Absolutní moc (David Baldacci)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

27

KATE LEŽÍ V POSTELI, ALE SPÁNEK SE JÍ VYHÝBÁ, NE A NE usnout. Strop její ložnice ustoupil sledu obrazových sekvencí, každá další je děsivější než předchozí. Podívala se na budík na nočním stolku. Tři hodiny v noci. Neúplně zataženými žaluziemi je vidět za oknem jen černočernou tmu. Slyší, jak kapky deště bubnují na okenní tabulky.

Normálně uklidňující zvuk tentokrát podporuje bodavou bolest hlavy.

Když zazvonil telefon, nejdřív se ani nepohnula. Ruce a nohy jí připadaly těžké jako z olova, nevěřila, že se dokáže pohnout. Na okamžik ji vyděsilo pomyšlení, že utrpěla záchvat mrtvice. Nakonec, na páté zazvonění, zvedla sluchátko.

„Prosím?“ Hlas se jí zachvěl, napjaté nervy jí málem vypověděly službu.

„Kate. Potřebuju, abys mi pomohla.“

 

Za čtyři hodiny seděli v malé restauraci u Founder’s Parku, kam ji před časem po tolika letech odloučení Jack pozval na oběd. Počasí se zhoršilo, vydatně, hustě chumelí, což prakticky znemožňuje jízdu automobilem a jen nezřízeně odvážní se vydali ven pěšky.

Jack zahlédl Kate, jakmile vstoupila. I když sundal kapuci, lyžařská čepice, několikadenní vousy a brýle se silnými skly pozměnily jeho podobu natolik, že se Kate musela podívat dvakrát, než ho konečně poznala.

„Víš určitě, že tě nikdo nesledoval?“ Starostlivě na ni pohlédl. Kate míchala horkou kávu a všimla si napjatého výrazu v jeho obličeji. Vypadá na zhroucení.

„Udělala jsem to, co jsi mi řekl. Jela jsem podzemkou, pak dvěma taxíky, nakonec autobusem. V tomhle počasí by mě lidská bytost nedokázala sledovat.“

Jack odložil šálek s kávou. „Podle toho, co jsem viděl, kolem mě nekrouží lidské bytosti.“

Místo setkání do telefonu přesně neuvedl. Předpokládá, že teď odposlouchávají skoro každého, s kým měl kdy něco společného. Řekl jen, že se sejdou na „obvyklém“ místě a doufal, že Kate pochopí, což se stalo. Vyhlédl oknem. Každý kolemjdoucí představuje nebezpečí. Přisunul k ní výtisk Postu. Dostal se na titulní stránku. Jack se třásl hněvem, když zprávu četl poprvé.

Seth Frank leží po otřesu mozku ve stabilizovaném stavu na klinice při Univerzitě George Washingtona. Dosud neidentifikovaný bezdomovec neměl tolik štěstí. Hlavním tématem článku byl Jack Graham, označený za pravděpodobného pachatele série zločinů. Když Kate dočetla, vzhlédla k Jackovi.

„Musíme se hnout.“ Pobídl ji pohledem, dopil kávu a vstal.

Taxík je vyložil u motelu na okraji Alexandrie, kde Jack našel přechodné přístřeší. Zatímco se rozhlížel vlevo, vpravo i dozadu, došli k jeho pokoji. Když za nimi zamkl a zajistil dveře, sundal lyžařskou čepici a brýle.

„Panebože, Jacku, mrzí mě, že ses do toho tolik zapletl.“ Roztřásla se, viděl to i přes celý pokoj. V mžiku byl u ní, objal ji a čekal, až se uklidní a přestane se chvět. Podíval se na ni.

„Zapletl jsem se z vlastní vůle. Teď bych se z toho potřeboval vymotat.“ Pokusil se usmát, ale to nerozptýlilo její strach, hrůznou obavu, aby ho brzy nepotkal stejný osud jako jejího otce.

„Nechala jsem ti na záznamníku spoustu vzkazů.“

„Nekontroloval jsem záznamník, Kate.“ V následující půlhodině jí pověděl, co se přihodilo v posledních dnech. S každou novou informací se jí oči rozšiřovaly děsem.

„Panebože!“

Na chvíli se odmlčeli.

„Netušíš, kdo za tím stojí, Jacku?“

Jack zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Mám v hlavě zmatek, zatím se neprojevilo, kam až ty nitky vedou. Doufám, že se to změní. Brzy.“

Odevzdanost, s jakou řekl poslední slova, na ni zapůsobila jako políček. Ostatní vyčetla z jeho očí. Naprosto zřetelně. Navzdory převlekům, rafinovanému setřásání pronásledovatelů, navzdory veškeré vynalézavosti a houževnatosti ho dostanou. Buď policie nebo ti, kdo ho chtějí zlikvidovat. Je to jen otázka času.

„Ale dostali přece, co chtěli, ne?“ Hlas se jí zlomil. Dívala se na něho skoro prosebně.

Lehl si na postel, natáhl vyčerpané údy, které jako by mu ani nepatřily.

„Tohle není něco, co můžu prostě hodit za hlavu, Kate.“ Posadil se a podíval se na protější stěnu. Visí na ní laciný obrázek Ježíše Krista. Zrovna teď by potřeboval božské vnuknutí. Nebo malý zázrak.

„Vždyť jsi nikoho nezabil, Jacku. Řekl jsi, že Frank to pochopil. Metropolitní policie to potvrdí.“

„Myslíš? Frank mě zná, Kate. Zná mě, a přesto v jeho hlase slyším především pochybnost. Přišel na tu sklenici, ale dokáže, že s ní někdo manipuloval a přenesl otisky na pistoli? Na druhé straně právě toho lze zneužít jako rozhodujícího důkazu, že jsem zabil dva lidi. Vlastně tři, když uvážíš dnešní noc. Můj obhájce mi doporučí, abych přiznal vinu a doufal, že dostanu dvacet let nebo doživotí s nadějí, že mě předčasně propustí za dobré chování. Ostatně si to doporučím sám. Jinak v soudním procesu nemám nejmenší šanci.

S trochou snahy lze taky vykonstruovat spiknutí Luthera, Waltra Sullivana a nás všech a udělat z toho fantaskní monstrproces. Pak se mi soudce rovnou vysměje. Porota ani nedosedne na židle. Nebude o čem rokovat.“

Vstal, opřel se o stěnu, ruce v kapsách. Nedíval se na ni. Jak krátkodobé, tak dlouhodobé vyhlídky byly katastrofální.

„Zemřu ve vězení jako stařec, Kate. Tedy, jestli se dožiju vysokého věku, což je velká otázka.“

Sedla si na postel, ruce složené v klíně. Zasténání jí uvízlo v krku, dolehla na ni čirá beznaděj, jako když hodí kámen do hluboké, temné vody.

 

Seth Frank otevřel oči. Zpočátku nedokázal zaostřit. Mozek registroval obrovské malířské plátno, na něž kdosi nanáší stovky litrů černé, bílé a šedé barvy a vytváří lepkavou, deprimující kašovitou hmotu. Po chvíli úzkosti dokázal rozlišit obrysy nemocničního pokoje s dominující přísnou bělobou, chromém a pravými úhly. Když se pokusil posadit, spočinula mu pevně na rameni čísi ruka.

„Jen klid, poručíku. Ne tak zhurta.“

Frank hleděl do tváře Laury Simonové. Úsměv neskryl starostlivé vrásky kolem očí. Jasně slyšel, jak vydechla úlevou.

„Tvoje paní zrovna odjela zkontrolovat děti. Probděla tu celou noc. Řekla jsem jí, že jen odjede, určitě se probereš.“

„Kde jsem?“

„V nemocnici George Washingtona. Ještě že sis na to, aby tě praštili do hlavy, vybral místo blízko nemocnice.“ Simonová se naklonila nad postel natolik, že Frank nemusel pohnout hlavou. Civěl jí do obličeje.

„Pamatuješ si, co se stalo, Sethe?“

Frank vzpomínal na to, co se dělo v noci na dnešek. Bylo to vůbec v noci na dnešek? „Co je dneska za den?“

„Čtvrtek.“

„Takže se to stalo v noci?“

„Kolem jedenácté. Aspoň v tu dobu tě našli. I toho druhého.“

„Koho druhého?“ Frank trhnutím otočil hlavu. Bolest mu vystřelila do krku.

„Klid, Sethe.“ Laura podložila lépe Frankovi hlavu polštářem. „Byl tam další chlapík. Bezdomovec. Dosud ho neidentifikovali.

Někdo ho praštil zezadu do hlavy jako tebe. Pravděpodobně okamžitě zemřel. Měl jsi štěstí.“

Frank se opatrně dotkl bušících spánků. Necítí se zrovna šťastně.

„Ještě někdo?“

„Cože?“

„Našli ještě někoho?“

„Eh, ne. Ale jednomu nebudeš věřit. Pamatuješ na toho advokáta, co s námi koukal na to amatérské video?“

Frank zpozorněl. „Ano, to byl Jack Graham.“

„Správně. Ten chlap zabil dva lidi v jejich právnické firmě a pak ho viděli, jak utíká ze stanice metra zrovna v době, kdy jsi dostal po hlavě ty a ten bezdomovec. Ten člověk je přízrak z masa a kostí. Přitom vypadá tak uhlazeně.“

„Ještě ho nenašli? Myslím Jacka? Opravdu před nimi utíká?“

Laura se na něho udiveně podívala. „Ze stanice metra unikl. Ale to je otázka času.“ Vyhlédla z okna a sáhla po kabelce. „Metropolitní detektiv s tebou chce mluvit, jen co toho budeš schopen.“

„Nevím, jestli jim nějak pomůžu. Skoro na nic si nevzpomínám, Lauro.“

„To je dočasná amnézie. Paměť se ti brzy vrátí.“

Oblékla si kabát. „Poběžím. Musím se starat o bezpečnost bohatých a slavných v middletonském okrese, když ty si tu počítáš ovečky.“ Usmála se. „Ne aby se ti tu zalíbilo, Sethe. Dělali jsme si starosti, že budeme muset hledat nového detektiva.“

„Kde byste našli takovýho sympaťáka?“

Laura se rozesmála. „Tvoje žena se za pár hodin vrátí. Potřebuješ si odpočinout.“ Otočila se, zamířila ke dveřím, ale zarazila se.

„Mimochodem, Sethe, co jsi dělal v noci na stanici metra Farragut West?“

Frank hned neodpověděl. Netrpí amnézií. Na noční události si vzpomíná jasně. „Sethe?“

„Nevím, Lauro.“ Zavřel oči, po chvíli je zase otevřel. „Nevzpomínám si.“

„Neboj se, to se spraví. Zatím chytí Grahama. Tím se pravděpodobně všechno vysvětlí.“

Když Laura odešla, Frank neodpočíval. Jacka ještě nenašli. Nejdřív si asi myslel, že ho detektiv shodil, ale pokud četl noviny, dozvěděl se, že Frank padl do léčky, kterou nastražili na něho.

Zmocnili se ovšem nože na otevírání dopisů. Byl v té krabičce. Nepochybně. Je vůbec bez toho nějaká naděje, že vypátrá pachatele?

Frank se znovu pokusil posadit. V paži má kapačku. Podivný tlak na mozku ho přiměl, aby si ihned lehl. Musí se odtud dostat. A navázat spojení s Jackem. Momentálně ovšem netuší, jak to zařídit.

 

„Řekl jsi, že potřebuješ, abych ti pomohla. Co pro tebe můžu udělat?“ Kate se dívala Jackovi do očí. Veškeré výhrady ustoupily.

Jack si sedl vedle ní na postel. Vypadal ustaraně. „Víš, čím víc o tom přemýšlím, tím míň se mi, chce tě do toho zaplétat. To, že jsem ti zavolal, nebyl nejlepší nápad.“

„Pohybuju se čtyři roky mezi násilníky, lupiči a vrahy, Jacku.“

„Já vím. Jenže ti nejsou anonymní. Kdežto teď nevíme, o koho jde. Tohle zabíjení je všudypřítomné, Kate. Situace je vážnější, než se zdá.“

„Neodejdu, dokud mi neřekneš, jak ti mám pomoct.“

Jack zaváhal, uhnul očima.

„Jestli pomoc odmítneš, nezbude mi, než tě vydat policii. O jiné šanci už nevím.“

Jack si ji změřil. „To bys vážně udělala?“

„To si piš. Tím, že jsem tady s tebou, porušuju veškerá pravidla. Jestli přijmeš moji pomoc, tak na to zapomenu. Jestli ne…“

V jejích očích spatřil něco, co ho navzdory hrůzným možnostem, jež ho napadaly, v danou chvíli potěšilo.

„Dobře. Navaž spojení se Sethem. Kromě tebe je to jediný člověk, kterému věřím.“

„Přišel jsi o ten balíček. Proč by ti pomáhal právě on!“ Kate neskrývala, že vůči detektivovi nechová sympatie.

Jack vstal a přecházel po pokoji. Po chvíli se zastavil a zadíval se na ni. „Vzpomínáš, jak si tvůj táta všechno dokonale zajišťoval? Vždycky měl náhradní řešení.“

„Vzpomínám,“ řekla suše Kate.

„Počítám s tím.“

„O čem to mluvíš?“

„Luther měl určitě i tentokrát náhradní řešení.“ Kate na něho zírala s otevřenými ústy.

 

„Paní Broomeová?“

Škvíra ve dveřích se rozšířila a Edwina Broomeová vyhlédla.

„Ano?“

„Jmenuju se Kate Whitneyová. Jsem dcera Luthera Whitneyho.“ Kate se ulevilo, neboť stará žena ji přivítala úsměvem.

„Já vím, znám vaši podobu. Luther mi často ukazoval vaše fotografie. Ve skutečnosti jste dokonce hezčí.“

„Děkuju.“

Edwina otevřela dokořán. „Ale co povídám. Určitě je vám zima. Pojďte dál.“

Edwina ji uvedla do malého obývacího pokoje, kde se na různé kusy nábytku rozmístilo kočičí trio. „Zrovna jsem uvařila čaj, dáte si?“

Kate zaváhala. Času je málo. Rozhlédla se po stísněném pokoji. V rohu se tyčí otlučené piano, pokryté silnou vrstvou prachu. Kate se zadívala do slábnoucích očí, časy pohodových hudebních produkcí jsou dávno tytam. Manžel zemřel, zemřela i jediná dcera. Chodí ji někdo ještě navštěvovat?

„Děkuju, ráda.“

Obě ženy se usadily do starých, leč pohodlných křesel. Kate se napila silného čaje a začala rozmrzat. Odhrnula si vlasy z obličeje a podívala se na starou ženu, která ji pozorovala smutnýma očima.

„Smrt vašeho tatínka mě zarmoutila, Kate. Doopravdy. Vím, že jste si nerozuměli. Ale Luther byl dobrák, v životě jsem nepotkala hodnějšího člověka.“

Kate cítila, jak se vnitřně rozehřívá. „Děkuju. Měli jsme si co vysvětlovat.“

Edwininy oči přeskočily na stolek u okna. Kate sledovala její pohled. Spousta fotografií vytváří svatostánek Wandy Broomeové, zachycuje ji ve šťastných chvílích. Hodně se podobala matce.

Svatostánek. S pohnutím si vybavila otcovu sbírku fotografií, zachycující její úspěchy,

„Ano, to jistě.“ Edwina ji nepřestávala pozorovat.

Kate se napila čaje. „Odpusťte, paní Broomeová, musím jít rovnou k věci, nemám zrovna moc času.“

Stará žena se v očekávání naklonila kupředu. „Chcete mluvit o smrti Luthera a mojí dcery?“

Kate na ni překvapeně pohlédla. „Proč myslíte?“

Edwina se naklonila ještě víc dopředu a zašeptala: „Protože vím, že Luther nezabil paní Sullivanovou. Vím to, jako bych tenkrát byla u toho.“

Kate se zatvářila zmateně. „Víte snad, kdo…“ Edwina zarmouceně zavrtěla hlavou. „Ne. Ne, to ne.“

„Jak potom víte, že to můj otec neudělal?“ Nastala chvíle, kdy se musí rozhodnout. Edwina se opřela v křesle a zavřela oči. Než je znovu otevřela, Kate se ani nepohnula.

„Jste Lutherova dcera, myslím, že byste měla znát pravdu.“ Odmlčela se, napila se čaje, osušila si rty ubrouskem a uvelebila se v křesle. Černá perská kočka se mihla vzduchem a uložila se ke spánku v klíně své paní. „Věděla jsem o vašem otci všechno. Myslím včetně minulosti. Seznámil se kdysi s Wandou. Prožívala tenkrát těžký období a Luther jí pomohl, pomohl jí postavit se na nohy a vést důstojný život. Do smrti mu za to budu vděčná. Taky se vždycky ukázal, když jsme Wanda nebo já něco potřebovaly. Pravda je, že váš otec by do toho domu tu noc nešel, kdyby nebylo Wandy.“

Edwina hovořila několik minut. Když skončila, Kate nehnutě seděla a uvědomila si, že celou dobu poslouchala se zatajeným dechem. Její hlasitý povzdech se vrátil jakoby ozvěnou.

Edwina mlčela, ale dál pozorovala mladou ženu smutnýma očima. Konečně se v ní něco hnulo. Zvrásnělá ruka se jemně dotkla Kateina kolena.

„Luther vás miloval, holčičko. Nade všechno.“

„Uvědomuju si, že…“

Edwina zavrtěla hlavou. „Nikdy vám nevyčítal, co jste k němu cítila. Prohlásil dokonce, že na to máte právo.“

„To že řekl?“

„Byl na vás pyšný, na to, že jste státní zástupkyně a vůbec. Říkával: ‚Moje dcera je státní zástupkyně, a zatraceně dobrá. Záleží jí na spravedlnosti a to je správný, moc správný.‘“

Kate se začala točit hlava. Dolehly na ni city, s nimiž se momentálně neuměla vyrovnat. Zaklonila hlavu a chvíli se dívala ven. Ulicí projel černý sedan a zmizel. Rychle pohlédla na Edwinu.

„Jsem moc ráda, že jste mi to řekla, paní Broomeová. Ale přijela jsem za vámi z určitého důvodu. Potřebuju, abyste mi pomohla.“

„Udělám, co můžu.“

„Můj otec vám poslal balíček.“

„Ano. A já jsem ho odeslala panu Grahamovi, jak si přál.“

„Ano. Vím. Jack balíček dostal. Ale někdo… někdo mu ho vzal. Proto nás zajímá, jestli vám otec neposlal ještě něco jiného, co by nám mohlo pomoct.“

Smutek z očí Edwiny zmizel. Vzplálo v nich prudké citové hnutí. Podívala se Kate přes rameno.

„Za vámi, Kate, v pianu. Vlevo je zpěvník.“

Kate odklopila horní desku a vytáhla zpěvník. Mezi stránkami našla malý, plochý balíček. Prohlížela si ho.

„Nepoznala jsem člověka, který by se vždycky na všechno připravoval tak důkladně jako Luther. Prej kdyby se zkomplikovalo odeslání prvního balíčku, ať pošlu panu Grahamovi tohle. Chystala jsem se k tomu, zrovna jsem se z televize dověděla, co se kolem něho děje. Viďte, že pan Graham neudělal nic z toho, co říkají?“

Kate přisvědčila. „Kéž by si to myslel každý.“

Kate začala rozbalovat balíček.

Edwinin hlas zpřísněl. „Nedělejte to, Kate. Váš otec říkal, že jedině pan Graham smí vědět, co je uvnitř. Jedině on. Nejlepší bude to respektovat.“

Kate zaváhala, bojovala s přirozenou zvědavostí, načež balíček položila na stůl.

„Řekl vám ještě něco? Třeba jestli věděl, kdo zabil Christine Sullivanovou?“

„Věděl to.“

Kate se na ni upřeně zadívala. „A řekl vám kdo?“ Edwina energicky zavrtěla hlavou. „Řekl jen jedno.“

„A to?“

„Prej kdyby mi prozradil, kdo to udělal, stejně bych mu nevěřila.“

Kate se zavrtěla a horečně přemýšlela.

„Co tím asi myslel?“

„Jo, i mě to překvapilo, namouduši.“

„Proč? Proč vás to překvapilo?“

„Protože to byl nejčestnější člověk, jakého jsem znala. Věřila bych mu všechno, co řekne. Brala bych to jako evangelium.“

„To, co viděl, koho viděl, muselo být tedy neuvěřitelné. I pro vás.“

„Právě. Přesně tak jsem si to vyložila.“

Kate vstala, hotovila se k odchodu. „Děkuju, paní Broomeová.“

„Říkejte mi Edwino. Je to divný jméno, ale lepší mi nedali.“

Kate se usmála. „Až bude všechno za námi, Edwino, tak… ráda bych vás přijela navštívit, jestli proti tomu nic nemáte. Abychom si víc popovídaly.“

„Moc mě to potěší. Stáří má dobrý a špatný stránky. Ale stáří a osamělost jen ty špatný.“

Kate si oblékla kabát a přešla ke dveřím. Balíček pečlivě uložila do kabelky.

„Usnadní vám to hledání, viďte, Kate?“

Kate se otočila. „Čeho?“

„Tý neuvěřitelný osoby. Těch asi nebude zas tak moc.“

 

Vysoký, svalnatý člen nemocniční ochranky se tvářil nerudně. „Nevím, jak se to seběhlo. Byl jsem pryč dvě, nejvýš tři minuty.“

„Stanoviště jste neměl opustit vůbec, Monroe.“ Drobný velitel směny nesahal Monroeovi po ramena, přesto se velký muž potil.

„Opakuju, že mě jedna dáma požádala, abych jí popones tašku, tak jsem jí pomoh.“

„Jaká dáma?“

„Co já vím, prostě dáma. Mladá, hezká, perfektně voháknutá.“ Velitel směny se znechuceně odvrátil. Nedověděl se, že ta dáma byla Kate Whitneyová a teď se řítí autem se Sethem Frankem už přes pátou křižovatku.

 

„Bolí to?“ Kate se na něho podívala, její hlas ani výraz tváře neprozrazoval sympatie.

Frank se opatrně dotkl obvazu na hlavě. „Děláte si legraci? Moje šestiletá dcera mě bije víc.“ Rozhlédl se po autě. „Nemáte cigaretu? Do háje, odkdy jsou špitály jen pro nekuřáky?“

Hrábla do kabelky a podala mu otevřený balíček.

Zapálil si a zamžoural na ni skrze kouřový mrak. „Mimochodem, to je prima džob, unášet policajty. To jsem neviděl ani ve filmu.“

„Výborně. Ráda bych změnila profesi.“

„Jak se daří našemu mládenci?“

„Je v bezpečí. Prozatím. Zůstaňme u toho.“

Odbočila z hlavní ulice a změřila si ho.

„Víte, nepočítal jsem zrovna s tím, že mi vašeho otce odbouchnou před očima.“

„Jack to taky tvrdí.“

„Vy mu nevěříte?“

„Co na tom záleží, čemu věřím?“

„Záleží. Mně na tom záleží, Kate.“

Zastavila na červenou. „Dobře. Zkusím to. Skoro si myslím, že jste nechtěl, aby se to stalo. Stačí?“

„Ne, leda jako prozatímní řešení.“

 

Jack zašel za roh a vydechl si. Poslední bouřková fronta se nad metropolí konečně rozpadla, husté krupobití ustalo, rtuť teploměru klesla hluboko pod nulu, ale vítr se pomstychtivě vrátil. Dýchal si na zkřehlé prsty a protřel si nevyspalé oči. Skrze mraky se prodírá srpek měsíce a ředí tmu. Jack se rozhlédl po okolí. Budova na protější straně ulice je tmavá a opuštěná, její vchod se uzavřel před řadou hodin. Pár chodců se sice do nevlídného počasí odvážilo, ale po většinu času je ulice vylidněná. Nakonec se uchýlil do vchodu budovy a čekal.

O tři bloky dál zastavil u obrubníku narezlý taxík, zadní dveře se otevřely a ženské nohy ve střevících na nízkém podpatku se dotkly betonového chodníku. Taxík ihned odjel a vzápětí ulice opět ztichla. Kate si přitáhla kabát a rychle vykročila. Když přešla blok, jiné, neosvětlené auto zabočilo do ulice a s odstupem jelo pomalu za ní. Kate se zcela soustředila na cestu před sebou a neohlédla se. Jack viděl, jak vyšla zpoza rohu. Než vykročil, rozhlédl se na všechny strany, tento zvyk si rychle osvojil a doufal, že se ho zase dokáže brzy zbavit. Šel jí rychle vstříc. Na ulici panuje klid. Ani Kate, ani Jack neviděli sedan, který se zčásti vysunul za rohem budovy. Řidič zaměřil na dvojici přístroj pro noční vidění, který katalog zásilkového obchodu prohlašoval za poslední výkřik sovětské technologie. Ačkoli bývalí komunisté netuší, jak budovat demokratickou, kapitalistickou společnost, stále umějí vyrábět většinou výtečný válečný materiál.

„Proboha, ty jsi promrzl, jak dlouho čekáš?“ Kate se dotkla Jackovy ruky a zamrazilo ji v celém těle.

„Dýl než by bylo záhodno. V motelu na mě všechno padalo. Musel jsem ven. Na vězeňský život si teprve zvykám. Tak co?“

Kate otevřela kabelku. Telefonovala Jackovi z budky. Nemohla mu říct, co veze, jen že něco získala. Jack souhlasil s Edwinou Broomeovou, že pokud má někdo riskovat, pak největším dílem on. Kate už dokázala dost.

Jack se okamžitě chopil balíčku. Nebylo těžké poznat, co je uvnitř. Fotografie.

Nezklamal jsi, Luthere, bohudík!

„Jsi v pořádku?“ Jack si ji prohlížel.

„Ujde to.“

„Kde je Seth?“

„Kousek odtud. Odveze mě domů.“

Dívali se na sebe. Jack věděl, že nejlepší bude, když Kate odjede, na čas možná i do zahraničí, než se všechno přežene, anebo ho usvědčí z vraždy. Pokud se stane to druhé, její úmysl začít znovu a někde jinde bude pravděpodobně nejlepším řešením.

Přesto nechtěl, aby odešla.

„Děkuju.“ Slovo zdaleka neodpovídalo situaci, nepřinesla mu přece svačinu nebo nevyzvedla šaty z čistírny.

„Co teď budeš dělat, Jacku?“

„Nestačil jsem to promyslet. Ale nemůžu otálet. Rozhodně se nevzdám bez boje.“

„To je správné, jenže nevíš, s kým vlastně bojuješ. To nebude snadné.“

„Ani jsem nepředpokládal, že to bude snadné.“ Usmál se na ni, vítr vláčel ulicí staré noviny. „Radši běž. Není tu zase tak bezpečno.“

„Mám s sebou obranný sprej.“

„Přesto poslechni.“

Otočila se, užuž vykročila, ale stiskla mu paži. „Buď na sebe opatrný, Jacku, prosím tě!“

„Vždycky jsem opatrný. To víš, právník. Opatrnost patří k úřednímu postupu.“

„Nežertuju, Jacku.“

Pokrčil rameny. „Já vím. Slibuju, že budu co nejopatrnější.“ Jack přistoupil ke Kate a stáhl kapuci.

Řidič v přístroji pro noční vidění spatřil Jackův odhalený obličej a přístroj odložil. Roztřesené ruce uchopily mobilní telefon.

Jack a Kate se pevně objali. Jack ji moc a moc chtěl políbit, ale v překotné snaze mu rty jen sjely po jejím krku. Když od sebe odstoupili, Kate se oči naplnily slzami. Jack se otočil a rychle odcházel.

Když Kate kráčela zpět ulicí, nevšimla si auta, které náhle změnilo směr, překřížilo ulici a vjelo málem na chodník. Vrávoravě uskočila, dveře u místa řidiče se rozlétly. V dálce prořízlo vzduch vytí sirén a přibližovalo se k ní. A k Jackovi. Instinktivně se ohlédla. Po Jackovi jako by se země slehla. Když otočila hlavu, zpod hustého obočí ji zblízka pozorovaly zvídavé oči.

„Já věděl, že se naše cesty zase zkříží, slečno Whitneyová.“

Kate zírala na muže, ale nepoznávala ho.

Zatvářil se zklamaně. „Jsem Bob Gavin. Z Postu.“

Podívala se na jeho auto. Už je viděla. Když projíždělo kolem domu Edwiny Broomeové.

„Vy jste mě sledoval.“

„Ano, přiznávám. Doufal jsem, že mě dovedete ke Grahamovi.“

„Policii taky?“ Pokývla hlavou k hlídkovému vozu, který se k nim hnal se zapnutou sirénou ulicí. „Přivolal jste je?“

Gavin přikývl, usmál se. Byl se sebou očividně spokojený.

„Než se vás ujmou poldové, nabízím vám dohodu. Poskytnete mi exkluzivní rozhovor. Když shromáždím dost špíny o Jacku Grahamovi, můj článek z vás namísto spolupachatelky v tom propletenci udělá nevinného diváka.“

Kate probodávala muže očima, hněv živený měsíci vnitřního děsu zrál k výbuchu. A Bob Gavin stál přímo v epicentru.

Gavin se ohlédl po hlídkovém vozu, který už byl skoro u nich. Z dálky k nim mířila další dvě policejní auta.

„No, tak, Kate,“ naléhal. „Nemáme moc času. Vy se vyhnete kriminálu a já získám dávno zaslouženou Pulitzerovu cenu a čtvrthodinku hvězdné slávy. Tak co?“

Zaskřípala zuby a odpověděla s ledovým klidem, jako by se na tuto situaci dlouho připravovala.

„Spíš bolesti, pane Gavine. Čtvrthodinku pronikavé bolesti.“ Zatímco na ni civěl, vytáhla sprej, který se právě tak vešel do dlaně, zamířila mu přímo do obličeje a stiskla ventil. Plyn s pepřovým koncentrátem stříkl Gavinovi do očí a nosu, jeho obličej rázem zrudl. Ve chvíli, kdy strážníci vystupovali z vozu, Bob Gavin se válel na chodníku a s rukama zarytýma do tváří se marně snažil vyrvat si oči.

 

Jakmile se ozvala siréna, Jack vyrazil tryskem boční ulicí.

Po několika stech metrech se vmáčkl do temného zákoutí domu a lapal po dechu. Na prsou ho bolí, mrazivý vzduch mu drásá tvář. Opuštěnost okolí se změnila ve velkou taktickou nevýhodu. Může se sice rozběhnout, ale bude nenápadný jako černý mravenec na archu křídového papíru. Sirény vyjí neodbytně, nemůže poznat odkud.

Ve skutečnosti se ozývají ze všech stran. A blíží se. Přeběhl k dalšímu rohu a vyhlédl. To, co spatřil, ho nepotěšilo. Těkal očima po zábranách, jimiž policie přehradila konec ulice. Zvolili jednoduchou taktiku. Mají jeho popis. Uzavřou prostě určitý kruh a budou jeho poloměr systematicky zmenšovat. Mají dost lidí i času.

Jeho jedinou výhodou je, že okolí dobře zná. Odtud pocházela řada klientů z doby, kdy působil jako veřejný obhájce. Nesnili o univerzitě, studiu práv, dobré práci, milující rodině a domku na předměstí, ale o tom, kolik vydělají na prodeji drog a jak přežijí ze dne na den. Přežít. To je silný lidský motiv. Jack doufá, že v něm zakořenil dost pevně.

Utíkal uličkou a netušil, na koho narazí, avšak předpokládal, že v tak odporném počasí nevyjdou ven ani místní kriminálníci. Málem se rozesmál. Nikdo z někdejších kolegů ve firmě Patton, Shaw by sem nevstoupil ani pod ochranou po zuby ozbrojeného oddílu.

Jedním skokem překonal řetězovou závoru a při dopadu trochu ztratil rovnováhu. Když šátral rukama po nerovné cihlové zdi, aby ji zase získal, zaslechl dva zvuky. Vlastní těžké oddychování a dusot běžících nohou, a to několika lidí. Vypátrali ho. Míří najisto. Co nejdřív pustí z vodítka psy a čtyřnohým policajtům člověk neuteče. Vyřítil se z uličky a běžel po Indiana Avenue.

Jack zabočil do jedné z ulic, odkud vzápětí zakvílely pneumatiky. Přestože změnil směr, žene se mu vstříc nové křídlo pronásledovatelů. Teď už je to jen otázka času. Nahmatal v kapse balíček. Co s ním provede? Nevěří nikomu. Podle předpisu se sice pořizuje soupis předmětů zajištěných u zatčeného, obě strany se podepíší a všechno se řádně uloží, ale to Jackovi nic nezaručuje. Kdo dokáže zabít před stovkami strážců zákona a beze stopy zmizet, tomu se určitě podaří z budovy metropolitní policie odnést cokoli z osobních věcí vězně. To, co má v kapse, je jeho jediná šance. Stát Washington sice zrušil trest smrti, ale doživotí bez možnosti podmínečného propuštění není o nic lepší, z řady důvodů se zdá dokonce mnohem horší.

Hnal se mezi dvěma domy, uklouzl na ledě, přeletěl několik popelnic a tvrdě přistál na chodníku. Snažil se nadzvednout, ale setrvačností koulel sudy do ulice, přičemž si odřel loket. Pálí to, navíc ho zaskočil neznámý pocit, že nevládne kolenem. Když se dokutálel, podařilo se mu si sednout, načež ztuhl.

Světlomety auta se řítí přímo na něho. Maják mu zablikal do očí, kola se zastavila na šířku dlaně od jeho hlavy. Svalil se na asfalt. Nemůže popadnout dech ani se pohnout.

Dveře auta se otevřely. Jack zmateně vzhlédl. Byly to dveře spolujezdce. Nato z vozu vskočil řidič. Silné ruce ho uchopily v podpaží.

„Zatraceně, hejbněte zadkem, Jacku!“

Jack zíral na Setha Franka.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024