Kacíři Duny

Naši otcové jedli manu v poušti,
v palčivém žáru plném vzdušných vírů.
Pane, ušetři nás té strašlivé země!
Ušetři, a-a-a-ach ušetři nás
té suché a žíznivé země.

PÍSNĚ GURNEYE HALLECKA, MUZEUM V DÁR-ES-BALÁTU

Teg a Duncan, oba dobře ozbrojeni, se spolu s Lucillovou vynořili z neprostoru v nejchladnější době noci. Hvězdy nad hlavou byly jako špendlíkové hlavičky, vzduch byl úplně nehybný, dokud ho nerozčeřili sami.

Teg cítil především štiplavou zatuchlost sněhu. Ten pach zamořil každý jejich vdech, a když vydechli, tvořily se jim kolem tváří husté obláčky páry.

Duncanovi vstoupily do očí slzy z mrazu. Když se připravovali na odchod z neprostoru, hodně přemýšlel o starém Gurneym, o Gurneym s tváří zjizvenou harkonnenským signutovým bičem. Společníků, kterým se dá věřit, teď bude zapotřebí, myslel si Duncan. Lucillové příliš nedůvěřoval a Teg byl starý, starý. Duncan viděl, jak se Tegovi ve světle hvězd lesknou oči.

Duncan si přes levé rameno přehodil těžký starý laserpal a vrazil ruce hluboko do kapes, aby se zahřál. Už zapomněl, jak studená umí tahle planeta být. Lucillová jako by to nevnímala, zřejmě čerpala teplo z některého z těch svých benegesseritských triků.

Když se na ni Duncan díval, uvědomil si, že těm čarodějnicím nikdy moc nevěřil, dokonce ani paní Jessice. Bylo snadné myslet na ně jako na zrádkyně, které nejsou věrné ničemu a nikomu kromě svého Sesterstva. Znaly tolik tajných triků! Lucillová ho ale teď přestala svádět. Věděla, že to, co řekl, myslí vážně. Cítil, jak přímo bublá vzteky. Jen ať bublá!

Teg stál úplně bez hnutí, soustředěn na okolí, a poslouchal. Bylo správné, že se spolehl na jediný plán, který s Burzmalim vypracovali? Neměli žádnou zálohu. Opravdu se na tom domluvili teprve před osmi dny? I přes ty horečné přípravy mu to připadalo déle. Pohlédl na Duncana a Lucillovou. Duncan nesl těžký harkonnenský laserpal, ten dlouhý polní model. Dokonce i náhradní zásobníky byly těžké. Lucillová odmítla vzít si víc než malý laserpal za živůtkem. Byla v něm jen jediná neprůrazná rána. Hračka pro assassina.

"My ze Sesterstva jsme známé tím, že chodíme do bitvy ozbrojené jen svými schopnostmi," řekla. "Je pro nás ponižující jednat jinak."

V pochvách na stehnech měla ale nože. Teg je viděl. Nejspíš na nich byl i jed.

Teg si nadhodil těžkou zbraň, kterou měl sám: moderní polní laserpal, který si přinesl z Pevnosti. Přes rameno mu na řemenu viselo dvojče Duncanovy zbraně.

Musím se spoléhat na Burzmaliho, říkal si Teg. Vycvičil jsem ho, znám jeho schopnosti. Když on řekne, že máme těm novým spojencům věřit, tak jim budeme věřit.

Burzmali byl zjevně bez sebe radostí, že jeho starý velitel je živý a zdravý.

Ale od jejich posledního setkání sněžilo a sníh ležel všude kolem, čistá tabule, na které bude znát každá stopa. Se sněhem nepočítali. Jsou snad v Řízení počasí zrádci?

Teg se zachvěl. Vzduch byl studený. Byl jako mrazivý dech otevřeného vesmíru, prázdný tak, že světlo hvězd mohlo volně pronikat na jejich lesní paseku. Slabé světlo se jasně odráželo od země pokryté sněhem a od bílého poprašku na skalách. Z tmavých siluet jehličnanů a bezlistých větví opadavých stromů byly vidět jen bíle rozmazané okraje. Všechno ostatní byly jen hluboké stíny.

Lucillová si dýchla na prsty, naklonila se k Tegovi a zašeptala: "Neměl by tady už být?"

Věděl, že na to se ho vlastně neptá. Její skutečná otázka zněla: "Dá se věřit Burzmalimu?" To chtěla vědět. Ptala se na to nejrůznějšími způsoby od chvíle, kdy jí před osmi dny Teg vysvětlil celý plán.

Všechno, co mohl odpovědět, bylo: "Vsadil jsem na to svůj život."

"A naše životy taky!"

Tegovi se ty nahromaděné nejistoty nelíbily, ale všechny plány jsou závislé výhradně na schopnostech těch, kdo je provádějí.

"To ty jsi trvala na tom, že se musíme dostat odtud pryč a letět na Rakis," připomněl jí. Doufal, že si všimla jeho úsměvu, který měl ztupit ostří jeho slov.

Lucillovou to ale neuklidnilo. Teg nikdy neviděl Ctihodnou matku tak zjevně nervózní. A ještě nervóznější by byla, kdyby věděla o jejich nových spojencích! Samozřejmě, byl tu ještě fakt, že nedokázala docela splnit úkol, který dostala od Tarazové. Jak kvůli tomu musí zuřit!

"Přísahali jsme, že budeme chránit gholu," připomněla mu.

"Burzmali přísahal totéž."

Teg pohlédl na Duncana, který stál mlčky mezi nimi. Duncan nedal nijak najevo, že slyšel jejich spor nebo že sdílí jejich nervozitu. Dávné sebeovládání udržovalo jeho tvář bez výrazu. Teg si uvědomil, že Duncan naslouchá noci, což byla věc, kterou by byli právě teď měli dělat všichni tři. V jeho mladých rysech byl zvláštní výraz bezvěké dospělosti.

Jestli jsem někdy potřeboval důvěryhodné společníky, je to teď! pomyslel si Duncan. Jeho mysl pátrala v minulosti, v časech Giedi Primy, kde měl své předgholovské kořeny. Takovéhle noci říkali "harkonnenská". Harkonnenové, skrytí v teple své suspenzory nadnášené zbroje, v takových nocích rádi lovili svou kořist. Zraněný uprchlík mohl zemřít chladem. Harkonnenové to věděli! Ať jsou proklety všechny jejich duše!

Lucillová samozřejmě zachytila Duncanův pohled s výrazem, který říkal: "Máme spolu ještě nevyřízenou záležitost, ty a já."

Duncan vzhlédl k hvězdnaté obloze, aby Lucillová určitě viděla jeho úsměv, urážlivý a vědoucí pohled, při němž se musela vnitřně naježit. Shodil těžký laserpal z ramene a zkontroloval ho. Všimla si složitých rytin na pažbě a hlavni. Byla to starožitnost, ale i tak pořád vypadal nebezpečně funkčně. Duncan si ho opřel o levou paži, pravou dlaň na pažbě, prst na spoušti, přesně jako Teg držel svou moderní zbraň.

Lucillová se ke svým společníkům obrátila zády a všemi smysly zkoumala svah nad a pod nimi. Už ve chvíli, kdy se pohnula, prolomil okolní ticho doslova výbuch zvuků. Zvuky se ozývaly v záchvěvech - mohutné zadunění napravo, pak ticho. Další zadunění zdola. Ticho. Shora! Na všech stranách!

Hned při prvním zvuku se všichni tři přikrčili v skalním úkrytu před vchodem do jeskynního vchodu neprostoru.

Teg ty zvuky znal. Tam ve…