáš. Dozvíš se, co jsou smrtelný hříchy a co lehký. Jdeš k první zpovědi a k prvnímu přijímání. A pak tě čeká biřmování.“

„Jo,“ přisvědčil Oz, „a když umíráš, dostaneš, uhm… jak se tomu říká, Lou?“

„Svátost nemocných. Poslední pomazání.“

„Takže neshniješ v pekle,“ vysvětlil Oz Diamondovi.

Diamond si pohrával s pramínkem vlasů a vypadal zmateně. „Páni. To sem netušil, že věřit v Boha dá takovou práci. Možná právě proto nejsem katolík. Je to moc náročný.“

Diamond ukázal hlavou na hlouček u řeky. „Tyhle lidi sou baptisti. Věřej v legrační věci. Jako třeba že si člověk nesmí stříhat vlasy a že se ženský nesměj malovat. A maj zvláštní názory na peklo a tak. Lidi neporušujou přikázání rádi. Má se žít a umírat podle Písma svatýho. Baptisti ho možná nedodržujou tak přísně jako vy katolíci, ale i voni se bojej, že přídou tam, kde slunce nesvítí.“ Diamond zívl a roztáhl ruce. „Tak proto nechodim do kostela. Mám ho totiž všude tam, kde právě sem. Když chci mluvit s Bohem, tak řeknu:’Brej den, Bože,‘ a chvilku si spolu poklábosíme.“

Lou na něj jen zírala a z jejího výrazu bylo jasné, že ji ten výlev duchovní moudrosti od profesora náboženství Diamonda Skinnera naprosto ohromil.

Diamond najednou vykulil oči úžasem. „Koukněte.“

Všichni pozorovali, jak Eugene došel na břeh, kde oslovil jednoho muže. Ten zavolal na pastora stojícího v řece, který právě vytahoval čerstvou oběť.

Pastor vyšel na břeh, prohodil s Eugenem pár slov, pak ho odvedl do vody a ponořil ho, takže byl celý pod hladinou, a nakonec se nad ním pomodlil. Duchovní držel Eugena pod vodou tak dlouho, že si Lou s Ozem začali dělat starosti. Ale když se černoch vynořil, usmál se, poděkoval pastorovi a vrátil se k vozu. Diamond se jako o závod rozběhl k duchovnímu, který se rozhlížel po dalších zájemcích o křest.

Když Diamond vstoupil se svátým mužem do řeky a vzápěti zmizel pod vodou, Lou s Ozem se přikradli blíž. Konečně se zase objevil, chvilku si s pastorem povídal, vsunul si něco do kapsy a promočený, s úsměvem na tváři se k nim opět připojil. Potom všichni zamířili k povozu.

„Tys nebyl pokřtěnej?“ zeptala se Lou.

„Pche,“ pronesl Diamond, zatímco si vytřásal vodu z vlasů, která jeho neposlušnou kadeř nad čelem nijak nepoznamenala, „tohle je můj devátej křest.“

„Člověk by se měl nechat pokřtít jen jednou, Diamonde!“

„Hele, nijak mě to nevobtěžuje. Mám v oumyslu se nechat pokřtít stokrát. Pak určitě přídu do nebe.“

„Takhle to nefunguje,“ namítla Lou.

„Funguje,“ odsekl. „Píše se to v bibli. Pokaždý, když se necháš pokřtít, to znamená, že ti Bůh posílá anděla, aby na tebe dohlížel. O mě se jich už stará celej regiment.“

„Tohle v bibli není,“ trvala na svém Lou.

„Třeba by sis ji měla znovu přečíst.“

„V jaký části bible to je? Řekni.“

„Vepředu.“ Diamond hvízdl na Jeba, rozběhl se k povozu a vyšplhal se nahoru.

„Hej, Eugene,“ pronesl, „až tu budou zase křtít, dám ti vědět. Zaplavem si spolu.“

„Tys ještě nebyl pokřtěnej, Eugene?“ chtěla vědět Lou, když s Ozem vylezli na povoz.

Zavrtěl hlavou. „Ale jak sem tu tak seděl, měl sem chuť to udělat. Byl nejvyšší čas, myslim.“

„Připadá mi divný, že tě Louisa nedala pokřtít.“

„Pani Louisa věří v Boha celým svým srdcem. Ale církev moc ráda nemá. Říká, že podle způsobu, jak některý duchovní slouží mše, jim Bůh k srdci moc nepřirost.“

Když se dal povoz do pohybu, Diamond vytáhl z kapsy skleněnou lahvičku s plechovým víčkem na závit. „Hele, Ozi, tohle sem dostal vod pastora. Je v tom svěcená voda.“ Podal lahvičku Ozovi, který si ji zvědavě prohlížel. „Zkus s ní tu a tam pokropit vaši mámu. Určitě jí to pomůže.“

Lou chtěla něco namítnout, když tu zažila dosud největší překvapení ve svém životě. Oz Diamondovi lahvičku vrátil.

„Ne, díky,“ pronesl tiše a sklopil zrak.

„Fakt ji nechceš?“ ujistil se Diamond. Oz opakoval, že ne, a tak Diamond odšrouboval víčko, lahvičku obrátil dnem vzhůru a požehnanou vodu vylil. Lou s Ozem na sebe pohlédli a jeho smutný výraz jí opět vyrazil dech. Lou se zadívala na oblohu, protože usoudila, že jestli se vzdal bráška naděje, blíží se konec světa. Otočila se k chlapcům zády a předstírala, že obdivuje malebné vrcholky hor.

Blížil se večer. Cotton právě přestal Amandě číst a bylo zřejmé, že se ho zmocňuje stále hlubší pocit zklamání.

Od okna ho sledovala Lou, která stála na převráceném soudku.

Cotton se na ženu podíval. „Amando, vím, že mě slyšíte. Máte dvě děti, které vás nutně potřebují. Musíte vstát z té postele. Kvůli nim, když už ne z jiného důvodu.“ Odmlčel se, jako by pečlivě volil další slova. „Prosím, Amando. Dal bych všechno, co kdy budu mít, jestli teď vstanete.“ Uplynulo několik napjatých vteřin a Lou zatajila dech, nicméně žena se nepohnula. Cotton nakonec v zoufalství sklonil hlavu.

Když o něco později vyšel z domu a nastoupil do svého starého oldsmobilu, Lou za ním vyběhla s košíkem jídla.

„Po tom čtení vám určitě vyhládlo.“

„Děkuju, Lou.“

Postavil košík s jídlem na sedadlo vedle sebe. „Louisa mi prozradila, že jsi spisovatelka. O čem chceš psát?“

Lou stála na stupačce automobilu. „Táta psal tady o tom místě, ale mě nic nenapadá.“

Cotton se zadíval na okolní hory. „Tvůj tatínek byl jedním z důvodů, proč jsem se sem přestěhoval. Když jsem studoval práva na Virginské univerzitě, přečetl jsem si jeho první román a hluboce mě zasáhla jeho síla a krása. A pak jsemoněm uviděl článek v novinách. Líčil v něm, jak silně ho hory inspirovaly. Myslel jsem si, že když se sem odstěhuju, zapůsobí na mě stejně jako na něj. Chodil jsem po nich s blokem a tužkou a čekal, až mi v hlavě zaznějí nádherné věty, které bych mohl zapsat na papír.“ Nostalgicky se usmál. „Nefungovalo to.“

Lou tiše pronesla: „Na mě hory asi taky nepůsobí.“

„Lidé celý život o něco usilují. Možná právě to činí člověka člověkem.“ Cotton ukázal dolů po cestě. „Vidíš tamhletu starou kůlnu?“ Lou spatřila polorozpadlou dřevěnou boudu se spárami ucpanými blátem, kterou už dávno nikdo nepoužíval. „Louisa mi vyprávěla příběh, který tvůj tatínek v dětství napsal. Byl o rodině, která přežila jednu zimu na horách v tom domku. Bez dřeva a bez jídla.“

„Jak to dokázali?“

„Věřili.“

„V co? Třeba ve studny přání?“ zeptala se jízlivě.

„Ne, věřili v sebe navzájem. A stvořili něco jako zázrak. Říká se, že skutečnost bývá zvláštnější než fikce. Podle mě to znamená, že všechno, co si člověk představí, skutečně někde existuje. Není to nádherná možnost?“

„Nevím, jestli mám tak dobrou představivost, Cottone. Vlastně ani nevím, jestli jsem doopravdy spisovatelka. To, co napíšu, mi připadá jako bez života.“

„Vydrž, možná překvapíš samu sebe. A ujišťuju tě, Lou, že zázraky opravdu existují. To, že jste sem s Ozem přijeli a poznali Louisu, je jedním z nich.“

Později ten veCer seděla Lou na posteli a prohlížela si matčiny dopisy. Když vešel do pokoje Oz, Lou je rychle nacpala pod polštář.

„Můžu spát s tebou?“ zeptal se Oz. „Trochu se u sebe v pokoji bojím. Určitě jsem zahlídl v rohu šotka.“

Lou pronesla: „Vylez si sem.“ Oz se vyšplhal vedle ní.

Klouček se náhle zasmušil. „Až se vdáš, s kým budu spát, když se budu bát, Lou?“

„Jednou budeš mnohem větší než já a pak budu utíkat k tobě, když se budu bát.“

„Jak to víš?“

„Protože tak to Bůh mezi staršími sestrami a mladšími bratry zařídil.“

„Já že budu větší než ty? Fakt?“

„Jen se podívej na ty svoje bagančata. Až do nich dorosteš, budeš větší než Eugene.“

Oz se spokojeně zavrtal pod pokrývku. Vtom si všiml dopisů pod polštářem.

„Co to je?“

„Jen nějaký starý dopisy od mámy,“ pronesla chvatně Lou. „O čem v nich píše?“

„Nevím, ještě jsem je nečetla.“

„Přečteš mi je?“

„Ozi, je pozdě a jsem unavená.“

„Prosím, Lou. Prosím.“

Vypadal tak politováníhodně, že Lou vzala jeden dopis a povytáhla knot petrolejové lampy, která stála na stolku vedle postele.

„Tak dobře, ale jen jeden.“

Když se Oz pohodlně uvelebil, Lou začala číst.

„Drahá Louiso, doufám, že se ti daří dobře. Nám všem ano. Oz je po záškrtu a spí celou noc.“

Oz vyskočil. „To je o mně! Máma psala o mně!“ Ztichl a zmateně se na Lou podíval. „Co je záškrt?“

„To ani nechtěj vědět. Tak chceš, abych četla dál, nebo ne?“ Oz si opět lehl a Lou pokračovala v četbě.

„Lou vyhrála na 1. máje první místo v pravopisné soutěži a v běhu na 50 yardů. Toho závodu se účastnili i chlapci! Je opravdu moc šikovná, Louiso. Jack mi ukázal Tvoji fotku a jste si skutečně nesmírně podobné. Obě děti strašně rychle rostou. Tak rychle, až mě to děsí. Lou už je stejně vysoká jako její otec. A je tak bystrá, až se bojím, že se se mnou trochu nudí. Často o tom v noci přemýšlím. Tolik ji miluju. Snažím se jí co nejvíc věnovat. A přesto, vždyť víš, jak to chodí mezi otcem a dcerou… Víc příště. A pošlu fotky. Mám Tě moc ráda.

Amanda. P. S. Sním o tom, že přijedu s dětmi do hor, abychom Tě konečně poznali. Doufám, že se mi ten sen jednou splní.“

Oz pronesl: „To byl moc hezkej dopis. Dobrou, Lou.“ Když Oz usnul, Lou pomalu vytáhla další psaní.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024