2
Amanda se podívala z okna. Její modlitby byly vyslyšeny; bouřka se vyčerpala několika kapkami deště a poryvem větru, při kterém se větve stromů v parku sotva pohnuly. Potom, co pobíhali po dlouhých, točitých cestičkách v trávě z jednoho konce parku na druhý, namáhavě oddychovali. A Jackovi se muselo přiznat, že si hrál se stejným nasazením jako všichni ostatní. Jako dítě uháněl po dlážděných pěšinách s Lou nebo Ozem na zádech, kteří se řehtali na celé kolo. Jednou dokonce ztratil mokasíny, pak se nechal dětmi chytit a po vášnivém souboji si je zpátky obout. Později se, k radosti všech zúčastněných, pověsil na houpačce hlavou dolů. Přesně tohle rodina Cardinalových potřebovala.
Vpodvečer se děti zhroutily na rodiče a všichni si přímo na místě zdřímli, velká hromada divoce propletených končetin, hlubokého oddychování a spokojeného odfukování unavených, šťastných lidí při zaslouženém odpočinku. Část Amandy by tam dokázala ležet celý zbytek života a mít pocit, že dosáhla všeho, co po ní svět mohl požadovat.
Když se teď vraceli zpátky do města, do jejich maličkého, ale útulného domova, se kterým se zanedlouho rozloučí, Amanda cítila, že v ní roste stísněnost. Neměla hádky ráda, ale současně věděla, že jsou někdy nezbytné. Zkontrolovala zadní sedadlo. Oz spal. Lou měla tvář obrácenou k oknu; zdálo se, že také klimbá. Amanda měla manžela jen málokdy zcela pro sebe, a tak usoudila, že přišel její čas.
Tiše Jackovi řekla: „Musíme si promluvit o té Kalifornii.“
Jack přimhouřil oči, i když po slunci nebylo ani památky; ve skutečnosti kolem nich byla už téměř naprostá tma. „Filmové studio už získalo vlastnická práva.“
Všimla si, že to pronesl beze stopy nadšení. To Amandě dodalo odvahy a naléhala dál. „Jsi známý spisovatel. O tvých románech se už učí ve školách. Mluví se o tobě jako o nejtalentovanějším autorovi tvé generace.“
Když slyšel tolik chvály, zpozorněl. „Takže?“
„Tak proč bys jezdil do Kalifornie a nechal si od nich diktovat, co psát?“
Světlo v jeho očích pohaslo. „Nemám na vybranou.“
Amanda mu pevně sevřela rameno. „Jacku, ty máš na vybranou. A určitě si nemyslíš, že psát filmové scénáře všechno napraví, protože to není pravda!“
Když Lou uslyšela matčin zvýšený hlas, pomalu se otočila a zadívala se na rodiče.
„Dík za projevenou důvěru,“ odsekl Jack. „Nesmírně si toho vážím, Amando. Zvlášť teď. Víš, že to pro mě není snadné.“
„Takhle jsem to nemyslela. Jen bych chtěla, aby sis uvědomil…“
Lou se náhle naklonila dopředu a jednou rukou se dotkla otcova ramene právě v okamžiku, kdy se matka odtáhla. Měla na tváři široký úsměv, i když bylo vidět, že ho jen předstírá. „Myslím, že Kalifornie bude skvělá, tati.“
Jack se usmál a popleskal Lou po ruce. Amanda tušila, že Lou při té drobné pochvale zaplesalo srdíčko radostí. Věděla, že si Jack neuvědomuje, jaký vliv na to děvčátko má; že Lou při každé své činnosti zvažuje, zda ho tím dost potěší. A to Amandu děsilo.
„Jacku, Kalifornie není řešení, ne teď. Musíš to pochopit,“ pokračovala Amanda. „Nebudeš tam šťastný.“
Vyhlížel zklamaně. „Unavují mě úžasné recenze a ceny na polici, když nedokážu vydělat dost peněz, abych uživil rodinu. Celou svou rodinu.“ Podíval se na Lou a pak se mu na tváři objevil výraz, který si Amanda vyložila jako stud. Chtěla se k němu naklonit a obejmout ho, říct mu, že je tím nejbáječnějším mužem, jakého kdy poznala. Ale to mu řekla už několikrát a stejně se chystali na odjezd do Kalifornie.
„Můžu zase učit. Pak bys měl čas na psaní. Ještě dávno potom, co všichni umřeme, si lidi budou číst knížky Jacka Cardinala.“
„Rád bych někde dosáhl uznání, dokud jsem naživu.“
„Ale vždyť jsi uznávaný. Nebo nás nepočítáš?“
Jack vypadal překvapeně, spisovatel, kterého zradila vlastní slova. „Amando, takhle jsem to nemyslel. Promiň.“
Lou sáhla po svém zápisníku. „Tati, dopsala jsem povídku, o který jsem ti vyprávěla.“
Jack nespouštěl oči z Amandy. „Lou, právě si povídáme s maminkou.“
Amanda o tom přemýšlela dlouhé týdny, od té doby, co jí řekl o svých plánech do budoucnosti, že hodlá za velké peníze psát pod palmami ve slunné Kalifornii filmové scénáře. Měla pocit, že promarní svůj talent, když bude sepisovat představy jiných lidí, nahrazovat vlastní příběhy těmi, které vydělají spoustu dolarů.
„Co kdybychom se přestěhovali do Virginie?“ navrhla Amanda a zatajila dech.
Jack sevřel prsty na volantu. Na silnici nebyla žádná jiná auta, žádná jiná světla než ta, která patřila zephyru. Obloha vyhlížela jako neproniknutelná stěna zrádné mlhy, bez jediné hvězdy, která by udávala směr. Bylo to naprosto stejné, jako by se plavili nahoru a dolů nekonečným modrým oceánem.
„Co je ve Virginii?“ zeptal se ostražitým tónem.
Amanda mu s pocitem stále hlubšího zoufalství sevřela paži. „Tvoje babička! Farma v horách. Prostředí pro všechny ty nádherné romány. Celý život jsi o tom psal, ale nevrátil ses tam. Děti ještě nikdy neviděly Louisu. Panebože, ani já ji nikdy neviděla. Nemyslíš, že je to poslední šance?“
Matčin zvýšený hlas Oze probudil. Lou k němu natáhla ruku a položila mu ji na útlé zápěstí, aby ho uklidnila. Lou tak zareagovala automaticky; Amanda nebyla jediným ochráncem, kterého Oz měl.
Jack zíral dopředu. Ten rozhovor ho očividně rozladil. „Jestli všechno půjde podle plánu, Louisa se přestěhuje k nám. Postaráme se o ni. Tam nahoře už ve svém věku zůstat nemůže.“ Zachmuřeně dodal: „Život je tam moc tvrdý.“
Amanda potřásla hlavou. „Louisa ten kopec nikdy neopustí. Znám ji jen z dopisů a z toho, cos mi o ní povídal, ale tohle vím jistě.“
„Nemůžeš žít pořád minulostí. Stehujeme se do Kalifornie. Budeme tam šťastní.“
„Jacku, snad tomu doopravdy nevěříš? To ne!“
Lou se opět naklonila dopředu. Byla samá ruka, samá noha – jako by její štíhlé končetiny rostly rodičům před očima.
„Tatí, nechceš si poslechnout tu povídku?“
Amanda položila Lou ruku na paži, ale v tu chvíli si všimla vyděšeného Oze a pokusila se o uklidňující úsměv, přestože klid bylo to poslední, co cítila. Evidentně si k rozhovoru nevybrali vhodný čas. „Lou, počkej chvilku, zlato. Jacku, promluvíme si později. Až u toho nebudou děti.“ Najednou dostala příšerný strach, jak by ta debata mohla dopadnout.
„Co myslíš tím, že tomu snad doopravdy nevěřím?“ zeptal se Jack.
„Jacku, teď ne.“
„Tys ten rozhovor začala, tak se teď nediv, že ho chci dokončit.“
„Jacku, prosím…“
„Teď, Amando!“
Ještě nikdy od něho takový tón neslyšela, ale místo aby ji ještě víc vystrašil, dostala vztek. „Skoro vůbec nemáš čas na děti. Pořád cestuješ, přednášíš, zúčastňuješ se nejrůznějších akcí. Už teď chce každý mít kousek z Jacka Cardinala, i když ti za tu výsadu nezaplatí. Opravdu si myslíš, že to bude v Kalifornii lepší? Tam tě Lou s Ozem neuvidí vůbec.“
Jackovy oči, lícní kosti a rty se proměnily v neproniknutelnou masku vzdoru. Když promluvil, měl v hlase trpkost, kterou se snažil vyvolat i v Amandě. „Chceš mi tím naznačit, že svoje děti ignoruju?“
Amanda jeho taktiku pochopila, ale přestojí podlehla. Tiše odpověděla: „Možná ne úmyslně, ale jsi tak pohlcený svou prací –“
Lou málem přepadla přes opěradlo. „Neignoruje nás. Nevíš, co mluvíš. Nemáš pravdu! Nemáš pravdu!“
Amanda se na Lou krátce podívala, ale právě když se snažila vymyslet nějakou smířlivou odpověď, dcera ji předběhla.
„Tati, je to fakt nejlepší povídka, jakou jsem kdy napsala. Přísahám. Dovol, abych ti přečetla začátek.“
Avšak Jacka Cardinala, pravděpodobně poprvé v životě, žádná povídka nezajímala. Otočil se a zadíval se přímo na dceru. Pod jeho zpražujícím pohledem se výraz naděje na její tváři změnil v zoufalé zklamání rychleji, než se Amanda stačila nadechnout.
„Lou, řekl jsem ti, že teď ne!“
Pomalu se otočil zpátky. Současně s Amandou zahlédli stejný obrázek a v tu chvíli by se v nich krve nedořezal. Nad kufrem stojícího auta se skláněl muž. Byli u něho tak blízko, že Amanda ve světlech reflektorů rozeznala v zadní kapse jeho kalhot čtvercový obrys peněženky. Ani se nestihl otočit, aby spatřil, jak se k němu rychlostí padesát mil za hodinu blíží jeho smrt.
„Panebože!“ vykřikl Jack a prudce strhl volant doleva. Zephyr zareagoval s nečekanou pružností, těsně minul odstavený vůz a nechal neopatrného muže naživu. Ale to už auto vyjelo ze silnice na sráz plný vysokých stromů. Jack otočil volantem doprava.
Amanda vyjekla, a když se vůz nekontrolovatelně zhoupl ze strany na stranu, natáhla se dozadu k dětem. Cítila, že ani zephyr s těžkým spodkem neudrží rovnováhu.
Jack s vytřeštěným výrazem v očích zadržel dech. Když vůz přeletěl kluzkou silnici a přistál na protější krajnici, Amanda se vymrštila ze sedadla. Objala děti, přitiskla je k sobě a vlastním tělem se je snažila chránit před vším, co by jim mohlo v autě ublížit. Jack strhl volant zpátky, dupl na brzdu, ale už bylo pozdě. Auto sice minulo místo s hrozivými stromy, ale pak udělalo to, čeho se Amanda obávala. Převrátilo se.
Když vůz dopadl na střechu, dveře na straně řidiče se otevřely a z nich jako plavec stržený náhlým vírem vyletěl Jack Cardinal. Zephyr se znovu otočil a přerazil strom, který zbrzdil jeho pohyb. Kolem Amandy a dětí se rozlétlo roztříštěné sklo. Ozval se děsivý zvuk trhajícího se plechu smíšený s jejich výkřiky; všude byl cítit zápach unikajícího benzinu a štiplavý kouř. A Amanda při každém dalším otočení, nárazu a zhoupnutí tiskla Lou s Ozem k sedadlu silou, kterou by u ní člověk nečekal. Absorbovala každou ránu, jen aby je uchránila.
Plech zephyru sváděl zoufalou bitvu s tvrdě udusanou hlínou, ale země nakonec zvítězila a střecha a pravá strana auta se zdeformovaly. Jedna ostrá hrana zasáhla Amandu do týla; okamžitě začala krvácet. Když Amanda uvolnila svůj stisk, vůz se naposledy otočil a zůstal ležet na střeše obrácený směrem, ze kterého přijeli.
Oz natáhl ruku k matce a před zřejmě nevyhnutelnou panikou ho zachránilo jedině to, že naprosto nechápal, co se děje.
Lou se píďalkovitým pohybem vysoukala ze zničených útrob automobilu. Reflektory kupodivu stále svítily a dívka očima horečně pátrala po otci. Když uslyšela blížící se kroky, začala se vděčně modlit, že otec nehodu přežil. Pak se její rty přestaly pohybovat. V kuželech světel spatřila ležící tělo s krkem zkrouceným v nepřirozeném úhlu. Někdo zabušil rukou na auto a člověk, kterého málem srazili, něco povídal. Lou se rozhodla muže, jehož neopatrné chování právě zničilo její rodinu, neposlouchat. Otočila se a pohlédla na matku.
Také Amanda Cardinalová zahlédla v nemilosrdném světle ležícího manžela. Matka s dcerou se nekonečně dlouhou chvíli dívaly jedna druhé do očí. Zradu, hněv, nenávist – všechny tyhle strašlivé věci četla Amanda v obličeji své dcery. Zasáhlo ji to více než všechny noční můry, které ji kdy pronásledovaly. Potom od ní Lou odvrátila pohled a nechala stát zničenou matku u mrtvého. Když Amanda zavřela oči, slyšela, jak Lou volá otce, aby se k ní vrátil. Jak pláče, aby ji neopouštěl. A pak už Amanda Cardinalová neslyšela nic.
