27
KATE LEŽÍ V POSTELI, ALE SPÁNEK SE JÍ VYHÝBÁ, NE A NE usnout. Strop její ložnice ustoupil sledu obrazových sekvencí, každá další je děsivější než předchozí. Podívala se na budík na nočním stolku. Tři hodiny v noci. Neúplně zataženými žaluziemi je vidět za oknem jen černočernou tmu. Slyší, jak kapky deště bubnují na okenní tabulky.
Normálně uklidňující zvuk tentokrát podporuje bodavou bolest hlavy.
Když zazvonil telefon, nejdřív se ani nepohnula. Ruce a nohy jí připadaly těžké jako z olova, nevěřila, že se dokáže pohnout. Na okamžik ji vyděsilo pomyšlení, že utrpěla záchvat mrtvice. Nakonec, na páté zazvonění, zvedla sluchátko.
„Prosím?“ Hlas se jí zachvěl, napjaté nervy jí málem vypověděly službu.
„Kate. Potřebuju, abys mi pomohla.“
Za čtyři hodiny seděli v malé restauraci u Founder’s Parku, kam ji před časem po tolika letech odloučení Jack pozval na oběd. Počasí se zhoršilo, vydatně, hustě chumelí, což prakticky znemožňuje jízdu automobilem a jen nezřízeně odvážní se vydali ven pěšky.
Jack zahlédl Kate, jakmile vstoupila. I když sundal kapuci, lyžařská čepice, několikadenní vousy a brýle se silnými skly pozměnily jeho podobu natolik, že se Kate musela podívat dvakrát, než ho konečně poznala.
„Víš určitě, že tě nikdo nesledoval?“ Starostlivě na ni pohlédl. Kate míchala horkou kávu a všimla si napjatého výrazu v jeho obličeji. Vypadá na zhroucení.
„Udělala jsem to, co jsi mi řekl. Jela jsem podzemkou, pak dvěma taxíky, nakonec autobusem. V tomhle počasí by mě lidská bytost nedokázala sledovat.“
Jack odložil šálek s kávou. „Podle toho, co jsem viděl, kolem mě nekrouží lidské bytosti.“
Místo setkání do telefonu přesně neuvedl. Předpokládá, že teď odposlouchávají skoro každého, s kým měl kdy něco společného. Řekl jen, že se sejdou na „obvyklém“ místě a doufal, že Kate pochopí, což se stalo. Vyhlédl oknem. Každý kolemjdoucí představuje nebezpečí. Přisunul k ní výtisk Postu. Dostal se na titulní stránku. Jack se třásl hněvem, když zprávu četl poprvé.
Seth Frank leží po otřesu mozku ve stabilizovaném stavu na klinice při Univerzitě George Washingtona. Dosud neidentifikovaný bezdomovec neměl tolik štěstí. Hlavním tématem článku byl Jack Graham, označený za pravděpodobného pachatele série zločinů. Když Kate dočetla, vzhlédla k Jackovi.
„Musíme se hnout.“ Pobídl ji pohledem, dopil kávu a vstal.
Taxík je vyložil u motelu na okraji Alexandrie, kde Jack našel přechodné přístřeší. Zatímco se rozhlížel vlevo, vpravo i dozadu, došli k jeho pokoji. Když za nimi zamkl a zajistil dveře, sundal lyžařskou čepici a brýle.
„Panebože, Jacku, mrzí mě, že ses do toho tolik zapletl.“ Roztřásla se, viděl to i přes celý pokoj. V mžiku byl u ní, objal ji a čekal, až se uklidní a přestane se chvět. Podíval se na ni.
„Zapletl jsem se z vlastní vůle. Teď bych se z toho potřeboval vymotat.“ Pokusil se usmát, ale to nerozptýlilo její strach, hrůznou obavu, aby ho brzy nepotkal stejný osud jako jejího otce.
„Nechala jsem ti na záznamníku spoustu vzkazů.“
„Nekontroloval jsem záznamník, Kate.“ V následující půlhodině jí pověděl, co se přihodilo v posledních dnech. S každou novou informací se jí oči rozšiřovaly děsem.
„Panebože!“
Na chvíli se odmlčeli.
„Netušíš, kdo za tím stojí, Jacku?“
Jack zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Mám v hlavě zmatek, zatím se neprojevilo, kam až ty nitky vedou. Doufám, že se to změní. Brzy.“
Odevzdanost, s jakou řekl poslední slova, na ni zapůsobila jako políček. Ostatní vyčetla z jeho očí. Naprosto zřetelně. Navzdory převlekům, rafinovanému setřásání pronásledovatelů, navzdory veškeré vynalézavosti a houževnatosti ho dostanou. Buď policie nebo ti, kdo ho chtějí zlikvidovat. Je to jen otázka času.
„Ale dostali přece, co chtěli, ne?“ Hlas se jí zlomil. Dívala se na něho skoro prosebně.
Lehl si na postel, natáhl vyčerpané údy, které jako by mu ani nepatřily.
„Tohle není něco, co můžu prostě hodit za hlavu, Kate.“ Posadil se a podíval se na protější stěnu. Visí na ní laciný obrázek Ježíše Krista. Zrovn…
